reklama

Na kole ve Vysokých Tatrách

cestou na Slezský Dom
cestou na Slezský Dom
Foto: Autor

Letošní dovolená nebyla dlouho plánovaná, jen lokalita byla daná, Vysoké Tatry. Vloni jsme byli v Pribylině, letos se posouváme kousek dál na východ. Na poslední chvíli najdu ubytování v Nové Lesné, vesničce přímo pod majestátným Slavkovským štítem, jehož vrchol jsem zdolala před několika lety, dívám se na tu hromadu kamení, dodnes si pamatuju tu šílenou námahu hlavně při sestupu. Nabídek na ubytování je spousta, vyřazujeme ty, kde je pokoj v podkroví nebo v patře. Nakonec v našem termínu je volný jen apartmán ve druhém patře, nejsme nadšeni, ale na přespání to stačit bude. Ještě před odjezdem nám majitelka posílá e-mail, že v apartmánu je zakázáno vařit ze syrového masa, o dovolené nevařím, takže se jen pousmějeme a balíme, abychom v neděli ráno odjeli. Po víc jak týdenních tropických dnech se těšíme do hor, kde snad bude chladněji. Na dálnici u Benešova zjišťuji, že nemám helmu na kolo, vracet se nám nechce, v Novém Jičíně v nákupním centru mají docela slušný výběr cyklo-helem a barvou se mi hodí ke kolu. Ještě zastavujeme, již tradičně při cestě na Slovensko v Ostravici v místním pivovaře. Za Čadcou začíná pršet a leje až do našeho dnešního cíle Nové Lesné. Do apartmánu s námi jede paní majitelka Klabníková, dlouze nám vysvětluje, jak máme používat spotřebiče, jak vytahovat zástrčku ze zásuvky, tiše zavírat vchodové dveře, otvírat okna, nevytahovat žaluzie, trhají se provázky, atd. nemá zaplacenou popelnici, takže odpadky nemáme házet do popelnice před dům, ona si pro ně bude chodit každý druhý den. Zarážím jí, že máme velké auto, že si odpadky odvezeme sami, rezolutně to odmítá. Už to je mi divné a znova nás upozorňuje na zákaz vaření ze syrového masa, prý se ucpává odpad ve dřezu. Jsme unavení po cestě, tak jí všechno odkývneme a z posledních sil nataháme všechny naše tašky do druhého patra do pidi bytečku honosně zvaném „apartmán". Přiznávám, že i když jsme se dívali na google mapy a věděli jsme, že jsou to dvoupatrové paneláky s řadou garáží přes cestu, v reálu to bylo mnohem horší, ale na přespání to stačit musí. V deset večer byl všude klid.

První den dovolené se budíme do slunečného rána s modrou oblohou. Před jedenáctou jsme připraveni na první průzkum místních cest, směrem k horám jsou všechny do kopce. Až do Tatranské Lomnice jedeme lesem, dál vede chodník vedle silnice. Míříme k Zelenému plesu. Z parkoviště po žluté stoupáme podle potoka Kežmarská Bielá voda, šotolinová cesta se místy mění na kamenitou a sklon je takový, že nelze jinak než sesednout a tlačit. K Šalvějovému prameni do výšky 1200m jsme dojeli, ovšem za mostkem se povrch i sklon značně změnil, na to nemáme převody, spíš síly a táhnout kola ještě 2 km se nám nechce, navíc začíná pršet. Zelené pleso nám zůstane utajeno, sjíždíme dolů a vracíme se po chodníku zpět do Lomnice, Starého Smokovce a po cyklo přes louky nazpět do Nové Lesné. Šok nastává při otevření bytu, dveře, které jsme nechali zavřené na WC, do koupelny a do pokoje jsou otevřené, na stole dopis od paní Klabníkové, že nám výslovně řekla, že nemáme zapínat chladničku na víc jak 2 stupeň, ve vedru jsme si chtěli vychladit pivo. To nás dost naštvalo, že se nám hrabala v lednici, od té doby jí neřekneme jinak než „bába Klabníková". Hledám na internetu jiné ubytování, ale vše je obsazeno, kamarád Honza mi píše e-mail, že v téhle vesnici také byl a bydlel v úžasném penzionu, hledám jej, ale také mají obsazeno. Nakonec se jdu k večeru projít a na konci ulice zvoním na dům, kde je malá cedulka „privát". Pán mně ochotně zve dovnitř, můžu si vybrat mezi dvěma pokoji, z nichž jeden má terasu na zahradu. Je rozhodnuto, domlouváme stěhování na středu ráno.

Před odjezdem na výlet opět zavíráme dveře a dáváme lednici na 4. stupeň, bába se neobjevila, ale naše rozhodnutí bylo jasné, stěhujeme se jinam, večer voláme, ať si ráno v 9h přijde pro klíče.
Dnešek si nenecháme ničím a nikým zkazit, vyrážíme na Slezský Dom, který je u Velického plesa ve výšce 1670m a nástup na cestu je v Tatranské Poliance. Silnice se zvedá hned od začátku a skoro celých 7 km je sklon 11%, ale po asfaltu se přeci jen jede o něco lépe, než po kamenech. Tak šlapeme, dost dlouho lesem, teprve s kosodřevinou začínají výhledy na okolní kopce. Je vidět Gerlachovský štít, Slavkovský štít vykukuje i Bradavica. To už jsme u Velického plesa a Slezského Domu. Zasloužené kafe a kofola, odpočinek na břehu plesa. Je teplo, trochu pofukuje vítr, ale sluníčko hřeje. Chladím si nohy v plesu, je to příjemné a osvěžující. Sjezd si užíváme, ale raději občas zastavuji a fotím, kotouče jsou pěkně zahřáté. Na návrat je brzy, pokračujeme dál po silnici, občas po chodníku dojedeme až na Štrbské pleso. Zase si máčím nohy, tady je o poznání teplejší voda, lidí je tu mnohem víc, než u Velického plesa. Domů to máme z kopce a závod s električkou mně hodně baví. První defekt kousek od domova, Mirek najel na kámen a prorazil plášť.
Balíme a těším se, že zítra budu snídat na terase.

Bába Klabníková přijela s vnukem, asi myslela, že se budeme nějak hádat, vše proběhlo v klidu, vrátila nám 40e, z naší dopředu zaplacené stovky, propočítala spotřebovanou elektřinu a vodu, pomíjela desetinná místa, ale my se nebránili, že nám napočítala spotřebu vody 1 kubík, zaplatili jsme za energii 7e.
V novém ubytování ani moc nevybalujeme, nasnídáme se a kolem poledne jedeme na odpočinkový výlet po okolních vesnicích. Do Gerlachova přes les a polními cestami, pak po silnici vesnice Batizovce, Svit, Lučivná, Štrba, Tatranská Štrba a na Štrbské pleso se svezeme zubačkou. Jsem nějak znavená z toho dnešního odpočinkového dne, ale trochu mně povzbudilo výborné kafe ve stánku na nádraží, taky kofola byla výborná a na vysokohorské poměry i levná. Opět závod s električkou a se soumrakem už sedíme na terase a pijeme vychlazené pivo.
Mirek naši aktivní dovolenou prokládá ještě chůzí po horách. Na dnešek má naplánovaný pěší výlet na Popradské pleso a pak na Rysy, autem se tedy nechám svézt také na parkoviště pod Popradské pleso a spolu s prvními turisty vyrážím po pohodlné cestě k plesu. Za 40 minut jsem na místě, všude klid, lidí velmi málo, jen co jsou ubytovaní přímo v chatě u plesa. Snídám a čekám, až dojde Mirek. Mihne se kolem nás i nevěsta v bílém, na nohou pohorky na zádech batoh, šaty lehce umorousané, asi sem opravdu došla pěšky, tak snad jim manželství uzavřené ve výšce 1530 m dlouho vydrží. Loučíme se, přejeme si hezkou cestu, on dojde nad dva tisíce metrů, já si užiju pěkný sjezd. Ještě se domlouvám s místním prodejcem, jestli u něho mohu nechat kolo, že bych se ráda šla podívat na Symbolický cintorín a obešla jezero. Byla jsem na Popradském plese několikrát, ale skoro vždycky to bylo na bundu nebo na všechno co měl člověk sebou včetně dlouhých rukavic. Dneska je krásně, sluníčko hřeje už od rána, sice v botách s nášlapy se nejde po kamenech moc dobře, ale nikam nespěchám. Ke kapličce je to pěkně do kopce, je pod strmou stěnou Ostrvy, na skalách jsou připevněny desky se jmény a krátkým příběhem co se stalo a kde, občas je na desce i fotografie, zapálená svíčka. Panuje zde zvláštní ticho. Nad kapličkou jsou další desky, na poslední skále jsou umístěny ti, kteří zahynuli v horách nejvyšších v Himalájích. Výhled je tu krásný, ale smutek je přítomný. Vracím se zpět na cestu, obejdu pleso a vůbec nezávidím těm, co se šplhají po kamenité cestě vzhůru na sedlo pod Ostrvou. U prodejce vyzvedávám kolo, koupím si už několikátou magnetku Popradského plesa a jedu dolů. Teprve teď se vzhůru vydávají davy lidí. Ještě objíždím známá i neznámá místa na Štrbském plese, stále je tu dost budov vybydlených a opuštěných. Zase jedu závod s električkou, dokonce na ní čekám, protože se v obloucích courá rychlostí 25 km/h. Prodloužím si cestu až do Starého Smokovce, zastavuji i v Novém Smokovci je tu moc hezký dřevěný kostel. Nad horami se válejí černé mraky, z dálky je slyšet hřmění. V obchodě koupím rožky, aby bylo na snídani, těším se na pivo na terase. Začalo pršet, ale jen lehce na terasu neprší. Píše Mirek, že je u Žabých ples, sestupuje dolů, leje a kolem práskají hromy. Přijíždí úplně promočený, ale spokojený, že zdolal po letech Rysy.
Druhý týden dovolené zahajujeme výletem do Slovenského ráje. Podle mapy to není daleko a zavzpomínáme na dobu hodně vzdálenou, kdy jsme tady byli s batohem a vlakem. Do Popradu se vezeme z kopce, před nádražím už nejsou havrani jako tenkrát, ale místní říkají, že mají i jiná stanoviště a jsou tam stále. Chvilku trvá, než najdeme správný směr, kousek po hlavní silnici, ale ve vesnici Gánovce už jsme na značené cyklo, Spišský Štiavník, zastavuji u Kaštelu. Majestátní renesanční zámek má bohatou historii. Byl vystavěn na místě původního středověkého kláštera, který patřil cisterciánům, později sloužil jako hrad a na přelomu 16. a 17. století byl přeměněn na zámek. Po požáru v roce 1925 byl obnoven podle plánů známého architekta Dušana Jurkoviče. Dnes nemá žádné využití a chátrá. Průjezd vesnicí vyžaduje velkou pozornost, na okraji vesnice jsou domy připomínající slum. Stavby splácané dohromady vším možným, místo střechy je třeba perský koberec, všude hromady odpadků, mezi nimi pobíhají děti, dospělí sedí na schodech nebo hromadě čehosi, kouří, popíjejí. Nemáme odvahu zastavit a fotit, posedávají tu i těhotné velmi mladé holky. Kousek za vesnicí voní kmín, až když přijedeme blíž k poli, vidíme, že kombajn seče opravdu kmínové pole. Sbírám větvičku do sáčku, to jsem nevěděla, že se na Slovensku pěstuje kmín. Hranovnice, Spišské Bystré, Kravany, Vikartovice. Je čas oběda, ale nikde žádné hezké místo na odpočinek. Hladový usedáme do autobusové zastávky a jíme svůj dnešní oběd. Za vesnicí začíná táhlé stoupání, lesem, pak louky, Vikartovický mlýn a jsme skoro 1000 m.n.m. Liptovská Teplička a podél Černého Váhu jedeme na Bielý Potok. Do Šuňavy se jede krásným údolím, tady už jsme jeli vloni, lehce do kopce a začínají být vidět vrcholky Tater. Štrba, kolem hřbitova stále obdivuju jeho velikost a upravenost, všude záplava květů. Do Tatranské Štrby to už je kousek a pak lanovkou zase na Štrbské pleso.
Pěších výletů se nezúčastňuju, hodlám zde jezdit jen na kole, proto se občas rozdělíme a teprve večer si vyprávíme o prožitém dni. Při sestupu z Priečného sedla, kde je to dle vyprávění a fotek hodně exponované, sice jištěné řetězy, ale stačí malé klopýtnutí a člověk se kutálí po kamenech. A přesně tohle se stalo. Starší pán zakopl a padal, hlavou narážel na kameny, při zastavení byl celý pomlácený, krvácel na hlavě, začínal modrat, ale byl při vědomí. K pánovi se nikdo nehlásil z hloučku přítomných, tak Mirek volá na horskou službu, signál vypadával, tak musel sestoupit o pár metrů níž. Na dispečinku se ptají, jestli si to zraněný přeje, aby k němu přiletěli, to Mirek nevěděl, tak ho dispečer posílá ke zraněnému a vysvětluje mu, že když oni přiletí a zraněný řekne, že si nepřál, aby pro něho přiletěli, nemá jim kdo službu zaplatit. Mezitím ke zraněnému došel někdo z jeho rodiny a tak se Mirek ptá, jestli si přejí, aby přiletěla horská služba, že má na telefonu záchranáře a syn říká, že si nepřejí, aby pro něho přijeli, že to nějak zvládnou. Jedná se o Polského turistu, asi nebyl pojištěný. Předává tedy zprávu dispečerovi a odchází se smíšenými pocity dál svou cestou. Také to nechápu, jak může někdo jet do hor a nepojistit se.
Mé kolové výlety jsou po okolních vesnicích a pod horami. Na Hrebienok jedeme společně, dalo by se tu nechat kolo a udělat malý okruh mezi chatami, ale nějak se mi nechce brát sebou náhradní boty a kolo zamknout volně u lanovky.
Den před odjezdem jde Mirek opět na pěší výlet, já mám v plánu okruh přes Poprad, Kežmarok a nazpět po již známé silnici zvané Tatranská magistrála oficiálně je tu značená i cyklotrasa. Je krásně, žádné velké vedro, ale sluníčko svítí a tak ještě jednou vyjíždím na Hrebienok, zamykám kolo u Bilíkovy chaty a jdu se podívat k vodopádu na Studeném potoce. Ukazatel říká, že by mi to mělo trvat 20 minut. V botách s nášlapy to jdu trochu pomaleji, je to z kopce a kameny jsou zrádné, tak jsem opatrná. U vodopádu je spousta lidí, ani fotit se pořádně nedá, lezou po kamenech v potoce i mimo něj. Většina jich přijela lanovkou a došli jen k vodopádu. Na Rainerovu chatu už nejdu, později zjišťuji, že jsem měla jít opačně a kolo nechat u Rainerovy chaty, tak třeba příště. V Bilíkově chatě se posilním kávou, chata je pojmenována po lyžaři a závodníkovi, jehož Němci jako účastníka SNP popravili v roce 1944 v Kežmarku. Sjíždět do údolí by bylo neefektivní, tak pokračuju dál po chodníku a silnici zase do Tatranské Kotliny. Ještě jednou jedu po neznačené cestě, kterou jsem si pro sebe nazvala medvědí stezka. Po té co mi pán, kde bydlíme, vyprávěl o místních medvědech, kteří klidně chodí i k hotelu v Tatranské Lomnici, nějak se sama po lesních cestách bojím a zrovna tady to vypadá hodně medvědovitě. Pokračuju až do Ždiaru, ale žádnou přilehlou dolinou už dál nejedu, únava po 12 dnech v sedle kola je hodně znát. K hranicím Polska zbývá 15 km a krajina se také hodně změnila, z druhé strany jsou Belánské Tatry, kam se jezdit ani chodit nesmí. Na kole se ještě dá vyjet na chatu Plesnivec, ale cesta je podobná jako k Zelenému plesu, musí mi stačit již zdolané vrcholy. Slezský Dom, Popradské pleso, Štart a 2x Hrebienok, třeba za rok se posuneme tímto směrem a prozkoumám další část hor. Stejnou cestou se vracím zpět, zastavuji v Nové Lesné v kolibě a při sklenici Šariše, si do zorniček očí naposledy vtiskávám vrcholky hor.
Klasická naše odpočinková dovolená. Pršelo jeden den, ten byl celý odpočinkový, jinak slunečno a teplo. Slováci mají krásný výraz pro naše vedro, oni používají slovo „pálava". Z potoků sálal chlad a v noci pršelo, takže se nádherně spalo.

Celkem na kole 578 km a výškových metrů 8386, ano odečetla jsem si cesty zubačkou.
Defekt jeden a výměna destiček byla nutná u obou kol.

 

 

 

Fotogalerie

30.08.2018 vložil/a: HMS
karma článku: 4.48
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dámská 2018 -přes 3 vrchy, 3 řeky, 3 země

Cestování
Letošní termín, kdy vyjet na „Dámskou" byl daný datem 14. 7. a využily jsme pozvánku na návštěvu od kamarádky Ivy do Semil - Bítouchova. V…
23.07.2018
HMS
(3.9)

Slovinsko – Julské Alpy – Triglavský národní park

Cestování
Stejný termín, stejná cestovní kancelář, v únoru obsazujeme poslední volná místa a těšíme se do nepoznané krajiny. Polovinu země zabírají…
12.06.2018
HMS
(3.91)

Vysoké Tatry – Nízké Tatry – pěšky i na kole

Cestování
Bez plánu, kam letos vyrazit jsme na poslední chvíli oprášili předloňské prozkoumávání Nízkých Tater v okolí Ďumbieru. Ubytování sháníme na…
12.09.2017
HMS
(4.53)
PR

Rakouský Burgenland v sedle jízdního kola

V Burgenlandu je krásně i na podzim. (© Burgenland Tourismus - Peter Burgstaller)
V Burgenlandu, jedné z nejmenších spolkových zemí Rakouska, čeká na cyklisty vynikající terén v podobě více než 2.500 km cyklostezek, včetně 7 prémiových okružních tras. Jejich obtížnost je skvěle odstupňovaná, vybere si tedy každý, od rodin s dětmi až po zkušené bikery zvyklé na náročné terény.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

204 cyklistů (16 přihlášených)

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 2 – Plošin, Boudovka

Je nádherné první zářijové odpoledne a já měl velké plány, jak ho co nejpříjemněji strávit. Tedy do chvíle,…
JohnyB | 02.11.2018

Cyklotoulky Olomouc - Slezská Harta

Další kraj pro naše cyklotoulky jsme vybrali Olomoucko. Respektive Mariánské údolí, Moravský Beroun a…
ondrapisklak | 31.10.2018

Elberadweg 2018 - Labská cyklotrasa s větrem v zádech

Elberadweg (Elbe Cycle Route, Labská cyklotrasa) je už několikátým rokem nejoblíbenější dálková cyklotrasa v…
Asterix | 28.10.2018