reklama

Československo s dětmi - kapitola 5.

Hlavní nádraží v Praze
Hlavní nádraží v Praze
Foto: Autor

Československo s dětmi - rok 2020

2. část Vlastivěda pro naše dva puberťáky
Kapitola 1

Po Slovensku jsme v putování pokračovali u nás doma, po Čechách. Jak asi každý ví, cestování v roce 2020 bylo zkomplikované epidemií koronaviru. Dlouho jsem si nechtěla připustit, že se nikam do zahraničí pořádně nepodíváme. Během jara jsem měla pocit, že do léta daleko... Prsty se míhaly po mapách, po loňském Kavkaze se sliny sbíhaly na ještě větší sousta, nevěděla jsem, kam dřív a kam raději. Jednou jsem čáru kreslila na východě, jindy na severu, i na jihu či na západě by se něco našlo. Ale o tom, proč jsme nakonec jeli tam, kam jsme jeli, jsem už psala v první části Slovenska s rouškou a dětmi. A po Slovensku, které alespoň trochu zastalo pocit zahraničí, následovalo pokračování po naší zemi...
Před asi dvěma lety u nás v rámci komunity Warmshowers nocoval párek cyklistů z Holandska. "Vybrali jsme si zrovna vás, protože jsme si říkali, že nám poradíte s trasou po Česku," řekli nám. V naší zemi totiž plánovali strávit pět týdnů. To nás překvapilo. Neměli naši republiku jen jako tranzit, jako to má většina cykloturistů, ale naopak - měli ji jako jeden z hlavních cílů. Dojalo nás to. Byl nám svěřen nelehký úkol, naplánovat dokonalou trasu, aby naši zemi co nejlépe poznali. Naštěstí plánování miluju. Asi na hodinu jsem zmizela u počítače a trasa byla na světě. Bylo na ní vše, co považuji za to nejzajímavější v naší malé ale pestré zemi: hrady, zámky, hory, řeky i národní parky. Pět týdnů se překvapivě ukázalo jako docela málo. A i přesto, že se úplně vše, co jsem chtěla, nevešlo, měla jsem z trasy dobrý pocit. Určitě se jim u nás bude líbit! S trasou jsem si tak vyhrála, že jsem dokonce cítila lítost, že jsem ji netvořila pro nás, lítost, že ji pojede někdo cizí a ne my. Vyrazit takhle na celý měsíc po naší republice, to by bylo něco! pomyslela jsem si tehdy.

Už několikrát jsem si ověřila, že by si člověk měl dávat pozor na to, co si přeje. Přání se totiž někdy mohou vyplnit.
********************************************************
"To ale nebudete mít souvislou čáru!" napsal mi kamarád Jára.
"Myslel jsem, že uděláte nějaký velkolepý přejezd od východu na západ ," napsal mi kamarád Jirka.
Oběma jsem totiž prozradila, že sedíme ve vlaku a přesunujeme se z Břeclavi do Prahy. Očividně je to zklamalo. Ani souvislá čára, ani přejezd bývalého Československa. Trasa povede po místech, která jsem vždycky chtěla ukázat dětem, ale z domova to na víkend máme daleko. Přejezd by sice možná byl efektnější, ale část trasy bychom jeli chronicky známou krajinou a na vzdálené lokality by pak už nezbyl čas. Zkrátka jsme se rozhodli pojmout to jako prachobyčejnou vlastivědnou poznávačku pro děti. Někam se i my podíváme poprvé, jinde si rádi zavzpomínáme.

Rychlík nás vysadil na hlavním nádraží v Praze, v mém rodném městě, v neděli krátce po poledni. Měli jsme za sebou 1250 km na kole po Slovensku a před sebou druhou půlku letního putování. A svoje vyprávění tentokrát pojmu spíš povídkově než cestopisně. Třeba někomu v dnešní době přijde vhod trocha čtení...

Nelehké začátky
Z celého přesunu vlakem z Břeclavi do Prahy jsem měla největší strach, ani ne tak z toho, že nestihneme do vlaku nastoupit, protože se číslo nástupiště dozvíme tři minuty před odjezdem, ale z toho, že nás bude lákat vystoupit v Ústí nad Orlicí a zajet si domů. Jen si to představte, po dvou a půl týdnech putování se budeme vyskytovat nějakých třicet kilometrů od domova. Ale domov nás kupodivu netáhnul. S těmi dovolenými na kole to máme tak. První týden dovolené si člověk ještě moc neužívá. Přemýšlí, co doma zapomněl a ladí chod výpravy, výbavu a tak. Druhý týden už je o něco lepší. Co jsme zapomněli, to nepotřebujeme a všechny činnosti už máme zautomatizované, a i chod doma se bez nás nějak ustálil. Nastal čas si začít dovolenou užívat. Ovšem nohy stále ještě bolí, do kopců už od šesti procent řadím jedna-jedna, funím, supím a hekám. Lehkost v nohách, kdy vyjedu cokoliv začne, protože už prostě nejsme nejmladší, počínaje třetím týdnem. A ten právě nastal...

Cestovatelské dítě
První noc v Čechách máme domluvenou u kamarádů Moniky a Jirky Vackových. Oni u nás byli už několikrát, my u nich ještě nikdy, takže když naše trasa ven z Prahy vedla přibližně kolem jejich bydliště, bylo víc jak jasné, že je konečně musíme navštívit, čti: řádně zneužít a vyžrat :-) A jak jsme si řekli, tak se stalo. Večer neměl chybu, skamarádily se i děti.
Ráno je však jejich sedmiletá Bára smutná z odjezdu naší Šárky. Chtěla by, aby Šárka neodjížděla. "Já mám, Baru, lepší nápad, co kdybys jela s námi?" Čekala jsem, že odfrkne něco v tom smyslu, že to teda né a s pištěním zmizí pryč od té divné tety a jejích ještě divnějších nápadů. Bára je však dítě cestovatelů. Na malou chvilku se zamyslela a už volá na Moniku: "Mamí, můžu jet s nima? Sbalíš mi věci?" Vytřeštila jsem oči. Tak to jsem nečekala. Výmluvu naštěstí našla Monika poměrně rychle: "Hele, zlato, oni jezdí denně víc než padesát kilometrů, a to ty bys zatím nedala. A hlavně, babička by byla smutná, že tam nepřijedeš."
A tak jsem Báru pohladila po vlasech: "Přijeďte k nám zase v zimě na lyže." A v duchu jí dávala palec nahoru za to odhodlání.

Berounsko kole, to si teda dáte!
Na hradě Tetín se na skalní vyhlídce na údolí Berounky míjíme s partičkou mladých lidí na čundru: "Vy jste tady na kolech, jo? Berounsko na kole, to si teda dáte!" Já nevím, mně po tom Slovensku přišlo docela jako rovinka.

Kde je ta řepka?
Putujeme už několik dní středočeskou krajinou. Slunce svítí, obilí akorát dozrává a Luděk se líbezně rozhlíží po příjemně zvlněném kraji. "Já si říkám, že je mi tady něco divné. A už vím. Tady vůbec nepěstují řepku." Musela jsem ho taktně upozornit, že jaksi ... ehm ... v půlce července už řepka nekvete, že ty sytě žluté lány změnily svoji barvu na hnědou, na první pohled snadno zaměnitelnou s barvou pšenice nebo žita. Možná by si měl pořídit i brýle na dálku. Pole s řepkou jsou totiž všude i ve Středočeském kraji, jen už místo květů vidíme zralé plody. Prý se jim říká šešule.

Tady je to jak v kurníku
Už několik let vozíme na rodinné výpravy dva stany. Většinou spíme holky zvlášť a kluci zvlášť. A abychom se nehádali, stany si každý den prohazujeme. My s Šárkou máme péřové spacáky, takže Luděk každý večer, když postaví klučičí stan, který ale předchozí noc byl holčičí, brblá: "Tady je to jak v kurníku."

Po modré to dáte!
Pokusili jsme se dobýt Prahu, mám na mysli kopec Praha, což je druhý nejvyšší vrchol pohoří Brdy. Od Padrťských rybníků se to zdálo vcelku snadné. Ovšem na křižovatce nečekaně stála dvě vojenská auta a dál do lesa po cestě že je vstup zakázán. Smůla, okolí cesty se dnes asanuje. Naštěstí jen tato cesta, vrchol je přístupný. "Poradíte nám kudy jinudy?" Plukovníci se zamysleli: "Nejlépe po modré turistické." Chtěla jsem se ujistit, jestli je ta cesta opravdu sjízdná, ale otázku jsem raději spolkla, nechtěla jsem vypadat, že příslušníkům armády nevěřím. Kdo jiný by měl vojenský prostor znát lépe než oni. Později, když jsme ve dvou postupně tlačili jedno kolo po druhém do téměř kolmého svahu, jsme jim pěkně nadávali.
Trénink z tlačení kol na slovenských cyklotrasách jsme tady zužitkovali do poslední mrtě a příště můžeme klidně i do Tater. Jediné štěstí ti pánové měli, že se asi hodinku na to ozvala z hloubi lesa dunivá rána - nejspíš něco opravdu našli a to odstřelili. Uzávěra se vyplatila.

Tomu říkám důvěra
Nevím, jak se to stalo, ale zapomněli jsme, že i dovolená na kole po ČR je dovolená na kole jako každá jiná a jaksi potřebujeme vozit s sebou hotovost. V Příbrami, v jediném možném místě jsme si po nějakém bankomatu ani nevzdechli, a už jsme mířili směr Orlík. Ve vísce Smolotely jsme pak zírali do prázdné peněženky. Ležely v ní poslední tři stovky a nějaké drobné. Večer na krku, obchod zavřený, v hospodě karty neberou. Utopenec s cibulí a nakládaný hermelín - na večeři nám peníze ještě stačily, ale bylo to jen taktak. Ale co budeme jíst další den? Zásoby jsme neměli, peníze taky ne a do Písku to bylo přes padesát kilometrů. Zajíždět někam jen kvůli bankomatu se nám ale vůbec nehodilo. Další obec Bohostice. DOMÁCÍ SEKANÁ hlásala cedule na odbočce. Sliny se nám sbíhaly. Pohostinství spojené s obchůdkem, tak jak to bývá. "Copak jste chtěli, zlatíčka?" zeptala se sympatická majitelka, když jsme zastavili před vchodem a já se chystala zjišťovat, jak to mají s případným placením kartou. "Karty nebereme," omlouvala se, "ale klidně si nakupte co potřebujete a pošlete mi to na účet." Vážně bychom mohli? Tak paráda! Rozšoupli jsme se, to se ví. A peníze pochopitelně okamžitě převedli. Ještě jsme jí provedenou transakci ukazovali na mobilu, ale ani na to nekoukla. Nepotřebovala to. Věřila lidem. A to se nám líbilo. I ta sekaná byla vynikající.

Okurky
Jeden večer jsme nenašli lepší místo na noc, než plácek těsně vedle oploceného rybníčku s kachnami a dvěma ovcemi. Ráno ovšem přijel majitel, ještě nebylo ani šest a už přihrčelo auto. Luděk aktivně vyběhl okamžitě ze stanu a začal se omlouvat a vysvětlovat. Spali jsme na místě, kde chovatel běžně parkoval. Pán ale mávl rukou pro těch pár kroků navíc a ještě se omluvil on, že nás probudil. Upřímně, ještě se nám vstávat nechtělo, ještě jsme to skoro na hodinku zalomili. A když jsme pak konečně ze stanů vylezli, ležely před tím naším dvě salátové okurky. Bohužel jsme už neměli jak pánovi poděkovat.

Já mám hladík
Tato pasáž je určena těm, co mají děti ve věku dejme tomu deset let a víc, nebo těm, co už tohle období mají za sebou. Je, prosím vás, normální, že se ráno nasnídáme, a sotva ujedeme pár kilometrů, už se řeší, kde si dáme oběd? Kvůli dětem, dobíjení, pohodlí a tak vůbec se většinou přes den stravujeme v restauracích. Ceny jídel v poslední době poměrně výrazně vzrostly, ale když chceme, aby děti šlapaly, zatneme zuby a koupíme jim na co mají chuť, klidně i za 150 korun, "ať teda nežeru, no." A pak ujedeme 15 kilometrů a "Já mám hladíček" začne jeden nebo druhý, v lepším případě oba. "Cože? Už zase?!" A večer, když postavíme stany a já bych nejradši zalezla spát, přijdou otázky: "Budeme vařit?" nebo "Co si dneska uvaříme?" Rozuměj: Co nám, mámo, uvaříš, my máme zase hlad. A tak startuji dřívkáč a vařím těstoviny, rýži nebo tak něco. Jen pro ně. Já totiž hlad nemám. Nesmím mít. Jinak by se dost nenajedli a pak by třeba snědli i mě. (i - protože děti a manžel).

Fotogalerie

21.12.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.03
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Československo s dětmi - kapitola 9.

Cestování
Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už nevím jak přesně zněla, ale…
18.01.2022
Peggy
(3.72)

Československo s dětmi - kapitola 8.

Cestování
Vlastivěda pro naše dva puberťáky Šumavský samotář Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině? Resp. i její…
10.01.2022
Peggy
(4.93)

Československo s dětmi - kapitola 7.

Cestování
Československo s dětmi - rok 2020 2. část Vlastivěda pro naše dva puberťákyKapitola 3 Nocleh pod Velharticemi Objevit navečer přímo pod…
03.01.2022
Peggy
(6.16)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Mamut tour)

Lipensko – pěší turistika

Česko
09.08.2022 - 7 dní
pěší turistika
Autobusem
10 300 Kč
PR

Jak vybrat ideální zimní bundu pro chladné dny na sport i do města?

 (everydaytextures / Shutterstock.com)
S příchodem podzimu a zimy je třeba vybavit svůj šatník kvalitní bundou, která vás zahřeje. Může přitom být složité vybrat si ty správné parametry, díky kterým se i v zimě budete cítit pohodlně. Nabízí se několik základních tipů, na co se při výběru nové bundy zaměřit.

Tenisky jako obuv na kolo?

 (In Green / Shutterstock.com)
Již sto padesát let jsou tenisky jedním z nejoblíbenějších typů obuvi určené pro sport a trávení volného času. Právě toto určení je pro tenisky typické i nyní, ačkoliv se začínají prosazovat i jako obuv pro formální příležitosti a s trochou nadsázky lze říci, že poslední příležitostí, pro kterou se tenisky opravdu nehodí, je návštěva Národního divadla nebo opery. Jak je to ale s teniskami pro jízdu na kole? Je něco takového přijatelné nebo nikoliv?

Elektrické koloběžky ovládají svět: Jak se na jejich provoz dívá legislativa?

 (zdroj: Unsplash)
Elektrické koloběžky se za posledních pár let staly jedním z nejoblíbenějších dopravních prostředků napříč světem. Setkat se s nimi můžeme nejen ve městě, ale i na výletech v přírodě. Jak už tomu ale bývá, s rostoucí oblibou přišly na řadu i jejich regulace. Jak se k používání elektronických koloběžek staví česká legislativa?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

227 cyklistů (18 přihlášených)

Československo s dětmi - kapitola 9.

Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už…
Peggy | 18.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 8.

Vlastivěda pro naše dva puberťáky Šumavský samotář Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději…
Peggy | 10.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 7.

Československo s dětmi - rok 2020 2. část Vlastivěda pro naše dva puberťákyKapitola 3 Nocleh pod Velharticemi…
Peggy | 03.01.2022