reklama

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Foto: Autor

Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice podél Labe zdálo na pláž kousek, ale na koupání to tam nebylo. Tak jsme to museli vzít na jih, přes státy Beneluxu, městečkem Schengen do Francie, pak podél Rýnu přes Švýcarsko a Lichtenštejnsko, přes alpská sedla Oberalppass a Furkapass zase do Francie. Po Route des Grandes Alpes přes další čtyři dvoutisícová sedla konečně do Provence a do ústí Rhony...

Ale pěkně popořadě... je tady hlášení z posledního týdne, poslední část mého vyprávění.

Sjíždíme z Alp a máme před sebou posledních pár set kilometrů v Provence. Je nám jasné, že za necelý týden poznáme jen zlomek toho, co tento turisticky oblíbený regionu nabízí, ale nám to bude stačit. Vybrali jsme pár zajímavostí... Já tu byla kdysi dávno s kamarády stopem a pěšky, jakous takous představu tedy mám. Jako první objíždíme Verdonský kaňon.

Dlouho jsem přemýšlela, zda zvolit severní nebo jižní trasu, až vyšla severní jako vítězná. Výhledová silnice se šplhá do výšky přes 1300 metrů, žádné rovinky tedy, fyzičku z předchozích dní tedy ještě zúročíme. Silnice je prudká, ač je tvořena serpentinami, a v každé z nich, kdy se přiblížíme na hranu kaňonu, jsou vytvořené vyhlídkové plošiny se zábradlím. Kaňon je opravdu velkolepé přírodní dílo, ale vůbec se mi nelíbí ten černý mrak nad horami východním směrem. Nejsem schopná odhadnout směr jeho postupu, ale děsí mě, že s přibývající výškou ubývá stromů. Jiné možnosti případného úkrytu tu nejsou žádné. Kdyby se to spustilo, co tady v nejvyšších partiích budeme dělat? Říkám si, že snad bychom mohli naskočit k někomu do zaparkovaného obytného automobilu, snad by nás tu na holičkách nenechali a na chvíli by nás před tím nejhorším ukryli. Ale směrem výš ubývá i těch zaparkovaných aut, jako by se i motorizovaní turisté báli, otáčejí se a sjíždějí zpátky dolů. Nahoru nejede nikdo. Šlapeme zběsile do pedálů, už abychom tam byli! Mám sto chutí otočit se též. V nejvyšším bodě jsme úplně sami. Konečně se cesta láme a při pohledu dozadu za nás se zdá, že jsme zachráněni. Bouřka se nikam neposunuje, drží se hor. Výhledy z nejvyššího bodu, cca 1320 m vysokého, jsou famózní, ale přiznám se, že krajina francouzských alp, kterou jsme projížděli před pár dny, byla ještě famóznější. A nebo už funguje efekt přecestování. Už jsme viděli tolik vápencových kaňonů a roklí (hlavně na Balkáně), že nám ten Verdonský nakonec přišel i docela obyčejný. Nebo ho nevnímáme, protože máme žízeň. Voda nám v dusném a parném dni došla, a na trase není žádná možnost jejího doplnění. "Nemáš vodu?" ptá se mě Šárka už asi potřetí. "Nemám, Šaričku," odpovídám jí, "musíme to vydržet." 13 km do nejbližší vsi La-Palud-sur-Verdon byla sice víceméně z kopce, ale dojeli jsme tam vyprahlí. Na místní pítko jsme se doslova vrhli - voda je sladší než nejlepší Coca-Cola.

Slibuji všem, že naposledy na této cestě vyjíždíme do více než tisíce metrů (Col d'Ayen, 1031 m) . Jenže zároveň všichni víme, že pak bude následovat pád... do rozpáleného pekla.

Závěr Verdonského kaňonu je efektní. Šedobílé skály jsou zde ještě obohaceny o oranžovou barvu, k tomu ta tyrkysově modrá řeka. A skály se najednou rozestoupí, údolí rozšíří a řeka rozlije do nádrže Lac de Sainte-Croix, jejíž hladina si drží stále modrozelenou barvu. Děti touží po koupeli, ale dneska jsme jim ho zamítli - koupali jsme se den před tím v Lac de Castillon, které bylo hned u silnice. Zde bychom museli k vodě docela hluboko klesat. Krom toho je už večer, potřebujeme někde najít nocleh. Dneska to ale snadné nebude. Je neděle večer, provoz sílí. Lidé se houfně zvedají od vody. Míjí nás doslova jedno auto za druhým, spěchají do svých domovů. Polykáme jejich zplodiny - a já se těšila na vůni levandule. Tak ti díky za sladké uvítání, milá Provence. Důvod prchání lidí je tu ještě jeden. Bouřka, která se buď od odpoledne přesunula sem, nebo vznikla nová. Na nás ještě neprší, ale řidiči už mají rozsvícená světla aut a stěrače stírají mokrá skla. A ta tma, to není podvečer, to jsou mraky. Vypadalo to, že to bude otázka několika minut.

"Dobrý večer, zaskočila nás ta bouřka, nemohli bychom si tady někde postavit stan?" požádali jsme muže u usedlosti hned v první zatáčce. Trochu jsme to dramatizovali, ale domorodec se podíval na oblohu a potom zavrtěl hlavou. Ani nic dalšího nemusel říkat, podle výrazu bylo jasné, že chudí turisté nejsou žádoucí. Popojeli jsme tedy kousek a na první cestě to lupli do lesa. Mezi stromy jsme se cítili bezpečně. Jeli jsme co nejdál, minuli dvě zaparkovaná auta a kousek za nimi se objevil prima plácek. Rozvinula se debata, co měla znamenat ta auta. Jsme dobrý kilometr v lese, tak že by turisti? Houbaři? Milenci? Podle Luďka to byly odklizené vraky. Tak řešíme, kdo je tady odstavil a proč. "Co když je tam ještě uvnitř..." Děti mají oči navrch hlavy. Příležitost pro konspirační teorie, ale po dnešním dni toho máme tak akorát a po večeři padáme za vlast. Ráno Víťa nemůže dospat, touží po průzkumu těch aut. Stála tam zaparkovaná, otevřená, bez poznávacích značek. V jednom našel pár drobných centů, jinak byla úplně prázdná. Ačkoliv ani stopa po nějakém zločinu, upřímně jsem byla ráda zase zpátky na silnici. Provoz od včerejšího večera trochu polevil, jelo se dobře.

Přejíždíme náhorní plošinu Valensole, jsme stále ve výšce víc než 600 m nad mořem. Všude rostou lány levandule, vzduch sladce voní - konečně ta pravá Provence. V dálce svítí hora Mont Ventoux (1912 metrů), je celá bílá, jakoby pokrytá sněhem. Ale není to sníh, jsou to bílé skály, které ji tvoří. Nikdo ovšem netouží na ni vystoupat, nikdo kromě mě. Ale já tam už byla, sice pěšky, ale byla. "Tak jak chcete, byla by to dobrá výzva," říkám Luďkovi, ale ani on netouží po zajížďce a dalších výškových rekordech v rozpáleném dni. Navíc už zase sjíždíme, najednou jsme u řeky Durance a výškoměr ukazuje asi tři sta metrů nad mořem.

Tam nahoře se ještě dalo fungovat, ale tady dole? Posunujeme se vyprahlou krajinou, pot z nás lije, nálada klesá. Tohle není podnebí ani počasí pro nás. Navíc jsme vjeli do turistické Provence, levandule je plná fotících se lidí asijského vzhledu. Netušíme, jestli jde o Japonce nebo Číňany, ale jsou jich tu davy. Dokonce se objevila i speciální dopravní značka informující řidiče vozidel, že si mají na tyto lidi dávat pozor, že jich je tu vysoký výskyt. Značka je na místě, auta zaparkovaná v nepřehledných zatáčkách, a lidi vrhající se do lánů levandule. Pohledy na fialově zbarvená pole jsou opravdu opojné, ale tohle je příliš. Květinka sem, květinka tam, vybrat tu nejhezčí, co na tom, že jich pět podupu. A to už další páreček usedá a culí se do selfíčka. Prý patří k dobrým zvykům novomanželů mít foto právě v levanduli. Prý to přináší štěstí. Tak jo no, raději jedeme dál.

Napojili jsme se na železniční stezku podél řeky Le Cavalon, u řeky i nocujeme. Někdo tu vyrobil ze starých palet sedánek. Houkli jsme na člověka u domku na druhé straně železničního náspu a prý "no problém" a máme si místo dosyta užít. Koupeme se v záhadné řece, ráno její voda zmizela. Vsákla se do podzemí. Tráva je zde obsypaná ulitami jakýchsi záhadných tvorů. Zdálky to vypadá jako květy, zblízka je jasné, že jde o nějaké živočichy. Jsou jich miliony.

Od řeky odbočujeme zase do kopců, ale čeká nás jen sto padesát výškových metrů. Okrové doly, městečko Rousillon a stezku Santier des Ocres nemůžeme minout.

Ale další památky odbýváme spíš z povinnosti než z nějakého zájmu. Žhavá briketa na nebi z nás vysává energii daleko víc než kopce v Alpách. Na internetu čteme, že rekordní vedra decimují celou Evropu. V tomhle se jezdit nedá.

V Avignonu se potkáváme s naší řekou Rhonou, kterou jsme opustili v horách u Martigny. Během více než 500 kilometrů se z ní stal veletok. Známý akvadukt Pont du Gard je další milá odbočka. Z Remoulins do Beacauie uháníme opět po zrušené železnici. Díky za každý takový kilometr.

Sedíme v klimatizovaném McDonaldu, někde mezi Avignonem a Pont du Gard. Siesta, venku na padnutí. Koukáme do mapy na další trasu. Do cíle zbývá 120 kilometrů. V normálních podmínkách záležitost na půldruhého dne.
"Pokud jde o mě, můj názor znáš. Já nějaký moře vůbec nemusím," začal debatu Luděk.
"A co vy děti? Vy už se těšíte ne?" doufala jsem, že alespoň v nich vzbudím nadšení pro poslední kilometry.
"Já už ani nevím," projevil svůj názor Víťa. Přitom doma to byl on, kdo toužil jet na "normální" dovolenou. Jenže vedro bohužel snáší snad ještě hůř než Luděk. Bojím se, že rodina začne stávkovat, (což bývá ve Francii obvyklý jev :-) )
"Ale podle plánu to dojedeme, ne?" zkouším opatrně.
"Tak to samozřejmě!"

Bylo by lehké to zakončit už tady, a počkat na kamarády, se kterými se budeme vracet autem. Lehké? Je lehké se vzdát snu? Sen nebyl dojet k moři, sen byl projet a poznat západní Evropu, kterou jsme doposud trochu zanedbávali. Moře mělo být jen třešničku na pomyslném dortu. Ale pokud cestu vzdáme 100 km před cílem, nebude úplná. A tak se mažeme krémem, oblékáme dlouhá trika a vyrážíme dál... Je těžké si to přiznat, ještě těžší to říci veřejně. Ale jsou prostě někdy takové chvíle, kdy člověk jede jen, aby jel dál. Aby si splnil nějaký svůj cíl, který si stanovil doma.

Šplháme do skalního městečka Les Baux. Poslední kopec na trase. I když "kopec"... Má 200 výškových metrů, co je to proti dvoutisícovým sedlům. Dole na odbočce dva postarší strejdové naznačují, že je tam prudké stoupání. "Nebojte, to zvládneme." Za chvíli jsme tam, vyrazili jsme hned zrána, otálet nemělo cenu, teplota vzduchu rychle stoupá. Jsme zpocení až na prdeli. Nahoře, na parkoviště až těsně pod hradem právě dorazil autobus známé české cestovky, akorát se vykládají kola z vleku. Dvě dámy, o něco starší než my, si všimly našich vlaječek. "Jé, takhle jsem taky kdysi jezdila. Ale ne s dětmi," pronesla jedna. "Co jinýho jim chudákům zbejvá než šlapat taky," povzdechla ta druhá schválně docela hlasitě. Už nevím co ze mě rychle vylítlo jako odpověď, asi něco v tom smyslu, že vyvézt si zadky na kopec umí každej, ale musela jsem honem pryč. Nemělo smysl debatu rozvíjet.

Protože na to jsem alergická. Naše děti nejsou žádní chudáci. Vzpomněla jsem si na obrázky, které jsme denně vídali a které jsou v očích většiny lidí vnímány jako normální. Rodinka v autě, vzadu děti, oči přilepené na mobilu, okolí nevnímaly. Běžný obrázek. O kus dál, auto na odpočívadle, dítě zvrací do trávy. Tatínek to asi v zatáčkách trochu přehnal s rychlostí.

Lidi se mě ptají, jak jsme to udělali, že děti tak pěkně jedou. Že ujedou tolik kilometrů a vyjedou všechny ty kopce. Chtějí návod, protože jim děti jezdit nechtějí. Jako kdyby existovala univerzální rada. Skryté tlačítko, které "to" v dětech probudí, nebo spolknout pytlík špenátu jako Pepek Námořník a čekat zázraky.

Ne, takhle to vážně nefunguje :-) A netuším, co může fungovat na jiné děti, ale jedno vím. Svaly rostou jedině dřinou, odolnost bojem s nepříznivými podmínkami a zkušenost? Ta nejcennější se získá jenom a pouze osobním prožitkem, na internetu se nikde nevyčte.

Děcka s sebou taháme v podstatě od narození, ve vozíčku za kolem, později hned jak to šlo, začaly jezdit samy. Přes rok do školky/školy na kole, o víkendech výlety. Kolo, pěší, v zimě lyže. Čím jsou starší, ujdou/ujedou toho víc, ale o to náročnější je s nimi práce. Vykopat je ráno ze spacáku, doma přimět k nějaké aktivitě, jiné než mobil nebo počítač. Mnohokrát jsme to už chtěli vzdát. Bylo by mnohem snadnější nechat je doma a vyjet si sami. Nemuset poslouchat všechno to remcání, nemuset čelit náladičkám a nemuset se dívat na jejich otrávené obličeje. Jenže co když je přesně tohle to, co oni chtějí. Ne, ne, milánkové, vstáváme a jedeme dál. Jo, jo, když nad tím tak přemýšlím, tak ty naše děti jsou fakt chudáci, paní měla pravdu.

V dalším totálně parném dni jsme dojeli do Arles. Kromě zdejšího amfiteátru ještě hledám kavárnu, jejíž obraz znám z dětství, visel rodičům doma v ložnici. McDonald na kraji města dobýváme doslova s vyplazeným jazykem. "Já se ti musím k něčemu přiznat," začal Luděk, když jsme usedli ke stolkům v klimatizované restauraci a čekali na donášku jídla. "Já už jsem se sem normálně těšil." Sedíme uvnitř rekordní tři hodiny. Venku se nedá ani dýchat.

Dumáme nad mapou, která trasa přes deltu Rhony bude nejhezčí a hlavně nejautentičtější. Kde uvidíme všechny ty plaměňáky a divoké koně, zkrátka kde zažijeme ten pravý národní park Camargue. A nakonec to vyhrála cesta nejkratší, prostě hlavně ať už to máme za sebou.

Jenže ta vybraná silnice je nakonec děsná, úzká, bez krajnice a jezdí po ní mraky aut. Tohle ne, ještě aby nás tak něco sejmulo pár kilometrů před cílem, říkáme si a vracíme se. Volíme cestu jinou, co na tom, že je maličko delší a není pokrytá asfaltem.

Čeká nás poslední noc a Šárka si stěžuje na bolest břicha. To asi z těch McDonaldů, myslíme si, ale nehrotíme to. Na prvním vhodném místě, kde byl trochu stín, jsme postavili stan. K moři zbývá asi 25 kilometrů.

Poslední den slunce peče úplně extrémně. V deltě Rhony není ani kousek stínu. Silnice je prašná, co pár kilometrů musíme s Šárkou zastavit a na chvíli slézt z kola, jak je jí zle. Ubohý stín pár decimetrů čtverečních tady poskytne maximálně keřík. Míjíme jezera s plameňáky, pasoucí se koně a býky v ohradách. A pak vjíždíme do městečka vystavěného z bílých domů. Projedeme pár ulic, když tu se před námi otevře pohled na modrou hladinu. Kruh se uzavřel, vlastně spíš čára od Severního ke Středozemnímu moři. Konečně jsme mohli zvolat "Ahoj, moře!" Bylo to dojemné, slzy na krajíčku. Jo, stálo to za to! říkáme si v duchu. Tenhle pocit, dojet na kole k moři, se neomrzí.... :-)
Městečko Saintes Maries-de-la-Mer se tak stalo po šesti týdnech po ujetí 3.184 kilometrů cílem naší letošní dovolené.

"Ještě cílovou fotku," prosím ostatní. Na foťák, na mobil (ne že to dáš na fejsbuk! zlobí se syn)

Rychlý kebab k obědu a pak se noříme do vln. Jo, toho půl dne se to dá vydržet :-)

Šárce už je najednou mnohem lépe. Čekáme na kamarády, se kterými pojedeme domů. Autem. Bude to trvat dva dny, ale už se nemůžeme dočkat do naší staré chalupy, na stín jasanu a na koťata, která se narodila dva dny před naším odjezdem.

Závěrečná statistika
Ujeto celkem: 3184 km
Zajímavý je ten rozdíl v kilometráži, kterou ukázal tachometr a kterou jsem naklikala do map. Vychází to na 6,3 km denně navíc a jsou to kilometry, které jsme najeli různým blouděním, zajížďkám k památkám, hledáním a zajížďkám k obchoďákům, hledáním noclehů, atd. Je to skoro 10% porce kilometrů navíc, se kterými musí člověk při plánování počítat. Toto byla naše patnáctá společná větší cykloexpedice, mám pocit, že čím máme dokonalejší plánovače, tím na toto pravidlo máme tendenci zapomínat.

Nastoupáno: více než 22 km (zejména v druhé půlce cesty přes Alpy)

Počet dní na cestě: 46 (3 dny na cestě dopravou - vlak a auto, 43 dní na kole)

Počet nocí: 45 (1x u babičky v Praze, 1x pozvání k dobrým lidem na zahradu - Švýcarsko, 43x volně v přírodě)

Kilometry podle projetých zemí:
Francie - 1191 km
Holandsko - 523 km
Švýcarsko - 456 km
Německo - 477 km
Belgie - 327 km
Lucembursko - 139 km
Lichtenštejnsko - 31 km
Rakousko (rakouská strana Rýna) - 40 km

Nejvíce ujeto za den: 104 km (Holandsko)

Nejméně (nepočítám první den, kdy jsme vystoupili odpoledne z vlaku v Hamburku, a poslední den, kdy jsme jen dojeli k moři): 43 km (Sedlo Col du Télégraphe plus nástup pod Galibier). Ten den se ale nastoupalo nejvíc metrů (1500), skoro na metr stejně, jako den, kdy jsme přejeli sedla Oberalppass a Furkapass.

Nejvyšší bod cesty: sedlo Col du Galibier (2645 m)

Nejnižší bod cesty: někde v Holandsku, výškoměr na tachometru často ukazoval i záporné hodnoty. (A nebylo to vysokým tlakem vzduchu, část Holandska prostě leží pod úrovní moře)

Defekty: 2 (1x vozíček extrawheel, 1x Šárka přední kolo. Pravda, po příjezdu domů shledal Luděk své přední kolo prázdné a v něm zabodnutý trn,ale nestalo se to na cestě, tak se to nepočítá :-) )

Ostatní technické potíže: 1x vyměněný prasklý (od brzd) zadní ráfek na mém kole, při té příležitosti vyměněny i pastorky, trojtác a řetěz, 1x prasklá přední vidlice na kole Luďka. Další opravy nestály za řeč. Jo a přivezla jsem si z Holandska nové krásné měkoučké královské sedlo :-)

Celkové náklady: oblíbená otázka, ale nechám si s dovolením pro sebe. Bylo to zase o něco víc než vloni. Prostě drahý Západ plus ty nutné opravy, a kromě toho, děti už toho snědí a když po nich chceme, aby pořádně jely, musíme jim dopřát, co zase milují oni (McDonaldy :-) )

Věk dětí: dcera 9 let, syn 11 let

Sponzorů: 0

Trasa: https://mapy.cz/s/2Uh9o (bacha, pokud vás zajímá, bude se načítat dlouho)

Video (5 minut) https://www.youtube.com/watch?v=COFs6OfhWqA

Více fotek (a stejný text) zde:
http://www.epastorek.cz/cykloexpedice/zapadni-evropa-aneb-od-severniho-more-ke-stredozemnimu/

Fotogalerie

10.03.2020 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.78
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.78)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.25)

Západní Evropou s dětmi - část 4. - Alpami pod Mont Blanc

Cestování
Oberalppass (2046 m n. m.) tak tam končí naše cesta podél Rýna. Nebude to žádné dlouhé psaní, asi tak jako nám trval výjezd do sedla. Ráno…
14.02.2020
Peggy
(5.75)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Sunbike)
cyklistický
Autobusem
10 990 Kč
 (CK Bondo)

Alsasko na kole: Čapí jízda

Francie
08.08.2020 - 9 dní
cyklistický
Autobusem
13 940 Kč
 (CK Bondo)

Provence na kole: Od Verdonu až po Camargue

Francie
14.08.2020 - 10 dní
cyklistický
Autobusem
15 200 Kč
PR

I na kole musíte pořádně vidět

 (bbbcycling.com)
Jízda na kole a na silnicích zvlášť vyžaduje často rozhodování ve zlomku vteřiny. Abyste mohli taková rozhodnutí udělat správně a přesně v ten okamžik, kdy je potřeba, musíme mít co nejdokonalejší rozhled. Zároveň je ale třeba chránit si oči před prouděním vzduchu, slunečním zářením a hmyzem. Prostě potřebujete kvalitní cyklistické brýle.

Péče o ruce a nehty: 4 základní pravidla

 (makeup.cz)
Abyste ohromili každého krásou a pečlivostí svých rukou, musíte dodržovat několik jednoduchých pravidel. Mnoho procedur jako jsou lázně na ruce, peelingy a masky lze provádět doma.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

295 cyklistů (14 přihlášených)

Kolem Jihlavy od pramene k ústí

Na letošní rok jsem měla připravenu nejen trasu kolem řeky Jihlavy, ale i příjemnou společnost po cestě: Janu…
Aar | 30.07.2020

Dámská Mže 2020 „pokud se zadaří i stovka se podaří“16.7. – 19.7. 2020

Vloni se nám kolem Sázavy šlapalo velmi pěkně, a tak i na letošní tradiční Dámskou jsme měly připravenou řeku…
HMS | 22.07.2020

Grónsko – za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou

Arctic Circle Trail Trasa Arctic Circle Trail v Grónsku je považována za jeden z nejlepších výletů na dlouhou…
šíp | 17.06.2020