reklama

Cyklotoulky s dětmi V – cesta na sever - Labská cyklostezka (1/2)

V šest hodin večer stojíme před nádražím v Hamburku.
V šest hodin večer stojíme před nádražím v Hamburku.
Foto: Autor

Původně jsem plánovala o Labské stezce napsat jenom jeden článek. Jenže se nějak neumím vyjadřovat "krátce, stručně, výstižně", takže nakonec bude toto povídání rozděleno na dvě části. Labská stezka si to určitě zaslouží.

Podél Labe v Německu

Je pátek, 28. června 2013, poledne. Stojíme v německém městečku Pasewalk na nádraží. Právě jsme přijeli z Polska a plánujeme pokračovat vlakem dál až do Hamburku. Ještě ani neodjel vlak, ze kterého jsme se vykrámovali, už se k nám žene postarší paní, podle uniformy nádražačka. A jéje, asi dostaneme vynadáno, že jsme rozcapený přes půl nástupiště. Zajímá se ale jen, kam jedeme; a když jsme jí to řekli, odešla. Za chvíli se však vrátila s vytištěným seznamem dnešních vlakových spojů do Hamburku. To jsou teda služby, takový osobní přístup jsme ještě nezažili. Ještě si ale musíme koupit jízdenky.
Starší paní v pokladně je oblečená do slušivého kostýmku, ale ovládá bohužel jenom němčinu. Přesto je velmi trpělivá. Ptá se, kam chceme jet, kolik máme kol a jak staré jsou děti. Potom nám nabízí výhodnou regionální jízdenku - vše nám nejprve ukáže na papíře, nechá si odsouhlasit a teprve poté tiskne jízdní doklady. Platit je možné kartou, v závěru nám poděkuje a popřeje šťastnou cestu. Padli jsme oba na zadek! Nejen z toho jednání, ale i z toho, že nás jízdenka přes půl Německa vyšla levněji než těch 50 kilometrů přeshraničním spojem z Polska. Ve Štětíně nás natáhli, tady se paní naopak snažila najít pro nás cenu co nejvýhodnější! A do třetice koukáme na to, co k nástupišti přijelo za vlak. To není vlak, to je snad metro. Pro kola vyhrazená půlka vagónu, a nastupování tak snadné, že i Víťa si svoje kolo naložil sám - jenom překonat asi dvaceticentimetrovou mezeru. A to jsme se těch přestupů tolik báli! Čeká nás už jenom jeden, to už snad nějak zvládneme. Venku chvílemi dost silně prší, občas se i zablýská, to jsme měli štěstí, že takový den strávíme ve vlaku! Tomu se říká „vychytávka".


Poslední vlak z Bützova je poměrně natřískaný, ale za pomoci dvou německých dam se nám podařilo vše naložit a jedeme. Ve vagónu vyhrazeném jenom na kola udělala brzy rázná paní průvodčí pořádek - přednost mají cestující s bicykly! Tak tohle jsme ještě neviděli!

V šest hodin večer tak stojíme před nádražím v Hamburku, pozorujeme zamračené nebe a šrumec okolo. Připadá nám neuvěřitelné, že jsme tady. Dopadlo to tak, jak jsem psala - přesně za 24 hodin od rozhodnutí opustit Polsko a vydat se do Německa na Labskou stezku jsme v Hamburku. Labská stezka tady ale nezačíná (resp. nekončí), na ten úplný začátek (nebo chcete-li konec) bychom museli cestovat ještě více než 100 kilometrů do Cuxhavenu, ale nám to odsud bohatě stačí. Sice je nám líto, že neuvidíme zrovna tu část, kde plují ohromné zaoceánské kontejnerové lodě, ale i takhle budeme mít co dělat, abychom během čtrnácti dnů dojeli aspoň na hranice.


Sehnat v Hamburku dvoudílného průvodce Labskou stezkou není zase tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Teprve v asi čtvrtém knihkupectví (sranda je, že se nacházelo přímo v nádražní hale, jen jsme si ho napoprvé mezi tím kvantem jiných obchodů nevšimli!) jsme byli úspěšní. Zakoupili jsme rovnou obě knížečky, které Luděk ihned zabavil. Ještě vybíráme eura z bankomatu, a pak honem pryč z města, protože je hodně hodin. Jako prohlídka nám bohužel musí stačit to, co jsme viděli při hledání prodejen map a to, co vidíme cestou k Labi. Už na první pohled sálá z Hamburku atmosféra kosmopolitního přístavního města, během pár chvilek potkáte lidi opravdu různých národností a minete celou řadu obchůdků s cizokrajným zbožím. Celková atmosféra nás dobře naladila na Německo, třebaže nás jako takové nikdy moc nepřitahovalo.
Orientace v Hamburku je díky mapce snadná. Nedaleko nádraží jsme objevili první modré éčko, neboli symbol Elbe-radweg a zanedlouho už míjíme vysoké budovy starého přístavu a pak už vidíme i samotnou řeku Labe. Přejíždíme most a konečně jsme za městem na cyklostezce. Uf! Slyšeli jste to také? Ten kámen, co nám spadl ze srdce? Máme před sebou stovky kilometrů dálkové cyklostezky, kdy nemusíme skoro nic řešit. Tedy myšleno obrazně. Ze samé euforie, že se nám přesun do bezpečí podařil, jsme nějak zapomněli řešit takové ty provozní věci, jako je voda apod. Naštěstí jsou podél cesty nějaké domy a zrovna u jednoho vidíme jeho obyvatele. „Dobrý den, prosím Vás, naplníte nám naše lahve pitnou vodou?", zkoušíme lámanou němčinou vznést požadavek. „Ano, samozřejmě, a tady máte nádavkem ještě lahev minerálky". Ehm, slyším dobře? Jsme opravdu v Německu? „Mockrát děkujeme!" Tedy, Německo nás zatím překvapuje, dobře že jsme dali této zemi šanci! Dneska ráno příjemná paní v pokladně, pak ty dvě ženy na nástupišti, které nám pomáhaly s koly, a nakonec tento pán s vodou nám připravili příjemné uvítání!

Ale ráno nás zase vrací do reality - jakýsi ženský hlas piští za naším stanem něco ve smyslu „tady nemůžete spát, tady není kempink". (Ještě že už je ráno a i kdyby nás chtěl někdo vyhodit, tak je to už jedno, stejně odjíždíme.) Pravda, nebylo to včera nějak slavné s hledáním noclehu, jsme kousek od stezky a kryje nás jenom nízké křoví, takže když někdo odbočí, třeba jako tato paní s pejskem, hned nás uvidí. Navíc jsou nedaleko jakési chatky. Děláme ale, že spíme a vylejzáme, až když už je venku klid. První německý den nás vítá hodně pošmournou oblohou a hrozícím deštěm. Vše kolem je silně podmáčené.

Vzpomínáme si, že jak jsme zrovna na dovolenou odjížděli, v jižních a západních Čechách byly zvýšené hladiny řek. Velká voda se pak logicky přesunula po Labi do Německa. No jo, kamarádka Gábina, která se koncem června na Labskou stezku chystala, to právě z důvodu povodní zrušila. Doprčic, na to jsme úplně zapomněli - a tak jsme si to krásně malovali, nadšení, jak jsme ten přesun dobře vymysleli. No, nedá se nic dělat, je to už pár týdnů po, nezbývá než doufat, že ty povodně zase tak hrozné nebyly a že budou mít pilní Němci stezku už uklizenou. Ať žije (neplánovaná) povodňová turistika!

První kilometry jedeme po cestě vyskládané z panelů. Docela to klouže, Víťa na tom snad třikrát sebou šlehl o zem. Co se děje, zase tak kluzké to není! Raději zastavujeme a kontrolujeme obsah bočních kapes jeho báglů. Aha! Včera v rychlosti, ještě v Polsku, jsme mu tam šoupli litr mléka, protože se už jinam nevešel, a pak jsme na něj zapomněli. A teď ta zátěž způsobuje jeho nestabilitu. Raději mléko bereme k sobě a opět probíráme jeho poklady. Občas ty jeho báglíky potřebují úklid.


Není to ale jenom on, kdo padá. Když si Víťu po jeho ranních dvaceti kilometrech zapojuji na folow me, při rozjezdu s ním ztrácím rovnováhu a kolo se kácí k zemi. Naštěstí jsme to oba v té nulové rychlosti ustáli. Od Víti si ale zasluhuji přirovnání: „Maminko, ty jsi jako ta raketa fau cvaj, ta taky jen vzlítla, už spadla."

Hrozící nebe přesně v poledne přestalo hrozit a spustilo průtrž mračen. Naštěstí jsme zrovna byli v městečku Geesthacht, kde jsme část deště strávili nákupem v supermarketu a další část na wifině v teple McDonaldu. Po asi dvou hodinách se počasí umoudřilo, a my můžeme vyrazit dál. Teda ale, červenec si představuju jinak! Sice máme parádní vítr do zad (měli jsme jej v zádech nakonec celých 14 dní, čímž se nám odvděčil za všechna dosavadní příkoří, zejména ta na Gotlandu!) ale ta zima! Lidi, se kterými se bavíme, slibují ještě dnes a zítra přeháňky, od pozítří zlepšení. Tohle nám ale říkali každý den, počasí se zlepšilo nakonec až těstě před hranicemi. Nebudu ale předbíhat.

Přišli jsme na to, že stezka vede poměrně často po obou březích řeky, takže si můžeme libovolně přejíždět, jak se nám zachce. Jediné, co maličko komplikuje plánování je to, že stezka je zmapovaná po směru toku řeky, čili teď jedeme vlastně obráceně a listy s mapami otáčíme odzadu. Ale člověk si na to zvykne, ten vítr do zad za toto malé nepohodlí při navigaci stojí! A to i přesto, že jedeme vlastně do kopce! Jenže Labe má v Hřensku nějakých 115 metrů nad mořem, takže na těch stovkách kilometrů by tohle převýšení nepoznala ani ta princezna, co nocovala na hrášku. Kdyby teda jezdila na kole. Každé ráno na GPS navigaci sleduji nadmořskou výšku a každý den jsme zhruba o nějakých 10 - 15 metrů výš než předchozí den. Takže fakt to nestojí ani za řeč.

Nyní je na pravém břehu (v našem směru levém) stezka kreslená kopcovitou krajinou po nezpevněné stezce, přejíždíme tedy raději po mostě na druhý břeh a zkoušíme alternativu. Ta vede po povodňové hrázi, přesně tak, jak jsme byli zvyklí na Odře a jak se nám líbí.

Teprve tady ale poprvé naplno vidíme rozsah letošních povodní! Řeka je rozlitá až k protipovodňovému valu, to znamená několik stovek metrů. Pod vodou jsou louky a keře, jenom stromy trčí nad hladinu. Vypadá to smutně. Ale je to tak správně, toto území je na záplavy připravené a nebýt protipovodňových hrází, které jsou po obou stranách řeky, nedala by se kvůli častým záplavám obývat obrovská plocha podél řeky. Na Odře jsme ale byli zvyklí, že za hrází se směrem k řece dalo nocovat, tady na to můžeme zapomenout. Co není přímo pod vodou, je podmáčené nebo na místech, kde voda dlouho stála, je nocování z důvodu rizika kontaminace nebezpečné. Velká voda může přinést bacily různých chorob, nehledě na to, že to na takovém místě smrdí a množí se komáři! To bude ještě sranda hledat tady noclehy. Naše nadšení z Labské stezky trochu mizí, ale co můžeme dělat, přesunovat se jinam už nebudeme.

Jedna z mála výhod jízdy po Labské po povodních je absence turistů! Na stezce potkáme občas nějakého místního cyklistu, dálkaři jako jsme my, jsou výjimkou, potkáme tak jednoho denně, někdy ani to ne! Ti asi raději letos vyrazili jinam a tuto stezku si nechali na jindy. Rozlitá voda také oživuje poměrně jednotvárnou cestu podél řeky. Obrázek obrovských lagun a z nich trčících stromů je nezvyklý. Společnost nám navíc dělají protipovodňové zábrany - stovky kilometrů jsou po obou březích Labe vyskládané pytle s pískem. Hráz je vysoká asi 3 metry a těmito pytlíčky ji navýšili o nějakých 40 cm. Denně obdivujeme práci, jakou to dalo, sem vše naskládat! Někde mají písek již uklizený, ale většinou pytle ještě na hrázi zůstávají. Předpověď počasí je totiž stále docela nejistá.

Projíždíme krásná historická městečka, kde se křížily obchodní stezky po Labi s těmi pozemními, jedním z nich je například Bleckede. Uličky sestavené z cihlových hrázděných domů jsou kouzelné!

U Neu Darchau překonáváme Labe přívozem - po povodních nejsou všechny přívozy v provozu, tento ale naštěstí je. Na prámu se dáváme do řeči se dvěma pány - zaujaly je naše klacky (stojánky), jen nevědí, na co je máme. Dělají si legraci, jestli je máme na děti nebo vzájemně jeden na druhého? Dobrý nápad, tohle využití nás zatím nenapadlo.

Přívozy mají díky pomalu opadající vodě nesnadnou práci - mají delší cestu, musejí překonat silnější proud a trefit se na silnici. Trochu improvizují, protože svoje běžná mola mají teď pod vodou, ale auta nebo cyklisté mohou i tak pohodlně a bezpečně najíždět. Na přívozu platíme vždy 3 - 4 eura za nás za všechny. Za Neu Darchau jedeme opět desítky kilometrů po hrázi lemované pytli s pískem. Ty jsou zdrojem zábavy pro děti - Víťa by si jeden pěkný zelený pytlíček chtěl vzít s sebou do báglů. Zastavujeme a zkouší jej jenom uzvednout. Marně - pytel má jistě 10 kilo!

Před Dömitzem nás ohromná cedule informuje o tom, že přejíždíme z bývalého západního Německa do východního. Tuto hranici budeme překonávat ještě několikrát, než definitivně zakotvíme ve východní NDR. Dlužno říci, že lidi nás v bývalé NSR velice příjemně překvapili, jak svojí srdečností a ochotou, tak i poměrně dobrou znalostí angličtiny. Rozdíl mezi bývalým západem a východem je i více než dvacet let po znovusjednocení stále znát.

Na druhém břehu řeky, přesně naproti Dömitzu stojí zajímavý most - v současné době to ani most není, protože končí v půlce řeky, ale jde o železniční most z roku 1873, který byl na konci druhé světové války vyhozen do povětří. Stezka na tomto břehu šplhá do vršku s vyhlídkovou věží a poté se napojuje na silnici až do Vietze. A protože je dneska 30. 6., tedy Šárky, a protože zase začíná pršet, slavíme Šárčin svátek u dortíčku v místní cukrárně. Poslední roky slavíme Šárčin svátek vždycky někde na cestách :-)

Během odpoledne nás stíhá zase jedna přeháňka za sebou. A podle místních - opět má pršení už zítra ustávat. Přiznám se, že jak jsme poslední roky jezdili na jih, jízdě v každodenním dešti jsme odvykli. Ale co nám zbývá, zase si musíme zvyknout. Nejhorší je, že není jak prát prádlo. Tedy, praní by se ještě nějak vyřešit dalo, horší je to s jeho schnutím. To v těchhle podmínkách není vůbec možné. A tak chtě-nechtě nastupuje režim jedny spodní kalhotky na dva dny, což nesu docela nelibě, ale co můžu dělat. Za dalším krásným městečkem Schnackenburg táboříme poprvé přímo na hrázi, asi metr od cyklostezky. Při ranní vycházce objevujeme zapomenutý starý černočervenožlutý hraniční kámen - zde tvořilo hranici mezi NDR a NSR přímo samo Labe. A kousek dál je na louce ze zbytků ostnatého drátu vytvořené malé muzeum v přírodě - na památku toho, jak v těchto místech hranice vypadala. Zde také definitivně přejíždíme do bývalého východního Německa.

Mezi Wanzerem a Wahrenbergem projíždíme krásnou přírodou, po dřevěných mostcích zde přejíždíme slepá ramena Labe a různé kanály. Stezka nás pak ale směruje na silnici, my bychom ale rádi zůstali na hrázi. Jenže po pár metrech je zřejmé, proč stezka vedla na silnici - pod hrází sice vede cesta, ale tvořená je děrovanými panely, po kterých se jede pěkně blbě. Nadává hlavně Víťa, ale co naděláme. Po dvou kilometrech najíždíme na silnici a pak přejíždíme železniční most (na kterém je oddělený pás pro pěší a cyklisty) do Wittenbergu. Zajíždíme do centra, protože si myslíme, že půjde o nějaké pěkné město, ale nic moc pěkného a zajímavého (kromě jedné kebabárny) jsme neobjevili. Ani se nám nepodařilo najít žádný otevřený obchod - asi bychom museli do nákupní zóny na kraji města, ale to se nám zrovna nějak nechce. V Německu je to, podobně jako ve Švédsku, s obchody docela bída.

Oblast za Wittenbergem je poměrně osídlená, po obou stranách leží jedna ves vedle druhé, proto zase zhoustlo zabezpečení pomocí pytlů s pískem. Jenže ani v jedné vesničce nemají krámek s potravinami! Oni prostě ty malé obchůdky úplně zrušili a všichni jezdí nakupovat třeba patnáct nebo dvacet kilometrů daleko do nákupních center velkých měst.

Stezka uhýbá na druhý břeh, ale zůstáváme na tomto. Víťu zapojujeme a rychle tento nezáživný úsek přejíždíme. Naše denní etapy probíhají většinou podobně jako ve Švédsku. Ráno Víťa jede sám, dá si svojí dopolední dvacku, poté si odpočine ve vozíku, na kole ho vystřídá Šárka a odpoledne dá další dvacku. Jeho denní dávky jsou docela solidní, většinou se pohybují přes 40 km/den. Na to, že jedeme každý den bez odpočinku, je to zatím úplná paráda. Zlepšuje se i jeho styl jízdy, dávno je pryč ploužení se osmičkou, jak získal svaly, narostlo i jeho sebevědomí. Snaží se jet první, nikdo ho nesmí předjet, nohy mu zesílily a kolikrát i dlouhé rovné úseky „dává" metodou ze sedla, až se musím tomu jeho rytmickému poskakování smát. Také ubyly neočekávané manévry a docela začal i zvládat, která je levá a která pravá strana - možná se smějete, ale situace, kdy na dítě zavoláte, ať například jede na chodníku doleva a ono zahne doprava rovnou pod kola auta, se staly nejednou a nebylo při nich daleko k infarktu. . Ještě že byli v autech vždy duchapřítomní řidiči, a nebo Víťova reakce na hlasitý a jednoznačný povel Stůj! okamžitá. Každopádně tyhle situace ubíraly hodně na pohodě letošní cesty, ale postupem času se stávaly stále méně často. Na druhou stranu, dítě je potřeba na provoz aut též zvykat, musí se naučit jízdě po normální silnici, kde jezdí i auta. Skleníkové prostředí cyklostezek je pro malé děti skvělé, ale co až jen za pár budeme chtít pustit samotného třeba jen do sousedního města na kole? No uvidíme, jak to bude, to je ještě daleko.

Nejhezčí je, když někoho míjíme, a Víťa každého pozdraví. Němci, zejména starší ročníky, na něho koukají skoro zamilovaně - jak takový malý prcek v helmě a reflexní vestě, na kole s báglem a vlaječkami uhání. Celkově se k domovu posunujeme rychlostí zhruba 75 km/den a to se nijak neštveme. Kdybychom občas někde nestáli a neskrývali se před deštěm, či neseděli u McDonalda nebo v kebabárně, protože potřebujeme dobít telefony, ujeli bychom jistě víc.
V Rühstädtu se z Labe odpojuje Havelský plavební kanál a na výběr je opět několik cest. Vybíráme si tu, z našeho směru, po levém břehu. Je to pár nádherných kilometrů s výhledem na řeku - dokonce i sluníčko vysvitlo. V podvečer přijíždíme do dalšího krásného hanzovního města Havelberg, ale ani tam se nám nedaří nakoupit. Já se z toho zblázním! Projeli jsme kvůli tomu půl města, a když už se zdálo, že jsme v obchodní zóně, stály tam vedle sebe snad čtyři autosalony, ale potraviny žádné.

Stezka se dále vrací na Werben, ale protože je už večer, míříme raději někam do přírody. Po silnici do Sandau, kde chceme na benzínce nabrat vodu. Děti si ještě vyžádaly nanuky, tak je jdu koupit a v prodejničce na pumpě objevuji miniaturní potraviny - mají tu balené chleby, konzervy a v malé lednici dokonce mléko, sýry a pár jogurtů. Tak takhle to je! Získávám dojem, že lidi by nějaké ty malé vesnické krámky uvítali. Docela se divím, že sem ještě nevpadla invaze Vietnamců a jejich večerky - možná to ještě nezjistili, nebo to nějaké německé zákony zakazují, ale až na to přijdou, bude to hromadné stěhování. No co, koupila jsem aspoň chleba a něco na něj a máme vystaráno.

Vracíme se k Labi, přejíždíme jej přívozem, který opět z důvodů povodní improvizovaně přiráží k silnici o pár set metrů dál než normálně a za Büttnershofem táboříme ve zřícenině kostela. Spíme na betonu přímo ve věži s hromosvodem. To jsem si vyřvala, protože v dálce se blýská a já jsem v rovinaté krajině hysterická. Víťa dneska udělal rekord - na jeho tachometru po celodenní štrece svítí 55 km.

Další cesta vede dál od řeky, stezka využívá silnice lokálního významu nebo zemědělské silničky mezi poli. Celkově mám dojem z Labské stezky, že je to spíš síť pospojovaných stezek v okolí Labe než nějaká speciální cyklostezka přímo podél řeky. Shodujeme se s Luďkem, že Odra-Nisa se nám líbila asi víc. Stezka jako taková je tam kvalitnější a vede v hezčím prostředí, hlavně v úseku podél Nisy. Alespoň to počasí se konečně začíná vylepšovat; přestože každý den mokneme, občas na nás zasvítí i slunce. Projíždíme pěkný Arneburg a po obědě (vařeném na dětském hřišti) vjíždíme do historického Tangermünde. Jde o opravdu skvostné město s nádhernými starými dřevěnými domy, několika kostely a přejezd pěší zóny a náměstí je korunován zastavením u vysoké budovy radnice se zdobeným průčelím.

Ve městě také konečně objevujeme prodejnu Lidl a raději si děláme větší zásoby. Dnešní den je také po dlouhé době první, kdy nespadla ani jedna kapka, pročež toto oslavujeme večerním ohníčkem a buřty. Když jsme po prázdninách vyprávěli jedné německé cyklorodince, že jsme v Německu tábořili u Labe nadivoko, a dokonce jsme si občas dělali ohníček, nevěřili nám! U nich by si nic takového netroufli a naopak si užívali tuto „svobodu" při svých cestách po naší republice.

Dostali jsme se do blízkosti Magdeburgu, do oblasti asi nejvíc zasažené povodněmi. Silnice je úplně propadnutá, pokračování dál nemožné. Němci tu ale za těch pár týdnů zvládli udělat Umleitung, neboli objížďku. Vše je dokonale značené, za chvilku jsme u vrat plavebního kanálu Elbe-Havel. Chvíli pozorujeme lodě, jak proplouvají plavebními komorami a pak se podél vody vydáváme k další zdejší zajímavosti. Jedeme po Labské stezce v podstatě nepřipravení, jak jsme nepočítali, že tudy pojedeme, netušíme vlastně vůbec, co nás čeká. Doufáme, že nás stezka provede po zajímavých místech, ale dost možná také celou řadu zajímavostí mineme. Co se dá dělat.

Minout mimoúrovňovou vodní křižovatku u Magdeburgu by však byla věčná škoda! Vůbec jsme o ničem takovém nevěděli, normálně si jedeme po cyklostezce, napravo od nás si poklidně plyne řeka ... a najednou zjišťujeme, že to není normální řeka, je to řeka, která je na mostě! A Labe si drze protéká pod tím mezi dvěma mostními pilíři, kolmo na tenhle kanál! V letech 1998 - 2003 zde vznikl nejdelší vodní most na světě! Šestnáct ohromných betonových pilířů nese skoro 700 metrů dlouhý ocelový žlab, v němž proudí voda a plavou si lodě - prostě nese nepředstavitelnou váhu! Velmi impozantní podívaná.

Sjíždíme do spodního patra, na úroveň Labe a vydáváme se do Magdeburgu. Všude kolem nás jsou známky nedávných povodní. Voda už opadla, ale do výšky asi dvou metrů visí z větví stromů chuchvalce trávy, které sem přinesla voda. Kupodivu nepřinesla žádné odpadky, protože igelitové pytle nejsou vidět nebo jsou možná už uklizené. Zíráme, kolik té vody tady asi muselo být; před 14 dny bychom tu bez potápěčské výstroje neprojeli. A pak najednou překáží v cestě ohromná louže - ne všechna voda opadla. Stezka mizí pod hladinou - není to dlouhé, ale jak je to hluboké? Luděk zouvá boty a projíždí se Šárkou ve vozíku dvě stě metrů nahnědlou teplou vodou. Po chvíli dává vysílačkou pokyn, že můžeme jet taky. Vody je maximálně do půl lýtek. Víťa nasedá na zapojené kolo, zvedá nohy a já s ním jdu pěšky. Nemám z toho dobrý pocit, ale nechci riskovat pád. Jen co jsme sečetli škody (Šárka má ve vozíku mokro, ale je teplo, rychle to vyschne), chystáme se pokračovat. Najednou se tu objevili tři pánové - pláštěnky na báglech, z bot jim crčí voda ... takové úseky mají prý za sebou tři. Uklidňujeme je, že tenhle je už poslední, ale na základě jejich informací průjezd po cyklostezce dál vzdáváme. K nelibosti dětí (které průjezd vodou braly jako zábavu) se vydáváme do Magdeburgu suchou nohou a suchým kolem po silnici. Můžeme se spolehnout, že vedle ní, podobně jako vedle většiny hlavních silnic v Německu, vede cyklostezka. Tahle je sice divně jen po jedné straně silnice (zrovna té v protisměru), oddělená od běžného silničního provozu jen bílým pruhem, takže mám strach, když jedeme proti autům řítícím se proti nám stovkou, ale tady je to asi normální, s cyklisty se tu počítá. Při první příležitosti se ale chytáme zase naší Labské.

Do Magdeburgu přijíždíme až v půl šesté večer. Normálně nemáme velká města rádi, ale když jedeme po dálkové cyklostezce, města nás baví. Máme totiž jistotu, že nás šipečky s éčkem pohodlně provedou centrem, navedou k zajímavostem a pak nás zase bezpečně vyplivnou z města ven. Podobně to je i v Magdeburgu. Stezka vede po nábřeží, odkud vybíhají značené odbočky k místním památkám. Těch tady ale, bohužel, podobně jako ve většině německých měst, po válce mnoho nezůstalo. Ale i tak je Magdeburg příjemné město - chvíli si prohlížíme (i vevnitř) Magdeburskou katedrálu, ta patří k těm starším památkám, a z těch novějších dokola obcházíme architektonicky zajímavou Zelenou Citadelu.
V Magdeburgu jsme v polovině Labské stezky. Měníme průvodce Elbe-Radweg dvojku za jedničku - pěkně nám to odsýpá, s takovou bychom mohli dojet dál než jen na hranice. Ale zatím tyhle plány necháváme na později.

... a pokračování nechávám na příště :-)

Markéta Hroudová, Luděk Zigáček

www.lesovna.eu 

Fotogalerie

24.03.2014 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.8
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.8)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.26)
PR

Vyvracíme mýty o elektrokolech: rozhodně nejsou jen pro lenochy!

 ()
Zastánci klasických kol by mohli říci, že „se nám tady rozmohl určitý nešvar“. Elektrokola se totiž v současné době začaly na ulicích objevovat jako houby po dešti. A stejně tak jako si velmi rychle našla hodně zastánců, objevili se také jejich odpůrci.

Jak prodloužit životnost baterie do elektrokola

 ()
V tomto článku bych chtěl uživatelům elektrokol dát pár rad, jak prodloužit životnost jejich li-ion baterie do elektrokola.

Jak se udržet ve formě na kolo i v zimě?

Fitness výživa může být nejen zdravá, ale i lahodná ()
Jak cvičit doma přes zimu, aby tělo nezahálelo? Zvolit můžete kardio nebo HIIT kardio, které vás skvěle připraví na letní cyklo túry. Každou sportovní aktivitu je důležité doplnit správnou výživou pro fitness.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

168 cyklistů (6 přihlášených)

Cesta k pramenům

Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý…
JohnyB | 05.11.2020

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020