reklama

Kolmo z Domažlic do Krnova

U Plešného jezera, Šumava
U Plešného jezera, Šumava
Foto: Autor

V mém příspěvku bych se s vámi chtěl podělit o zážitky na mém dosud nejdelším cyklotreku, který jsem uskutečnil o prázdninách 2011.

O letních prázdninách jsem se rozhodl trochu více provětrat můj bájsikl. Vydal jsem se na dlouhou cyklojízdu z chodské metropole, Domažlic, do mého rodného města, Krnova. Suma sumárum jsem na kole našlapal 917 kiláků v rožhaveném Slunci i ve slejváku, ve dne i za hluboké noci, na autostrádách 1. třídy, na polních cestách i v rozbahněných mokřadech, v nížinách, pahorkatinách i na tisícimetrových vrcholech...

Do světa jsem se vydal již v sobotu 23. července. Zjistil jsem, že zaslat můj bike vlakem je v celistvém stavu nemožné, a tak jsem byl nucen se vydat s ním. Cílem byly Domažlice a samotná cesta byla dost zajímavá. Třeba mnichovský expres Franz Kafka byl už tak přecpán koly, že mi nezbývalo, než se s dalšími dvěma cyklisty tlačit na představku jednoho z vagónů a takřka na každé zastávce couvat na nástupiště i s kolem... Akce "posilujeme s Českými drahami" skončila v chodské metropoli s více než půlhodinovým zpožděním.

Pár dní jsem trávil psychickou přípravou na cestu společně s rodinou. V pondělí jsem se vydal na kole prozkoumat Chodsko. Projel jsem elegantní osmičku a navštívil Českou Kubici, pohraniční lesy a také městečko Horšovský Týn.

Vzhůru na ŠUMAVU

Samotná cesta započala ve středu 27. července. Přes Kdyni, Strážov a Sušici jsem se vydal do Vimperka. I přes několikeré chlácholení místních znalých občanů "o krásné cestě pořád z kopce", jsem věděl, že realita bude jiná. "Krásně opravená asfaltečka" byla tak ve skutečnosti tankodrom. Další zaručenou radu místního znalce o "pohodlné cyklostezce z kopce do údolí" jsem již nebral příliš vážně. Byl jsem nakonec i rád za 45 stupňové stoupání po asfaltce, protože pak se cyklotrasa No. 1201 proměnila ve štěrkovo-lesní cestu se symetricky rozsypanými roztřískanými střešními taškami a dlaždičkami. Po hodině zápolení s kopcem jsem tak urazil asi 236 220,472 palců a cyklotrasu jsem rád vyměnil za jistější silnici. 101 kiláků jsem zvládl za 6:20 čistého času a v cíli cesty, rodinném penzionu Šumavous, mě přivítalo asi tak 101 morčat, 2 čuníci, 12 králíků bez smetany, veverčák Tonda, ovečky, ale hlavně kamarád Mates, se kterým jsem prožil 3 vydařené treky po šumavských pláních...

K pramenu Vltavy, za aktivisty a na Poledník

První cyklojízda, uskutečněná ve čtvrtek 28. července, mířila do nejvyšších partií Šumavy, ostatně druhá a třetí taky, páč kopce mám rád :). Po silnici druhé třídy jsme vystoupali až k Jezerní slati, pokračovali na Kvildu (kde je oblíbená - zvláště milionáři - pekárna). Sunuli jsme se k pramenům Vltavy příjemnou asfaltečkou se společným provozem bikerů, kočárkářů i masťnáků v kočárech hliníkových. Živi a zdrávi a to i po setkání s deb-manem v protisměru (který spěchal do hrobu), jsme dorazili ke kouzelné cedulce Vstup zakázán z technických důvodů - Prosíme neodstraňovat u vstupu na novou stezku k Pramenům Vltavy. Šroubovák ani sekeru jsem bohužel s sebou neměl a tak jsme se museli spokojit s původní studánkou, která se třpytila haléři a půlhaléři od Čechů, ojry od Němců, rubly od našich rudých bratrů a hřivnami od ukrajinských dřevorubců. Naše cesta pokračovala přes Černou horu až k Ptačímu potoku, od kterého už dávno všichni ptáci uletěli. Viděli jsme pár poklidných svačících aktivistů, obklopených obřím parkovištěm samochodů správy (luna)parku, policemanů a jiné havěti. I přes mé protivládní poznámky jsem kupodivu nebyl zadržen a tak jsme mohli pokračovat do Modravy. Vybrali jsme si jednu z chat, která nebyla oblepena politickými hesly, a dali si s chutí hovězí převar. Po skromném obědě jsme pokračovali údolím potoka k Poledníku. Zanedlouho se objevila kouzelná značka "Zákaz vjezdu cyklistů z důvodu výskytu extrémně ohroženého druha tetřeva hlušce; harvestorům, traktorům, bagrům, jeřábům a jiným vozidlům NPŠ vjezd povolen." Jako vzorní občané jsme se vydali po cyklotrase - sice po delší, ale za to po horší cestě. Skákací cesta s kořeny a šutry nás dovedla až na Poledník, do výšky 1315 metrů nad mořem. Vystoupali jsme na rozhlednu, pokochali se výhledy do okolních exlesů i na Velký a Malý Roklan. Po nabažení vůně předražené klobásy jsme se rozhodli neničit si dál kola a vydali se dolů po lepší cestě. Zpátky do šumavousího bydla jsme jeli přes Filipovku a Horskou Kvildu. Najezdili jsme 87 kiláků...

Na tajuplný Boubín...

V pátek 29. července jsme se na kolo vydali až odpoledne, nacpáni chutným pstruhem (někteří lehce přidušeni jeho kostmi). Zmatená pracovnice vimperského íčka nás vtipně navedla do rozkopané ulice, naštěstí ji vystřídalo stoupání mezi kořeny a balvany. Tak jsme se dostali až do Kubovy Huti. Leč začalo jemně krápat, a tak jsme se schovali do místní železniční zastávky, kde jsme se snažili rozluštit hatmatilku cizokrajných spoluobčanů. Ale vzhůru do kopce. Vrchol Boubína jsme dobyli po šesté hodině večerní... Vystoupali jsme na opravdu krásnou dřevěnou rozhlednu s kruhovým výhledem... Nabaženi výhledem jsme na zpáteční cestu zvolili zaručeně asfaltku, leč byla to strmá cestička mezi stromy. Asfaltového sešupu jsme se však nakonec také dočkali...

Na nejvyšší vrchol české Šumavy - neplochý Plechý

Náš nejnáročnější trek jsme si připravili na třetí den, sobotu 30. července. Do Kubovy Huti jsme se vydrápali pro změnu po rušné silnici 1. třídy. Do Horní Vltavice jsme pokračovali po údajné cyklotrase No. 1032, jejíž značení však již odcizila zřejmě nějaká opálená tvář. Cesta svým povrchem příliš cyklotrasu nepřipomínala, avšak je třeba si zvykat na české poměry... Naším cyklocílem bylo Plešné jezero, dál už to šlo jen pěšky po stezce divočinou. Pár skoků a už jsme byli na vrcholu: Plechý neboli Plöckenstein, 1378 metrů vysoká hora... Z šedé oblohy však začalo nepříjemně pršet a nás čekala víc než dlouhá cesta do Vimperka. Zcela promrzlí a promoklí jsme se nakonec rozhodli pro cestu vlakem z Lenory. Motoráček nakonec přisupěl s dvacetiminutovým zpožděním a přes nejvýše položenou železniční stanici v Česku nás dopravil do města Vimperka...

Time is over... aneb jede se dál!

Poslední červencový den jsem si stanovil jako den odjezdu ze Šumavy... Šumavousí pohodu se mi ani nechtělo opouštět. Avšak nebylo zbytí, rodná hrouda je ještě daleko... Poslední zamávání a jsem sám... Můj plán jet po značených cyklotrasách se nejeví jako nejlepší, protože některé z nich v reálu ani neexistují, jsou zmatené či jinak číslovány... Projíždím přes zapadlé dědiny typu Svatá Máří, až se dostávám do Volyně. Štěstí mi příliš nepřeje, protože se díky zahádnému značení po víc než hodině jízdy dostávám opět na dosah Volyně. Na podruhé již směr trefím lépe, a přes Žižkovo bojiště u Sudoměře a mokřadní turistickou stezku se dostávám do Písku. Můj hladový krk vyléčí tesco a pak již vzhůru do Píseckých hor s cílem najít vhodné místo pro bivak. Po usilovném drápání s kolem do kopce se mi podaří najít ideální přístřešek pro můj nocleh...

Na hrad Zvíkov a magický Velký Blaník

Je pondělí, 1. srpen. Po vykopání ze spacáku se vydávám na nedaleký vrchol Jarníku, kde zdolávám vysokou ocelovou rozhlednu. Pak už mě čeká krátká prohlídka Písku a následně cesta kolem řeky Otavy až na hrad Zvíkov, který se nachází na skalnatém ostrohu nad soutokem Otavy s Vltavou. Pokračuji po rušné silnici do Milevska a dál přes nemalé stoupání přes Chyšky do Prčic. V Prčicích se rozhodnu vyměnit silnici za cyklostezku, a to je v prčicích. Opět bláto, střešní tašky, slepice a nakonec se cykloznačení ztratí úplně a mojí poslední nadějí je žlutá značka, která se však ztrácí taky. Po poli se však naštěstí dostávám opět na silnici... Přijíždím do Votic, blíží se šestá hodina večerní, a náhle se nějak špatně jede... Kouknu na přední kolo a je jasno, píchl jsem... Do prčic, říkám si, avšak v takovém případě je důležité míti Filipa, a tak se rozhoduji pro odbornou opravu kola. Nacházím Cykloservis Filip, kde mi pan Filip ochotně zalepuje duši... Je opraveno a jede se dál, směr Velký Blaník. Nechal jsem se opět nachytat, a zlákat značením, které mě zavede na silničky třetí třídy. Právě klesám do vsi nesympatického jména Bořkovice, přes cestu přebíhá černá kočka a je jasno. Kolo je opět prázdné. Ovšem mám samozřejmě náhradní lepeníčko a tak duši zalepuji, improvizovaně nafukuji a jede se dál... Desátá hodina odbila, a já stoupám i s kolem (brašna není zrovna nejlehčí) do hrozného krpálu na Velký Blaník. Atmosféra celé hory je nepopsatelná, nějaká magie v tom bude.
Kouzelná cedulka hlásí "Rozhledna 300 m" a já se s námahou pouštím do ještě většího krpálu s velkými balvany. Bylo to asi mých nejdelších 300 metrů v mém životě - na horu jsem se drápal určitě dobrou půlhodinu, žádný rytíř mi však na pomoc nepřišel. Konečně je předemnou strašidelná rozhledna, ulehám na stůl pod ní a neklidně usínám... Ráno mě před půl šestou budí nepříjemný bzukot včel či vos. Je to tak blízko, jakoby měly hnízdo někde v rozhledně. V rychlosti balím sakypaky a po nekonečné cestě se vydávám do civilizace. Mystickým lesem se rozlévá hustá mlha, a bzukot včel neutichá... Nasedám na polovyfouklé kolo a usilovně šlapu do Vlašimi...

Z Vlašimi přes Český Šternberk až do Kasanic

Ve Vlašimi se v tescu zásobuji paštikami a pak čekám na otevření opravny kol. Na radu prodejce kolo pořádně dofouknu, a zdá se, že vše je OK. Jenže zanedlouho bude vše KO. Ujedu asi 12 km do vsi Slověnice, spíše bych řekl ZLOvěnice. V předním kole opět není žádný vzduch. Nezbývá mi, než se dopravit opět do servisu, s mými lacinými lepítky už kolo asi neopravím... Věci i větší část bicyklu si uschovám u starší paní a jen s předním kolem se vydávám autobusem zpátky do Vlašimi. Čekání si krátím prohlídkou zámeckého parku a jako na potvoru mi zpáteční bus ujede před nosem. Vydávám se tak zpátky do Slověnic pěšky, autostop je marný... Kolo je však konečně spraveno a já konečně můžu pokračovat k hradu Český Šternberk. Tachometr nefakčí, ale jsem rád že jedu. Dále pokračuji po Posázavské cyklotrase, která je vedena dost šíleně, neustále do kopce - z kopce... Projíždím Kácov s nejrozbitější silnicí v zemi a po dalším stoupání se dostávám k cíli mé cesty, na Petrovický mlýn, do Kasanic. Večer trávím v hovoru se sestřenicemi, které vidím zřejmě poprvé v životě... Po dvou nocích v hlubokých lesích se konečně pořádně vyspím. Z mlýna vyrážím na další cestu až po poledni...

Konečně nížina... Kutná Hora - Kladruby - Pardubice - Králova Lhota

Je středa 3. srpna. Klesám přes zříceninu hradu Sion až do Kutné Hory, kterou okupují vesměs japončíci. Dál pokračuji přes Týnec nad Labem, pak po cyklotrase pro traktory až ke Kladrubům. Zanedlouho se objeví první skutečná cyklostezka na mé trase. Chvála Pardubickému kraji, pohodlně tak projíždím Lázně Bohdaneč i Pardubice a dostávám se do vesnice Spojil, kde se chystám na návštěvu svého bráchy, jeho ženy a mého synovce...

Další den, čtvrtek 4. srpna jen přejíždím do nedaleké Královy Lhoty, kde trávím zhruba 24 hodin návštěvou babičky. Po řádném dobrání kalorií se vydávám na další cestu... domů...

Hurá domů přes polské "roviny"

Pátek 5. srpna po obědě opouštím východní Čechy a vydávám se na dlouhou cestu domů. Projíždím přes Nové Město nad Metují, Náchod, Kudowu Zdroj. Následně odbočuji z hlavní silnice a drápu se na kopce Stolových hor... Silnice je jedna velká díra, hlavně aby kolo vydrželo... Pokračuji přes Polanicu Zdroj a Klodzko. Silnice na Zlatý Stok je plná kamionů, kvůli kterým musím často uhýbat téměř do příkopu. Pohraniční městečko mě přivítá o půl sedmé, přejíždím hranici, užívám si soumrak nad Rychlebskými horami a přemýšlím o místě noclehu... Po fungl nové cestě šlapu přes Javorník, Vidnavu, Mikulovice... Je téměř 23 hodin večer, když za úplné tmy dorážím ke Zlatorudným mlýnkům u Zlatých Hor se 141 kilometry v nohách...

Další den mně čeká posledních 44 km. Nohy po včerejším zátahu protestují a kopec na Maria Hilf odmítají šlapat... Konečně však přichází sešup dolů... Heřmanovice, Holčovice, Město Albrechtice a KRNOV...

Je 6. srpna 2011, 11:00 a já přijíždím po 917 kilometrové cestě domů!!!

Michael Cestr

http://misak.xf.cz

Fotogalerie

22.06.2012 vložil/a: misak-k3
karma článku: 5.05
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

133 cyklistů (5 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021