reklama

Cyklotoulky s dětmi a vozíkem 2014 (3). Francie - od Loiry k německým hranicím

Říční a kanálová cykloturistika
Říční a kanálová cykloturistika
Foto: Autor

Loučíme se s Loirou a hned se napojujeme na další kanál, Canal du Nivernais. A opět podél něho vede cyklostezka. Kanály jsou tady úplně všude. Jestli se někdy bude stavět diskutovaný kanál Dunaj-Odra-Labe a tvůrci jej doplní o stezku pro cyklisty, asi na tento podnik změním názor. Kolem kanálů se jezdí skvěle. Vodní hladina zaručuje rovinku, víc šlápnout do pedálu musíme jenom když stezka překonává nějaký mostek vysoký tak akorát, aby pod ním proplula loďka, nebo máme v cestě zdymadlo. Jen Víťu to už moc nebaví a těší se na kopečky. V Decize jsme poměrně dobře nakoupili a na večeři plánujeme buřty opečené na ohni. To zde není problém, stačí jen najít místečko s ohništěm. Jedno je vidět na druhém břehu. Vracíme se k poslednímu mostku a přejíždíme řeku. Luděk posílá Šárku, ať jede napřed. Za mostkem cesta se cesta zase svažuje na úroveň řeky a asi po sto metrech už je vyhlédnuté tábořiště. V tom Luděk spatřil závoru, která zabraňuje autům vjezd na cyklostezku. Okamžite mu v mysli vytanulo: To nedopadne dobře!

Znáte to taky? Vteřinu před nějakou událostí prostě víte, že se to stane. Rozjetá Šárka bohužel dřevěnou závoru nevidí. Velikostně ji má zhruba v úrovni nosu, ale je dřevěná, na krajích opatřená už notně vyšeptalým červenobílým pruhem. Nebudu to protahovat, prostě do závory na jejím kraji štrejchla a shodilo ji to z kola. Okamžitě k ní běžíme a kontrolujeme zranění. Opět se děsíme vyražených zubů, možná i zlomeného nosu. Šárčina hlava je však neskutečně odolná. Když měla jeden rok, po hlavě se skutálela doma z prvního patra po dřevěných schodech, ve dvou letech spadla na hradě Fiľakovo čelem na hranu železného schodiště. Před týdnem boule jako tenisák v týle, nyní rána do obličeje zepředu. Naštěstí to při vší smůle vypadá jen na odřeninu. Neříkala jsem ale, že děti byly ve vozíku v bezpečí? Zlatý časy!

U Vandenesse na chvíli končí říční a kanálová cykloturistika. Odpoutáváme se od vodních toků a míříme do kopců. Už od rána se před námi vyzývavě zvedají. Jde o pohoří Morvan. Eurovelo 6 jej objíždí velkým obloukem, my se ho však nebojíme. Aspoň si vyzkoušíme, jestli máme na to vyjet k prameni Dunaje. Ten pramení v podstatně vyšších výškách, než pojedeme teď.

Silnice se po pár kilometrech zvedá a kroutí mezi kopci. Stačí jen pár výškových metrů a na Francii shlížíme jako z ptačí perspektivy. Kopce přitvrzují, podle tachometru atakujeme hranici 500 výškových metrů. Já chci zpátky ke kanálům, kopce mě nebaví, brblá Víťa, ale všechna stoupání spolehlivě zdolává metodou ze sedla. Pohoříčko Morvan, to jsou louky, farmy, pasoucí se krávy, mezitím osamělé vesničky a sem tam nějaký bezejmenný zámeček. Ráno jsme do hor vjeli, navečer je pomalu zase opouštíme. Ani by to nestálo za řeč, kdyby... kdybychom dnešní večer nezažili asi nejhorší zážitek letošní dovolené.

Navečer projíždíme městečko Étang-sur-Arroux a za ním najíždíme na hlavnější silnici. Kopečky se pomalu snižují, krajina narovnává. Potřebujeme najít nocleh, ale okolí silnice je silně osídlené. A když je kus volné přírody, je to pole nebo oplocená pastvina. Navíc podél silnice vedou koleje. Šárka sedí ve vozíku, Víťa je zapojený za mým kolem, jako vždycky na hlavní cestě nebo když potřebujeme zrychlit. Najednou se objevila odbočka. Taková kamenitá polňačka. Přejíždíme koleje a za nimi cesta míří k lesu. To vypadá dobře, myslím si. Když vtom rána jako z děla, kolo padá k zemi, a já pochopitelně s ním. Zcela mě zavalilo. Muselo to asi vypadat příšerně, protože odněkud zezadu se ozývá Víťův vystrašený hlásek: Maminko, jsi živá?

Chudák, spadnul taky, jeho kolo bylo totiž zapojené za mým. Jak to, že nebrečí? Pomalu se zvedám a kontroluji škody. Vše způsobila přední pneumatika. Byla už letitá, ale před odjezdem se nám ještě zdála slušná. Víťa je v pohodě, já mám naražený hrudník od řídítek a pár odřenin. Přemýšlím, kdy jsem naposledy slítla z kola. Odteď si už budu vždycky dávat dobrý pozor, abych měla přední plášť v pořádku. Zvedám kolo a belhám se za Luďkem. Těším se, že někde zakempujeme, já se dám do pořádku, opravíme kolo... Jenže cesta končí vjezdem na něčí pozemek. Otevřená vrata, za nimi parkují tři auta, a někde v dálce tušíme barák. Vedle brány je poměrně pěkný plácek, na kterém by se dal postavit stan. Beru Víťu za ruku a jdeme se zeptat. Pozemek je opravdu rozlehlý, musíme projít lesíkem, než vykoukne menší domek, řekněme spíš chatka. Venku před ní sedí několik lidí. Popisuji naši situaci: Dobrý den, přijeli jsme na kolech, měli jsme nehodu a chtěli bychom si před branou postavit stan a přenocovat. Všichni se tváří rozpačitě, jsou tu totiž jen na návštěvě. Po chvíli přichází zevnitř domku majitelka. Vznáším tedy svoji prosbu k ní. Paní nechápe, kde přesně máme na mysli, a chce se jít na to podívat. Požádala jednoho ze sedících mužů, aby šel s ní jako doprovod. Cestou k bráně upřesňuji svůj požadavek, aby bylo jasno: Nemyslím spát na Vaší zahradě, myslím ten plácek venku za plotem. Konečně jsme za branou, kde ukazuji na pár metrů čtverečních trávy, za kterou začíná oplocená pastvina. Paní přejela zrakem naši sestavu (děti nemohla přehlédnout) a nasadila odmítavý tón: Ve městě je kemp. To jsme samozřejmě věděli, protože jsme z města přijeli, ale protože ona to nemůže tušit, ukazuji na prázdné kolo a svou natlučenou nohu a trochu blafuju: Měli jsme nehodu, bouchlo nám kolo a momentálně nejsme schopni tam dojet. Paní krčí rameny a její tvář se ještě víc zatvrdila: Tady spát nemůžete. Ty pastviny (mává rukou směrem na oplocenou louku) někomu patří a ... prostě je to problém! Její kolega jen mlčí a přikyvuje hlavou. Otáčejí se na patě a bez ochoty k další debatě odcházejí, bránu za sebou ostentativně zamykají.

Stojíme jako opaření. Ty bláho, tak to je hustý! Takové odmítnutí jsme ještě nezažili. Nechce se mi věřit, že by Francouzi byli tohohle schopni. Vtom jsem si všimla poznávacích značek na autech v zahradě, bílý kříž v červeném erbu. Jsou to Švýcaři. V duchu se frantíkům omlouvám. Jestli jsou Švýcaři tak studení čumáci, do Švýcarska mě nikdo nedostane. Museli vidět, že jsme v nouzi. Kdybychom po nich žádali bůhví co, ale my jsme chtěli pouze přespat na plácku před jejich plotem. Chata stála dobrých sto metrů daleko v zahradě. Aspoň ze slušnosti se mohli zeptat, zda nepotřebujeme pomoci. Přihodit se tohle na Balkáně, na tom plácku bychom taky stan nestavěli. Kdepak! Na Balkáně by nás tam spát nenechali, pozvali by nás minimálně na zahradu nebo do domu. Nabídli by nám vodu a jídlo, aniž bychom něco takového čekali. A tady před námi zamknout bránu. Bolí mě to mnohem víc, než tělo po pádu z kola.

No nic, musíme jednat. Luděk vybaluje náhradní plášť a duši. Během chvilky je vyměněno, můžeme jet dál. Jako poděkování jim necháváme prasklou pneumatiku zavěšenou na poštovní schránce. Vůbec mi to není blbý. Všimli jsme si nenápadné odbočky a po polní cestě pokračujeme podél té oplocené pastviny. Sotva skončila, objevilo se pole a za ním loučka. Ta se mírně svažuje k potoku, čili když to rozbalíme až na jejím konci, od cesty nebudeme vidět. Nakonec táboříme asi kilometr od těch nepříjemných lidí. V hlavě doznívají dozvuky právě prožitého a v noci mě pak straší sny, kterak se paní domu vydává za námi autem a rozzuřeně nám pneumatiku hází zpět na hlavu. Aspoň máme o čem diskutovat. I tohle však k cestování patří, nemůžeme mít jenom pozitivní zážitky. Člověk si ale rychle zvykne na milé a ochotné lidi a opak ho nepříjemně zaskočí.

Ráno krásně svítí sluníčko a na večerní událost brzy zapomínáme. Zejména proto, že zase lepíme. Tentokrát Luďkovo kolo. Za Le Creusotem projíždíme pod kolejemi TGV. Chtěli bychom francouzský rychlovlak vidět v akci, pročež vyhlašujeme pauzu. Nemusíme čekat dlouho, asi za dvě minutky nad námi jeden prosvištěl. Sotva jsem stihla vytáhnout foťák, je pryč. Počkáme na další, volá Luděk, a sápe se s foťákem nahoru na mostek, aby měl lepší výhled. Koleje TGV jsou z bezpečnostního důvodu oplocené. Během patnácti minut prohučely tři soupravy.

Poté objevujeme cyklostezku podél kanálu Canal du Centre. Vede až do Chagny, a potom do Chalon-sur-Saône. Je to maličko oklikou, ale lepší podél kanálu než přímo po silnici. Přímo do města ale nechceme, proto těsně před ním odbočujeme a Chalon objíždíme. Objevujeme cedulku Eurovelo 6. Blížíme se k řece Saône. Doufáme, že by podél ní mohla vést cyklostezka, ale nic, Eurovelo táhnou po silnicích. Provoz je ale skoro nulový. Přítomnost cedulek Eurovelo je každopádně znát, občas už zase potkáme nějakého dálkového cyklistu, v Morvanu jsme byli sami. Přibližně dva dny se míjíme s chlapíkem z Německa. Vždycky nás předjede, ale když si udělá pauzu, dojedeme ho a často i předjedeme. Poznáme jej spolehlivě, má roztomilé tříbarevné bágly značky Vaude. Díky němu jsme se ujistili, že nejsme zase tak pomalí, jak by se s dětmi mohlo zdát. Vrací se z Lisabonu a pokaždé, když nás předjíždí, prohodíme spolu několik slov a on uznale pokyvuje hlavou směrem k dětem. Naposledy jsem se ho odvážila zeptat, jak na něj působí ceny ve Francii. Říká, že kempy jsou laciné, ale jídlo vnímá jako strašně drahé. Jestliže je Francie pro Němce pracujícího u firmy IBM drahá, co má říkat obyčejný český živnostník.

Ve městě Dole začíná krásná cyklostezka podél řeky Doubs, o které víme od Jindry. A opět začíná říční a kanálová cykloturistika. Ani nevíme, zda jedeme podél řeky nebo podél kanálu. Je to jedno, užíváme si pohody a nádherné krajiny.

Další větší město na trase je Besançon. Už zdálky vidíme ohromnou pevnost na skále nad řekou. U cyklostezky je však šikovně nastrčený cykloservis. Potřebujeme vyměnit můj přední plášť, protože jedu na rezervě a Luďkovi se nějak podezřele chová střed. Svérázný chlapík vypadá uhoněně. Tváří se, že na nás nemá čas, ale nakonec se nám věnuje až nadstandardně. Luděk ho poprosil pouze o nářadí, aby mohl střed vyšroubovat sám, ale nakonec mu s tím majitel pomohl. Bohužel ale nemá skladem potřebný rozměr. Má tu však na prodej nebo na půjčování několik starších kolo, tak ho napadlo, že by jedno mohl rozebrat. Vybral nejžhavějšího kandidáta, ale ouha, střed nejde povolit. Nevadí, s tím si poradíme, a odkudsi přináší pilku. Zajímavý přístup. Rozřízl rám, aby mohl součástku vyjmout, ale ani tenhle není ten pravý. Netváří se, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Nechceme ale, aby kvůli nám zničil další kolo, a tak říkáme, že to snad ještě chvíli vydrží (nakonec to vydrželo až do Nového Města nad Váhom) a bohužel, jediný kšeft, který tomu snaživému obchodníkovi děláme, je český plášť Rubena a nové pedály pro Víťu (na těch starých mu kloužou sandále). V Besançonu řeka provádí otočku skoro o 180°. Pro lodě je však pod pevností vykopán tunel a cyklostezka vede vedle kanálu. Než jsme se nadáli, jsme za městem. Počkat! Chtěli jsme se do něj podívat a taky si někde dát oběd. Tak se tunelem zase k radosti dětí vracíme a projíždíme centrum. Město jako takové nás neuchvátilo. Bohužel trpí nešvarem většiny francouzských měst, která jsme zatím měli možnost poznat. Podobně jako v Polsku - neexistují obchvaty, do centra se může autem, přes hlavní náměstí jezdí autobusy MHD, pojem pěší zóna jim nic neříká. V rychlosti jsme zhltli kebab a pokračujeme údolím dál.

Hned za městem vjíždíme do nádherného údolí. Připomnělo nám balkánské soutěsky, jenže tady je projíždíme po více než 150 kilometrů dlouhé cyklostezce. Jen my, řeka a skály. Po dopoledním deštíku se na cyklostezku vydala spousta šneků. Šárka jednoho po druhém zachraňuje a odnáší je ke kraji. Z těch, co zachránit nestihla, jsou na asfaltu šedobéžové kaše. Stejně skončí na talíři, Francouzi jsou prostě divní, myslím si.

Cyklostezka podél řeky Doubs má číslované kilometry. Pomalu nám odpočítávají úsek do jejího konce. S blížícím se večerem se dvouciferné číslo na asfaltu změnilo na jednociferné. Projeli jsme jedničku, všimli si plácku s lavičkou, ale chceme jet až na nulu. Na nule však nic není, stezka začíná neslavnostně na jakémsi malém mostku. Vracíme se tedy na jedničku a noc trávíme ve společnosti místního rybáře na loďce. Někde za Montbéliardem najíždíme ke kanálu, který spojuje řeku Rhônu s Rýnem. Vedle něho až do Mulhouse vede další parádní cyklostezka. Užíváme si, že už kolikátý den se nemotáme po silnicích mezi auty. V tomto směru jedeme jakoby do kopce. Podle tachometru pomalu nabíráme nadmořskou výšku, s každou plavební komorou jsme o dva tři metry výš. Já vím, že to nestojí skoro ani za řeč, ale protože se blížíme k Rýnu, od kterého budeme stoupat do kopců pohoří Schwarzwald k prameni Dunaje, jsme rádi za každý nastoupaný metr. Ovšem, najednou je u stezky jakási cedule, ze které jsme pochopili, že jsme na rozvodí, krajina se láme a před námi je nečekaný sjezd. A řeka? Klesá taky pomocí soustavy plavebních komor. Jedna komora za druhou, po sto metrech, nepočítali jsme je, ale bylo jich minimálně dvacet. Loď tady musí strávit určitě celý den, než o těch sto nadmořských metrů vystoupá nebo sestoupá.

Do centra Mulhouse zajíždíme na oběd. Dáváme opět tradiční kebab a pak si užíváme poslední francouzské město. Fotíme domy a na náměstí malovaný dětský kolotoč. Od pouličního prodavače kupujeme francouzskou vlajku, aby měla i Šárka (pro Víťu jsme jednu našli u cesty v příkopu) a pak se pomalu vydáváme na hranice. Ještě než zvoláme au revoir, sladká Francie, musíme překonat nepříjemný asi desetikilometrový úsek po hlavní silnici, kde se míhá jedno auto za druhým. Sice bychom to mohli objet po cyklostezce, ale nevíme kudy vede, na kraji města panuje zmatek. Raději nakládáme a zapojujeme děti a obávaný úsek se snažíme prosvištět. Po chvíli si ale říkám, že to nebyl dobrý nápad. Řidiči tady už na cyklisty ohled neberou. Ve chvíli, kdy toho mám plné zuby, se ozve zezadu Víťův hlas: Maminko, konečně Citroen C9. Už jsem viděl všechny, od jedničky po devítku. Musím se smát. Já šílím, aby nás něco nesmetlo, a on si jízdu užívá a všímá si značek aut.

Po třech týdnech opouštíme Francii a vjíždíme do Německa. Zbývá už jenom kratičká statistika:
Celkem ujeto 1218 kilometrů, z toho Víťa sám 986 km a Šárka 600 km.
Ve Francii se nám líbilo, ale už se těšíme na změnu. Luděk se těší na pořádné pivo a já na trošku levnější obchody.

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz


Příště - část 4 - Dunajská cyklostezka - od pramene až do Vídně

Fotogalerie

15.04.2015 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.31
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.79)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.25)
PR

Jaké jsou možnosti náhrad zubů po úrazu

 (nazuby.cz)
Ochránit na kole hlavu není takový problém, ale zuby se chrání těžko. Někdy se stane úraz, kdy si zub musíte nechat opravit. Jaké máte možnosti?

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

173 cyklistů (6 přihlášených)

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020

Nákolácký podzimní sraz 2020 - Vysočina - Žirovnice, kemp Budín, jak bylo

Rok 2020 se nepochybně zapíše do historie všech lidí a budeme na něj dlouho vzpomínat. Už jaro díky covidové…
HMS | 14.10.2020