reklama

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Obří sesuv půdy cestou z průsmyku Kara-Keče. Kamení pohřbilo původní silnici.
Obří sesuv půdy cestou z průsmyku Kara-Keče. Kamení pohřbilo původní silnici.
Foto: Autor

Civilizace po Kyrgyzsku

Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11 kilometrů a klesli do 2700 metrů. Kolem uhelného dolu nocleh možný nebyl, nenašli jsme žádné rovné místo a navíc vše bylo pokryto vrstvičkou šedého prachu. A ani mezi zaparkovanými náklaďáky a buldozery se nám stanovat nechtělo. Nakonec, když už to vypadalo, že máme důlní oblast za sebou, se po levé straně zjevil obří sesuv půdy. Pod kameny byla pohřbena i původní silnice, a ta nová, nouzově vybagrovaná, vedla po pravé straně údolí. Dohledala jsem, že k sesuvu došlo 14. 9. 2020 (tedy teprve necelé dva roky zpět), díky neopatrnému odstřelu, ale naštěstí se vše obešlo bez lidských obětí. Teprve až za sesuvem se hory od sebe maličko odtáhly a objevily se rovné plácky. Tábořili jsme pod strmými svahy, moc dobrý pocit jsem z toho neměla. Snad je již okolí stabilní a proč by to znovu padalo a zrovínka dneska, uklidňovala jsem se. Se zbytkem rodiny jsem se o svoje obavy ale raději nepodělila. Nechtěla jsem to na ně přenášet a ještě by se mi vysmáli. Zaslechla jsem, že budu asi odvážná, když jezdím i s rodinou do takových zemí. Vidíte, jak to je - jedu, ale pak se pořád něčeho bojím!

Třetí den od konce asfaltu za Žany-Talap jsme v pravé poledne přijeli do civilizace. Zajímavé, ani se mi zpátky na asfaltku mezi auta moc nechtělo. Člověk si zvykne na všechno, i na tu kamenitou silnici. Ale jako obvykle, neměli jsme už vůbec žádné jídlo. Okolní kopce, ještě než zůstaly definitivně za námi, nabraly takovou tmavou, až skoro černou barvu. Bylo to působivé a zase maličko jiné, ale když nás pak ze svých spár pustily a před námi se rozprostřelo údolí, poslední kilometry kodrcání už bylo úmorných, ačkoliv jsme jeli z kopce. Cestu pokrytou kameny dlouho nikdo neuválcoval, takže nespoutaný vítr a projíždějící auta na ní vytvořily roletu. Nic tam nejezdilo, svobodně jsme si křižovali silnici, jednou na levé straně a pak zase na pravé, podle toho, kde jsme si mysleli, že bude kamení méně, ale vycházelo to na stejno. Když už se konečně v dálce zjevily domky, vypadalo to, že do vesnice je to jen malý kousek. Naklikla jsem si to do mapy a to jsem neměla dělat - mapa ukázala 26 kilometrů. Nechtělo se mi tomu věřit, ale bylo tomu tak. Ještě skoro dvě hodiny trápení - kameny, prach a žhnoucí slunce.

Takže ať nekecám, těšili jsme se na asfalt, to zase jo. V městečku Čajek jsme nejprve vyhledali bankomat, pak nás čekalo tradiční hledání hospody. Naštěstí jsme se už vyznali. Podnik vypadal luxusně, každý stůl stál v jiném pokojíku, vypadalo to jako bývalý hotel. Jenže toalety? „Na ulice," řekli nám. Dřevěná díra do země a koš na použitý papír. Civilizace po Kyrgyzsku.

V této souvislosti se zmíním o tom nepocení se, o kterém jsem psala minule. To totiž bylo fakt zvláštní. Tělo žádný pot nevytvářelo, ani v horku a v kopci, ani kapka, prostě nic. Vytvořila jsem si pro to dvě teorie. Jednak suchý vzduch, což se projevovalo mimo jiné i oním špatným odhadem vzdáleností (viz. Vesnice, která se zdála pět kilometrů daleko, byla ve skutečnosti pětkrát tolik), jednak jste určitě četli, nebo možná sami navštívili nějaké tropické krajiny, kde je prý takové vlhko, že se lidé naopak potí furt. Čili znamená-li vlhko neustálé pocení, suchý vzduch způsobí naopak nepocení. Druhá příčina může být čaj. Na rozdíl od vody jej tělo lépe zadržuje a v horku nepustí, tj. organismus se zbytečně neodvodní. Čaje jsme vypili několik litrů denně a místní lidé nepijí nic jiného. Ale jsou to jen laické úvahy, možná to způsobila kombinace obojího.

Suchý ale opravdu vzduch byl a mohl za další potíže - konkrétně Luďkovi popraskala kůže na patě. Na tohle (na rozdíl ode mne) nikdy netrpěl a to chodívá a jezdívá na kole celé léto bos. Teď si tuhle libůstku vychutnával v opravdu bolestivé formě (až do krve).

Chyba v analýze

Při jídle Luděk študoval v mapě naši trasu, mnou doma vytvořenou, abychom věděli, jak to bude vypadat dál. Tvářil se u toho zamračeně. „Bude to šílený, připrav se na to. Jeden kamion za druhým." Ach jo, to má zase jednou pro změnu on svoji pesimistickou, pomyslela jsem si. U toho mi cpal mobil před oči:„Schválně, koukni na to. Kudy myslíš, že budou všichni z Biškeku do Oše jezdit?!"

Někde jsem vyčetla, že by mělo údolí řeky Kekemeren být moc pěkné, lemované červenými skalami, tak jsem tudy trasu navrhla, ačkoliv jsem teď tušila, že má pravdu. Biškek, město hlavní, Oš, druhé největší. Asi jako D1 mezi Prahou a Brnem. Jasně, taky bych to autem vzala po mega hlavní, po té naší zelené, uznala jsem. Viděla jsem to úplně živě. Pojedeme těsně za sebou, ve vestách, celý den do kopce (z 1500 do 2400, pozn. autorky) a náklaďáky, osobáky a dodávky nás jako hovada budou objíždět na centimetry. Mlčela jsem, cítila jsem vinu za takový plán. „Je to jen osmdesát kiláků," ozvala se Šárka. „To dáme za jeden den." Nebylo nám přeci jen lépe na šotolině v horách, pomyslela jsem si.

Byl podvečer, když jsme osudnou křižovatku ve vesničce Aral měli před sebou. O významné křižovatce už zdálky informovala obří cedule. Doprava Biškek, rovně Jalalabad a Oš. Zatím ještě nebyla ta tepna vidět, tak že si dáme nanuk a jdeme na to až po něm. Vůbec se nám nechtělo, odkládali jsme to, jak se dalo. A pak další směrovky, to už jsme byli na místě. Zabočili jsme doprava, ale kamiony nikde. Kupodivu tu nejezdilo vůbec nic. „Nevypadá to nejhůř," připustil Luděk. Ujeli jsme pár set metrů a nepředjelo nás jediné auto. Navíc bylo divné, že se asfalt začal jaksi kroutit a pod nánosem písku nebyl skoro vidět. A pak... za zatáčkou... zmizel úplně. Drncali jsme po hliněné roletě. Hlava mi to nebrala.

„Prosím vás, dál vede jen takováto cesta?" zeptala jsem se muže, který proti nám kráčel na oslu. „Kam chcete jet, do Kyzyl-Oj?" odpověděl mi otázkou. „Až do Suusamyru a ještě dál," řekla jsem. „Ano, pořád bude taková cesta!" Osel zadupal kopýtky na znamení, že tady je tohle normální. 80 kilometrů roleta, no tě pic. „Do kopce to tolik nevadí, ale takový omyl analýzy zdejšího provozu, to jsem fakt selhal," přiznal Luděk.
Byli jsme nakonec docela rádi. Lepší než se tisknout ke kraji mezi kamiony. Ale za jeden den, jak odhadovala Šárka, jsme to bohužel nedali. Zabralo nám to o půl dne víc. A náhodou, hnusná roleta nebyla pořád, přes vesničky, kterými silnice vede, je povrch pokaždé vyasfaltován. Škoda jen, že jsou na celém osmdesátikilometrovém úseku jen tři :-).

Asfalt tu budou dělat příští rok, potvrdilo nám nezávisle na sobě víc lidí. Pokrok nezastavíš. Ale to údolí bylo vážně parádní. Možná s asfaltovým kobercem už takové nebude.

Kousek za Aralem, ještě ten večer, co došlo k tomu fatálnímu omylu, jsme tábořili na břehu řeky. Už zdálky lákala ke koupeli svou modrou barvou, ale nikde nebyl vhodný plácek s přístupem. Dokonce jsme u jednoho domu požádali na možnost postavení stanu. Setkali jsme se však s odmítnutím. Prý máme jet jinam, plácky tam zaručeně budou. Překvapilo nás to, nicméně jsme jejich právo respektovali. Ale už poněkolikáté jsme se shodli, že lidé zde nejsou takoví, jak jsme si představovali a jak o nich básnili jiní. Na rozdíl od sousedních Kazachů byli Kyrgyzové spíš uzavřenější, jakoby je turisté nezajímali, ba co víc, jakoby jim vadilo, že je jezdí očumovat. Částečně tohle dokážu pochopit.

Další důvod k obavám

Údolí se zužovalo a stráně nabraly na prudkosti. Plácky, o kterých mluvil ten chlapík, samozřejmě žádné, jediná šance na nocleh byla v zatáčce, pár metrů od silnice. Ale skoro nikdo po ní nejezdil, tak jsme zůstali. Řeka byla divoká, těch pár aut její hukot přehlušil. Byla tak divoká, že jsme se myli těsně u břehu. Měla jsem panickou hrůzu, že se děcka neudrží a voda je strhne a odnese. Stačilo málo, půl metru a byla by konečná. Utopit by se tam mohl i dospělý a naše děti nejsou bůhvíjací plavci. Ale držet jsem je nemohla, už se při koupání stydí.

Změna počasí

„Srpen je u nás už chladný," sdělila nám jedna paní, ještě když jsme stoupali na Sonkol. „V červenci je žarko, ale srpen, to už skoro začíná zima," dodala. Z července zbývalo posledních pět dní. Nejprve se na nebi objevil mráček a asi na půl hodiny zakryl žhnoucí slunce. Radost se nám rozlila do žil, okolní teplota klesla, naše rychlost se zvýšila. Odpoledne se přihnalo mraků víc, nakupily se a dokonce zahřmělo. Těšili jsme se na déšť, a nejen my, uvítala by ho hlavně zdejší vyprahlá příroda. Ale nic nepadalo, jen se rozfučelo, vítr zvedl prach a vehnal nám ho do očí a úst. „Aha, to bude jen písečná bouře," odtušil Luděk. Pak se zase vyjasnilo.
Další den ráno, na nebi opět plul malý nenápadný obláček. „Ráno obláček, odpoledne bouřka," zatěšil se Luděk. „Písečná," připomenula jsem mu. Ale něco se začalo dít, sice pomalu, ale jistě. Třeba měla ta paní s tím srpnem pravdu.

Navečer jsme projížděli druhou obcí na zmíněném osmdesátikilometrovém úseku, jeli jsme doslova od obchodu k obchodu, museli jsme vzít každý, když jich bylo tak málo. Ten v Kožomkulu vedli dva kluci, sourozenci. Jeden starší, už na střední škole, trávil prázdniny v rodné vísce, druhý asi dvanáctiletý, pomáhal mámě každý den. Místní děti mě vážně fascinovaly čím dál víc. Odmalička jezdí bravurně na koni, zvládají shánět stáda krav. Pomáhají v domácnosti, v obchodě, v restauraci. Léto tráví s rodiči a kupou sourozenců v jurtě. Mnoho zábavy a jiného vyžití tam nemají, signál mobilu a elektřina je jen málokde. Přesto jsou sebevědomé, neostýchají se oslovit cizince. Bavili jsme se s nimi denně, možná i víc než s dospělými. Je jim dvanáct a mluví jako dospělí. Rozumní, hotoví lidé.

Tatry kam se podíváš

Pohled na horské velikány člověka ohromí. Prostě si jen tak táboříme u řeky, nalevo jedny Tatry, napravo další, za řekou na druhé straně ještě jedny. Fascinující na Kyrgyzstánu je to, že hory jakoby nikde nekončí. Sjeli z jedněch hor do nížiny (zde cca 1500 m nad mořem) a vyvstaly před námi další. Jeli jsme směrem na jih, oteplovalo se, ale vrcholky si držely stále své sněhové čepice a ledovcové žlaby. Vyjeli jsme na náhorní planinu a rázem jsme byli obklopeni věncem dalších hor. Nejsou svázané žádnými pravidly, žádnými národními parky, zákazy, příkazy, vyznačenými trasami. Jde chodit, kudy se člověku zachce, tábořit kdekoliv, pást krávy kdekoliv, jezdit na koni kdekoliv. Jurty nepotřebují žádné soukromé vlastnictví pozemků. Je to jak to má být, jak to bylo odpradávna. Země je tu nikoho a zároveň všech. Netuším, jak to funguje, a jestli vůbec, ale působilo to idylicky.
První týden jsem fotila každý kopec s bílým sněhem, kochala se a přemýšlela, kudy bych tam šla. Po třech týdnech se i toto okoukalo a horské masivy se staly běžnou kulisou.

Hierarchie potřeb

„Dal bych si smažák a bramboračku... NE! Dal bych si chleba s pomazánkovým máslem a šunku," vyjmenovával už kolik dní po sobě Víťa. Stýskalo se mu po domácí kuchyni. A tak, když nás ta hlavní silnice (aneb ta pravá spojnice Biškeku a Oše) stejně dohnala, těšili jsme se aspoň, že podél hlavního tahu budou restaurace, kde si dáme něco dobrého. Jenže smůla! Údolím nevedou žádné stožáry vysokého napětí, hospody a jurty sice jsou, ale nemají elektřinu, tudíž žádné chlazení, nedobijeme tu nic, není tu ani mobilní signál. „Ach bože, kde to zase jsme!?" zaúpěl synek. Hospod podél cesty stojí v jednom místě asi deset, ale na co jsme ukázali v menu, to "nie tu" (nemáme). Takže opět vajíčka, to byla jediná jistota. A večer těstoviny s hráškem.

„Když jsem byla malá, tahle silnice ještě neexistovala, jezdili jsme sem z Biškeku přes Kazachstán," vysvětlila nám asi dvacetiletá slečna fakt, proč na celém padesát čtyři kilometrů dlouhém úseku hlavního tahu není žádná normální vesnice. Stanovali jsme na břehu řeky Suusamyr, v nízkých keřících se nebylo kde schovat, trčeli jsme tam jak sloni v porcelánu. Ona a její bratr byli hodně zvědaví a tak nás z nedaleké jurty chodili hrozně nenápadně okukovat. Nejprve jako pro vodu a pak děsně náhodně okolo projel kluk s kolem. Luďka se hocha zželelo, naolejoval mu zrezivělý řetěz a dofoukl pneumatiky. A tak se stali kamarády. S rodiči a sourozenci trávili prázdniny jako každé léto v jurtě. Podél silnice jich tady bylo rozeseto snad ještě víc než na Sonkolu. Všichni prodávali kumys a další výrobky z mléka. Mají to v krvi. Sověti je chtěli násilně usadit, ale nenechali se. Věřím, že to jsou po staletí ověřené recepty, právě aby se mléko nezkazilo, ale vše vystavené na slunci v těch pětatřicetistupňových vedrech vůbec nelákalo. Naše středoevropské žaludky a střeva na to nejsou zvyklá. V lednicích se nechladilo nic, kolikrát i v magazínech je měli vypnuté. Proud je drahý.

Místní také pijí běžně vodu z řeky. Spolu s kravami a koňmi. „Tady je voda dobrá, ne chlorovaná jako v Biškeku," vysvětloval ten kluk, co mu Luděk opravil kolo a názorně nám to ukázal. Nabral vodu do lahve a mohutnými loky se napil. Neměli jsme na to odvahu, všude po kamenech nasráno (to se náhodou řekne rusky úplně stejně :-) ) a tak jsme brali vodu u místních. Pohodlnější než filtrování, spotřeba byla v těch vedrech vysoká. Přišlo nám to bezpečné. „Je pitná?" zeptali jsme se pokaždé. „Da, da, je moc dobrá," ujišťovali nás. Než jsme si všimli, že mají ty hadice strčené jen tak do potoka a kdybychom si ji nabrali tam rovnou, vyšlo by to nastejno. A všude se něco páslo, čert vem, že ten potůček teče z hor. Krávy vylezou až nahoru na hřeben i po strmé stráni. Zdravotní potíže na sebe, bohužel, nenechaly dlouho čekat.

Děti už neoblafneme

Děti si dobře spočítaly, že kdybychom na té poslední křižovatce odbočili doprava, měli bychom to do Biškeku necelých 150 kilometrů. My jsme místo toho uhnuli doleva, na zajížďku přes 600 kilometrů. Vysvětlili jsme jim, že máme ještě týden a něco času, a chceme ještě jednou navštívit Kazachstán. A co bychom asi dělali tak dlouho v Biškeku... A že už nás čeká jen jedno, poslední velké sedlo a pak už konec hor. Ale stejně každou chvíli jeden nebo druhý koukali do mapy a nad tou naší vymyšlenou zajížďkou vzdychali :-)

Zajímá vás, jak jsme dopadli s nějakými dalšími defekty? Od té doby, co jsme měli lepidlo (musela jsem to zaťukat), defekt žádný nebyl. Záhada, že?

Fotogalerie

02.06.2024 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.05
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Cestování
Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět,…
10.06.2024
Peggy
(4.78)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 7. část

Cestování
Sonkol, zázraky na počkání nebo do tří dnů Kratičké intermezzo - které se přihodilo úplnou náhodou, přesně mezi psaním 6. a 7. části …
26.05.2024
Peggy
(5.03)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 6. část

Cestování
Naše první třítisícovka Slibovali jim ráj na zemi a místo toho je čekala jen pustá step. Tak zní úvod příběhu bratrské pomoci zhruba…
20.05.2024
Peggy
(4.49)
PR

Maďarsko, úchvatné výlety na kole a kde pohodlně sehnat dálniční známku

 (freepik.com)
Patříte-li mezi vášnivé cyklisty, jistě vám nemohlo uniknout, kolik krásných a pohodlných tras nabízí nedaleké Maďarsko. A pokud se rozhodnete právě pro Maďarsko dálniční známka vám značně ušetří čas i najeté kilometry. Pojďme se tedy podívat, co všechno lze očekávat a v závěru článku vám poradíme, kde nejlépe si maďarskou dál-niční známku opatřit.

Na dovolenou, na kole, na víno… Přichází období dovolených – užijte si ji na kole!

EuroVelo 13 (Niederösterreich-Werbung)
Chladný vánek ve vlasech, krása ubíhající krajiny. Nekonečnou idylu jemně ruší jen vlastní dech. Zní to neodolatelně? Pak vzhůru do sedla a hurá do Dolního Rakouska, kde na vás čeká šest skvěle připravených cyklistických poznávacích tras a objevte malý, dobrý hotel - skrytý klenot mezi hostinci. Prozradíme vám tajné tipy, které znají jen místní nebo je doporučují dobří přátelé.

Na kole za snem: Přeměň vášeň pro cyklistiku na vítězství

 (licence NATALIS/shutterstock.com)
Cyklistika je pro mnoho lidí více než jen koníček nebo způsob dopravy; je to vášeň, která přináší radost, zdraví a pocit svobody. Jak ale tuto vášeň přeměnit na skutečné vítězství? Tento článek vám ukáže cestu, jak dosáhnout svých cyklistických cílů a proměnit nadšení ve skutečné úspěchy, a to i s lehkým nádechem adrenalinu a rizika.

Spojte zábavu a pohyb: Cyklistika a hazard v jednom

 (licence NATALIS/shutterstock.com)
Kombinace zábavy, pohybu a adrenalinu je snem mnoha lidí, kteří hledají nové a vzrušující zážitky. Na první pohled se zdá, že cyklistika a hazard nemají mnoho společného, ale při hlubším pohledu zjistíme, že mohou být velmi dobře kombinovatelné. Obě aktivity spojuje vzrušení, soutěživost a dobrodružství.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

121 cyklistů (2 přihlášení)

Alpe Adria cycling route červen 2024

Cesta V červnu 2024 jsem se dohodl se synem, že za nimi na jejich dovolenou do Chorvatska do Privlaky u…
Brahma | 16.07.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle…
Peggy | 10.06.2024

Z Drásova do Říma

Z Drásova do Říma, květen 2024 Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy…
Monolema | 06.06.2024