reklama

Dopis v láhvi II

Foto: Autor

U mých nohou se zastavil vzkaz v láhvi. Když po vlnách došplouchal až ke mně, dlouhou dobu tam ležel nepovšimnutý. „Ahoj krásko," stálo na něm. Kdyby tam bylo napsané „nazdar šikulko" nebo „ty-co-všechno-zařídíš", sáhla bych po něm bez přemýšlení. „Krásko" mi už dlouho nikdo neřekl a já sama jsem si už velmi dávno začala říkat úplně jinak. Nebo právě naopak, že si já sama „krásko" před zrcadlem neříkám, i ostatní si všímají jiných věcí. A možná je to tak, že jako básník vidíš věci, které nikdo jiný nevidí a které ožívají jen v tvých očích.

Zatím já bojuju a biju se za lepší zítřky, za svoji smečku i za sebe. A „ta-která-všechno-zařídí" nikoho jiného ke kormidlu nehodlá pustit. Kdo ví, možná že za touhle fasádou opravdu čeká nějaká kráska, která si může dovolit rozmary, může vymýšlet pro muže tři úkoly nebo může nechat ostatní, aby ji zbožňovali. Nebo může zkoušet, jestli má talent vyprávět příběhy jako Šeherezáda, kvůli kterým král zapomene na staré zvyky a bude jen chtít poslouchat stále dál.

Teď to vím naprosto jistě, že tvůj dopis měl adresáta. Vím to, protože jsi mi to napsal. Myslela jsem si, že je to jen taková hra se slovy. Nic mě nepřekvapilo víc, než že právě tohle je dopis pro mě. Vím to, i když tím zklamu mnoho dalších krásek, které tvůj dopis v láhvi oslovil.

Nediv se, kapičku hořkosti v očích dnes má většina žen. Svět se řítí dopředu a statisíce let budované role už neplatí. Jsme uprostřed revoluce a muži i ženy ztrácejí půdu pod nohama. Ve skutečnosti jsou to jen představy o tom, jak má vypadat kráska a jak zvíře, jak princ na bílém koni a jak čarodějnice. Mnoho žen má dnes stesk, který je vidět v očích jako malá skvrnka smutku. Někdy se z té malé tečky stane otevřený oheň, který pálí mosty a boří tradice. Tvoje zpráva v láhvi volá na tisíce krásek a naznačuje, kým by se mohly stát v něčích očích. A proto to tak beru, je určený nejen mně, je pro všechny krásky, které mají talent a třeba o tom ještě nevědí.

Zatímco se láhev s dopisem líně povalovala u mých nohou, něco v ní cinkalo. Byl to klíč, který odemyká tajemství a staré zapomenuté příběhy. A já se postupně rozpomněla na jeden z nich. Byl to příběh děvčátka, které zatím vůbec netušilo, kdo je a kým může být. Zatím jen snilo o tom, jak se naučí číst a psát, o vlastním školním penále, o báječných věcech za oblaky. Ráda chodila do papírnictví, nasávala tam vůni nového papíru, milovala ten odér tiskařské barvy.

Když o pár let později objevila knihovnu, byl to pro ni malý zázrak. Mohla si půjčit tolik knížek, kolik jen chtěla, mohla se potápět do fantazií a cizích příběhů. Četla všude - v autě během povinných cest na rodinnou chalupu, večer potají s baterkou pod peřinou, zamykala se na záchodě, aby se mohla v klidu pohroužit do kouzelného světa knih. Na stařičkém psacím stroji tehdy napsala svoji první povídku. Fascinovalo jí, jak páčky stroje s mechanickou přesností otiskují na papír jedno písmeno za druhým, jak se postupně spojují do slov a nakonec je z nich celý příběh. Tehdy se rozhodla stát se spisovatelkou. Bohatou spisovatelkou. Těžko říct, odkud se tenhle nápad vzal, nikdy ale nepochybovala o tom, že bude velmi bohatá spisovatelka.

Zatím jí ale bylo okolo čtyř let a nevěděla nic o tvůrčím psaní, neznala dokonce ani všechna písmena a v knihách studovala jen obrázky. Zajímaly jí tajuplnosti lidských vztahů. Proč jsou lidi veselí a jindy zase smutní. Tušila, že někteří lidé ji mají opravdu rádi a chtějí pro ni to nejlepší. Třeba její rodiče, kteří vybrali tu nejlepší nemocnici, aby jí tam pomohli. Necítila se být nějak jiná nebo nemocná, ale něco se prý mělo s ní stát. „Operace" bylo nejčastější slovo, které v poslední době slýchala. Nerozuměla mu, bylo to jedno z těch slov, které dospělí používali s nenucenou samozřejmostí a které mohlo znamenat cokoli. Vypadalo to skoro slavnostně, stejně jako výprava k panu doktorovi. Byl fajn, měl bradku, říkal jí „slečno" a sliboval, že až bude dospělá, bude moci nosit ty krásné střevíčky. Vypadají jako sen, mohou je nosit jen velké holky a dá se v nich tančit. Jen to bude chtít tu „operaci". Tenhle doktor se jí líbil.

Těžko říct, za jak dlouho přišel den D. V dětství ubíhá čas jiným tempem. Už si na něj ani příliš nepamatuje, snad jen všechno bylo maličko jiné než obvykle. Rodiče byli naměkko, koupili jí zmrzlinu a doprovodili až do nemocnice. Nepamatuje se na loučení, bylo to jako jít do školky. Večer si pro ní máma zase přijde a odvede ji domů. Nevěděl ani, kolik dní trvalo, než pochopila, že táta ani máma pro ni nepřijedou a neodvezou ji domů. Čas v dětství má jiný význam, utíká zvláštním krokem a nestará se o čekající holčičky. Možná jí to někdo řekl, nepamatuje se. Slova jako „týden" nebo „měsíc" jí nic neříkaly. Ležela na postýlce, po operaci nesměla chodit. Bylo jí smutno a nudila se. Povídala si s vymyšlenými kamarády, rozehrávala divadlo ze skrvn na stropě.

A přemýšlela. Přemýšlela ještě víc poté, kdy ji dali samotnou na pokoj, prý kvůli většímu klidu. Něco se pokazilo, ona sama něco zkazila. Všichni byli tak hodní a chtěli pro ni jen to nejlepší. Musela zlobit, že s ní nikdo nemluví. Jen málokdy na pokoj někdo zavítal, občas sestra s teploměrem nebo uspěchaná sanitářka vyměnit mísu, do které čůrala. Čas běžel svým tempem, ani za mák se nestaral o holčičku, která postupně ztrácela naději. Plakala čím dál tím častěji a čím dál tím déle. Pláč odplavoval lítost, rozpouštěl bolest, přinášel spánek. Pláč pomáhal.

Když se začalo mluvit o návratu, už nevěřila řečem dospělých. Zlobila, neposlouchala a za to zůstane navěky sama a nehybná na nemocniční posteli. Jednou večer za ní přišla sestra. Chovala se jinak než obvykle, sedla si na postel a povídala. Nespěchala, opravdově se jí věnovala. Vysvětlovala, že pláč je špatný. Zvyšuje teplotu a zhoršuje nemoc. Jestli bude holčička plakat dál, možná si ji v nemocnici nechají a nebude moci jít s rodiči domů. Holčičce se zdálo, že tahle sestřička opravdu stojí o to, aby mohla být znovu s mámou a tátou. Pláč je špatný, pochopila a přijala to.

Druhý den rodiče přijeli. Stále nemohla chodit, ale prý se to znovu naučí. Zvládne to, nakonec přece jen přijeli. Byla šťastná, držela se jich za ruce, byli jen spolu. Čekali na chodbě, kolem právě procházela sestra, která si s ní tolik povídala. Pozdravila a prohodila pár vlídných slov. „Tak co, byla tu hodná?" zeptal se tatínek. Holčičce zatrnulo. Teď to praskne. Nebyla hodná, zlobila, brečela, vztekala se. Zírala na sestřičku. Na její odpovědi záleží všechno. Buď si jí odvedou rodiče domů, nebo tu zůstane v nemocnici. „Nóó," protahovala sestra verdikt. Nakonec se usmála se a mrkla na holčičku. „Docela to s ní šlo." A bylo to. Smlouva byla uzavřena. Nebylo potřeba obřadných podpisů, úmluva byla hotová. Bude hodná, postará se o sebe, nikdy nebude plakat. Cena za porušení pravidel byla příliš vysoká. Odmítnutí, zavržení, nic jiného se čekat nedalo v případě, že tenhle zákon by se porušil.

Nepsané smlouvy mají někdy delší trvání než ty písemné. Mnoho let se snažila se být hodná a dodržovat pravidla. Ten první příběh, který byl základní lekcí, se mezitím ponořil do zapomenutí. Snažila se být „ta-co-všechno-zařídí", aniž by si pamatovala proč. Snažila se o to celý svůj život, nejdřív jako studentka, později jako manželka a nakonec i máma. Bude hodná, nebude dělat problémy, bude veselá a šťastná, bude užitečná.

Vnitřní dohoda, chráněná silnou zkušeností a čím dál tím víc zapomněním, mezitím narážela na realitu. Uvnitř se mezitím zbrojilo k válce. V době, kdy se u mých nohou v příboji houpala lahev se vzkazem, nebylo cesty zpátky. Při téhle válce neumírali lidé, zato se pálily mosty, rušily se staré úmluvy a uzavíraly se nové. Pracně vybudované konstrukce padaly jedna po druhé jako domino, vzduchem létaly hořící kusy vztahů. Oheň čistí, ale příliš si nevybírá a tahle válka strávila i část mě samé. Nevím, co se stane, když „tu-co-všechno-zařídí" pošlu k šípku. Teprve čas ukáže, jestli se na spáleništi něco objeví.

Tvoje láhev se vzkazem přišla v pravý čas. Nabídla mi klíč ke třinácté komnatě a já jsem ráda, že jsem ji nakonec otevřela. A tak teď najdu po kapsách špunt (ještě než jsem se stala hodnou holkou, vždycky se ve vytahaných teplácích nějaký špunt skrýval, stejně jako cívka nití, pár kamínků a mincí), láhev zavřu a hodím ji co nejdál. Pošlu ji dalším kráskám, které osloví a kterým snad odemkne dveře k jejich vlastní zakázané třinácté komnatě.

Pak se pořádně vyspím, už notnou dobu jsem se tak dobře nevyspala. A uvařím kafe, hodně silný, jak ho máš rád.

A tebe, básníku, se pak zeptám na spoustu věcí, na které jsem se vždycky bála zeptat.
Jestli z tebe vypadne příběh hotový jako čerstvě upečený chleba, nebo jestli ho tisíckrát předěláváš, vylepšuješ, zdobíš a šperkuješ.
Jestli píšeš pravidelně nebo jestli tlučeš do klávesnice, kdykoli přijde myšlenka nebo nápad. 
Kam si píšeš nápady, které chodí nesměle jednou za čas a nesmí se na ně moc rychle, aby neutekly.
Jak se píše příběh, kterého se čtenáři nechtějí pustit, který musejí dočíst až do konce, kdyby na to měla prasknout celá noc spánku (takových jsem četla jen pár a tvoje mezi nimi).
Jestli píšeš knížku ....
A třeba i to, jestli po tak dlouhé době stojíš ještě o dopisy v láhvi...

S díky a úctou
kráska

Fotogalerie

07.07.2012 vložil/a: kráska
karma článku: 5.56
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

PR

Cestování a důležitost cestovního pojištění

 ()
Proč je vlastně cestovní pojištění nezbytnou výbavou každého turisty či cestovatele? Jaké všechny situace dokáže pokrýt a na co je dobré se připojistit? Ve světě dnes také máme nového strašáka v podobě koronaviru, čemuž se rovněž mnohé pojišťovny přizpůsobily i ve svých pojistných smlouvách. Na tato a další témata se podíváme v rámci našeho článku, po jehož přečtení může být i vaše dovolená klidnější a bezpečnější.

Elektrické koloběžky: Jak jsou na tom s legislativou a pojištěním?

 (pexels.com)
I když se auto jeví jako optimální dopravní prostředek, co se týče rychlosti a komfortu, pro některé situace tak úplně nestačí. Perfektním příkladem jsou větší města, kde při cestování v dopravní špičce můžete ztratit klidně i hodinu postáváním v zácpách a na semaforech.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

209 cyklistů (5 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021