reklama

Bosnou a Hercegovinou na kole

město Jajce
město Jajce
Foto: Autor

Po dvanácti dnech cesty opouštím hranice Evropské unie a směřuji do Bosny a Hercegoviny. Odbavení na hraničním přechodu proběhlo hladce, bez sebemenších potíží na obou stranách a v pasu mi přibyla další cenná razítka...

Ve vesnici Izačič fotím první mešitu. Krajina pod pohořím Plješevica je pěkná, malebná, i když s patrnými stopami poslední války. Do Bihače jedu z kopce, cesta po silnici č.5 rychle ubíhá, cítím velkou euforii, v mé mysli teprve nyní začíná „velké dobrodružství", těším se na dny a týdny příští...

Město Bihač je západní branou do Bosny. Historicky je nejzápadnějším výběžkem islámu v Evropě a byla staletí pohraniční pevností osmanské říše. Muslimský styl života dokazují nejen muslimské hřbitovy, časté mešity a minarety, ale také motlitby muezzinů a typický pozdrav „salaam aleikum".

Samotné město není moc pěkné. Navštěvuji zdejší nejvýznamnější památku, zbytky kostela svatého Antonína nazývaného obyvateli jednoduše jako Bihačská kula. Hledám zde úspěšně první bosenskou cache geocachingu. Městem protéká řeka Una, která je podle mnohých vodáků nejčistší a vodácky nejzajímavější řekou Bosny. V restauraci se chvíli schovávám před deštěm a otravným cikánským spratkem, který za mnou pobíhá po městě, vykřikuje a žebrá eura (pár drobných z konvertibilní marky mu nevonělo). Ještě chvíli a asi ho hodím do řeky... Restauratér mě upozorňuje, že v Bihači není dobrá pitná voda, že po ní bolí břicho. Bidony mi doplnil z vlastních zásob nezávadné vody. Doufám, že to není problém celé Bosny a Hercegoviny. Zatím jsem nikde vodu chemicky upravovat nemusel.

Směřuji do národního parku Uno. Za osadou Celje se nachází pozoruhodné místo na řece, nejznámější bosenský vodopád Štbački Buk. Voda zde padá v několika kaskádách z výšky s ohlušujícím hukotem do úzkého kaňonu.

Stoupám pozvolna do výšky 1145 m n.m. Kolem silnice jsou opuštěné, vypálené domy, krásné louky, pastviny, velká stáda ovcí. Potkávám romantická místa na přespání pěkně u lesa, daleko od silnice. V noci je obloha jasná, plná hvězd, bez hluku a světelného smogu. Občasný zvuk divoké zvěře naruší ticho okolní přírody.

Ráno se zdravím s veterinářem, co jel autem po pastvině na nedaleký statek. S ranním balením nijak nespěchám a vychutnávám si pohodu místa. Zatím pofukuje mírný, ale po ránu chladný vítr. Na vrcholcích okolních kopců ještě leží sníh. Přede mnou je zasněžená dominanta planiny Osječenica (1795 m) nad městem Bosanski Petrovac a nejvyšší hora v této části Bosny a Hercegoviny, vrchol Velika Klekovača (1960 m) v pohoří Klekovač, to se nachází již na území Republiky Srbské.

Na tachometru mi naskakuje první tisícovka ujetých kilometrů. Zjišťuji, že snad všichni bosenští kluci v tomto kraji chodí ve sportovních teplákových soupravách největších světových značek a dnes jsem potkal teprve třetí muslimskou ženu v čádoru.

Předjíždí mě autobus společnosti Euro-Line, ta nás v loňském roce dopravila i s koly z Prahy do Nantes ve Francii, traktor značky Zetor a auta z mladoboleslavské automobilky. Ve městě Bosanski Petrovac se mi daří zachytit na digital pošťáka s nákladním kolem. Škoda, že nemám vyfocená poštovní kola v Maďarsku a Chorvatsku, byla by z toho zajímavá studie nákladních kol. Ti pošťáci byli tak rychlí, že než jsem vytáhnul fotoaparát z řídítkové brašny, byli pryč.

Stopa poslední války je patrná i zde v podobě velkého množství muslimských hrobů převážně z let 1992...

Silnice se vlní v devítiprocentním stoupání a klesání. Z nějakých 826 m n.m. klesám až na 245 m n.m. do údolí řeky Sany k městu Ključ. Řeka je plná vody, teče rychle, kolem podmáčené louky, sem tam ujetý svah do silnice v důsledku nedávných silných lijáků. Za městem přejíždím hranici do Republiky Srbské, jedné ze samostatných republik ve federaci Bosny a Hercegoviny a vyjíždím do sedla středně vysokého pohoří Dimitor v katastru obce Gornja Previja (600 m n.m.)

Odpočívám u zahrady nedaleko silnice a zdravím se s majitelem. Pohovořili jsme a já se dovoluji postavit si vedle zahrady stan a spočinout do rána. Ukázal jsem mu svou „opičkovou mapu" (propagační mapu s vyznačenou trasou a se základními parametry tripu), fotografie rodiny, postavil si stan a uvařil jídlo. Po chvíli přišel majitel znovu s lahvinkou domácí rakije (42 %).

„dáš si se mnou rakiji z mojí zahrady,"... ptá se a v hlase nepřipouští odmítnutí...
„dám a rád"... odpovím ...

Sedíme dlouho do noci pod hvězdnou oblohou, pozorujeme světla v údolí a povídáme si o životě... Můj hostitel je v důchodu, pracoval jako ekonom ve městě Ključ, kde také s rodinou bydlel. Teď žije se ženou v chatě na zahradě, má svou půdu, zahradu, svoje malé hospodářství, traktor. Je nezávislý, co se týče potravin, skoro všechno si vypěstuje. Je lovec a tady má honitbu. Zajíci, srny, divočáci, tetřevi, medvědi i vlci žijí v okolních horách, v lesích a na pastvinách. Tady je spokojený, ve městě už by nebydlel ... Pracuje deset hodin týdně pro obec, penzi má malou ...

Úplně mu rozumím a trošku závidím tu jeho potravinovou nezávislost. Ráno neodmítám pozvání na kávu od paní domu, má na návštěvě vnučku (2 roky), tak se hned také chlubím fotkou našich holčiček...

Přede mnou je první 260 m dlouhý tunel Dragoraj ve výšce 657 m n.m. Zemědělci na polích kolem cesty sejí kukuřici a sázejí brambory. Prý je tlačí čas kvůli dotacím a termínům. Že byly silné deště prý nikoho (dotační úředníky) nezajímá.

Vrtá mi hlavou, že vidím na zastávkách u silnice děcka, jak čekají na autobus do školy, přitom je skoro půl dvanácté... Od Bihače nakupuji potraviny v malých obchůdcích, kde toho na výběr sice moc není, ale o to je jednodušší rozhodování co vzít a pultový prodej má také své kouzlo. Oběd dnes vařím na pěkném výletišti u jezera Balkana před městem Mrkonjič Grad. Je tady pěkná koupačka, posečená tráva, lavičky. Voda příšerně studená, ale škoda nespláchnout prach z cest, když tak pěkně sluníčko hřeje a přeprané tričko rychle usychá.

Při sjezdu do města jsem před sebou na jihovýchodě zahlédnul majestátné vrcholy zasněžených hor pohoří Vlašič s vrcholem Paljenik (1933 m n.m.). Následuje další tunel Balkan, tři vysoké mosty přes údolí a 10 km sjezd ze 700 m n.m. do 400 m n.m. Cesta parádně odsýpá a výhledy na krajinu jsou nádherné.

Za Mrkonjič Gradem potkávám kolegu cykloturistu, sympatického chlapíka, klučinu Rémi Depoux z Francie. Je od října 2013 na cestě, vrací se z Indického Himálaje, mého vysněného Ladaku, domů. Sedíme ve vesnici Podorugla u obchodu a máme si o čem povídat. Rémi na sobě má už tu správnou patinu dlouhé cesty, rozzářené oči, klid a pohoda z něj jen vyzařuje. Vedle něj si připadám jako navoněný, vyžehlený frajírek na nedělním výletě do sousední vesnice (ale i to se po pár měsících změní). Rémi má trochu problémy s kolem, obroušená střední placka prokluzuje na řetězu a to že velmi, dovoluje mu řadit jen nejlehčí převody.

„do Záhřebu to musí vydržet, tam to nechám vyměnit, v Sarajevu v jediném servisu co jsem našel nad tím mudrovali, pořád ladili přehazovačku a ještě si řekli o fůru peněz," ... posteskl si ...

Hodinu brousíme zuby pilníkem, trochu to pomohlo, ale pila to má za sebou ... Ještě společné foto, vzájemné popřání si šťastné cesty a každý vyrážíme svým směrem. Já určitě s krásným pocitem z tohoto nevšedního setkání.

Za nedlouho projíždím kolem rekreační oblasti Plivsko jezero. U malého Plivského jezera stojí malebné staré vodní mlýnky ještě z časů turecké nadvlády. Tady se jim říká Mlinice. Devatenáct vodních mlýnků z dubového dřeva s šindelovou střechou, bez oken, podkroví, komínů, stojí na chůdách na travertinových terasových bariérách a po staletí sloužily místním obyvatelům k mletí žita.

Následuje město Jajce známé především díky čarokrásnému 20 metrů vysokému vodopádu, který je prakticky v centru městečka, nad kterým se vypíná kopec s půvabnými osmanskými domečky a mohutnou pevností. Vodopád tvoří řeka Pliva, která se vlévá do Vrbasu. Nyní po deštích je řeka Vrbas kalná, plná vody, louky podmáčené, stopy po sesutém svahu či břehu. Projíždím opravdu pěkným úzkým údolím směrem Donji Vakuf.

Na jedné odpočívce na mě halekají dva řidiči náklaďáků. Dostávám pozvání na svačinu. Chleba, salám, sýr, všechno domácí a dobré. Chlapi se zajímají odkud jsem a kam jedu. Ke slovu opět přichází „opičková mapa". Bylo z toho příjemné setkání a povídání.

Ve městě Donji Vakuf je snad veškeré obyvatelstvo v ulicích. Právě tady probíhá slavnost na náměstí před kulturním domem. Předávání maturitních vysvědčení absolventům střední školy. Je to pěkné a pro mě velice symbolické...

Když se totiž od místních občanů dozvídám, co že to mají za slávu, v mysli mi cosi nedalo... Hned v řídítkové brašně lovím telefon a zapínám jej (přes den je vypnutý, aktivuji ho až večer při táboření). Po chvíli dorazila sms zpráva. Můj syn Michal mi oznamuje, že dnes úspěšně odmaturoval.... No řekněte, není to symbolické? Zářím jako mnoho obyvatel tohoto sympatického městečka...

Ráno jasno, rosa, teplo (+18°C), pohoda, zdravím se s chlapy, co kolem jedou na voze taženém koníkem po svršku bývalého železničního náspu úzkokolejky.

„a sakra, to je ale den,"... zaklel jsem ...

Polovina výborné polévky skončila mojí nepozorností v trávě, škoda těch nudlí. To ještě ráno zjišťuji, že mi chybí dva kolíky ke stanu a utěrka na sušení podlážky. No a houbičku na nádobí už také nemám, začínám ztrácet věci...

Den začíná sedmiprocentním stoupáním silnice č.5 do sedla Komar 927 m n.m. (z nějakých 585 m n.m). Kolem cesty prodej medu, medoviny a špalíků (sirki) na zatápění v kamnech. Také jsou k vidění tradiční klempířské a kovářské práce v podobě dřezů, pánví, motyk, džezví. Ručně tepané, žádná strojová výroba. Projíždím Gornje Vrbaskou dolinou. Absolutně nádherné údolí. Na kopci se zdravím se dvěma turisty z Vancouvru v Kanadě. Přede mnou v plné kráse zasněžené pohoří Vlašič s vrcholem Paljenik a lyžařským centrem ski Babanovac.

Vjíždím do města Travnik, jež bylo sídlem guvernérů Bosny (vezírů) v letech vlády osmanských Turků. Z tohoto období pochází jeho bohaté historické dědictví. Údajně ho cestovatelé projíždějící městem od 16. do 19. století často označovali za nejvíce orientální město Evropy. Travnik si svůj orientální charakter zachoval dodnes. Kromě toho je to rodné město spisovatele Ivo Andriće, nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961).

Dnes nemám vůbec nic najeto. Neustále zastavuji, fotím nebo jen tak koukám. Je to tady tak absolutně čarokrásné, jak včera říkal Rémi Depoux z Francie, když mi vyprávěl o krásných krajinách...

...„absolut beautiful,"... a rozmachoval u toho rukama ...

Cestou v Turbe kupuji vynikající místní ovčí sýr Vlašič. Sýr, čerstvý bílý chléb a zelenina v podobě rajčat, papriky se stává na dlouhou dobu mojí cesty Balkánem základním kamenem jídelníčku během dne. Večer k tomu jen přibyl kuskus a ráno vývar s nudlemi.

V městečku zkouším i první nesmělý pokus o nákup plynové kartuše pro vařič Pinguin Hiker. Vezu si i redukci Edelrid pro vařič. Je to adaptér pro kartuše bajonet/závit. Adaptér umožňuje použití kartuší i s ventilovým systémem kartuší Campingaz. Od prodavače v patřičném obchodu se železářstvím se dozvídám, že v podstatě v celé Bosně a Hercegovině i na celém Balkáně koupit plynovou kartuši není problém, ale ne pro vařiče s ventilovým systémem připojení Campingaz nebo ventilovým systémem šroubovacím (Primus).Všude jsou pouze plynové univerzální kartuše napichovací. To se týkalo nakonec i Bulharska, Srbska, Rumunska, Moldavy, Ukrajiny, Gruzie, Turecka, prostě všech zemí, kterými jsem posléze projížděl. V tuto chvíli je ještě paliva dost, ale začal jsem tušit problém. Při nejhorším koupím místní neskladný vařič. Sice zabere hromadu místa v brašnách, ale co. Pohodlí vaření ve stanu za deště, či špatného počasí je pohodlí. V záloze mám ještě dřívkáč, nádherná skládací kamna, která složím do ešusu. Do kamen paliva vždycky bude dost. Dřívkáč má ale jednu velkou nevýhodu. Při vaření již nestihnete nic jiného dělat, než jenom přikládat a přikládat. Ode dneška začínám s plynem šetřit, a když to jen trochu jde, vařím na ohni v kamnech. Naučil jsem se vozit v brašnách malou otep suchých dřívek na rychlý rozjezd kamen, tak vaření na ohni za mokra není problém. Na cestě jsem teprve třetí týden a plyn mám ještě na stejnou dobu. Houby zle, problém začnu řešit, až nastane.

S tou mojí špatnou angličtinou si začínám připadat jako debil. Ještě že většina lidí, s kterými hovořím je na tom podobně. V Bosně a Hercegovině se většinou ve škole učili němčinu. Cestou šprtám slovíčka a fráze z učebnice připevněné na mapník na řídítkové brašně.

Za městem Travnik výrazně zhoustnul provoz. Otevřelo se široké údolí a úplně se změnil okolní svět. Vede tudy hlavní silniční tah s dálničním přivaděčem směr Sarajevo. Kolem silnice samý hyper - super market jako ve zbytku západního globalizovaného světa. Ve vesnici Koanik na říčce Lašva sedím u krámku, obědvám, dobíjím aku a povídám si s místními chlapy.

„do Sarajeva to vem přes Kiseljak, silnice je tudy klidnější a krajina hezčí" ... radí mi další postup směr bosenská metropole ...

Poslechl jsem je a dobře udělal. Silnice byla takřka bez provozu. V mojí mapě má cesta označení č.442, ve skutečnosti tudy pokračuje komunikace č.5. Již skoro za tmy dojíždím do obce Han Ploča. Vidím malé oplocené hřiště s umělým povrchem, kolem posečená tráva, bíle natřený kontejner s nápisem UN (unimo buňka po jednotkách Organizace spojených národů na území bývalé Jugoslávie pod názvem UNPROFOR), tak k němu odbočuju, je čas zakempovat a hřiště v obci je sázka na jistotu. Na hřišti se pohybuje chlapík, správce, tak se ho ptám na možnost postavit si u plotu stan a přečkat do rána.

...„co bys stavěl stan, vyspíš se v unimo buňce"... a odemkl mi ji ...

Je v ní čisto, pingpongový stůl a dřevěné lavice. Na hřišti je ještě jedna buňka, kde je sprcha a WC, tu mám také k dispozici. Nemá to chybu. Správci hřiště ukazuji svůj pas a on volá na policii, prý aby nebyl problém, v noci policie jezdí hřiště kontrolovat. Nad hlavou mám letecký koridor na letiště Sarajevo, spalo se bezvadně.

Při vaření večeře mám nepříjemný zážitek. Prasklo gumové těsnění na vařiči, kroužek utěsňující plynovou bombu a celý komplet byl v plamenech. Ještě že vařič byl pod mým dohledem. Hned letěl obloukem ze dveří, daleko od buňky a po dopadu zhasnul, naštěstí. Následovala oprava vařiče, náhradní těsnění vozím s sebou a dovaření jídla proběhlo již bez potíží.

Pro poutníka je úžasné, že v každé vesničce je krámek otevřený do 19 -20 hod. Zásoby se dají doplňovat průběžně, nemusím si vozit moc jídla s sebou. Častá věta v Bosně a Hercegovině, když něco potřebuji je:

...„nema problema"... lidé jsou v pohodě, k poutníkovi jsou velice vlídní a přívětiví, stejně jako v Chorvatsku...

Nějak zatím nebyl čas číst, nebo poslouchat rádio. Nestíhám ani přes den průběžně dopisovat deník. Kdybych to nezažil, nebudu věřit. Čas hrozně letí a vůbec se nenudím. Cesta mě čím dál více baví a naplňuje. Dnes jsem si konečně připevnil na řídítka malé zpětné zrcátko, co táhnu už z domova. Chtělo by to nějaký pořádný „spiegel". Pokud cykloturista jede většinou po hlavní silnici jako nyní já, je to skoro nutnost. Občas se mě někdo snaží sestřelit i z protisměru. „Furt ve střehu," kochání jen při zastávkách, to je motto přežití ...

Fotogalerie

03.03.2015 vložil/a: pavelv
karma článku: 6.27
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Poslední cesta

Ze života
S Pavlem, s mým úžasným manželem, cestovatelem tělem i duší jsme letos plánovali cestu do Persie, k Perskému zálivu a zpátky, 4 až 5 měsíců…
15.11.2017
pavelv
(6.06)

Maďarsko a Chorvatsko na kole

Cestování
Skončila zima nezima. Vypnul jsem lyžařský vlek, naštípal dříví na zimu příští, zabalil vše potřebné, rozloučil se z Gorolemi...…
20.04.2017
pavelv
(5.83)

Bosnou a Hercegovinou na kole (2)

Cestování
Sarajevo Před Sarajevem mám problém se značkou silnice pro motorová vozidla. Provoz jako kráva, nějak jsem se prokličkoval do Ilidže, což…
09.03.2015
pavelv
(4.8)
PR

Cestování a důležitost cestovního pojištění

 ()
Proč je vlastně cestovní pojištění nezbytnou výbavou každého turisty či cestovatele? Jaké všechny situace dokáže pokrýt a na co je dobré se připojistit? Ve světě dnes také máme nového strašáka v podobě koronaviru, čemuž se rovněž mnohé pojišťovny přizpůsobily i ve svých pojistných smlouvách. Na tato a další témata se podíváme v rámci našeho článku, po jehož přečtení může být i vaše dovolená klidnější a bezpečnější.

Elektrické koloběžky: Jak jsou na tom s legislativou a pojištěním?

 (pexels.com)
I když se auto jeví jako optimální dopravní prostředek, co se týče rychlosti a komfortu, pro některé situace tak úplně nestačí. Perfektním příkladem jsou větší města, kde při cestování v dopravní špičce můžete ztratit klidně i hodinu postáváním v zácpách a na semaforech.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

242 cyklistů (15 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021