reklama

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 3. část

Příjezd do bývalého hlavního města a prodej beranů
Příjezd do bývalého hlavního města a prodej beranů
Foto: Autor

3. část - Krát dvě to mělo bejt

Čtvrtý den od startu jsme vjeli do velkoměsta, do Almaty. Zde měly děti alespoň malou satisfakci - byl tu jediný McDonald za celou cestu. Tedy - v Almatě jsou celkem asi čtyři a nám stačil jenom jeden, zas takoví fanoušci nejsme :-) ale mám na mysli, že pak nikde jinde se už na naší trase žádný mekáč nevyskytoval, v Kyrgyzstánu tento řetězec pobočky zatím nemá.

Almaty (dříve Alma-Ata) se rozkládá na úpatí pohoří Zailijský Alatau (severní část Ťan-Šanu) a do roku 1997 bylo hlavním městem. Pak se jím stala Astana, která si za svůj nedlouhý život prošla také několika přejmenováními. Děcka to přejmenovávání názvů měst fascinovalo a neustále chtěly vyprávět, jak to bylo. Tak třeba Astana: Z původního Akmolinsku vznikl Celinograd, pak Akmola a následně už konečně Astana. Ta už se zároveň stala i hlavním městem. Ale jméno jí nezůstalo. Bývalý prezident si ji podle sebe přejmenoval na Nur-Sultan, ale ani tím to neskončilo. Necelé dva měsíce po našem návratu se město přejmenovalo zpět na Astanu. To Almaty těch názvů mělo méně, z původního Věrnyj se přejmenovalo na Alma-Ata a přechod na Almaty byl jenom kvůli přepisu ruského názvu do Kazaštiny. Já si názvy hlavních měst všech států bývalého SSSR pamatuji dokonale díky otci mojí kamarády z gymplu. Chodila jsem občas tehdy k nim na návštěvy, a vždycky, když byl doma její táta, prověřoval naše znalosti: „Tak děvčátka, dneska mi vyjmenujete všechny republiky Sovětského svazu a jejich hlavní města." A my musely namáhat naše mozky, než jsme se směly odebrat do dětského pokojíku probírat zajímavější holčičí věci. Jindy zase zda si vzpomeneme na všechny státy USA, a příště zase jiné špeky. Zajímalo by mne, jak by se tvářily naše děti, kdybychom jejich kamarády já nebo Luděk takto testovali - raději to zkoušet nebudu, aby jim nějací kamarádi zbyli, ale já na pana Sinkuleho vzpomínám moc ráda.

Almaty se vypíná do výšky cca 1500 metrů a může tak dobře sloužit jako základna pro výlety do hor. Ty se tyčí přímo nad městem a dosahují výšky skoro pět tisíc metrů. My jsme se ale drželi pouze památek. Kontrast velkoměsta a vesnice byl propastný. Ještě u cedule s názvem města stála ohrádka s nabídkou beranů na prodej. V těchto dnech totiž zrovna probíhal třídenní muslimský svátek, který spočíval v nákupu právě samce od ovce a jeho zabití. „Rozporcované kusy masa pak rozneseme po sousedech, zejména po těch chudých," vysvětlovala nám včera ta operní pěvkyně, pokud jsme ji správně pochopili. Nám bylo čekajících zvířat líto, ale pak jsem si vzpomněla na naše vánoce a kapry.

Z města nás navečer pohodlně vyvedla úzká silnička podél Velkého almatského kanálu. Ten vede z přehradního jezera Bartogay na řece Čilik a svádí cestou veškeré potůčky z hor. Kanál slouží k zavlažování a k zásobování Almaty vodou. Je jedním z posledních velkých projektů uskutečněných před rozpadem SSSR. Krajina kolem je zemědělská, dva dny jsme jeli v podstatě jen podél polí a sadů. Že nejsme v úrodném Polabí, dávala tušit kulisa bezmála pětitisícových hor nad nimi. Říkala jsem si tenkrát, jaká by to byla pěkná cyklostezka, kdyby byli akčnější a hle - když teď píšu tento cestopis a koukám u toho do mapy, tak už ji tam mají vyznačenou. Voda v kanálu vypadala úžasně, modrozelená barva lákala ke koupeli, proud byl ale silný a na několika místech jsme minuli cedule s přísným zákazem přístupu k vodě.

Navečer se od Almaty blížila bouřka. Zrovna, když jsme potřebovali najít místo pro stany, krajina se otevřela. Celé odpoledne jsme jeli skrz sady, kde rostly stromky a bylo dost zeleně, navečer jsme ale vjeli do pustých plání. Už se stmívalo a ty blesky vypadaly docela strašidelně. Neměli jsme zatím zkušenosti s bouřkami tady, tak jsme hledali nějaké místo, kde bychom byli trochu skryti, lesík nebo tak něco. Nejistě se v těch pláních cítil i Luděk a to už je co říci. Jenže co vypadalo z dálky jako les, byly zblízka jen nízké keříky. Ale v nich stála jakási ruina s bídnou, ale přeci jenom střechou. Aspoň něco, byla už tma a nebyl čas hledat něco jiného. Bouřka nás nakonec minula, ale na těch vzdálených vysokých horách do rána přibyl čerstvý sníh. Večer jejich vrcholky bílé rozhodně nebyly.

Kanál se vyhýbal vesnicím, takže když jsme potřebovali nakoupit, museli jsme do nějaké osady odbočit. Litovala jsem, že jsme si v Almaty neudělali pořádné zásoby, ale člověk se tady pořád učil - zvyklí z Balkánu, kde je obchod v každé díře a zásoby netřeba vozit jsme situaci těžce podcenili. Tady obchody sice byly, a jejich frekvence tři denně se zdála dostačující (snídaně, oběd a večeře), ale člověk si nemohl být jistý, jak budou zásobeny. Proto nás potěšil v obci Taukaraturyk, kam jsme uhnuli právě za účelem vyřešení oběda, prodej grilovaných kuřat. Akorát se kuřátka dopékala, tak jsme neváhali a jedno celé vzali, k tomu chleba a sklenici kyselých okurek. Usídlili jsme se jim tam, asi to byla jejich kuchyň, protože obchod byl součást domu, ale jednak to nebylo poznat a jednak jim to nevadilo. Nacpali jsme se k prasknutí, místní kuřata fakt nejsou žádní Vodňanští mrzáčci, a já byla šťastná, že mám pro tento den vyřešený teplý oběd.

Samy od sebe nám v báglech přibývaly takové ty žluté melouny. Nejsou tak velké jako jejich zelení kolegové a upřímně, nejsou ani tak chutné a tak, když jich Luděk vezl už několik, vyhlásil, že ke snídani se bude konzumovat prioritně tato zelenina (pozn.: meloun JE ZELENINA!) a pak až něco dalšího. A protože něco dalšího znamenalo pouze chleba, snídali jsme chleba a meloun.

Jak moc přítomnost vody ovlivní krajinu, jsme zjistili posléze. Za obcí Malybaj jsme opustili kanál a jako mávnutím kouzelného proutku jsme se ze zeleně ocitli v pusté a vyschlé polopoušti. A také jsme začali stoupat. Nejprve do 1200 metrů, posléze i výš. Několik následujících týdnů jsme se pod 1000 nadmořských metrů neměli dostat, jedině až zase v posledním týdnu. A ten byl ještě zatraceně daleko.

Šaryn kaňon, kazašský Grand kaňon

K jednomu z místních zázraků přírody bylo nutné odbočit z hlavní silnice a absolvovat 11 kilometrů po nudné pláni tam a zpět po stejné silnici. Rodinka se tvářila nevrle, jestli tu zajížďku opravdu myslím vážně. Zejména proto, že se před námi černaly mraky a my mířili přímo do epicentra ošklivé bouřky. Jenže Šaryn kaňon měl být jedním ze zlatých hřebů celé cesty a vynechat jej jsem nechtěla. A tak jsem celou cestu trnula a v té naprosté placce se rozhlížela, kam bychom se před bouřkou eventuelně schovali. Jedinou možnost nabízely silniční propustky. Bouřka však naštěstí setrvávala na jednom místě a tak jsme se po půl hodince svižné jízdy mírně z kopečka ocitli u vjezdové brány. Zaplatili jsme vstupné a pak se před námi otevřel svět, kde jsme si připadali nikoli jako v Kazachstánu ale jako v USA. Zdejší kaňon sice není tak hluboký, ale není o nic méně působivý. Obdivovali jsme různé skalní útvary a odstíny oranžové až po šedou a komu by nestačilo pohled z výšky, může sestoupit na dno až k řece.

Jestli tomu rozumím, nemáme vůbec nic k jídlu?

Kazachstán asi nemá šanci stát se rájem cykloturistů, ačkoliv cesty tam mají asfaltové a kvalitní a kopce jsou jenom někde, většina země je placka. Co ale dělá jízdu náročnou, jsou šílené vzdálenosti mezi něčím. Tím něčím myslím obyčejnou vesnici s obchodem. Desítky kilometrů mezi nějakou civilizací jsou normální, rekord byl 100 km. A pokud s tím nepočítáte, nekoupíte si dost jídla, nevyberete dostatek peněz z bankomatu, může v té pustině nastat docela problém. A ten právě nastal. Ještě dopoledne jsme se v motorestu hned u silnice nacpávali zeleninovým salátem a zapíjeli jej černým čajem ze samovaru (už jsme se na ten čaj docela aklimatizovali). O 12 km a 300 výškových metrů dál (zde byla překonána zmíněná hranice 1000 m n.m.) jsme se v osadě Kokpek usadili k obědu a já se zadívala do poloprázdné peněženky. Na první pohled to vypadalo dobře - totiž když máte v peněžence 1000 místních tenge, máte pocit, že to je hodně, ale není. Jedna koruna je 20 tenge, takže ta tisícovka je naše pajcka. Sice je její kupní síla vyšší, ale raději jsme hotovost pořádně přepočítali a výsledek nebyl příliš valný. Na oběd jsme ještě měli, ale na to, že bychom si ve zdejší vesnici měli udělat zásoby na několik dní, to nevypadalo. Do nejbližší další civilizace to bylo (i se zajížďkou k Šaryn kaňonu) 100 km. Docela nám zamrzl úsměv. Ale ta další vesnice vypadala docela velká, mapa slibovala krámků několik a měla tam být i benzínka... „Třeba tam půjde platit kartou," doufali jsme naivně a bezstarostně se vydali dál. Byli jsme najedení a bylo nám hej. Já si tedy starosti trochu dělala, protože přeci jenom my ženské tu potřebu postarat se o rodinný proviant máme nějak v krvi, ale Luděk mávl rukou a „To nějak dopadne!"

Ono ale ani nešlo dělat nic jiného, ty poslední peníze stejně nebylo kde utratit, zásoby udělat nešly, ani kdybychom měli peněz dost. Kokpek byla sice jediná civilizace desítky kilometrů široko daleko, ale osada připomínala divoký západ. Každý dům sice něco byl (obchod nebo provozovna), ale fungovalo to všechno jenom napůl. Byly to spíš bufety, stánky s kumysem a zbytek neidentifikovatelný. Pořádný obchod, kde by se daly nakoupit zásoby, nikde. Žádný obchod nebyl ani u Šaryn kaňonu, ani na sedle ve výšce 1430 metrů a ani na odbočce z hlavní silnice. Na tu křižovatku jsme trochu spoléhali, byly tam v mapě zakreslené nějaké budovy, ale byla to jen odpočívadla a přístřešky pro piknikáře. Jedna budova vypadala jako nějaké infocentrum, ale neprodávali tam nic. Ani voda tam nešla nabrat, ani elektřina jim zrovna nešla.

Kolem dokola dlouhé desítky kilometrů holých plání, nejenže bez vesnice, ale i bez vody. Byli jsme docela v pasti, žaludky už se začaly ozývat a všude to bylo daleko. Jeli jsme tedy dál, a doufali, že to nějak dopadne. Při nejhorším zastavíme nějaké auto a požádáme o pomoc, vždyť dosud u nás stavěl někdo každou chvíli. Jo, jenže to bylo do Almaty, za Almatou už to nějak ustalo. Zrovna, když bychom nějaké pomocné dozásobení potřebovali :-) povzdechli jsme si s Luďkem.
Po asi deseti kilometrech se vlevo objevil jakýsi statek a u něj náznak vodního zdroje pro dobytek. Vytušili jsme šanci. Statek stál kus od silnice na hraně kolmé stěny zvláštního černě zbarveného kaňonu a zdálky vypadal neobydlený. Žil tam ale jakýsi člověk, ani starý, ani mladý, prý utekl z města a je mu tady dobře. Pásl krávy a ovce, ale stáda měl zrovna kdesi daleko na pastvě, nekontroloval je každý den. Společnost mu dělali jen dva psi a několik koček. Zeptali jsme se, jestli bychom tam nemohli přespat. Neměl s tím problém, akorát že jediné vhodné (rovné) místo bylo uprostřed stájí bez střechy. Stavby jako ze středověku, nebo možná ještě z dřívějška, z Osady Havranů. Stany jsme postavili doslova na hovnech a u hromad sušených hoven, které jsme znali z Arménie. Ani moc to ale nesmrdělo. Ten člověk se nás přišel zeptat, jestli máme jídlo, ale sám vypadal, že dlouho nejedl a my jsme ho nechtěli uvést do situace, že se o nás ještě musí starat, tak jsme zalhali, že zásoby máme. Při obchůzce okolí mě ještě napadlo, že kdyby nás zavraždil a hodil do toho kaňonu, v životě by nás už nikdo nenašel :-)

NÁČELNÍK: To jsem vám chtěl právě říct, abyste si na to dali pozor, kdybyste někdy plánovali nějakou takovou cestu, aby se vám nestalo, jako nám teďko, že já jsem ty zásoby přesně propočet a pořád jsem si říkal, až to sečteš, nezapomeň to znásobit dvěma. A v tom zmatku, jak jsme balili a vy jste mi do toho pořád mluvili, tak jsem na to zapomněl. Takže vypočtený to bylo správně, ale falíruje nám v tom jenom to násobení. To jen tak pro příště.
UČITEL: Ano, příště si na to dáme pozor, ale teď, náčelníku, jestli tomu rozumím, nemáme vůbec nic k jídlu?
NÁČELNÍK: No, vždyť to říkám. Krát dvě to mělo bejt. Ty tomu nerozumíš, nebo co? To jsou otázky...

U nás šlo o něco mírně jiného, leč se stejným důsledkem. Projevilo se naše amatérství v přepravě letadlem. Nevěděli jsme, jak bude probíhat kontrola váhy, tak jsme v rámci co nejlehčích zavazadel vyráželi bez jakýchkoliv zásob typu „Mámino kuře na paprice" a „Vitana vaří za vás". A tady takováto pytlíková instantní strava absolutně nebyla možná sehnat, takže jsme žádné zásoby neměli. Tento večer nás ale zachránila Šárka, která v báglech vylovila tři čínské polévky, které prozíravě vzala z domova. K nim se podával poslední zbytek chleba, pečlivě rozdělený mezi nás čtyři. Ráno jsme dojedli doslova, co bylo, a nebylo toho mnoho. Tvrdý zbytek nějakého pečiva a rozlámané sušenky. Do vesnice Žalanaš to bylo 40 km a 600 výškových metrů. Zdála se nekonečně daleko, ale vyšlo to jen tak tak.

Z nakreslených obchůdků a restaurací fungovala zhruba polovina, leč karty nebrali nikde. Co dál? Ještě že Kazaši byli strašně ochotní, stáli jsme bezradně na chodníku, čuměli do mapy a neustále se nás někdo ptal, jestli něco nepotřebujeme. Vždycky jsme jim řekli: „Jo, potřebujeme obchod, kde budou brát karty, nebo bankomat." Všichni svorně tvrdili, že ani jedno tady v té vesnici není. Jeden mladíček v autě se strašně snažil a přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo. Vzpomněla jsem si, že mám rezervních 20 euro, co jsem doma popadla, protože se tam válely, tak jsme ho požádali, jestli by byl tak ochotný a nevyměnil by nám aspoň tohle za jejich měnu. Samozřejmě, zajásal nadšením, že pro nás může něco udělat. Jenže on ty peníze neměl, tak nejprve někam volal a nakonec pro ně někam zajel. Bylo to málo, ale aspoň něco.

Přemýšleli jsme, jak s nimi co nejlépe naložíme (co nakoupíme, aby byl poměr cena - výkon nejvýhodnější), když tu se u nás objevil znova a že tady prý přeci jenom existuje obchod, kde mají jakýsi terminál a ten by nám snad mohl peníze vydat. Moc jsme tomu nevěřili, protože nám bylo divné, že nám to neřekl nikdo dříve, ale městečko nebylo velké, vydali jsme se tedy ten obchod najít. Mělo údajně jít o stavebniny, ale narazili jsme jen na zavřenou bránu. Smůla. Prý ale mají jen polední pauzu. „Tak jdeme taky na oběd, s plným žaludkem se lépe přemýšlí." Na křižovatce byla jediná otevřená restaurace, dělali tam kebab a částka nám pohodlně vystačila na čtyři velké porce - jen klasika jako všude tady - v restauraci nenabízeli nic k pití. Prý si ale můžeme koupit naproti v krámku, co chceme a vzít si to ke stolu. Tak tam Luděk zaběhl a přinesl nám Colu a pro sebe si pivo. To ovšem vznikl problém - bufet byl halal, neboli pro muslimy, tedy žádný alkohol se uvnitř pít nesmí! Obsluhující kluk se tvářil smrtelně vážně. Tak si Luděk plechovku zabalil do šátku a upíjel tajně.

Doufajíce, že už otevřeli, protože kdo ví, jak dlouhé tady mají polední pauzy, vydali jsme se po obědě zpět do stavebnin. Zkrátím to... otevřeno bylo a mezi pytli s cementem stál zaprášený a ušmudlaný terminál, ze kterého šlo kromě dobíjení telefonů a dalších služeb pouze pro místní, i na naši evropskou platební kartu vydat peníze - sice s 3% provizí, ale dali bychom klidně i deset, možná i dvacet. Byli jsme zachránění!

Fotogalerie

02.05.2024 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.5
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Cestování
Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět,…
10.06.2024
Peggy
(4.69)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Cestování
Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11 kilometrů a klesli do 2700…
02.06.2024
Peggy
(4.99)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 7. část

Cestování
Sonkol, zázraky na počkání nebo do tří dnů Kratičké intermezzo - které se přihodilo úplnou náhodou, přesně mezi psaním 6. a 7. části …
26.05.2024
Peggy
(5.01)
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

117 cyklistů (0 přihlášených)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle…
Peggy | 10.06.2024

Z Drásova do Říma

Z Drásova do Říma, květen 2024 Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy…
Monolema | 06.06.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11…
Peggy | 02.06.2024