Dálka je oponou 2 – Vzpomínka na Amundsena

Ráno jde všechno nějak pomaleji, než jsem měl naplánováno. Pomalu se sprchuji, pomalu balím, vařit si kafe na tom plynovém vařiči asi taky nebyl dobrý nápad, protože než uvařeno, já zabaleno, a pak rychlý lok a celé horní patro opařené, taková blbost, a vždycky to udělám.
Cesta z Norimberka se taky zdá nekonečná.

Město protkáno cyklostezkami, príma pro běžné cyklisty, možná, ale pro mě s vozíkem smrt. Kličkovat na kraji chodníku, najíždět nahoru a dolů, vyhýbat se chodcům, ale hlavně pořád stojím a rozjíždím se a to je vysilující. Pro mě méně než pro baterii.

Vím, že všichni jezdí po „Panevropské cyklostezce" já se spokojím se starou dobrou E14. Jsem příjemně překvapený, jak málo aut jezdí, jako bych měl celou silnici jen pro sebe. A tak Franky přecházejí do Švábska a z pozvolných kopečků se stávají kopečky drsnější, všechno funguje, slunce svítí, druhá baterie prázdná, tedy nejvyšší čas najít si místečko, nahodit centrálu a dobít. Jakkoliv vše probíhá bez zádrhelu, jednoduchými počty zjišťuji, že cíle dnešní etapy - tedy města Heilbronn - nedostihnu, bude mi scházet tak 40 kilometrů - tedy ještě dvě baterie - tedy další 3 hodiny nabíjení - to za světla stihnout nelze.
Takže nejbližší kemp na mapě - město Schwäbisch Hall.

V šest tam budu, a snad někde seženu i něco k jídlu. Z nadšení, že jedu, jsem nějak na jídlo zapomenul. Nabito - na kůň - velím sám sobě. Hlídám čas a baterie, zdá se, že jakkoliv šlapu do pedálů o stošest, v těch kopečkách to strašně „žere". Kluci mě to říkali, že ten motor vlastně potáhne ten vozejk, a já si to stejně celé odšlápnu.
A do toho prázdná zadní duše.

Na kole s motorem, tedy tom, které jsem nechtěl nikdy po cestě vyndávat z vidlic ven. Snažím se myslet pozitivně, než vyměním duši, dobiju si trochu baterie, v závěru etapy se to může hodit. Hloupé je, že jsem uprostřed vsi. Odstrkávám kolo někam za humna, nahazuji centrálu a dávám se do toho. Místečko jsem si vybral tedy k pohledání, zrovna za zbrojnicí dobrovolných hasičů a ti zrovna dolaďovali pitný režim před zítřejší prvomájovou veselicí.
Tak postupně vysvětluji asi sedmi domorodcům typu Anton Špelec ostrostřelec, odkud, kam a jak, hoši pokyvují hlavami a usrkávají pívo z láhví a tváří se kamarádsky, o láhváče se chtějí podělit, i když je ta centrála asi taky musí tím kraválem štvát.
Po padesáti minutách hotovo, duše vyměněná, drátky pospojovány, vše utaženo vší silou včetně roznášecích ramen, v cíli prostě budu po sedmé, stále dobrý čas.
„Viel Spaß" křičí za mnou sborem ti rozdovádění strejcové.

Protože cítím, že mám „plně nabito" už se s tím nemažu a motorek nešetřím, posledních čtyřicet kilometrů jedu za něco víc než hodinu a jsem překvapen, že ačkoliv tak rychle, baterek jako by se to netýkalo, drží pořád dojezd 25 km na 10Ah.

Švábsko je hezká země, hrázděné stavby, čisté vesničky, kluci staví májky, a na mnoha návsích rozestavují lavice a stoly - zítra - na prvního máje, se bude slavit a hodovat.

Proč já jen si vzal do palice takový ztřeštěný nápad a ženu se do dálav, když všude kolem je tak hezky, lidé jsou příjemní a družní, ochotní a přátelští.
Až budu mít více času, do Švábska si zajedu.

Drobný zádrhel, v kempu jídlo nedostanu, do města je to daleko i kolmo a ráno musím vyrazit brzy, nemohu si dovolit přesouvat skluz.
Zítra musím dojet do Karlsruhe a pak, pak už sladká Francie...

Napadá mě, že Roald Amundsen měl pravdu.
On mohl na své expedici sežrat psy. Já a kapitán Robert Falcon Scott jsme mohli tak chroupat baterie k motoru.

Mě alespoň u toho nemrzlo.

Jindra 8.6. 2012