reklama

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Foto: Autor

To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-)

Jmenuje se to Route des Grandes Alpes, a jde o slavnou silnici vedoucí napříč francouzskými Alpami. Oficiálně začíná u Ženevského jezera, vine se skrz hory poblíž italské hranice, kde překonává šest sedel vyšších než dva tisíce metrů, a končí u Azurového pobřeží nedaleko Nice. Hlavní důvod výstavby 720 km dlouhé silnice byl zejména turistický. V ambiciózním návrhu byly propojeny nejmalebnější alpské průsmyky a odlehlá údolí, a celá trasa se měla stát „nejkrásnější silnicí světa".

Kamarádi měli Route des Grandes Alpes jako hlavní náplň své čtrnáctidenní cyklodovolené v roce 2012. Později nám o cestě vyprávěli a promítali fotografie. Tehdy mě jejich obrázky uchvátily. Krásné sluncem prozářené hory, nad nimi blankytné nebe, protože díky relativní blízkosti moře mají francouzské Alpy stabilnější počasí než rakouské... Tak jsem toužila alespoň malou část z této štreky projet, až jsem pár sedel nenápadně zakomponovala do naší trasy :-) Že to děti zvládnou, jsem se nebála, dvě dvoutisícovky jsme zdolali už vloni v Rumunsku, a týden předtím jsme přejeli Oberalppass a Furkapass v jednom dni.

Pravda, když jsme v Albertville klesli na 300 m n. m., trochu jsem o plánu našeho dalšího postupu začala pochybovat. Jedna věc je doma si kreslit čáru na mapě, druhá potom realita. Šplhat skoro z nuly zase do dvou tisíc? Nezvítězí nakonec lenost, díky které bychom mohli hory pohodlně objet a ke Středozemnímu moři dojet podél Rhony? Navíc když domorodci varují před bouřkami, které s železnou pravidelností přicházejí každý večer vždycky, když začneme hledat místo na spaní.

Kdepak, moje obavy byly zbytečné. Neprotestoval nikdo. Nepatříme k těm, co se hned vzdávají, tak zatneme zuby, ono to nějak půjde. Výška zpočátku přibývala pomalu, ostré stoupání začíná až v Saint Michel-de-Maurienne. To už jsme 700 m n.m. a jde se na to! První v řadě je...

Col du Galibier (2642 m)

PS: Každý ze zdolaných kopců by si zasloužil samostatný příspěvek, ale nechci už to tady příliš zahlcovat.

Legendární Galibier jsou vlastně dvě sedla v jednom, takže pokud si netroufáte (jako my) "dát" na jeden zátah přes dva tisíce výškových metrů, nutno počítat se dvěma dny. První kopec se jmenuje Col du Télégraphe a dosahuje kóty 1566 m. Stoupání nám zabralo zhruba tři čtvrtě dne, zejména proto, že jsme se ze startovného bodu v údolí dlouho nemohli odlepit. Bylo potřeba nakoupit zásoby do hor, vyřídit něco pracovního a když už to vypadalo, že konečně vyrazíme, zjistila Šárka prázdné kolo. Dlužno dodat, že to byl letos první ryze cyklistický defekt (pozorný čtenář si možná pamatuje, že první píchlo kolo vozíčku v Basileji) a po dvou a půl tisíci kilometrech už na něj byl nárok. Takže nakonec vyjíždíme až skoro v poledne... Sklon je však rozumný, jedeme naší tradiční metodou, což obnáší kratičké pauzy po padesáti výškových metrech (Luděk drží pauzy po stovce). Děti si ovšem pauzičky dávaly maličko delší, čili se trochu loudaly a do sedla dojely dlouho po nás.

Výhledy skrz stromy jsou tady omezené, cyklistů moc nejezdilo, a když, tak jedině ti úplně nalehko. Připadala jsem si tam s tím vším nákladem a dětmi v závěsu maličko nepatřičně. Nikdo nám nic neřekl, ale jako bych z ostatních cítila lehké pohrdání: No to jsem teda zvědavej, kam dojedete! Nespletli jste si takhle náhodou trochu směr?

Ale Telegraf jsme zdolali jako nic, jenom jsme chvíli museli čekat na loudající se děti. Vyfotili jsme se u cedule, u slaměného lyžaře jsme posvačili housky a chleba a pak sjeli do Valloire. Litovali jsme ztráty 150 výškových metrů při sjezdu, ale nedalo se nic dělat. Valloire na nás působilo turisticky asi jako Špindlerův Mlýn. Pro spoustu cyklistů znamená teprve tohle město startovní bod pro zdolání Galibieru, nějaký Col du Télégraphe je pod jejich úroveň. Abychom toho na další den neměli příliš, bylo v plánu ještě před večerem něco najet. A zvládli jsme toho docela dost.

Výškový tábor budujeme až v 1750 metrech. Kousek pod cestou jsme zahlédli zaparkovaný obytný automobil, usoudili jsme tedy, že ani my tam nebudeme nikomu vadit. Bylo to jedno z nejhezčích míst na spaní, co jsme kdy našli! Krajina otevřená, potůček, skály a hory doslova na dosah ruky. A taky pěkná kosa! Nedosáhl tam ani signál mobilního telefonu a když si člověk odmyslel tu silnici nahoře, mohl si připadat jako někde v Himalájích. Večer pochopitelně přišla obligátní bouřka, ale co už!

Další den nastal konečně útok na vrchol. Vydatně jsme posnídali (párky a palačinky) a vytlačili kola zpět na silnici. Hned zkraje to bylo husté. Kilometrovníky nám odpočítávaly vzdálenost a informovaly o nadmořské výšce a průměrném sklonu. Jde to pomalu ale atmosféra jedinečná. Předjíždí nás víc kol než aut a motorek. Máme tady ze všech úplně nejvíc naloženo a navíc jedeme s dětmi. Nikdo se nám nesměje, nikdo nepochybuje. Všichni naopak fandí, mávají a tleskají. "Ještě ne, ještě si to nezasloužíme, až nahoře..." říkám jim vždycky. Ale už také nepochybuji...

Je krásný slunečný den. Při stoupání na Galibier se krajina nabízí postupně. Údolí tu tvoří jakási dvě patra, první ve výšce zhruba 2100 m, druhé 2400. Odkrývají se postupně a zároveň se s každým stupněm zakryje pohled zpátky dolů. Zdola tak není vidět až nahoru, což je možná dobře, ale funguje to i naopak. Shora nevidíte, z jaké hloubky jedete. Vždycky, když zdoláte další patérko, objeví se nová krajina, máte před sebou úplně nový pohled. Stoupání tedy není nudné, je naopak plné překvapení a změn.

Děti jedou skvěle. Vlaječky se jim třepotají daleko vepředu. Musíme jet každý svým tempem, to už víme dávno. Metodu používám stejnou, každých padesát výškových metrů kratičká pauza, každých sto o něco delší. Lupnu pár ememesek (bonbony M&M´s, takové větší lentilky) , napiju se, a jedu dál. Holt nejsem žádný závodník, ale mamina středního věku :-)

Najednou na nás Víťa čeká. "Přetrhl jsem řetěz!" zahlásil s euforií v hlase. Řetěz nebyl úplně přetržený, pouze tam měl jeden článek vadný, kolo mu cvakalo, což ho znervózňovalo. Oprava zabrala pár minut, ale poté, co byl Víťa odbržděn, nabral tak neskutečné tempo, že už jsme ho po zbytek výjezdu neviděli.

Silnice je popsaná fanoušky závody Tour de France. Jména závodníků jsou tu ovšem z loňského roku, letos trasa závodu vede jinudy. Vlastně nám to vůbec nevadí, nejsme fandové do profesionálního sportu, a jsme rádi, že jsme měli nocleh v klidu. O žádné davy, které tady v těchto dnech obvykle bývají, nestojíme.

Teprve ve 2400 metrech, když se odkrylo druhé patro, můžeme konečně vidět, kde se sedlo nachází. Dobře že to nebylo vidět zezdola :-) Ani se mi nechce věřit, že tak vysoko ještě musíme.

Silnice se kroutí v serpentinách, stoupání je hodně prudké, musím chvílemi i tlačit. V jedné zákrutě stojí fotograf se zrcadlovkou. Vycvakl nás, do ruky šoupnul vizitku a pak zase zaostřuje na další. Zabírá všechny, cyklisty, motorkáře, neunikne nikdo. Pravda, místo si vybral opravdu exkluzivní. "Jo, to znám, nahoře nám vnutí naši vytištěnou fotku," říkám si, ale byla jsem vedle jak ta jedle. Fotografie jsou později nahrané na webových stránkách, kde je možné si je zakoupit, buď objednat vytištěné, nebo v elektronické podobě.

Tak se ukaž, Coco Photo, myslela jsem si, když jsem (s despektem) později doma webové stránky fotografa otevírala. Našla jsem si datum a čas, kdy jsme Galibier zdolávali, a už se to otevíralo... No pane jo, přestože jsem byla odhodlaná, že na to neskočím, už jsem některé fotky ládovala do košíku a objednávala je v plném rozlišení i za tu šílenou cenu. Na památku, poněvadž takhle hezké fotky nemám šanci nikdy udělat.

Za zatáčkou s fotografem mi ujela i Šárka. U tunelu, odkud zbývá pouhých 100 výškových metrů, jsem konečně dojela aspoň Luďka, který má z nás nejtěžší náklad, což mě trochu uklidnilo. Sjíždějící nás informovali, že "kids are already on the top" a že jsou to šampioni. Jo, jsem pyšná. Tunel je jen pro auta a motorky, takže nás čeká ještě jedna zákruta a pak už je slyším: "No kde jste, my už jsme tu nejmíň hodinu a je nám ziminka." Dobře nám tak! Většinou jsme dosud tohle říkali my jim. :-)

Zima tu opravdu je, jakoby sem vítr přinášel ledový vzduch z hor pokrytých ledem a sněhem na druhé straně za průsmykem. Tak honem obléknout bundy, vystát frontu na vrcholové foto a konečně si užíváme sjezd za odměnu. Takovou práci nám to dalo a dole jsme za pár minut. A k tomu člověk vždycky trne, jak moc hluboko bude klesat, kde se zase od toho dna odrazíme... Je to ale nádherný zážitek. Z druhé strany není kopec tak prudký, kdybych nebrzdila na focení ledovcového masivu Écrins a na sedle Col du Lautaret (2058 m), což je z tohoto směru takové srandovní sedlo, na které se přijede z kopce, zastavili bychom až po skoro 40 km v Briançon. V McDonaldu si pak vzájemně sdělujeme dojmy. Výškoměr ukazuje 1250 metrů. To by šlo...

Ale! Mnohem únavnější jak horská sedla jsou pro mě nákupy v obřích francouzských supermarketech. To mě vážně nebaví. Raději rychle zase někam do přírody...

Col D'Izoard (2360 m)

Podobně jako s Galibierem, i tady se snažíme po přestávce v Briançon ještě něco do večera najet. Táboříme na krásném místě v borovicovém lesíku u potůčku. Je teplo, koupeme se a po dlouhé době máme večer bez bouřky.

Při stoupání na Col D'Izoard máte kolem sebe úplně jiné Alpy než předchozí den. Na Galibieru jsme touhle výškou už dávno překonali pásmo lesa, tady borovice rostou až do 2000 metrů nad mořem. Jakmile skončí, objeví se vrcholová krajina jako z jiné planety, nejspíš připomíná tu z Marsu. I tady nám patníčky odpočítávají každý kilometr na sedlo, udávají aktuální nadmořskou výšku a informují o průměrném sklonu na dalším úseku. Na silnici je po celé délce vyhrazený pruh pro cyklisty. Jedu na čele sama s Šárkou, kluci se dnes drží vzadu. Proti nám jede Brad, cyklista už ani nevím odkud. "Ahojte, můžu si vás vyfotit? Tohle musím ukázat manželce!"

A na sedle se zdravíme s Christinou a Heinzem z Německa. On na klasickém kole, ona na elektrické lehotříkolce. Díky úrazu ruky na klasickém kole už jezdit nemůže. Budou naše generace, možná o pár let starší, ale ne o mnoho. Měníme si kontakty. Já jim dávám naše webové stránky, Heinz píše do mého deníčku poštovní adresu. Email ani fejsbuk nemají, nepoužívají, k životu nepotřebují.

Vrcholová krajina je zbarvená do oranžova a při sjezdu se nemůžu vynadívat po okolí. Pokračuje krajina jako z Marsu, a silnice je navíc lemovaná skalními útvary. A když se spojí se silnicí od sedla Col Agnel, vede podél řeky Guil soutěskou s tak vzdušnými svodidly, že se místy bojím, abychom z kol nepřepadli rovnou dolů do vody.

Městečko Guillestre, kam jsme klesli, leží na pomyslné hranici 1000 metrů. McDonald zde žádný není, takže pozdní oběd řešíme taky starou dobrou klasikou zde - zlevněné zeleninové saláty (těsně před expirací) a francouzská bageta. Sedíme u toho na zemi před supermarketem, protože lavičky se tu nikde nevedou. Najednou nás zdraví nějaká paní. Zdá se nám povědomá, a po chvíli už máme jasno - je to také cyklistka a známe se z cesty. Stejné tempo jako my (jedno sedlo denně) zde dodržuje každý. To jen závodníci Tour de France zvládají sedel v jednom dni více. Tady je běžné zdolat během dne sedlo (Kilometry tedy moc nepřibývají, ale o tom to tady není) a nocovat v městečkách. My tedy ne, my nocujeme za městem v lese, snažíme se najet ještě nějaké ty výškové metry do foroty, abychom další den ráno měli náskok. Stejně nás všichni během dne dojedou. Nejinak je tomu i teď. Paní už má svoji denní etapu dávno za sebou, už je ubytovaná, osprchovaná a převlečená (proto jsme ji hned nepoznali) a vydala se na nákup. Nás čeká ještě kousek, abychom byli blíž dalšímu sedlu...

Col de Vars (2109 m)

Je to jedno z těch nižších sedel, neočekáváme žádnou zradu. Ovšem nakonec je to sedlo asi nejtěžší, nebo že by to bylo tím, že třetí den přišla ta pověstná krize? Ale to se nám zdá jako blbost. Jedeme už v Alpách více než týden, takže to by nemělo být. Spíš za to mohl ten brutální nástup. Hned jak skončila cedule města, objevila se cedule s údaji o vzdálenosti a stoupání. Píšou tady průměrných 8,4 % na následující kilometr. A na ten další ještě o něco málo víc. A takhle to jde dál, mnoho kilometrů už jsme do večera nenajeli, padli jsme za vlast v jedné z nekonečných serpentin. Zítra je taky den, říkali jsme si.

A pokračovalo to ve stejném tempu hned od rána. Nejhorší na tom bylo, že Guillestre bylo vidět ještě v poledne. Ještě v poledne vidět místo, kde jsme byli včera odpoledne, to nebyl pozitivní motivační faktor. Teprve ve výšce 1700 metrů se sklon stoupání zmírnil, dokonce jsme nějakých 50 metrů ještě ztratili sjezdem do městečka Vars. Konečně ale zmizelo údolí a s ním i Guillestre z našeho dohledu.

V městečku Vars v 1650 metrech obědváme bagety se šunkou, před sousedním obchodem jsme zahlédli nepřehlédnutelná kola Christiny s Heinze. Pozdravili jsme je, poinformovali se vzájemně, kde jsme spali (také nocují nadivoko) a popřáli si úspěšné zdolání vrcholu.

Závěr už je pozvolný. Podél lyžařských středisek stoupáme až k jezírku s horskou chatou. Odsud už to jsou k vrcholu pouhé dva kilometry. Tyhle poslední kilometry a výškové metry mám nejraději. Ty momenty, kdy už je vrchol na dosah ruky, kdy už je skoro jisté, že už jsme nahoře, ty si vychutnávám ze všeho nejvíc.

Zde jsou navíc poslední výškové metry krajinou, kde si připadám jako někde v rumunských Karpatech. Příroda zase úplně jiná, než byla předchozí dvě sedla. Tohle bych mohla jezdit pořád...

A pak zase sjezd, který končí v Jausiers. Opět se zde potkáváme s tou včerejší slečnou. Stejně jako den předtím je už ubytovaná v místním kempu, převlečená a s batůžkem na zádech jde nakupovat. Ohlížíme se po Christině a Heinzovi, ale už se s nimi nikdy neuvidíme. Stejně jako se už neuvidíme se zmíněnou sólo cyklistkou, ona odsud totiž míří na Bonettu.

Samotný průsmyk Col de la Bonette (2715 m) je jen o 60 metrů vyšší než Galibier, ale když se k němu přidá okruh Cime de la Bonette, je možné dostat se do výšky 2802 metrů, což znamená nejvyšší průjezdnou silnici v Evropě. Naši kamarádi si tento bod pochopitelně nemohli nechat ujít, my jsme však váhali. Zvládli bychom to, o tom nepochybuji, Jausiers leží v 1250 metrech, jako nástupní bod je to tedy výška rozumná. Na druhou stranu se nám ale zdálo, abychom to naše alpské putování příliš nepřehnali. Aby to nebylo příliš nehorázné z hlediska dětí. Mít v devíti a jedenácti letech zdolanou tuto metu se nám zdálo trochu předčasné. Už teď jsme měli víc štěstí než rozumu, už teď jsme ujeli víc a vyjeli výš, než leckterý jiný cyklista, a proč to pokoušet dál touhou po nějakém NEJ. A tak jsme se rozhodli, že Galibier jako současný výškový rekord musí stačit. A že je dobré nechat si něco na příště... Bonettu si můžeme dát někdy později, a nebo si ji dají někdy děti samy, budou-li mít zájem.

Koneckonců, ona i ta oficiální trasa RdGA vede přes...

Col de la Cayolle (2326 m)

Dobře jsme udělali. Trasa vede přes národní park Mercantour, jehož součástí je tedy i zmíněná Bonette, ale na Cayollu platí zákaz náklaďáků a karavanů, takže na ní panuje relativní klid. Motorek a aut tam také jezdí snesitelný počet. Navíc Bonetta by nás posunula příliš východně, my jsme teď potřebovali držet jihozápadní směr, míříme-li do Provence.

Čekal nás dlouhý a pohodový nástup skalnatou soutěskou Le Bachelard, ale podél vody se jede až skoro na vrchol. Cestu jsme zhodnotili asi jako nejkrásnější a nejdivočejší. A zase jedete úplně jinou krajinou, než byly všechny předchozí. Ještě než se řeka zúžila na malý potůček, projížděli jsme asi dvěma vesničkami o několika domech. Opět jsme si připadali jak někde na Balkáně. Bydlí taky ještě vůbec někdo? V jednom z domů byl maličký hotel a ještě menší hospůdka. Židle stály na druhé straně, stará paní nosila kafe přes silnici. Atmosféra byla tak silná, že nás kavárna doslova vcucla. Seděli jsme, pili kávu a děti Colu a užívali si jenom to, že jsme tady. Nebylo to žádné věhlasné místo, žádná památka UNESCO, žádné velkolepé panorama. Obyčejné stoly s plastovými židlemi. A přece nám tady bylo krásně, málokdy si člověk tak silně přítomný okamžik uvědomí.

Pak se silnice stočila k jihu, překonala vrstevnici s číslem 1800 a my jsme vzhlíželi k vrcholkům a odhadovali, kudy asi silnice povede dál. Ještě zbývalo přes 300 výškových metrů a silnice se kroutila v serpentinách a vedla úplně jinam, než jsme si mysleli. Na úzké cestě jsme byli sami, jen my a hory. Zahlédli jsme sviště, řeka už nabírala na spádu a pak jsme vyjeli z lesa a konečně se od toho potůčku odpoutali a to už byl úplný závěr. Kde se nachází sedlo, nám ovšem bylo do poslední chvíle utajeno.

Ještě jsme nebyli nahoře a já už cítila, že mi to bude chybět. Jela bych dál takovouhle krajinou, na dřinu si nohy překvapivě zvykly, vyhovovalo nám to. Ještě jsem ani nebyla nahoře a už jsem věděla, že se mi bude stýskat a že se sem určitě chci ještě někdy vrátit.

Před sjezdem jsme si všichni nechali od tatínka seštelovat brzdy a už jsme si to svištěli. A ten sjezd, přátelé, ten sjezd mě doslova (pochopitelně obrazně řečeno) posadil na zadek. Jestli jsem si myslela, že už mě v Evropě nic nepřekvapí, tak jsem se teda šíleně spletla. Nejprve to byla horská krajina, ale taková ta ryzí, drsná a syrová, žádné pastviny, žádné turistické stezky. Jenom kolmé skály, z nich padající vodopády - a to vše v takovém rozsahu, že se ani nevešlo do objektivu. Jen jsem zastavovala a tiše zírala. Silnice střídavě mizela v tunelech a já se ani nestačila bát, kde jsou děti. Barevné skály se střídaly, nejprve oranžové, pak černé, nakonec do červena.

Za těmi černými skalami jsme pohlédli na nebe a shledali, že se docela zatáhlo. Po tři dny jsme měli štěstí, bouřky nás nechaly na pokoji, nyní bylo ale víc jak jasné, že se k nějaké zase schyluje. Frčíme tedy dál podél řeky Var a rozhlížíme se, kde rozbijeme náš tábor. O bezpečí se tady v údolí mezi kopci nebojím, jenže ta úžasná krajina je bohužel nepoužitelná. Teče tu sice řeka, ale les poblíž vody je plný kamenů, plácky žádné. Blížíme se k městečku Guillaumes, za nímž má být soutěska, do které určitě takhle navečer nechceme vjet. A tak se zuřivě rozhlížíme, až jsme v jednom místě, kde se silnice vzdálila od řeky, vytušili šanci na úspěch na zalesněném břehu. Při první příležitosti jsme na vytipované místo chtěli sjet. Hledali jsme nějakou odbočku, když tu u nás zastavil chlápek a jestli prý hledáme, kde přenocujeme, můžeme na jeho pozemku. A ukázal na ten les, do kterého jsme mířili. Prý tam má akorát na volno puštěné koně, nemáme se bát a najít si místo dle libosti. Anglicky uměl asi pět slov, a my ani jedno francouzsky, tak jsme jen doufali, že mu rozumíme správně. Zdálo se nám to trochu podezřelé, v hlavě mě napadaly různé scénáře, proč nás tam posílal, tak jsme se mezi stromy snažili trochu zašít. Neuplynula ani půlhodina a chlápek je tu a ještě s kamarádem! Jak nás objevili, říkala jsem si v duchu, až mi došlo, že těch pár metrů čtverečních trávy bylo v tom kamenitém lesíku asi jediné možné místo, kde se dal postavit stan. Spolu s muži se objevili tři koně a zvědavě si nás prohlíželi. Načež chlapík vytáhl pásmo a začal ho kolem stromů, mezi nimiž jsme už začali stavět stany, obmotávat a vymezovat prostor působnosti. Vysvětloval, že to je proto, aby se nás ti koně nebáli, aby k nám nešli... Nakonec se z něho vyklubal sympaťák a celý zážitek byl docela legrační Ještě nám nabízel, že má poblíž dům a mohli bychom stanovat tam, nám se ale tohle místo moc líbilo, nechtěli jsme nikoho obtěžovat, natož se zvedat a přejíždět kamsi jinam... Nebe se zatahovalo čím dál víc, občas i zahřmělo, tak jsme rychle skočili do řeky se umýt, měla jsem v živé paměti, jak jsme stanovali u potůčku před Col de Télégraphe, kde se před bouřkou stihl vykoupat jediný Luděk, po bouřce už byla voda rozvodněná a plná bahna.

A pak jsme zalezli do stanů a spali v ohradě v klidu a bezpečí. Ráno jsme jim pásma smotali, položili na místa, kde stály stany a vydali se dál...

Téměř okamžitě jsme vjeli do městečka Guillaumes, které leží asi v 800 metrech nad mořem a vyznačuje se totální nedostupností. Vedou z něho (resp. do něho) tři silnice, jedna přes Col de Vars, druhá serpentinami přes jiné menší sedlo a třetí vede po trase bývalé železnice, kde doslova balancuje nad propastí soutěsky Gorges de Daluis.

Nás čekala právě cesta soutěskou a 17 tunelů.....

S ubývající nadmořskou výškou však přibývala teplota. "Neotočíme to radši zpátky do hor?" ptala se už i Šárka. Víťa však mínil, že sedel už bylo dost. Slíbili jsme dětem dojet k moři, tak jedeme dál podle plánu. Máme před sebou poslední týden...

Fotogalerie

26.02.2020 vložil/a: Peggy
karma článku: 6.16
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.36)

Západní Evropou s dětmi - část 4. - Alpami pod Mont Blanc

Cestování
Oberalppass (2046 m n. m.) tak tam končí naše cesta podél Rýna. Nebude to žádné dlouhé psaní, asi tak jako nám trval výjezd do sedla. Ráno…
14.02.2020
Peggy
(5.7)

Západní Evropou s dětmi - část 3. - Francií a podél Rýnu do Alp

Cestování
Do Francie jsme se těšili. Před čtyřmi lety jsme ji projeli od západu k východu podél řek Loiry a Doubs, a byla to země příjemná jak na…
06.02.2020
Peggy
(5.45)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Victoria)
cyklistický
Autobusem
7 337 Kč
 (CK Mamut tour)

Provence na kole

Francie
07.05.2020 - 7 dní
cyklistický
Autobusem
11 490 Kč
 (CK Bondo)
cyklistický
Autobusem
15 450 Kč
PR

Tip na letní dovolenou: Na lodi a na kole v Chorvatsku

 (AGM Travel)
Přemýšlíte, kam letos na dovolenou? A co takhle do Chorvatska, ale s lodí a s kolem. Kombinace plavby lodí a cyklovýletů po ostrovech Dalmácie zaručuje nezapomenutelné zážitky.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

255 cyklistů (23 přihlášených)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště…
Peggy | 10.03.2020

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje…
Peggy | 26.02.2020

Dámská zdraví z PoSázaví aneb jaké jsou cesty podél Sázavy

Dámská 2019 se nesla pod heslem "Pramen zdraví z PoSázaví" a Posázaví jsme si užily opravdu dost. Jely jsme…
radka | 14.02.2020