reklama

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Chata a rozhledna na Korábu
Chata a rozhledna na Korábu
Foto: Autor

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i zajíc, který vyskočil z pole před autem. Teplota neklesá pod třicítku ani po čtvrté hodině - ideální jet se tak akorát smočit někam k rybníku, ale to víte, kolo je kolo. Už cestou z práce na něj dostávám chuť, až se mi sliny sbíhají. Čím rychleji pojedu, tím rychleji bude proudit vzduch kolem, čím rychleji bude proudit vzduch kolem, tím více mě bude chladit - je to jednoduchá matematika. A kam jenom zamířit? Zalovil jsem v seznamu dobře známých tras a vybral tu, která vede mimo jiné přes Koráb.

Asi 15 kilometrů západně od Klatov se zvedá kopcovitý lesnatý masiv na jehož úpatí stojí město Kdyně - nejvyšší z vrcholů zmíněné oblasti se jmenuje Koráb s nadmořskou výškou 773 m a je také nejvyšším vrcholem Švihovské vrchoviny i Chudenické vrchoviny. Navíc na něm stojí velká horská chata a 50 metrů vysoká ocelová rozhledna.

Nejsem si úplně jistý, jestli můžu o Korábu vyprávět jako o vrcholu Klatovska. Patří už do okresu Domažlice, přesto Klatovy jsou odsud co by dvakrát kamenem dohodil. A konec konců, copak za to Koráb může? Byl tady dávno před tím, než někdo nakreslil hranice okresů. Koráb sem zkrátka patří a hotovo. A komu se to nelíbí, ať si... tam na kole vyjede sám.

Dnes nemám chuť na žádné intenzivní tréninkové intervaly, vidím to jen na lehké vytrvalostní tempo, a kdyby ani to nebylo po chuti, i vyjížďka „na pohodu" nebude marná. Tak což takhle přibrat tátu, který se taky rád sem tam projede? I táži se otce svého, zda pozdně odpolední vyjížďka na bicyklu krajinou letní ku chuti by mu přijíti mohla. V půl páté nasedáme a vyrážíme. Točíme zlehka bez námahy pedály do mírného stoupání vedlejší silničkou. V Dlažově na chvilku opouštíme asfalt, po modře značené polní cestě nejdříve zlehka klesáme a pak prudce stoupáme. Vzduch už neproudí tak rychle, jak by bylo žádoucí a pocit horka začíná být nepříjemný. Je to nevděčná dřina až do Nevděka. Pak nás pohlcuje les. Stín je přeci jen příjemnější.

Zpevněná lesní cesta se houpe po vrstevnici. Mýtiny sem tam odkrývají výhledy na východ - na protější Bítovský hřeben a na pole, louky a vesnice dole v údolí. Míjíme osadu Modlín aniž bychom se pomodlili, snad nám i tak štěstí vydrží a nikde nepíchneme. U pramene na okraji cesty sedí znavený cyklista, doplňuje bidony a odpočívá. Nahlas se zdravíme, ale nezastavujem - sice nemáme zpoždění, zato jízda je příjemná, svižná. I táta je ve formě, drží se za mnou v háku sotva pár centimetrů a tak ještě trochu zvyšuji tempo. Je to paráda, letíme lesem a vychutnáváme si příjemnou cyklistiku.

Lesňačka nás vyplivla na silnici mezi Mezholezy a Kdyní. Uhýbáme doleva a znovu doleva. Teď přichází nejtěžší úsek: nejprudší stoupání. Nahodit nejlehčí převod, opřít se vší silou do pedálů a drápat se úzkou asfaltkou vzhůru pod hodně strmým úhlem. Zvládáme to oba statečně bez sesednutí, ač se rychlost pohybuje kolem pěti kilometrů v hodině - a méně. Pak kousek po rovině a zase do kopce. Závěrečné stoupání je také prudké, ale už ne tolik.

A jsme nahoře. Stojíme pod rozhlednou vedle chaty a kocháme se skrze lesní průsmyk výhledem na Kdyni a vzdálený Český les s dobře viditelným vrcholem Čerchov. Na rozhlednu dnes nejdeme. Už jsme tam oba byli několikrát a ač výhledy z monstrózní ocelové věže, která nahradila původní dřevěnou rozhlednu, jsou vskutku skvostné - pokud tedy nejsou skla v oknech zamlžena, což už jsem také zažil - spokojíme se protentokrát se skromným výhledem jen západním směrem. Ani do chaty se občerstvit nepůjdeme. Vždyť jsme sotva před hodinkou a čtvrt vyjeli z domova - a pak, máme tatranky a muslityčky. Snad jen pár slov o rozhledně i chatě by se teď hodilo říci. Jenomže který turista by Koráb neznal - jakožto dominanta zdejšího kraje rozhodně nepatří k vrcholům neznámým, a tak kdo tam ještě nebyl, nechť se tam podívá a všechny zajímavé údaje se dočte na informační ceduli. Zvládne to i málo zdatný jedinec - od silnice je to k vrcholu vážně jen kousek.

Dále máme v plánu pokračovat po žluté turistické značce na jih k vesničce Branišov - což je celkem divoký, technický, plnotučný sjezd, na kterém se vyřádí každý bajker. Jenomže plány se náhle mění. Stojíme vedle chaty a se zaujetím pozorujeme žulový kámen se značkou svatojakubské cesty vedoucí až do Španělského Santiago de Compostela - 2836 km.

Tak to už dneska asi nedáme, ale co takhle zkusit vyjet na Doubravu - výrazný kuželovitý kopec mezi obcemi Dolany a Poleň, s dvěma vrcholy v nadmořské výšce 719 a 727 metrů? Nedávno jsme o Doubravě mluvili, táta tam ještě nebyl a tajemství, které se skrývá nahoře, zatím nepoznal. Čas máme, počasí přeje a plány jsou jen relativní pojem, takže vyrážíme.

Z Korábu sjíždíme severní stranou úzkou klikatou pěšinou a pak zpět po asfaltu k silnici. Napojujeme se na červenou turistickou značku. Ta nás vede nahoru na Horu s nadmořskou výškou 760 metrů. Cesta úzká, křivolaká, vyplavená koryta, volné kameny, větve... Chvíli jedeme, ale nejprudší stoupání musíme tlačit. Od skalnatého vrcholu následuje cesta stejného charakteru, jen s opačným sklonem. Sjezd je poměrně divoký, technický. Občas musíme přelézt padlý strom.
Z louky u rozcestí Suchá hora je krásný výhled k východu. Slunce už moc nepálí. Naopak, nebe se zatáhlo vrstvou mračen. Snad nebude pršet. Pokračujeme dále po červené. Cesta se umírnila, klikatí se a houpe lesem - jízda moc příjemná. Pak přijíždíme do vesničky Pušperk. Na vršku v lese se nachází stejnojmenná zřícenina hradu. Ještě nikdy jsem tam nebyl a i dnes ji vynecháváme. Možná někdy příště. Jisté ale je, že cíl není daleko. Mohutný kopec se vypíná přímo před námi. Silnicí nejdříve sjíždíme do Poleně a pak už začíná dlouhé táhlé stoupání. První tři kilometry vedou pořád silnicí, nejdříve serpentinami skrze travnatý západní svah. Pokud se člověk ohlédne, má celý kdyňský hřbet jako na dlani i s rozhlednou na Korábu.

Pak už se noříme do lesa. Ještě kilometr do kopce. V sedle nad Věckovicemi, v ostré pravotočivé zatáčce, uhýbáme na nově vyasfaltovanou lesní cestu a pokračujeme vzhůru. Jen hezky vytrvale šlapat dál a dál, i když se to chvílemi může zdát nekonečné. Les je hustý smíšený ale občas tu a tam odkryje výhled - a ten stojí za to. Nu a konečně se blížíme k vrcholu a Doubrava pomalu odhaluje své tajemství. Z lesa a houštin vystupují chátrající budovy staré vojenské radiolokační základny. Ta zanikla po devětaosmdesátém roce stejně jako většina podobných vojenských objektů. Vojáci odešli, ale budovy zůstaly. Teď o ně „pečují" vítr, déšť, mráz, hniloba, zloději kovů a vandalové - a podle toho také vypadají. Místo trochu strašidelné.

Pachtíme se nejprudší závěrečnou částí stoupání, naštěstí je to jen kousek. A jsme na vrcholu - malá vyvýšenina obrovnaná kameny a v ní kamenný sloupek s nečitelným nápisem (někde jsem četl, že prý je tam napsáno, že zde je střed Evropy- tak nevím...). Hned vedle stojí už značně moderní stavba: telekomunikační vysílač. Ten je také dominantou a díky pozičním světlům dělá Doubravu dobře viditelnou i v noci. Mimochodem vysílače jsou tu celkem 3 - druhý o kus dál a třetí na vrcholu Malé Doubravy (tu dnes vynecháváme).
Dlouho se nezdržujeme. Protáhnout nohy, sníst tatranku a zpět na cestu. Objíždíme základnu, míjíme polorozbořené garáže, rozpadající-se dřevostavby i chátrající hlavní dvoupatrovou cihelnou budovu. Tady se ještě zastavujeme a po krátké úvaze vyrážíme na průzkum. Pomalu procházíme útroby té ruiny a rozhlížíme se: oprýskané stěny, vylámané dveře, vytlučená okna, kusy rozlámaného nábytku. Cosi, co bývalo kdysi umývárnami, na zdi visí zrezlý roztržený bojler, místo umyvadel dlážděný žlab plný prachu a trosek, povalené záchodové mísy, na stěnách některých cimer nasprejované nápisy přirovnávající Zemana, Klause i Schwarzenberka k pohlavním orgánům a jiným temným zákoutím lidského těla... Místo jako z hororu. Popravdě být tady sám, asi bych se trochu bál.

Raději pryč odsud. Ponecháváme Doubravu svému osudu a sjíždíme dolů, tentokrát ale jinudy. Nezpevněnou lesní cestou objíždíme celý kopec proti směru hodinových ručiček. Soustavně vyklesáváme, takže jízda je to celkem lahodná. A pak zpátky na silnici, jen kousek od místa, kde jsme z ní uhýbali na lesní asfaltku. Zbývající kilometry jsou už čistě silniční a sjezdová nebo rovinatá záležitost. Ale aby člověk neusnul na vavřínech - a neb, jak se říká, nechval dne před večeří. Jak si to tak svištíme z vesnice Tetětice - přičemž jedu první, táta kousek za mnou - a kocháme se širokými výhledy na celou Klatovskou kotlinu, leží u levé krajnice dvě kočky. Černá a zrzavá. Leží dostatečně daleko na druhé straně, koukají na nás přimhouřenýma očima, ví o nás a zdají se být naprosto v klidu a nevzrušené naší jízdou. Valíme to svěží padesátkou a není důvod zpomalovat. Vtom zrzavá kočka bez jakéhokoliv varovného náznaku vyskočí jak střela a vrhá se přes silnici přímo pod moje přední kolo. Reflexivně tisknu brzdy, na úhybný manévr je ale pozdě. Ve zlomku vteřiny mi jen bleskne hlavou, že teď to drcne, kočka bude vejpůl, a snad se mi podaří nějak to ustát a zachránit aspoň sebe. Zrzavá šmouha se mihne pod kolem a mizí v zarostlém příkopu. Kolo dál hladce klouže po asfaltu bez jediného zadrhnutí. Žádná krev, žádná střeva, jen krátká brzdná stopa na silnici je jedinou připomínkou, jak milá číča málem skončila. Jak to dokázala opravdu netuším, snad se mi nějak protáhla výpletem, možná jsem jí aspoň špičku ocasu přejel... každopádně si právě vyplýtvala minimálně dva ze svých devíti životů.
Z Koryt zbývá domů už jen šest nenáročných kilometrů po rovině. Osm hodin večer a je hotovo. Příjemná odpolední vyjížďka, při které jsme vyjeli na jeden známý i jeden méně známý kopec Klatovska, najeli padesát kilometrů a bez jediného defektu či ztráty na životech se dostali do cíle. Tak kampak příště...?

Fotogalerie

18.09.2019 vložil/a: JohnyB
karma článku: 3.12
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Valíme na Moravu – podruhé

Cestování
Jak už jsem kdysi vyprávěl, v Třebíči na Moravě máme jednu příbuzenskou větev, a tak se tam od nás z Klatovska jednou, dvakrát ročně…
16.08.2019
JohnyB
(4.7)

První dobrodružství v sedle

Cestování
Asi málokdo dokáže zapomenout na své první větší cyklistické dobrodružství. I já si to své velmi dobře pamatuji - možná i proto, že to není…
16.05.2019
JohnyB
(4.47)

Známé i neznámé vrcholy klatovska 3 - Velký Bítov, Sv. Markéta

Z regionu
Psal se konec léta roku dvoutisícího osmnáctého. Konkrétně před-předposlední prázdninový den. Ne že by mě prázdniny nějak zajímaly - už…
16.03.2019
JohnyB
(5.04)
PR

Ufňukaný Mužík na „Střeše světa“

 (Petr Blahut)
Rozhovor s cestovatelem se svérázným pseudonymem Mužík nejen na téma jeho poslední expedice v oblasti střední Asie.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

310 cyklistů (19 přihlášených)

Expedice Česká Kanada 118

Sakra, proč vlastně jedeme po ose, když nás předjíždí vlak? Napadlo mě, před Ždírcem, když se okolo nás po…
Stanley58 | 08.10.2019

Být králem na cestě ... 6. NDR

Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.Nedokážu, jako třeba Peggy…
Jindra8526 | 04.10.2019

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019