reklama

RychloOhře 2016

Klasika. Letní plány. Nejenom ty letní bývají zpravidla velice ambiciózní a bujné. 

I jsme tedy jednoho hezkého večera poseděli u grilování a shodli se s kamarády na tom, že bychom měli vyrazit na vodu - sjet řeku. Ohři. Protože proto.

... proč ten pitomec píše o svých vodáckých zážitcích na suchozemským blogu ? ...

Protože jak už to s těmi ambicózními plány bývá - mění se. Po dvou pivech a třech panácích chytré vody chteli jet všichni. Klidně na kraj světa. A kdyby nebyla v Ohři voda, tak si ji ponesou sebou v PETkách. Po dvou týdnech se začlo sortírovat a začínalo být jasno, kdo hubou objel celý svět, ale zas mu do toho něco vleze. S odpadajícími účastníky s nulovým vztahem k valícím se obručím, taky začínalo být nad slunce jasné, že se Ohře sjede na kolech a kánoe, ať si krotí Winetou. Naplánoval jsem tedy hrubý obrys pro pět lidí. Skoromanželku, sebe samého a tři kamarády. Termín špičkový - první víkend v září. Kempy už nebudou plny školoupovinných, zábavychtivých trempů a my, jen o malinko starší, ale mašinérií každodenního života, daleko víc psychicky zhuntovaní jedinci, si užijeme zbytky letního počasí v absolutním klidu. V očekávání jsem ladil detaily.

Pro skoromanželku nový představec - na kole moc nejezdí, není zvyklá a krom pozadí jí bolí i uplně všechno ostatní, přičemž nejvíc odkazů je směrováno na nohy, záda a oblast krční páteře. Na ty nohy tedy ten představec nepomůže, to jsem nečekal a ona taky ne. Představec při krátkých projžďkách do 30km pomohl na krk a záda. Jsem spokojenej, jak se jí to snažám krásně ulehčovat. Bolavou zadnici jsme chtěli řešit kolistickými šortkami s vložkou. Inzerovali je v Lidlu a jelikož jsem tam už pár kolistických výrobků zakoupil a byl jsem spokojenej, vyrazili jsme pro ně. Podle nějakého mně neznámeho, ženského vzorce, si na bolavý zadek koupila nový boty, protže jí ladí s barvou rámu a rukavicemi. Tolik tedy přípravy její.

Já šel na to zodpovědněji. Trápilo mně i třeba to jak si povezem živobití. Tak jsem tedy koupil nosič a ty supr voděodolný rolovací brašny od sportsarsenalu. Při montáži nosiče jsem neúnavně bohoval a vzýval různé partie lidských a zvířecích těl, světce a tak. Povedlo se. I strhnout jeden závit neuváženou aplikací newtonů ve směru kolmém na metr páky. Čert ho vem, na závity to nejezdí. Jelikož jsem byl v tunerské náladě, pořídil jsem a osadil stavitelný představec a posunul tak řidítka o notný kus výš. Testovací jízda z Ústí nad Labem na Říp a zpět tuto úpravu posvětila. Jsem taky ready.

Plán dobrey ...
Co tam máš dál ?

Ve středu začínám ladit obecně tolerovatelný termín nalodění na vlak i s kolama a přesun do Chebu. Dva kusy kamarádů na to jdou jaksi divně a že ještě neví. Ve čtvrtek tedy výzvu na upřesnění termínu opakuji. Neví. Prej večer sednem na pivo a domluvíme se. OK. Večer, tedy v předvečer odjezdu mi sdělují, že nejedou. Protože důvody. Nevadí.


Půlden 1. UnL - Cheb - Kynšperk nad Ohří ... asi 25km

Skoromanželka od rána v práci. Kamarád, říkejme mu třeba Lojza, od rána v práci. Já balím a jedu na nádraží zakoupit jízdenky, protože chcem jet rychlíkem a tam jsou nějaké povinné rezervace. V cestování vlakem jsem velice sběhlej. Vím kde je nádraží. Tím to pro mne tak nějak končilo. Ochotná paní mi za doprovodu netrpělivých čekajících vysvětlila jak to tedy je, že potřebuji jízdenku pro lidi, jízdenku pro kola, rezervaci místa pro kola a nevím co všechno a ještě k tomu na můj vkus za hodně peněz. Platím. Beru jízdenky, jedu domů. Čekat. Připraven.

Po jedný, slavnostní příjezd skoromanželky. Poslení dobalení, nastrojení a výjezd. Lojza už sedí ve vlaku a píše, že za posledných 50km rychlíkem a 15minut čekání na peronu stihl už 4. pivo. OK, bude fun. Potkáváme se na nádraží, rychlík už přijíždí, já nesu kolo obtěžkaný báglama do schodů a pak čekám, až se zbytek výpravy s lehkýma kolama slavnostně vyveze výtahem. Mezitím zjišťuji místa pro uložení kol. V kolistickým rychlíkovým vagonu. Kdo z Vás má ponětí o čem mluvím, ví proč jsem byl nasranej a ptal se vlakvedoucího jestli si to kolo nemám vyložit raději na vlakový střešní nosič. Norlmální vagon z éry socialismu, upgradovanej novou barvou a interiérem. Dveře úzký, proklatě vysoko, do schodů za kterými je vingl do uličky. Proč se to i do low-endových lokálek nakládá líp? No nic, pod tlakem tam cpeme hlava-nehlava tři kola za sebou. Rychlík jede. Má asi zpoždění a původně chtěl možná i nezastavovat. Odstrojit brašny, pověsit ty nádhery na háky a jít usednout. 2 a půl hoďky budou kilometry utíkat jak zaplacený.

Gambrinusy 10° či 11° z plechovky, zakoupeny v nádražním krámku za nekřesťanský kredity, byly hnusný.
Někde přisedá pán. Referuje. Analyzuje. Radí i pivovar v Kynšperku. Pozdě, ten mám v merku už od doby co jsem poprvé úchylně nahlíd do mapy, co by nás mohlo cestou potkat.

Konečná zastávka Cheb. Vystupovat. Cpem tedy ty kola zas ven. Už ne do schodů, ale ze schodů. To je ještě horší, jde se k tomu postavit asi jako spoluobčan k práci. Nijak rozumně a konstruktivně. Výsledek je převodník na mý holeni. A co, nepodělám se, až půjdu konečně do modelingu, tak si ty haksny připojistím, no. Schody dolů, smradlavej tunel, schody nahoru, smradlavej vestibul, či čekárna, či jak se tomu nadává. Jsme venku. Čau světe. Dáme cigáro a hledám nejkratší cestu na cyklostezku č. 6. Jednoduché, jede hned před nádražím.

Tak se jí chytnem a do neděle nepustíme.

Protáhla nás multikulturními oblastmi Chebu v bezprostředním okolí nádraží. Obohacující. Jak jsem bez toho mohl žít? I Frau Merkelová by mi takový zážitek záviděla. No nic, sjíždíme pořád dolů k vodě. Trošku zmatkujeme u kruhovéo objezdu když ti, co jeli po chodníku, chtějí kruhák přejet po silnici a ti co jeli po silnici, ho chtějí přejet po chodníku. Bez kolizí, bez nehod. Jsme u vody a napojujem se. Pohodový výjezd z města, pohodová jízda mezi pastvinami, po cyklostezce s luxusním povrchem. Snad jenom jeden krátkej kopeček nahoru, jen taková terénní vlnka. V Jindřichově z JZD vyjíždí strejda na nějaké ukrajině jen tak v riflích, letní obuvi, s cigárem u huby a o kristovy roky starší od nás a s přehledem nám uniká. A to jsem si myslel, že udržovat 18-20 km/h po rovině není zlé. V Chocovicích první skoro fail s odbočením, naštěstí na ně řvu zcela jasně, že jedou sice rychle a hezky napřed, ale špatně. Točí se to kolem meandrů, ale místo řeky to vypadá jak nějaké louže. V Nebanicích změna plánu, most uzavřen, nebo co chtěla ta značka, která nás odklonila na výborně značenou objíznou trasu. Ta nás po průtahu Odravou vyplivla u zámku v Mostově, na začátku aleje. Hezká alej, v zapadajícím sluníčku, mám pocit, že byla lipová. Maturujeme nad významem umístění protitankových překážek (takových těch pyramid) na okrajích stezky. Tvrdím, že to je proto, aby to tam nehuntovaly auta, 2/3 výpravy nesouhlasí s odůvodněním, že jsou tak daleko od sebe, že by tam skoromanželka po zpátku, pod plynem a jenom na zrcátka, přecpala dodávku. Tvrdím, že je to tedy proti těm tankům. S tím se spokojujem. Fučíme do půlky kopce, odbočujeme doleva a sjíždíme pohodově až do Kynšperku nad Ohří. Hned u stezky máme zarezervovanej se skoromanželkou nocleh v penzionu Prediger. Výborná komunikace, zázemí plně vyhovující, čistý a útulný. Ale předtím ještě musíme s Lojzou objet dva kempy v Kynšperku. Ani jeden ho neoslovuje, tak bydlí taky v našem penzionu. Složit bágly, vzít mikinu a rychle do pivovaru Zajíc. Cestou slyšíme velmi nepříjemný tón, který se nese velmi hlasitě celým okolím. Neumíme jej identiikovat. Máme obavu ze zombie apokalypsy. Pak nám hlas oznámí, že se svolávají hasiči. Výborná žebra, výborné polotmavé 12°. Den završujeme noční jízdou pod vlivem a bez předních světel. Cestou mrzneme, noc je chladná a jsem skoromaželce snad i vděčen, že mě přemluvila na penzion místo stanu.


Den 2. Kynšperk n.O. - Radošov - asi 70km

Ráno jsem zas pták. Od 6. Tak čumím střídavě do telefonu a štřídavě upadám do mikrospánku. V 9 vyrážíme. Všichni mají hlad, jak se patří a tak to hrnem ihned po ránu do nelidského kopce pod hřbitovem, do Penny marketu. Velice kultivovaně do sebe cpu mrtvý rozmixovaný ryby s houskama, sedíc přímo na stojanu pro kola. Idyla. Cigáro a vyrážíme.

Sjíždíme zpět k řece, napojujeme se na 6tku, naši přůvodčí krajem. Přes krytou lávku nerespektujeme požadavek na sesednutí z kola a bez zaváhání vyjíždíme z Kynšperku. Zvolna to začíná. Hezkým krajem poválený trávy jak z finských močálů, nalevo železnice, napravo zábradlí z odkořený kulatiny, za zábradlím průvodkyně, před námi prázdná stezka s naprosto perfektním asfaltem. Po chvilce Dasice, kopeček nahoru voňavým lesem. Nahoře sundat mikiny, už to pekelně pálí a to není ani 20°C. Po vrškách a sjezdem přes Hlavno k elektrárně Tisová. Vzpomínám na časy dávno minulé, na noční služby, ve kterých se spalo na spojených židlích a zajišťoval se tak blahobyt té nenažrané lobistické chásky, která si dělila odměny a vyplácela dividendy. Hranicí rekultivované výsypky Antonín, kopírujíc Ohři, přijíždíme do Sokolova. Podjet parovod, který bůhví proč ani na hranici centra města není schován pod zemí a zamířit k náměstí Budovatelů. Podojit bankomaty, vypít plzeňský v steak housu u Georgea a vracíme se zpět na trať. Místy nepřehlednou cestou do Královského Poříčí a tam už to konečně začalo. To co jsem někde tam vzadu podvědomě tušil. Že to nemůže být pořád jenom uniformný asfalt, že musí přijít i kousek přírody. Takové jiné, takové normálnější. Napravo voda, nalevo les. Sem tam skála. V řece sem tam kámen. Zajímavá lávka na odbočce na Staré sedlo. Pohodová jízda lesem až do Lokte.

Kde je hrad? Není. Nalézáme jej až po chvilce, umně ukrytý za zatáčkou. Vyjíždíme nahoru a v centru zcela neomylně padá volba na rodinný pivovar Ferdinand. Všude samej Helmut, ale nakonec se dostalo i na nás. Uzená 13° a Rubín 15° padli k smažáku za nesmažákovský prachy zcela ideálně. Fotky na mostě. Fotky s hradem. Fotky s kolama. Fotky bez kol. Selfýčka. Všechno. I jsem požádal nějakou Gertrůdu aby nás třeba ráčila vyfotit všechny. Neráčila, nevěděl jsem od pohledu, že to byla Gertrůda a jazyk český, ji asi natolik v česku překvapil, že mému dotazu nevěnovala pražádnou pozornost a obešla mně bez bů a mů, jak kus exkrementu, který se jejímu majestátu postavil do cesty. Vyfotil nás hodný motorkář, zkusil jsem to germánsky, ale uměl zejména plynně česky. Jedeme zpět na náměstí, chceme se podívat na nádvoří hradu. Hned za mostem doleva. Tak přesně tam jsme nejeli a raději sme zajeli kousek dál a kola nesli do schodů. Výjezd k bráně no problem. Nádvoří se nekonalo, je za pokladnou a na prohlídku celého hradu se nám nechtělo. Tak jsme alespoň v suvenýrech koupili magnetku hradu na kterém jsme vlastně ani nebyli a mohli jsme pokračovat dál.

Sjezd k řece a už se jí zas držíme. Pohodlná jízda kolem vody, lesem. Užívám si to. Zastaví nás až značně vytížená lávka u Svatošských skal. Čekáme, děláme humory před i na chatrné lávce, po které jsme chtě nechtě museli vést, ale nakonec to dáme na druhou stranu. Tady je to takové cyklisticky né moc friendly - je potřeba to snést po schodech na silnici. Fotíme se se skalním pozadím, sledujeme vodáky, a mračna lidí na kolech, s kočárkama, pěšky a vůbec. Skály hezký, ale jinak jenom biznis - dát si pivo, udělat foto a jet.

Příjezd do Varů nezáživný. Jede se tak po různu okrajem zástavby, pod viaduktama, přes most směrem k dolnímu náraží. Jsme namlsaní na muzeum Becherovky a kolonádu. Alespoň jednu a dát si nějaký léčivý pramen. Životospráva přeci jenom trpí, samý pivo, sem tam přes to přeložit něco smažené, nebo tučné. Jsme odhodlani léčit se prameny života. Po nadjezdu nad tratí, přes přechod, do leva k centru a dojíždíme pod budovu s nápisem stejným, jako je na etiketě prezidentovy oblíbené chytré vody. Žádný vstup do muzea nenacházíme. V budově je trafika a krám s krámama, tedy pardon se sklem a se vším ze skla. Nevadí, rozhodujeme se zajet někam do centra a tam to v klidu prohlídnem někde na lavičce, možná se zmrzlinou v ruce. Chyba lávky, probíhá závod seriálu sjezdů na kolech v centru města. Vidíme pár jízd, které dělí skoromanželku od vytúženého bankomatu na druhé straně tratě. Konec, teď nikdo nejede, můžeš jet ty a podojit ten stroj na falešné štěstí. Povedlo se a sestupujeme níže do centra směrem k řece Teplé. Vypadá to na nějakou freestyle exhibici, tak si počkáme. Po asi třech pádech, asi nějaké zlomené klíční kosti a zážitku z velké koncentrace poněkud podivných lidí to balíme. Na břehu Teplé ztrácím na chvíli duchapřítomnost a zcela neobvykle někomu důvěřuji, bez prověřování. Lojza říká, že ví kudy ke kolonádám, k Mattoniho vile a tak vůbec. Z letáku se dozvídáme, že muzeum Becherovky je do 17.00, je 17:12. Nasrat a nepustit k vodě, neměl jsem být líný a zkontrolovat si to v předstihu při některé z mnoha krátkých zastavení cestou. Kupujeme alespoň magnetku kolonády, ať je čím zatížit lednici, aby nám prázdná někam neulítla. Zabralo to nějaký čas a Lojza poodjel. Směrem k Ohři. Zdá se mi to podivné a tvrdím, že musíme přesně opačným směrem. Kontruje, že si to určitě pamatuje z projížďky s kamarádama z před pár let. Sklapl jsem, protože ve Varech jsem byl jednou, odeslat nějakou urgentní poštu a zdržel jsem se asi 30minut. Následujeme značně ošumělýma a běžně zanedbanýma ulicema Lojzu směrem po proudu Ohře po pravém břehu. Nezdá se mi to, jako reprezentativní příjezd k takovým vychýreným krásám. Ale tam někde už to musí být, dyť je to Mattoniho nábřeží ... Nebylo. Ani po 2 km. Vracet se? Skoromanželka velí ne, protože jí začínají silně bolet nohy z toho, jak není zvyklá a do cíle do Radošova je to (5 / 12km). 5 říkám jí o 12 vím já z mapy. Z Varů tedy bylo úplný kulový. Vřídla 0, kolonády 0, oplatky 0, grandhotely 0, magnetky míst kam jsme se vlastně ani nepodívali 1. S tou z Lokte teda 2.

Cesta do Radošova vede po regulérní silnici. Více - méně po rovině. V Kyselce obdivujeme absolutně rozbitou Mattoniho vilu, zašlé lázně Kyselka, a pár dalších naprosto zdevastovaných staveb. Apropos, nechápu tu naši vládní sebranku. Nikdy bych takové společnosti nedovolil postavit v ústraní původních rozpadajících se objektů nové plechové haly. Nejdřív obsaďte ty staré, zrekonstruujte je, vraťte jim jejich tváře a účely, nebo jim dejte účely nové. Památkáři Vám na to přispějí. A můžete třeba chvíli neplatit daně. Pokud tedy nějaké platíte, za to že drancujete to, co mělo být jakoby naše, myšleno všech a využíváno k obecnému prospěchu. Zklamán a přinasrán šlapu dál. Už jsme tam. Lojza chtěl využít stan, když už si ho kvůli této akci kupoval. V kempu plném svatebčanů, řvoucích dětí a jednoho bufetu si to rozmyslel a já se doptávám paní domáci v penzionu Radošov, jestli má ještě jednoho fleka. Má jich kolik chceme. V penzionu jsme sami, přelom srpna a září je okurková sezona. Kola stojej různě po chodbách, platíme, skládáme věci a spěcháme přes parádní krytý, průjezdný most, jako z průvodce po podalpských germánskych památkách, na druhý břeh do hospody. Večeře, piva, padlo to dobře. Už jen spát. Máme toho jak buchet.

Půlden 3. - Radošov - Klášterec nad Ohří - asi 30km

Ráno jako obvykle vstávám první. Mám hlad. Zajdu do krámu poblíž, koupím snídani. Krám je vratka o 25 let. Žena za pultem mi plní má postupně velmi zredukovaná přání. Ale hlady neumřeme. Vyrážíme. Velichov, Vojkovice, Jakubov vše projíždíme po okresce, po které jsme včera přijeli do Radošova. Je to nahoru - dolů, ale ne nijak zásadně. V Jakubově odbočujeme z asfaltu na polňačky. Malebné polňačky, které nás dovedou až do Stráže nad Ohří. Cestou teda ještě malá rozcvička při přenášení kol korunou stromu padlého přes cyklostezku. Nevím co si o tom mám myslet. Nevypadá, že by tam byla nějaká kalamita. Je osamocen. A tak podivně - příhodně. A vypadá, jak kdyby mu někdo pomohl. Zas nějaký zakomplexovaný hujer, kterému vadí kolisti na cyklostezce? Nebo sem tam motorkář? Nebo čtyřkolka? Nevím, každopádně ho místní hasiči místo posezení v hospodě mohli odklidit.

Za Stráží míjíme pramen kyselky. Jedeme totiž podle značení, šlapeme do kopce a před vrcholem vidíme fabriku Korunní z vrchu. Odbočka po červené do lesa. S báglama nesjízdné. Lojza jede na průzkum. Vrací se úplně odrovnanej z výšlapu zpět po červené. Referuje, že viděl trať a značka se někam ztáčela, tak že se na to vyprdl. Z mapy zjišťujeme, že byl tak 20-50m od pramene. Zas bez léčivé vody. To už je prokletí. Pokračujeme lokálními silničkami po okraji vojenského prostoru, nebo taky újezdu Hradiště. Všude malebné výhledy. Výjezdy a sjezdy. Někde před Okounovem vidíme pána stáčet vodu. Konečně se ta naše úchylka mohla naplnit. Mohli jsme se napít nějaké léčivé vody a být tak věčně fit. Voda teče z plastové trubky zaražené do svahu. Místo ale vypadá poměrně frekventovaně, tak bez okolků piju, i když skoromanželka protestuje, že ve vodě něco plave. Nevadí. Pán jen upozorní, že za případné komplikace způsobené nepřivyklou střevní mikroflórou nemůže ručit. Brzy, když jsem z chuti vylemtal 3dcl ledové vody bez zváštních příchutí. Ale musel jsem, byl to zástupný důvod naší spoznávací cyklojízdy.

Ještě dolu a nahoru a pak už sjezd z Okounova do Lužnýho, přejet most a pokračovat po levém břehu. Stoupáme přes chatařskou kolonii. U vyhlídky i chvíli závidím. Za takový pohled z obýváku po ránu, bych dal hodně. Pasáž až do Klášterce už začala být poměrně frekventovaná, samý kolista, samý čokl, sem tam auto, sem tam traktor, tu hadice z řeky na dvůr, tam hračky uprostřed stezky. Míjíme pár hezkých míst a vjíždíme do Klášterce. Cítíme blížící se konec. Rychle plánovat. Máme nějaký čas do rychlíku. Dáme alespoň jeden léčivý pramen a neméně léčivý oběd. V domku u parkoviště Lázní Evženie si můžeme natočit městský, nebo klášterecký pramen. Městský je jak z normálního vodovodu. Klášterecký, to je kyselka dle mé chuti. Za 3 Kč za litr. Za vodu, co se sama cpe ze země. Ale jo, alespoň je to pod dohledem a nezničí to nějací fríkulíní. Nevíme, kde je to pravé centrum Klášterce, ale na náměstí na kopci to není. Na náměstí nic není. Působí na mně ponuře. A ještě je postarší páreček na lavičce chytrý, že jedeme v protisměru, jestli nám to nevadí. Už jsem začínal tlakovat, když je skoromanželka uzemnila, jednoduchým nevadí. Jen jsem se pousmál. Auta tam totiž nebyla žádná, lidi taky ne, nebylo tam vůbec nic. Jen značka označující jednosměrný provoz. Toho času absolutně bezprizorní, páč neměla komu poručovat. V takových situacích mi je celkem jedno, že jedu v protisměru. Vracíme se do dolní partie náměstí, protže pátrání po restauraci bylo bezvýsledné. Zapojuji telefon. Ten tvrdí, že v Klášterci jsou restaurace asi až 4. Z toho 3 daleko. Sjíždíme z kopce a v zatáčce si dáváme bombový hovězí guláš se šesti. Plzeň nesmí chybět, protže guláši by v žaludku nikdy nemělo být smutno. Obsluha toho má fakt dost, slečna lítá, nestíhá. Platíme a odjíždíme v časovém pressu.

Cesta na nádraří bezproblémová. Dokopce, doprava, z kopce, dokopce, doprava, rovně. Přijíždíme a vlak má za 4 minuty jet. Tak to je zas něco na moje nervy, tutově se něco bude srát. Za přepážkou paní v těsně předdůchodovém, nebo možná důchodovém věku. Víc vysvětluje, dotazuje se, nechápe a tak znovu vysvětluje a dotazuje se, než aby dělala co se po ní žádá, vydala jízdenky, místenky, a nevím co všechno ještě potřebují. Lojza má nakoupeno. 2 minuty do odjezdu. Předemnou je pán, který jenom potřebuje použít WC. Klíč dostává od pokladní za poplatek. Na poplatek je potřeba udělat doklad. Minuta ztracena. Minuta do odjezdu, ale vlak ještě nepřijel. Chrlím požadavek na jízdenky, místenky a vše co potřebují. Hned teď do Ústí. Paní má čas koukat na hodiny a zpochybnit, jestli se jí povede vyhovět mé žádosti. Naléhám. Podvoluje se. Počítač se v nějakém kontextovém menu seká. Vteřiny běží, slyším že padají šraňky, nebo si to jenom projektuji, protože dveře jsou zavřené. Daří se. Letím ven, vlak přijíždí. Konduktér popohání, asi zas spoždění. Ještě i nějaká dáma stihne být velmi příjemná a chytrá na kolisty na peróně. Ale co, zas to nandáme nesmyslným způsobem do vlaku, usedneme na místa a začíná pršet. Tomu říkám timing.

Po hodině vystupujeme v Ústí. Chčije a chčije. Ale ne zas nějak přehnaně. Sedáme už jen se skoromanželkou na kola, přejíždíme most a jsme prakticky doma.

Co dál?

Takže za dva půldny a jeden celej jsme ujeli cca. 125km. Vzhledem k tomu, že moje drahá je prakticky začátečník, to není vůbec zlé. Viděli jsme mnoho zajímavého, zažili srandu i sklamání. Počasí a okolnosti nám přály. Tento způsob léta zdá se mi poněkud ... ideální. 

Co s tím zbytkem od Klášterce do Terzína? To je jednoduché. Jednoho pěkného dne dospěju k rozhodnutí, že si sednu na vlak, dopravím se do Klášterce a do večera to dotáhnu do Terezína. Možná podle vody i do Ústí.

Nechme se překvapit.

07.09.2016 vložil/a: Nordkapp
karma článku: 5.79
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Tip na letošní dovolenou
 (CK Mamut tour)

Lipensko – pěší turistika

Česko
09.08.2022 - 7 dní
pěší turistika
Autobusem
10 300 Kč
PR

Jak ušetřit na cyklistickém vybavení?

 (pexels)
Cyklistické vybavení je důležité nejen pro komfort cyklistů, ale také pro jejich bezpečnost. Při nákupu byste tedy neměli primárně hledět na pořizovací ceny. Přesto můžete ušetřit, a to několika způsoby.

Jak vybrat ideální zimní bundu pro chladné dny na sport i do města?

 (everydaytextures / Shutterstock.com)
S příchodem podzimu a zimy je třeba vybavit svůj šatník kvalitní bundou, která vás zahřeje. Může přitom být složité vybrat si ty správné parametry, díky kterým se i v zimě budete cítit pohodlně. Nabízí se několik základních tipů, na co se při výběru nové bundy zaměřit.

Tenisky jako obuv na kolo?

 (In Green / Shutterstock.com)
Již sto padesát let jsou tenisky jedním z nejoblíbenějších typů obuvi určené pro sport a trávení volného času. Právě toto určení je pro tenisky typické i nyní, ačkoliv se začínají prosazovat i jako obuv pro formální příležitosti a s trochou nadsázky lze říci, že poslední příležitostí, pro kterou se tenisky opravdu nehodí, je návštěva Národního divadla nebo opery. Jak je to ale s teniskami pro jízdu na kole? Je něco takového přijatelné nebo nikoliv?

Elektrické koloběžky ovládají svět: Jak se na jejich provoz dívá legislativa?

 (zdroj: Unsplash)
Elektrické koloběžky se za posledních pár let staly jedním z nejoblíbenějších dopravních prostředků napříč světem. Setkat se s nimi můžeme nejen ve městě, ale i na výletech v přírodě. Jak už tomu ale bývá, s rostoucí oblibou přišly na řadu i jejich regulace. Jak se k používání elektronických koloběžek staví česká legislativa?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

217 cyklistů (23 přihlášených)

Československo s dětmi - kapitola 10.

Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku Ašský výběžek je velice zajímavý kout Česka, před mnoha lety jsme jeho…
Peggy | 25.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 9.

Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už…
Peggy | 18.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 8.

Vlastivěda pro naše dva puberťáky Šumavský samotář Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději…
Peggy | 10.01.2022