Most - 1

„Ještě kousek, támhle za tím tunelem, tam to musí být!"
„Co jako?"
„Počkej, uvidíš..."
„Nevidím nic."
„Tak za tím dalším!"
„Tak co mám vidět?"
„Nech se překvapit...."

Stará cesta do města La Seu d'Urgell a do Andorry se zakusuje do úbočí pyrenejských svahů, věrně kopíruje tok řeky El Segre, která se klikatí úzkou soutěskou do španělského vnitrozemí.
Uzounká silnice, serpentiny, trochu zaváhání za volantem, a auto se kutálí do rokle.
Nádherné, okouzlující, romantické, ale také velmi nepraktické.
Zvláště v turistické sezóně.

Projektanti natáhli pauzáky na rýsovací prkna a silnici pěkně narovnali.
Tunel střídá most, široká, pohodlná vozovka projíždí pohořím jako nůž.
Už neputujeme kaňonem, jako celá staletí před námi, všichni ti bosí poutníci, obchodníci s oslíky klopýtajícími pod těžkými vaky, vojska s chocholy na přilbicích a krví na čepelích, dobrodruzi prahnoucí po poznání, uprchlíci před bídou či násilím. Vezeme se rovně, bezpečně a nudně.
Kouzlo je pryč.

„Přeci jsem to nepřejel?"
„Tak prozradíš mi už konečně, o co jde?"
„Tady, tady je to! Vidíš!"

Je tam.
Oholený, ožebračený, vynahacený jako ten nejposlednější z posledních a přesto stále krásný a hrdý!
Co ti to udělali? Kdy a proč?
Nevěřím v nesmrtelnost, nevěřím v nadpřirozené síly, nebe, peklo, ráj.
Ale jedním jsem si jist. Stoprocentně.

Má duši! Každý most ji má.
Most není jen nějaká stavba jako každá jiná, most má své přirozené poslání, které plní beze zbytku.
Most spojuje lidi, zkracuje jim cestu k sobě, sbližuje.
Most má pevný charakter a laskavou duši.
Nedělá rozdíly mezi chudými a bohatými, poctivci či lotry, bílými či barevnými, slouží pokorně a spolehlivě všem.
Tedy měl by.

A teď vidím tohle.
Srdce krvácí nad tou křivdou.

Jsi nepotřebný, řekli mu jako barovému klavíristovi, když do lokálu nastěhovali hrací skříň, jsi nadbytečný, jako hokynářův stánek u supermarketu.
Máme kratší cestu a ty?
Sloužil si poctivě, sloužil si dobře, ale teď už jsi k ničemu.

„Ten je krasný" špitla.
„Ano je, to je jediné, co mu zbylo" říkám nahlas, ale přesvědčený o tom nejsem.

Celé dny pak na něj myslím.
Je pro mě jako melodie, kterou ráno zaslechnu a pak se jí nemohu zbavit, pořád mi cvrliká v uších.

Je to posedlost. Projíždím internet, pátrám, ale nenacházím o něm jedinou zmínku.
Dozvídám se ale spoustu jiných věcí, které se musely udát v době, kdy můj most byl v plné síle.
Po týdnu pátrání vzdávám.

Když to nejde zrakem či sluchem, musí to jít jinak.
Pokusím se mu naslouchat srdcem.
A starý most mě vypráví.
Každý most má duši.

A duše tohohle mostu si vybrala právě mě, abych vám o ní něco pověděl.
Píšu jenom to, co slyším a budete-li chtít, poslouchejte pár dní se mnou.

 

Hezké Vánoce všem

23.12. 2015 Jindra Pařík