reklama

Cyklocesta s dětmi - letní podalpské kolečko II.

Typicky ploché a široké údolí Salzachu
Typicky ploché a široké údolí Salzachu
Foto: Autor

Cestou

Trasa se ukázala být přímo ideální, rozhodně splnila všechna očekávání. Dá se rozdělit do několika úseků:

Z Krimmlu do Zell am See

Široké alpské údolí, v horkém počasí trochu vadil nedostatek stínu. Skoro stále po asfaltové cyklostezce, výjimečně po kvalitní šotolině nebo nefrekventované silničce. Kraj krásný, ale trochu jednotvárný. Řeka Salzach ke koupání spíše nevhodná - nejsou do ní přístupy a teče hodně prudce. Cestou ale najdeme dostatek koupališť.

Úryvek z deníku:
"Je totiž fakt, že celé tohle rozlehlé údolí je moc pěkné a rovné, ale moc tu neznají stín. Na 30 km nacházíme tak maximálně dvě až tři místa, kde by se dalo ve stínu odpočinout, jinak jsou to farmy, louky a hráze Salzachu. Třeba aleje, které jsou na podobných cestách u nás běžné, tu nejsou vůbec. Ale je možné, že časem bude i stín, vypadá to, že stezka je celkem nová a pořád ji vylepšují. Řeku, z minulosti hodně narovnanou a regulovanou, teď prý zase uměle zakrucují a bagrují další ramena... Možná, že za pár let bude všechno jinak."

Z Zell am See do Salzburgu podél Saalachu

Snad nejkrásnější úsek cesty. Hluboké údolí Saalachu trochu kazí pouze hlavní silnice, ale většinu času se jí dá vyhnout tak, že o ní nevíte. Z okolních skal a hor padají desítky vodopádů, projíždíte krásnými městečky (St. Martin, Bad Reichenhall, ...)

Úryvek z deníku:
"A pak si pamatuju krásnou soutěsku s vysokými padavými vodopády, skalisky, sněhem a hnusnou silnicí, po které ale naštěstí nemusíme. Na stezce se musíme vyhýbat spoustě šneků a slimejšů. A máme hlad a hledáme přístřešek. (...)

Dál to bylo o něco horší: buďto jsme jeli po štěrkovce, která se vlnila nahoru a dolů lesem, což pro Bety při dnešní čtvrté desítce kilometrů bylo už trochu náročné. Nebo vedla těsně podél hlavní silnice. Údolí bylo ale jinak pořád moc pěkné. (...)

Za Unkenem se noříme do krásného údolí s několika statky a štěrkovnou, ale celá krása končí v okamžiku, kdy přejedeme potok a ocitáme se v Německu. První, co nás uvítá, je šílený kopec, ohaduju kolem 20%, který je na štěrkové cestě s vozíkem prostě nepřekonatelný. Máňa vyvádí svoje kolo, zatímco já stojím na brzdách vší silou. Pak se Máňa vrací a opře se do vozíku zezadu. Marně, podkluzují nám boty. Nakonec musí vystoupit Kryštof (což zásadně pomáhá) a pokouší se taky tlačit vozík (což už tolik nepomáhá, protože spíš visí na madlu). (...)

Bad Reichenhall. Značení, které tam provádějí stylem "místní to znají a cizí ať se ptají", nás nakonec přimělo k prohlídce celého centra, ale nelitovali jsme. (...) V počtu zajímavostí ale rozhodně vedl kostel Sv. Zena: hlídací lvi u vchodu, mnišské lavice v oltářišti, betlém, který byl velikonočně přestavěný na scénu vzkříšení, kývací andělíček, křtitelnice s pípou a jiná křtitelnice, prastará, se zdobeným víkem zavěšeným na kladce, a hlavně náhrobek se sochou kostlivé mrtvoly, která má na sobě červy a ještěrky a v břiše žábu..."

3) Ze Salzburgu do Rosenheimu přes Chiemsee

Jsme nejdále od Alp, ale paradoxně jedeme nejkopcovitější etapu. Po plochých alpských údolích se nám bude stýskat. Venkovská krajina dost připomíná třeba jižní Čechy. Nabízí v tom vedru naštěstí hodně koupacích příležitostí, postupně se vykoupeme snad v devíti jezerech, u kterých také nacházíme kempy na přenocování. U slavného Chiemsee taky se štěstím překonáme nejkritičtější moment letošní cesty - zlomenou osu vozíku necháme vysoustružit u řemeslníka v Prienu, díky čemuž můžeme pokračovat dál.

Úryvek z deníku:
"Salzburg: nerudná paní, která už má asi dost vedra a pitomých dotazů dotěrných turistů, mi věnuje mapu ubytování v Salzburgu a označí na ní tři kempy. Vybíráme nejlevnější a nejklidnější - máme to k němu tři kilometry. (...) Značení je zoufalé (jednou nás zavede do slepého úzkého chodníčku k vrátkům rodinného domu - zkuste se tam otočit s naloženým kolem; s kolem a vozíkem to raději ani nezkoušejte). Zoufalí jsme skoro i my, když konečně máma nachází šipku ke kempu. Pak už je to snadné. (...)

Rozhodli jsme se, že se na prázdných kolech přiblížíme do centra, kde je opřeme o některý ze spousty stojanů, co tam mají, a budem si prohlížet město. Všichni se shodují v tom, že bychom měli vidět Mozartův rodný dům a hrad, na který bychom URČITĚ měli jet lanovkou. (...)
Všude kolem byla pole, slunce se rozžhavilo do běla, vzduch se chvěl a žhnul horkem, bušilo nám v hlavě a Betynce se potily i oči. Kryštof radši usnul. Přidaly se kopce a hovada. Ale nakonec nás po všech útrapách čekal zasloužený rybník. Nebyl sice vzdálený 16, ale 30 km, ale hlavně, že jsme tady. Voda úplně zasyčela, když jsme se do ní vrhli. (...)

Studujeme mapu a pořád je to k Chiemsee daleko. Zkoušíme si zkrátit cestu o jeden kopec po lesní cestě, ale málem nás úplně sežraly hovada a komáři. (...) Z Nussdorfu je to dokonce i ve stínu. A najednou jsme u jezera. Hurá! Je obrovské, plné plachetnic a my se prodíráme mezi oplavkovanýma lidma a už se těšíme, až tam taky hupnem. (...)

Při vykládání nákupu jsem zjistil, že jedno kolo vozíku nějak kulhá. Do háje, ohnutá osa. Bez větší naděje na úspěch jsem se ji pokusil narovnat - a ona upadla úplně. Zlomená. To je konec.
Skoro všechno na naše stroje je možné sehnat v jakémkoli cykloservisu, ale tohle ne. Speciální díl, který by nám možná uměli objednat a za pár dní dodat u specializovaného prodejce Kranich, ale jinak nesehnatelný. Navíc - bez vozíku se nikam nehnem. I přesun do nejbližšího kempu by byl hodně složitý. A jsme právě v nejvzdálenějším bodě naší cesty od auta - cesta pro něj by mi trvala nejméně 2 dny.
To všechno nám proletělo hlavou dost rychle, ale pak jsme si uvědomili, že mohlo být mnohem hůř. Mohlo se to urvat včera v polích, kde nebylo široko daleko nic. A hlavně - mohlo se to urvat s naloženým Kryštofem v nějakém sjezdu - to by byla pecka. Zkrátka - ještě jsme na tom dobře: děti se tu koupají, je tu stín, do večera ještě pár hodin zbývá, nic se nikomu nestalo.
A tak jsem naložil kolo a osičku na nosič a vydal se znovu do Prienu. (...)"

Z Rosenheimu k ústí Zilleru (innská cyklostezka)

Úsek doslova předurčený k rychlé dopravě ze severu na jih. Rozpálit to po hrázi Innu a zastavit až v Innsbrucku - to je zjevně hlavní idea této cyklodálnice. Což s dětmi jde hůře, takže nám dny na Innu trochu splývají. Ale i přes určitou jednotvárnost se tu našla zajímavá místa a bylo tu pořád pěkně.

Úryvek z deníku:
"Vybrat hotovost. To je totiž dost velká čára přes naše plány, že v Bavorsku se nám ještě nikde nepodařilo zaplatit kartou, a v Rakousku jen výjimečně. Buďto neberou VISA, anebo (častěji) berou prostě jen hotovost. Překvapivé je, že se to často týká i obchodů jako Spar, Lidl, Billa, Pennymarket... A co horší, VISA kartu neakceptuje ani většina bankomatů. Žádnou. Začínáme se trochu bát, jak vyjdeme s hotovostí, které nám zbývá po včerejší opravě vozíku tak na 2 noci v kempu. (...)

Čekala nás pravá cyklodálnice: kilometry cesty rovné jak podle pravítka, po které člověk sice jede rychle, ale nic moc nevidí. Vlevo Inn, vpravo křoví. Vlevo Inn, vpravo křoví. Vlevo Inn, vpravo křoví. A - pozor, změna - tady máme chvíli křoví z obou stran. (...)

A cesta začala být zajímavější. Jednak jsme dvakrát přejížděli Inn, na jehož už neregulovaném toku se objevily pěkné ostrůvky, jednak na nás vykoukly vepředu zase Alpy, a hlavně Bety po jedné dávce bonbonů vyrazila dopředu tak rychle, že jí nikdo nestačil, a to šílené tempo vydržela až do kempu. (...)

Kufstein. To už jsme zase v Rakousku. Potřebujeme tu mapu, menší nákupek jídla a bombu. Všechno se nakonec podařilo, ačkoli je Kufstein stejně rozkopaný jako Praha, jediná lavička obsazená bezdomovcem a ulička, kde parkujeme, ucpaná náklaďákem, který vykládá pivo. (...)

Pamatuju si kousek, kdy úplně rovná silnice vedla souběžně s úplně rovnýma kolejema, po druhé straně bylo pole. Všechno se táhne do šílené dálky, kde to na obzoru splývá s chvějivým horkým vzduchem. Člověk šlape, šlape, šlape, a pořád nic. Takhle asi vypadá peklo. Akorát že peklo nemá konec, ale tohle naše nakonec přece jen mělo. Betynce hoří ruce, mně i hlava. Zastávka ve stinném městě s prohlídkou kostela, protože tam je zima, jak říká Bety."

Údolí Zilleru

Poslední etapa, kterou jsme jeli společně. Skončíme v Zell am Ziller, odkud je to necelých 40 km přes sedlo zase do Krimmlu pro auto. To už absolvuje jen táta, který se na tuhle svoji alpskou premiéru (docela malou, sedlo má jen něco přes 1600 m.n.m.) už moc těší. Zillertal je opět typicky ploché podalpské údolí - je jedno, jestli jedete proti proudu nebo po proudu, vždycky je to rovina.

Úryvek z deníku:

"Netrvá to dlouho a nacházíme opravdu nejkrásnější hřiště asi za celou dobu. Má celou soustavu skluzavek spojených mosty, tobogan, obrovské houpačky atd. Je to nedaleko Schlitters. Dáváme oběd, sedíme ve stínu, děti lítají kolem, koukám na krásné hory, fouká vítr a je nám moc dobře. (...)

Jedeme podél kolejí úzkokolejky a máváme vláčkům. Poslední kolová zastávka u báječného pítka. Doplňujeme vodu, pijeme, jíme sušenky, Kryštof si pere klobouk tak dlouho, až se musí celý převléknout. A už je tu Zell am Ziller a s ním náš poslední kemp. (...)

Táta odjel asi v 6:00 přes Gerlospass pro auto a my doufáme, že ho ještě uvidíme..."

 

Fotogalerie

02.11.2010 vložil/a: k.vl
karma článku: 4.8
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Bornholm: děti, kola a moře III.

O dětech
Na závěr blogu o rodinné cestě na Bornholm několik údajů, které snad uvítají ti, kteří by chtěli tento krásný ostrov navštívit podobným…
07.11.2012
k.vl
(4.24)

Bornholm: děti, kola a moře II.

O dětech
„Je tu krásně. Dobře, žes nás sem dostal," říká má žena. Jsme první večer na Bornholmu. Pláž je jen naše. Slunce zapadá a barví vodu i…
06.11.2012
k.vl
(3.32)

Bornholm: děti, kola a moře I.

O dětech
Člověk si obvykle těžko vzpomene, co přesně ho vlastně přivedlo k určité myšlence. Ani nápad navštívit v rámci letošní rodinné cyklocesty…
26.09.2012
k.vl
(4.24)
PR

Ufňukaný Mužík na „Střeše světa“

 (Petr Blahut)
Rozhovor s cestovatelem se svérázným pseudonymem Mužík nejen na téma jeho poslední expedice v oblasti střední Asie.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

220 cyklistů (16 přihlášených)

Expedice Česká Kanada 118

Sakra, proč vlastně jedeme po ose, když nás předjíždí vlak? Napadlo mě, před Ždírcem, když se okolo nás po…
Stanley58 | 08.10.2019

Být králem na cestě ... 6. NDR

Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.Nedokážu, jako třeba Peggy…
Jindra8526 | 04.10.2019

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019