Březen z kola slezem a tlačíme ....

Kdybych to tušil co mne čeká, tak zůstanu na gaučíku a koukam na televizi, nebo se jdu na zahradu opalovat. Popřípadě bych mohl dráždit kopec na prkně. Jenže já jsem si usmyslel, že vyrazím s kolem na výlet k vysílači, na který koukám z okna.
Vysílač je ve výšce kolem 1.500 mnm, zdálo se mi že je tam trošku sněhu, ale už nějaký ten pátek tam svítí slunce a jistě sněhu bude pomálu. Jak jsem se mýlil ........

Vezmu to zkratkou přes Bruck, což je na stoupání trošku náročnější, ale svítí tam slunce. Cesta občas měkčí, ale trošku bahna mě nemůže rozhodit. Po šotolině je to pohodička, kochám se, občas potkám nějaké výletníky někteří se na mě dívají trošku divně. Nechápu, to neviděli nikdy kolo? :-)

Cesta se úží a přechází do lesa, trošku sněhu a ledu zvládám, zatím žádný problém. Ale za pár desítek metrů už problém nastává ...... najednou je na louce sněhu povícero a cestička vyšlapaná od turistů končí u jedné chaloupky, kde zrovna jedna parta svačí a něco veselého na mě pokřikují. Dál je jen netknutý sníh ....... je mi jasné, že k vysílačí se nedostanu a tak to zkusím objet směrem k hospodě Enzianhütte a od ní už po šotolině sjedu do Thumersbach.
K hospodě je to pouhé 4 km a z toho jen 3,5 km sněhem, což jsem ale netušil. Tady snad ani zajíci a srnky neběhají, neb tu někde občas nejsou žádné stopy, proto se tudy musí vydat Zajíc a ještě s kolem. Cestu znám a tak si říkám, že na sluníčku bude sněhu málo. Brzy mne optimismus přejde, když zapadnu po pás do sněžného jazyku. Tlačím a tlačím, někdy to jde, jindy se bořím po kotníky, kolena ........ To je mega trápení, já jsem ale optimista a tak vesele tlačím dál. Přežil jsem a cesta po vysněné šotolině už byla pohoda.