reklama

Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (4.)

Příjezd do Smolenska
Příjezd do Smolenska
Foto: Autor

Do Ruska

Dvacátý pátý den cesty jsme navečer přijeli na ruské hranice. Měli jsme za sebou přesně 2000 ujetých kilometrů, z toho přes Bělorusko jich bylo 900.
Věděli jsme, že mezi Ruskem a Běloruskem by měly hranice být otevřené, což umožnila vzájemná dohoda, resp. konfederační rusko-běloruské uskupení zvané svazový stát. Ale u těchto zemí často bývá jedna věc teorie, druhá praxe. Do poslední chvíle tak trochu panovaly obavy, jestli budeme moci přejet přes čáru v malé vísce Ljady. Krajina se směrem k Rusku pomalu měnila. Civilizace řídla a roztroušené vesničky se od sebe ještě víc vzdálily. Ale i v tom posledním obchůdku, z něhož již bylo možno do Ruska dohlédnout a kde jsme chtěli utratit poslední tisíce rublů, šlo zaplatit kartou.

Pravoslavný kněz místního kostelíka nám nabídl nocleh na zahradě. My jsme ale byli jako na trní. Slunce se k západu teprve pozvolna začalo sklánět a my toužili vjet konečně do toho Ruska. Luděk řekl dětem: „Hele, tamhle za tím dolíčkem už je Rusko!" Vůbec se nám to nezdálo. Kromě zavřené budky, kde se dalo koupit pojištění (tzv. strachóvka), hranici nic nepřipomínalo. Vyjeli jsme krátký kopeček a na něm cedule „Vítejte ve Smolejské oblasti" nám jako jediná dala tušit, že jsme v jiné zemi.

Tak trochu jsme předpokládali, že se za hranicí nic moc věcí nezmění. Změnilo se ale skoro všechno. Alespoň to, co cykloturista může vnímat. Řídké osídlení běloruského pohraničí úplně vymizelo, vesnice prostě nebyly. Zmizela také obdělávaná pole. Obklopovaly nás neudržované louky a zarostlé lesy. Nebyl aspoň problém najít místo na stan. Že viděl ceduli informující o výskytu medvědů, mi Luděk naštěstí solidárně sdělil až ráno. Dobře udělal. První civilizace byla až 18 km vzdálené město Krasnyj.

Z bankomatu jsme vybrali ruské ruble, a rozhodli se hned jich část nechat v bufetu. Chtěli jsme posvačit a trochu nasát zdejší atmosféru. Vše se nám zdálo o poznání chudší a bídnější než v Bělorusku. Očekávali jsme podobnou kvalitu silnic jako v Bělorusku, ale to jsme se spletli. Zvyklí na široké krajnice a minimální provoz jsme byli hned od prvních kilometrů vrženi do ruské reality. Asfaltky úzké a řidiči neohleduplní. Vozidla se vyskytovala ve dvou typech. Buď velká černá auta s kouřovými skly, nebo stoleté žigulíky. Obě kategorie se kolem nás míhaly zběsilou rychlostí a míjely nás doslova na centimetry. Do toho začalo pršet. Řidiči aut ještě víc přidali na rychlosti a bezohlednosti, a od kol jim na nás stříkala špinavá voda. „Zdá se ti to taky, nebo to je jenom můj pocit, že jezdí jak hovada?" řvala jsem v jednom kuse na Luďka. Jako by mohl za tohle všechno. Přitom výlet do Ruska byl i můj nápad. Jediný, komu se jízda mezi auty líbila, byl náš Víťa. Zíral a hodnotil značky aut, které se u nás nevidí. Jel ukázněně, ale nebezpečí si neuvědomoval.

Padesát kilometrů do Smolensku jsme dojeli ani nevím jak. Vzpomínala jsem na poklidná běloruská městečka, na široké bulváry a cyklopruhy. To, co se dělo, cestou do centra Smolensku, byl pro nás jako zlý sen. Zvyk, že se v Bělorusku s cyklisty počítalo, alespoň pruhem na chodníku, jsme si tady museli hezky rychle zase odvyknout. Na silnici se pro hustý provoz skoro jet nedalo, ale na chodníku taky ne. Jestli nám v Bělorusku obrubníky připadaly vysoké, co jsme měli říkat tady!? Dvacet centimetrů nebylo nic, asi se tím mělo zabránit nájezdům aut. S vypětím všech hlavně psychických sil jsme se ocitli v centru města, které obývá asi 330 tisíc obyvatel. Přejeli jsme řeku Dněpr přes most, odkud je úžasný pohled na známou Smolenskou katedrálu, ale to je tak jediné, co mě ve městě upoutalo. Možná, až ho jednou opraví, to bude pěkné historické město, ale nyní je to děs. Zničení z provozu, z nájezdů na obrubníky, z objížděk rozkopaných ulic jsme k radosti dětí zapadli do místního McDonaldu.

Objednali jsme si jídlo a vytáhli telefon. Naše představa, že dojedeme blíž k Moskvě, začala pomalu brát za své. „Hele, já na to nemám. Jestli budou další silnice směrem k Moskvě vypadat podobně, jako že možná budou vypadat ještě hůř, bude to šílené." Podotýkám, že jsme od samého počátku neměli v plánu dojet s dětmi až do desetimilionového velkoměsta, ale jenom někam na jeho předměstí (Což může v ruských vzdálenostech znamenat i 150 kilometrů.) Do samého centra jsme plánovali zajet vláčkem. Nyní jsme byli od Moskvy kilometrů 400. Možnosti se nabízely jenom dvě.

První: Držet se původní trasy a doufat, že to nějak přežijeme.
A ta druhá: Vykašlat se na přiblížení, sehnat úschovu kol a Moskvu dobýt ze Smolensku.

Dilema. Jde nám o to, abychom mohli tvrdit, že jsme dojeli až do Moskvy, nebo to dáme víc na pohodu, odbudeme Moskvu vlakem, a vesnické Rusko si užijeme cestou na jih? Vykašlat se na Moskvu nepřicházelo do úvahy. Moskva prostě musela být!

Dětí jsme se neptali, rodičovská rada zvolila variantu číslo dvě. Přes booking jsme našli sympatický penzion na kraji města, kde Luděk telefonicky ověřil možnost úschovy kol. Vyšli nám vstříc. Dětem jsme plány sdělili, až bylo vše dojednáno. Zprávu, že budou tři dny bez kol, uvítaly s nadšením. Zbývalo zjistit, jak je to s těmi vlaky. 400 km není úplně krátká vzdálenost, a ruské vlaky ji umí překonat i za 4 hodiny. Jenže místenky do těchto vlaků již byly vyprodány. Na další den zbývalo jen pár míst do vlaků, kde jízda trvala 6 hodin. Nedalo se dělat nic jiného. Rezervovali jsme si tedy čtyři místenky dopoledním vlakem v plackartnym oddíle a následně i apartmán nedaleko Běloruského vokzálu na dvě noci v Moskvě. Vše jsme vyřídili přes internet nad tácem s hamburgery. Cestování je v dnešním světě vážně jednoduché.

 

Moskva

Ráno jsme zanechali kola se všemi našimi věcmi v zamčeném skladišti a vydali se autobusem na vlakové nádraží. V batůžku, který vznikl ze spacákové brašny, jsme nesli jen pár nezbytných věcí na tři dny. Na nádraží jsme v automatu vyměnili kódy získané z internetu za skutečné papírové jízdenky a vlezli do vlaku Minsk - Moskva, který již stál na nástupišti. Vagóny plackartného oddílu byly klasické otevřené vagóny s lůžky, které jsme však doposud znali jen z obrázků cestování transsibiřskou magistrálou. Vyfasovali jsme zabalené povlečení. Bylo nám to divné, na co povlečení teď dopoledne a tak jsme vyčkávali a pozorovali, co budou dělat ostatní cestující, kteří ve Smolensku nastoupili spolu s námi. Každý nově příchozí si nalezl svoje lůžko, povlékl si svoje peřiny a následně ulehl. Někteří se dokonce i převlékli. Neváhali jsme a následovali jsme je. Bavilo to hlavně děti. Během šesti hodin se nám všem podařilo na chvíli usnout a cesta tak utekla mnohem příjemněji. Když jsem si vybavila nepohodlná sedadla a tísnění se na dálkových vlacích ČR a na Slovensko, toto bylo vážně dokonalé. „Já už nechce jezdit vlakem jinak než vleže!"

Na prohlídku hlavního města Ruska jsme si vyhradili jeden celý den. A ten jsme si užili dokonale! Viděli jsme skoro vše, co jsme vidět chtěli. Prošli jsme se po Rudém náměstí (s koly bychom se po něm stejně neprojeli, jízda je zde zakázaná), podívali se na Lenina, do GUMu i do Kremlu. Projeli jsme se metrem a navštívili muzeum kosmonautiky. „Škoda, že jsme v Moskvě byli jen jeden den," remcaly děti. I nám bylo líto, když jsme Moskvu další den opouštěli. Bohužel nás tlačila platnost víza, jelikož jsme netušili, jak rychle se budeme po ruském venkově pohybovat.

Jezdíme spolu s Luďkem už přes patnáct let. Ještě nikdy jsme si na expedici neudělali den volna. Hlavně moje máma nás občas naváděla: „Až budete u toho moře (nebo někde jinde, v závislosti na tom, kam jsme jeli), dejte si pár dní pauzu." Ale to my neumíme. Ještě nikdy se nestalo, abychom každý den nenasedli na kolo, a kousek se neposunuli, byť mělo jít třeba jen o 20 km. Nyní poprvé jsme měli volno, poprvé jsme si užili tří dnů bez kola. Nemůžu ale říci, že bychom si odpočinuli. Spíš naopak. Vypadnutím z režimu se ozvala únava a možná i lenost. A hlavně obavy z výjezdu ze Smolenska. Luděk dlouho pátral v mapě, až našel variantu, kdy jsme se poměrně elegantně městem propletli a brzy ho měli za sebou. Zmizela auta a my mohli konečně svobodně vydechnout.

Konečně venkov!

Co napsat o ruském venkově? Krajina mírně zvlněná, neobdělávaná (hustota osídlení je i tady v evropské části hodně nízká a země asi nepříliš úrodná), daří se jen obřím bolševníkům. „Mami, co to je za kytku?" nepřestávala fascinovat našeho Víťu a tak jsem několikrát vysvětlovala historii jejího zavlečení do střední Evropy, a dokonce i do Čech.

Chudé vesničky, dřevěné chaloupky, spousta zvířat, bídné obchody, prašné silnice, komáři, hovada. Útočí za jízdy v hejnech po pěti. „Už jsem na to přišel, když pojedeme dvacítkou, nedoženou nás. Ještě lepší je pětadvacítka..." zjistil Luděk.

Vyvinout rychlost 20 km/hod. a vyšší je na silnicích, kde je víc děr než asfaltu, nemožné. Konečně stojím na vrcholku nevelkého kopce, konečně sjezd. Konečně šance jim ujet. Na tachometru svítí dvacet trojka. Hovada, zdá se, opravdu nestíhají. Zaplaví mě vítězoslavný pocit. Ovšem jen do okamžiku, než se ohlédnu dozadu, kde zůstaly děti. Dva statné exempláře těchto nechutných tvorů sedí na mojí karimatce a sprostě se vezou. Jakmile zpomalím, vzlétnou a opět útočí. Nejradši mají stehna, jdou po nich zespodu. „Auvajs! Hovada jedna blbá!"

V každém městečku stojí na náměstí Vladimír Iljič. Po vzoru Rudého náměstí, hned naproti obchodnímu domu. Důchodci s nízkými důchody prodávají svoje přebytky ze zahrádek na ulici hned před ním. Zašli jsme na poštu poslat pohledy. „Odkud jste a kam jedete?" ptají se babky před budovou pošty. „Molodci, molodci!" okomentovaly, když jsme jim to sdělili.

Ve městech jsou možnosti stravování podstatně lepší než na vesnici. Nenápadná budova často ukrývá jídelnu s nabídkou teplých jídel. A všude mají čepovaný kvas. A když náhodou přes žádné město nejedeme, koupíme si v obchůdku mražené pelmeně a uvaříme si je se smetanou. Lahůdka! Ruská kuchyně nám chutná. Boršč, studený boršč, okroška, palačinky, pelmeně, hodně těstovin...

Víťa se naučil dobře zvládat písečné cesty. Ví, že musí kolo rychle rozjet. My s Šárkou často kola tlačíme. Nejvíc se to ale boří Luďkovi, má trekové kolo s užšími plášti.

Ve vesnicích je k vidění spousta zvířátek. To je ráj při naši Šárku. Kočičky, slepičky s kuřátky, husy s housaty, kachny s kachňaty, koně a krávy.
„Komáři vás trápí? Davajtě, vozmitě etu Zolotuju zvjozdu," darovala nám trhovkyně čínskou mast. „Ta je na všechno, i proti komárům." Nejhorší je, když Víťa píchne. Má tohle kolo už druhou sezónu a výrobce dětských pneumatik nepředpokládal, že by děti najezdily tisíce kilometrů, takže pláště už jsou trochu sjeté. Na dětská kola se vyhlášené pneumatiky Schwalbe nevyrábějí, nebo jsme na ně aspoň nikde nenarazili. Defekty jsou docela časté. Pokaždé musíme stát kolem Luďka a komáry odhánět. Večer najít místo na stany, kde by tyto potvory nekousaly, je také neřešitelné. Chtě nechtě musíme stanovat v komářím pekle. Postavíme stany a hned do nich mizíme. Na večery venku a vaření před stanem si musíme nechat zajít chuť.

Abychom se vyhnuli hlavním silnicím, jedeme po těch nejmenších silničkách. Ve Smolensku jsme sehnali poměrně pěkné a podrobné mapy Smolenské a Brjanské oblasti. Dá se podle nich i celkem slušně odhadnout, kde skončí asfalt. A když nevíme, zeptáme se místních. Bylo poledne a oni měli zrovna příjemnou siestu u nakrájených salámů, sýrů a zeleniny. „Pojďte ochutnat a popít vodku!" pobízejí nás. „Prosím vás, tahle silnice směrem na Korsiki, bude i dál asfaltová?" (ano, ta vesnice se takhle jmenovala a bylo to do ní cca 10 kilometrů). Dotazem jsme je zjevně rozhodili. Někdo tvrdil, že ano, jiný že asfalt po dvou kilometrech skončí, další vůbec netušil, protože tam nikdy nebyl. Není se co divit. Krajina je kolem dokola pořád stejná. Ne jako u nás. Tady ujedete deset, dvacet, padesát kilometrů a obrázek je stále stejný. Lesy, louky, vesničky s dřevěnými domky. Turistika tady opravdu v takové formě jako u nás, nepokvete. Kam by se tady turista vydával. To vysvětluje i nízký, skoro nulový provoz. Nikdo nemá potřebu zbytečně trajdat. Jede se jen, když je to nutné. Aut jezdí opravdu málo. A když už něco jede, tak bohužel ke zklamání našeho Víti, jde o značně zastaralý model.

Nakonec asfalt vedl až do Korsiki, pak následovala zkratka lesem. Nastal trochu trapas. Došly nám ruble a bankomat se nacházel daleko, desítky kilometrů před námi. Bylo 13. července a Luděk s dětmi mi chtěli koupit něco k svátku. Žmoulali pár ušmudlaných rublů v ruce a přemýšleli, co za to nakoupí. Kartou tady platit nešlo, ostatně jako nikde. Na rozdíl od Běloruska. Jakási panímáma je pozorovala a nakonec to vyřešila za ně. Aniž by se dlouho rozmýšlela, vzala buřty, housky, křupky a sladkou limonádu, zaplatila prodavačce a Luďkovi vrazila do ruky v igelitovém pytlíku. „Tady máš!" Bylo nám trapně, ale paní měla radost. A když jsme opouštěli vesnici, náhoda tomu dala, že jsme projížděli zrovna kolem jejího domku. „Počkejte ještě!" zavolala na nás a zmizela v domě. Když se po chvíli objevila, v ruce držela igelitovou tašku plnou domácí zeleniny. Zelí, mrkev, brambory... „Vaříte si občas, že? Bude se vám to hodit?" strachovala se ještě. Jakpak by ne. „Moc vám děkujeme!"

A aby těch zázraků tento den nebylo málo, přijeli jsme navečer k malému jezírku. Doposavad jsme s noclehem v Rusku měli problémy, co se komárů týče. U jezírka se však zdálo, že komáři nejsou. A navíc tam stál zastřešený sedánek, v trávě ohniště, a opodál kadibudka. Dokonalý luxus. Postavili jsme stany a skočili do vody. Najednou přihrčela motorka. „Dobrý den!" vydali jsme se s Luďkem proaktivně vstříc staršímu pánovi.

„Dobrej!" houkl na půl úst. Nevypadal nepřátelsky, ale něco mu nesedělo.

„Můžeme tady přespat? Není to problém?" zeptala jsem se raději rovnou.

Nezdálo se nám, že by to problém mohl být. Byli jsme uprostřed lesů, neviděli jsme žádnou ceduli a rybníček k odpočinku vyloženě vybízel.

„Odkud jste? Kto vaš staršij?" odpověděl na otázku otázkou. Vážně chce vědět, kdo je náš vedoucí, podivila jsem se v duchu. Doba turistiky jen v organizované podobě už snad dávno uplynula.

„Jsme rodina, máme dvě děti a jedeme na kolech po Rusku." Věc pro starší generaci možná stále ještě nepochopitelná. „Jen tady přespíme ve stanu a ráno pojedeme dál."

„A to takhle spáváte každou noc? Musíte se pokaždé zeptat, jestli je to možné. Nejde si jen tak rozdělat stan."

„A koho jsme se měli zeptat? Nikoho jsme neviděli," nechápala jsem.

„Projížděli jste snad nějakou vesnicí, ne" namítl pán. Vesnice byla asi deset kilometrů daleko a pochybuji, že by tam někdo o tomhle rybníčku věděl. Přesto jsem se nechtěla hádat. Je místní a my bychom měli místní zvyklosti dodržovat.

„Nevěděli jsme to. Nezlobte se. A můžeme tady tedy přenocovat ve stanu?"

„Nu, vozmožno. Koněčno. Počemu nět." Zamumlal nakonec ten strejda. „Jenom odpadky naházejte tamhle do toho sudu," pokynul, než zase odhrčel na stařičké motorce. „Děkujeme. A nebojte, to my si všechny odpadky vždycky odvážíme s sebou." Ale myslím, že tohle už neslyšel.

Další den zase stejná krajina, opět ten stejný obrázek. Lesy, louky, dřevěné domky, Lenin na náměstí a sem tam v krajině zapomenutý srp a kladivo. Nocujeme v březovém hájku, opět se nebylo koho zeptat. Ruská etapa se pomalu blíží ke svému závěru. Míříme na trojmezí Rusko-Ukrajinsko-Běloruské. Chceme vidět hraniční přechod mezi třemi zeměmi najednou.

Vesnička Čuroviči je už na samém konci naší ruské anabáze, jedna z těch posledních. Jídelnu tady nemají, krámky naštěstí tři. A dokonce v jednom berou i karty. Vaříme pelmeně se smetanou hned vedle obchůdku. „Jak se daří Karlu Gottovi!?" zeptal se místní dědula, poté co zjistil, odkud pocházíme. „Byl vážně nemocný, ale už je to snad dobrý!" ujistila jsem, že se zatím o svého oblíbence nemusí v Rusku bát.

A pak už to bylo jenom kousek. Poslední ruská vesnice, poslední Lenin, a najednou jsou před námi hranice. Jmenuje se to tu Tři sestry. To jako mají být Rusko, Ukrajina a Bělorusko. Zašlá sláva sesterství je však vidět už na první pohled.

Hraniční přechod na Trojmezí vypadá jako obyčejný kruhový objezd s monumentem notně ohlodaným zubem času uprostřed. Výjezdy (resp. vjezdy) jsou přesně tři. Ruskem jsme byli propuštěni bez nejmenších problémů. Sice se mluví a píše o povinných registracích, ale nikdo nic nechtěl. A to jsme oficiálně dvakrát dokonce bydleli v hotelu, jak ve Smolensku, tak v Moskvě. Nikdo nám ale možnost registrace nenabídl, v Moskvě se paní tvářila, že to ani udělat neumí.

Vjeli jsme na kruhák. První odbočkou bychom mohli vjet do Běloruska. My zvolili tu druhou, na Ukrajinu. Vízum do Běloruska platilo jen pro jeden vstup.
„Tohle si sundej," ukázal ukrajinský celník na ruskou vlaječku, kterou náš Víťa dostal od někoho v Moskvě. „Lidi na Ukrajině to vidí neradi." Raději jsme ho poslechli. Byla před námi poslední země a posledních pár dní...

Fotogalerie

15.02.2018 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.76
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (5.)

Cestování
Ukrajina „Z Ruska jedete?" zeptali se nás domorodci na Ukrajině. „Da. To bývali vaši druzja, že?" nadhodili jsme téma. Ve zvědavosti, co na…
01.03.2018
Peggy
(6.85)

Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (3.)

Cestování
Bělorusko Měli jsme před sebou druhou zemi, Bělorusko. Již jsme v minulosti tento nepříliš známý a málo oblíbený stát na kolech navštívili.…
18.01.2018
Peggy
(5.54)

Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (2.)

Cestování
... aneb co tam, kurwa, będziecie szukać v tej Rosiji? (část 2) Wieliczka, Krakow a Szlak Orlich gniazd Projíždět jihovýchodním Polskem a…
10.01.2018
Peggy
(5.03)
PR

Cyklosezóna začíná: 3 věci, na které nesmíte zapomenout

 ()
S prvními slunečními paprsky a přívětivými teplotami nastává ten čas. Čas usednout na kolo! Ale pozor, určitě jste připraveni? Dodržujete zákony a máte ve své výbavě vše povinné? Je vaše jízdní kolo ve formě pro novou sezonu? Ujistěte se a předejděte nepříjemnostem.

Cyklodovolená v Nizozemsku

 ()
Zatímco všude ve světě získávají cyklisti přednost, v Praze mají nově vjezd do centra města zakázaný. V kombinaci s pomalu vznikajícími cyklostezkami a špatným chováním českých řidičů nemá český cyklista na růžích ustláno. Vyrazte radši na cyklodovolenou do země jízdním kolům zaslíbené. Do Nizozemska.

Novinky Stevens Bikes 2018

 (Stevens Bikes)
Logo hamburské značky Stevens máme možnost vidět již přes 20let na rámech nejlepších cyklokrosařů světa. Mimoto je ověnčeno úspěchy z nejprestižnějších závodů nejen v cyklokrosu. Nabídka značky ale rozhodně nestaví pouze na cyklokrosových speciálech.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

313 cyklistů (17 přihlášených)

RUNDREISE 2018: Donau - Enns - SALZA - Mariazell - Walster - Traisen - Donau

Salza se mi zalíbila v r. 2010, když jsme na jejím břehu tábořili v kempu Weiberlauf, do něhož jsme odbočili…
Quatsch | 17.05.2018

Jak jsem doma vyřešil ukládání kol

Nejsem si jistý, zda sem tohle téma úplně patří, ale pro mě to v posledních týdnech bylo celkem aktuální, tak…
StanaPavlicek | 01.05.2018

Město na kole - co mě štve a z čeho mám radost

Pocházím z menšího města a většinu roku jezdím na kole do práce a z práce. Je to cca 13 kilometrů jedním…
StanaPavlicek | 23.03.2018