reklama

Cyklotrip do Rumunska

Budapešť - budova parlamentu
Budapešť - budova parlamentu
Foto: Autor

CYKLOTRIP 2016
MAĎARSKO, SRBSKO, RUMUNSKO - BANÁT

I před touto cestou jsem byl nervózní. Přece jen jsem měl v plánu navštívit Země, které nejsou zrovna TOP. Země, které nejsou na vrcholu návštěvnosti. I přes to nebo právě proto, padla letos volba na Srbsko a Rumunsko. Přičemž většinu trasy pojedu sám, pomocí vlastních sil na kole. Přespávat budu výhradně ve stanu, tam kde mi to podmínky umožní a já se na tom daném místě a v daném čase, odpovídajícímu tomu, že pro dnešek toho bylo dost, zrovna budu nacházet...

I. DEN
3, 2, 1...Start. Mým výchozím a startovním bodem této trasy je Budapešť. Maďarská metropole, která je tak krásná, že jsem zde už poněkolikáté a vždy mě dokáže svou atmosférou znovu okouzlit. I přes to, že zde nejsem tedy poprvé, tak udělám pár fotek, navštívím největší dominanty. Mezi ně zařazuji především budovu maďarského parlamentu, dominantní mosty spojující břehy mezi Dunajem, ale i „pravou a poctivou" tržnici se vším maďarským, na co si jen vzpomenete. Já zde kupuji především maďarskou papriku, ta nemá chybu.
Poté už mi nezbývá nic jiného než najít ten správný směr a pomalu, ale jistě vyjet z města. Ještě však využiji místní benzínku k doplnění zásob vody do všech bidonů a pak hurá do sedla. Naštěstí nemám větších problémů a po pár minutách vidím ceduli - konec Budapešť.
Pokračuji dále směrem na jih. Přes města a obce - Kiskunlacháza, Kunszentmiklós, Szabadszállás, Izsák a Páhi. Kde to pro dnešek zabalím, respektive vybalím. Vybalím stan a hurá na kutě. Pro první přenocování jsem si vybral malý lesík s písčitým podložím, takže co se týče rychlosti a snadnosti zabodávání jednotlivých tyček, šlo to samo. A doufám, že i spaní bude jako v „peřince" v měkkém...

Najeto za první den - 139 km.

II. DEN
Co se týče předešlé noci, tak zase taková hitparáda to nebyla. Spíše, než abych spal, jsem byl vzhůru. Na hodiny jsem se však pro jistotu nedíval, až jednou, kdy i přes stan šlo vidět, že se už rozednívá. Bylo okolo 5 hodiny ráno a vzbudili mě nedochvilní a podle všeho také pracovití maďarští zemědělci. Ti poctivě zalévali svou úrodu na vedlejším poli, u něhož jsem nocoval.
Poté co „odbyla" 8 hodina ranní, vydal jsem se pokračovat. Dále směrem na jih. Až do Srbska. V této Zemi jsem zatím nebyl, takže jsem neměl žádné představy či tušení, co očekávat. Na první pohled však větší rozdíl mezi Maďarskem a Srbskem nebyl. Opět většinou rovina a okolní rozlehlá pole většinou s kukuřicí nebo slunečnicí. Na druhou stanu přece jen je srbština bližším jazykem. A pokud máte alespoň nějaký instinkt, tak s trochou snahy rozumíte a dokonce si můžete popovídat. To v Maďarsku opravdu nejde. Tam není, čeho by se dalo chytit, nic co by se dalo odvodit. Tak si říkám: „je to vůbec jazyk, není to nějaká krční nemoc?." V Srbsku se řeknou velmi podobně např. dny v týdnu, nebo pokud budete chtít pivo, tak se vůbec nenamáhejte vyslovovat anglické „beer." Jelikož Vám (nikdo) nebude rozumět. Stačí říct pivo a máte jej v mžiku na stole.
Samotnému vjezdu do Srbska předcházel hraniční přechod v blízkosti měst Tompa a Subotica. Co se týče rychlosti odbavení, nestačil jsem se divit. V minutě poté, co jsem předložil ke kontrole pas, jsem mohl opět pokračovat.
A teď už „neznámé" Srbsko. Jako první jsem navštívil město Subotica na severu Země. Hned za maďarskými hranicemi. Určitě bych vyzdvihl centrum města. To bylo upravené, pěkné s dominantní červenou city hall. Přilehlá fontána zase, v kontrastu, zářila modrými barvami. No uvidíme, zatím na mě udělalo Srbsko dobrý dojem. Také záleží, kam až dnes dojedu a zda po cestě nenastane nějaký zádrhel. Jelikož jsem na cestu vyjel bez jakýchkoliv srbských dinárů. Ve směnárně, v Česku, a dokonce ani v bance tuto měnu běžně nemají (aspoň ne u nás). A tak mi nezbývalo, než vyrazit bez této měny. Možná proto jsem si právě v Subotici směnil 30 Euro na srbský Dinár. To by měli určitě stačit a jinak není prý problém platit právě eury nebo kartou, alespoň ve větších obchodech. Jinak opravdu nevím...
Tak jo, teď už můžu říct, že vše bude ok. Menší nákup na dnešní večeři jsem mohl zaplatit kartou i v docela malém krámku...
A teď po celém dni příprava na přenocování. Dnes jsem to trochu riskl a zabydlel se u někoho na zahradě. Nikdo doma. Klepal jsem. Ať si ale nemyslíte, že bych vlezl kdekoliv, to určitě ne. Je to odlehlé stavení (nejspíše stejně tak, jak je to na jihu Maďarska a severu Srbska obvyklé). Jde o hospodářskou usedlost a místní zde pečují o svá, někdy menší a někdy zase větší, políčka. Třeba tito lidé pěstují fazole, ty ale ještě nejsou zralé, mám to odzkoušené. Ze slušnosti jsem jim nechal na stole vzkaz o tom, že jsem zde na trávě přenocoval. Nic jsem nepoškodil a veškeré odpadky si vzal sebou. Vzkaz jsem napsal v češtině a angličtině.
Teď bych se ještě rád vrátil k Maďarsko-Srbské hranici. Byla tam sice menší fronda, ale já se nedal. Pár aut jsem předběhl, až do chvíle, než mě zastavil policista. Toho jsem pozdravil a on mne poslal ještě více dopředu. Rovnou k budce. Zde jsem předložil pas a čekal. Ovšem ta rychlost. Podivil jsem se... Snad pouhých 30 sekund a bylo hotovo a to i s prvním razítkem v mém pase. Jenže pak jsem viděl to méně veselejší. Za 1. odstavená auta, která byla prohledávána. To ve mně vyvolalo vzpomínku na starší nebo „retro" české filmy, jak se jezdilo do Německa (teda aspoň ti, co jet mohli). Ovšem strach určitě měli taky a báli se, co převážejí a převážet nesmí nebo koho sebou vezou a vést sebou nesmí. A za 2. je to jeden z těch hraničních přechodů, který je pod kontrolou. Určitě si vybavíte uprchlickou krizi a „hromadní" lidí právě na Srbsko-Maďarských hranicích. Jedná se totiž o „bránu do ráje" do Evropské Unie. A tak to tady přesně vypadalo. Plno stanů, blíže neidentifikovatelných osob i s dětmi a ten nepořádek... hrůza... (bohužel bez fotodokumentace).
Pro sebe jsem si řekl, že to možná šlo tak rychle přes hranice, jelikož „utíkám" špatným směrem, proti proudu.
Poslední co dnes zmíním, je ochota jak Maďarů, tak i Srbů poskytnout mi, a to někdy i nemalé, množství vody.

Najeto za druhý den 196 km.

III. DEN
3. den na cestě. Vše probíhá zatím v poklidu. A to i bez defektu, přestože jsem už přejel několik předmětů (sklo apod.). Snad se mě drží štěstí nebo jsem si to „vybral" už doma. Letos jsem totiž těch defektů měl nepočítaně . Snad o pár řádku níže, nebudu psát o opaku... A za chvíli (cca 15 km) srbské metropole - Bělehrad.
Ještě se chci přiznat „jako nepivař", už mám v Srbsku druhé pivo. Poprvé to ale překvapivě bylo pivo německé no a teď už opravdové srbské a jediné číslo, co na plechovce bylo, bylo 10,7%, což je nějak hodně ne?... V tom vedru to na mě i tak působilo.
Zpět k Bělehradu. Co říct? Je to prostře džungle. Něco moderní, jiné zase zastaralé. Stejně tak je to i s hromadnou dopravou (moderní, ale i dopravní prostředky, které by už měly být dávno ve šrotu). No a vymotat se z této džungle nebylo jen tak. Obzvlášť když mé cesty podnikám bez mapy. Tedy téměř bez mapy. Tu srbskou, potažmo samotný Bělehrad ale opravdu nemám. A GPS celého Srbska a poté i Rumunska také nic. Nemám. Jediné co sebou vezu, jsou asi čtyři listy vytržené z Euroatlasu 1 : 750 000 z roku 2002. Směšné, já vím. Jediné co mi tedy pomáhá je informační centrum, kde si případně můžu mapu opatřit.
A co se dále děje na cestách? Tak například zmíním, že samotný Bělehrad a pak dále na jih, jihovýchod se to začíná klikatit, respektive vlnit nahoru a dolů. Nahoru a dolů. No co, rovina nemůže být věčná a přece jenom kopečky jsou pěknější.

Huston, Huston, I have a problem. Od Bělehradu, jihovýchodně, ubývá dvojího označení a pojmenování měst a obcí. A většina je tak označována pouze v cyrilici (azbuce).

Posledních zhruba 25 km jedu po prašné cestě podél Dunaje. Nikde nikdo. Všude mrtvo. Až dojedu do obce Subovac. K marině u Dunaje. Zde postarší muž nabízí ubytování. A ptá se: „camping or room? Camping. Ok. 990 Din." Ukáže mi na lístku cenu. To je v pohodě a souhlasím. Konečně se mám aspoň kde umýt a uvařit si třeba čaj nebo kávu. Dokonce je tu i wifi free. Ráno pak posnídám ještě poslední zásoby z domu - konzervu s tuňákem. Mňam. A dále pokračuji v cestě.

Najeto za třetí den 194 km.

IV. DEN
Budíček již rutinně zvoní v 7.00 hod. A zhruba v 8.00 hodin je odjezd. Vždy stačí sbalit stan a ostatní kopu věcí, posnídat co batoh nabídne a udělat „provizorní" ale přesto nutnou ranní hygienu.
A teď už konečně Rumunsko. Už tak blízké a přesto tak vzdálené...
4. den = super den. Jen čím začít. Tak třeba troubení. To se týká převážně Srbska. Troubí „všichni". Ve městech i na vesnicích. Všechno si to vysvětluji pozitivně. Něco jako: „to je ale borec x blázen", jet až sem na kole. To ale neví, že jsem teprve v půli cesty a v plánu mám především Rumunsko. V případě, že se jedná o tzv. pozitivní troubení, beru to určitě pozitivně a vše takto myšleno mě samozřejmě povzbuzuje a dodává sil do dalších kilometrů.
Dále zmíním situaci týkající se cyklistů. Těch je tu velmi poskromnu. Myslím teď těch dálkových. Byli zatím 2. Ale i to je úspěch na místní poměry... Ten první byl Švýcar směřující do Bulharska. Na jednu stranu měl strašnou výhodu v tom, že vezl jen maličký baťůžek, jelikož na každou noc dopředu už měl předem domluvený nocleh. Na druhou stanu se tím připravil o další zážitky a adrenalin, který Vás potká při hledání místečka na přespání kde tam. To není nic pro mě. A druhý byl nejspíše Angličan. V tomto případě, jsem se nějak zapomněl zeptat. Ale jeho angličtina byla natolik dokonalá, že by to odpovídalo. Navíc byl velmi milý, že mi poskytl mapu okolí Dunaje a Srbsko-Rumunské hranice, kde jsme se právě oba nacházeli. Moc za ní děkuji. Pomohla mi orientovat se. A právě podle ní, jsem zvolil směr další cesty. Cesty do Rumunska. Sice delší a náročnější, co se týče stoupání, ale o to příjemnější. A to, když jsem špatně odbočil (Bela Crkva). Jen na okamžik jsem se špatně zorientoval a ejhle. Ono je tu konečná. Příjemnější konečnou, jsem však ještě nezažil!. A kdo ví, zda ještě někdy zažiju. To ani v Olomouci, kde Vám při vysedání na konečné, skoro srdečně, poděkují za využití služeb dopravního podniku města Olomouce, není tak příjemně jako teď.
A v čem spočívá to příjemno? No na první pohled, by se mohlo říct nic pozitivního. Srbská hraniční policie. Pět chlápků, kteří vzbuzují respekt. Ale, hned potom, co viděli českou vlaječku na mém kole, jakoby autorita a nadřazenost opadla a docela milí chlápci, mě pozvali k sobě „domů". Vlastně na stanici.
Na stole jako první přistálo pivo, dále pálenka, Fanta na zapití a později také káva. Super že? Dokonce i komunikace mezi námi probíhala docela úspěšně. A tam, kde byla nějaká bariéra, pomohl dobrý „strýček" google překladač. Sice některé věty, to je ale normální, nedávaly moc smysl, ale to jsem jim neříkal. Stačilo přikyvovat. Mimo jiné, když jsem viděl to, asi obvyklé, popíjení pálenky, piva a kdoví čeho ještě, zeptal jsem se, jak dlouhou mají směnu. Nestačil jsem se divit. Dlouhých 32 hodin. Můžu tak být rád za to, co mám nebo budu mít já...Poté mě ti „hodní" policisté navíc naložili i s mým kolem do auta a odvezli směr opravdové hranice.
Na hranicích Srbsko - Rumunsko opět kontrola. A to především proto, že Rumunsko už je v Evropské unii. Srbsko ne. Prohledávání kufru jednoho auta za druhým. Říkal jsem si, potom co jsem viděl, zda to mají Rumuni výhodnější a jezdí nakupovat do Srbska?. Něco jako Češi do Polska či Německa. Ono to tak opravdu vypadalo.
Když pak přišla řada na mě, byl jsem tázán, zda mám u sebe alkohol nebo cigarety. Má odpověď zněla samozřejmě, že ne. A tak jsem mohl pokračovat. Ještě ale, že se neptal, kolik už mám dnes požito. Nějaké promile by tam určitě byla.
Poté už jsem dojel do Svaté Heleny a později též do Gerníku. Vzdálených od sebe 14 km. Byly to první dvě české vesničky, které jsem při mé cestě po rumunském Banátu navštívil a prohlédl si. Zvlášť cesta do Gerníku po turistické stezce přes pole a lesy s kolem a plnou zátěží byla nezapomenutelná. Zase něco, co mi dalo pořádně zabrat.
České vesničky by se daly obecně charakterizovat jako malé a skromné osady. Taková malebná horská zákoutí, kde nesmí chybět česká hospůdka s dobrým pivem. Zároveň však slouží jako případná „stravovna", obchod, informační centrum například s možností zajištění ubytování nebo dopravy (do další vesničky nebo domů do Čech), to už záleží jen na Vás. A k tomu všemu je opravdu příjemné, že tak daleko od domova zde neexistuje jazyková bariéra a téměř vše je psáno a dáno v češtině. Česky se mluví v místní hospodě, česky se mluví před hospodou a děti na ulici křičí také česky. Jaká to idylka... A navíc těch Čechů okolo, ať už místních nebo přijetých na výlet či dovolenou. Mladší i starší. Prostě hodně.
V Gerníku jsem se „zabydlel". Nejprve jsem se pořádně, ale opravdu pořádně, dosyta najedl poctivého a chutného guláše s domácím chlebem, papričkami a pivem. Poté si našel ubytování u domácích. U krajanů. Typické stavení na dědině. Suchý záchod, ohřev vody za pomocí dřeva, vlastní výroba másla, sýrů, chleba, marmelád (višňové a ostružinové) a třeba i vlastní pálenka. Určitě si ale není na co stěžovat. Já osobně jsem spokojen a hlady tady opravdu neumřete. Pořád Vám budou něco „cpát a nutit". Tak jako mi koláčky. Povidlové a ořechové. Byly skvělé. Jako od babičky.
U těchto domácích byli ubytování i další Češi z Brna. A tak, když viděli, že jsem přijel na kole, ptali se, odkud jsem. „Z Kopřivnice," říkám. „Jo?, tak to znám Kopřivnického drtiče. Tak to sis ale pořádně zajel."

Překvapení s Nedvědem. Podle všeho právě z Gerníku pochází rodina známého českého fotbalisty Pavla Nedvěda. Myslím, že říkali bratr jeho otce. Dokonce zde v hospodě visí obraz Pavla Nedvěda.

Jiný kraj, jiný mrav. Takto se dá vystihnout místní zvyky. Příchod domů za stmívání až po práci není výjimkou. Je zde zcela běžné, že celá rodina a to i děti jsou zaměstnáni na poli, na zahradě nebo se starají o dobytek. Babička pak obstarává stravu. A nemá to vůbec jednoduché. Je potřeba navařit turistům, kteří jsou zde ubytování a mají před domácími navíc přednost. Takže i babička má práce nad hlavu. Navíc, pak už opravdu potmě, zadělávala těsto na ráno. Jenže vypadalo nějak řídce. Zapomněla tak snad přisypat mouku? Až ráno jsem přišel na to, že to nebylo těsto na nic pečeného, ale na máslo. Tak aby bylo dnes ráno krásně čerstvé a lahodné.

Najeto za čtvrtý den 137 km.

V. DEN
Den poznávání vesničky Eibentál.
Je to jedna z pěti (šesti) českých vesnic, které založili čeští osadníci, kteří do rumunského Banátu přišli v polovině 19. století z českých zemí. V rumunském Banátu založili vesnice: Gerník, Rovensko, Svatá Helena, Bígr, Eibentál, Šumice.
A Eibentál, který se nachází v malebném údolí, je možná nejznámější a nejvíce navštěvovanou z českých vsí. Mimo jiné také díky pořádanému kulturně hudebnímu festivalu nebo známé hospody u Medvěda. Na Eibentál, kde jsem byl také později ubytován, ještě přímo navazuje ....
Tam je ale vše na první pohled poloprázdné a méně udržované. Přece jen, doba, kdy zde byla práce, pro místní i přespolní, dávno skončila. A uhelné doly byly nadobro, ze dne na den, uzavřeny. Skončilo tak to, co téměř před 200 lety zde založili naši krajané. Můj „průvodce" Mirek mi situaci zde podrobně popsal. Provedl mě okolím a místy, kde se těžilo uhlí. I on ale před několika lety Banát opustil. Dnes žiji v Praze, živí se jako profesionální řidič nákladních aut a zde se vrací za rodinou.

Teď v Eibentálu. A co dál? Sejdeme se u Medvěda. Tam se to rozhodne! A nad čím váhám? Pomalu, ale jistě musím plánovat také cestu zpět. Proto zvažuji, zda už v sobotu ráno usednout do sedla a opět šlápnout do pedálů zpět směrem Srbsko. Nebo je ještě brzo?
„Co tak vymyslet program do neděle?". Poté stačí dojet na kole do města vzdáleného zhruba 150km a „nasednout" na odvoz. Ten mi nabídl kamarád a „průvodce" Mirek. „To nezní vůbec špatně!" Říkám si. Jede směr Maďarsko, Slovensko, Česko a pak ještě dále... Jen si tak říkám a představuji: „ kam ale dá to kolo." Přece jen jde o kamion převážející auta a toho vhodného prostoru tam, podle mého názoru, moc není. A navíc bylo by vše ok na hranicích?
Zbývá mi však ještě jedna možnost. Jiný způsob dopravy a možnosti, jak si zkrátit alespoň část cesty. Tak například, prý se zde najde pán s dodávkou, který jezdí pravidelně trasu Česko - Rumunsko a Rumunsko - Česko. Nebo zrovna je zde autobusový zájezd. Poznávací značka „T". Jsou z Třince, to už vím.
Ráno moudřejší večera. Tak snad se někdo hodný najde. A já se aspoň kousek svezu.

Najeto za pátý den 112 km.

VI. DEN
Dnešní den jsem vstával o něco později. Bylo kolem 9 hodiny. Poté co jsem se nasnídal, vyrazil jsem k zmiňovanému Medvědovi. Od tud jsem zavolal panu Hrůzovi, který by měl, s dodávkou, jezdit do Česka.
Po telefonátu jsem byl rád, že to tak krásně vyšlo. Je sobota dopoledne a pan Hrůza odjíždí v neděli brzo ráno ze Svaté Heleny. Takže mi jen zbývá přesunout se z Eibentálu do Svaté Heleny. Respektive ujet dalších 85 km podél Dunaje. „To je v pohodě", říkám si, „to zvládnu levou zadní." Akorát to sluníčko dnes „peče" opravdu pořádně.
Ve Svaté Heleně pak už jen, pro jistotu, vše ještě důkladně probrat a domluvit. Přece jen bych ráno nerad zůstat stát před dodávkou se zjištěním, že pro mne, respektive pro kolo, už tam bohužel není místo. Další hlášení podám později...

Tak to klaplo. Po15. hodinou jsem dorazil do Svaté Heleny a začal domlouvat cestu domů. Bylo mi vyhověno a sděleno, že mám čekat u rozcestí. U toho autobusu. „U autobusu? Ano!" Já jezdím s autobusem. Aha, tak to jsem měl jen špatné informace, že prý jezdíte s dodávkou." Tak to vidíte, kouzla přece jen existují. A dodávka se umí nafouknout do velikosti autobusu.
„Tak v 5.20 ráno, místního času, před autobusem!" Křičí na mě pan Hrůza z okna.
Pak přišla další chvilka úvahy nad tím, zda je tady jiný čas... o hodinu více. A opravdu, je zde o hodinu více (+2 hodiny). Já si ale říkal, proč mám jiný čas na mobilu (automatické nastavení dle místa) a jiný čas na tachometru. Teď už aspoň vím, v čem byl háček.
Po příjezdu do Svaté Heleny mě „chytla" krátká, ale o to vydatnější bouřka. Naštěstí jsem byl jen kousek od místní krčmy. A tak se rychle schoval, stejně tak, jak to udělali ostatní. Jediný problém byl v tom, jak je tady většina cest v horším stavu, hlína a podobný nános se rychle a všude roztahá. Jako lepidlo na tretry to funguje 100%. Stejně tam to mám i na kole. Snad mě proto zítra z autobusu nevyhodí. A navíc, což pan řidič ještě neví, je, že se mnou bude mít další „problém". Nemám totiž požadovanou částku za dopravu v jedné měně. Budu mu tak muset dát a spojit dohromady rumunský lei, českou korunu, tu jsem si sebou bral ale jen pro jistotu - 250Kč a nebo mi zůstaly ještě eura. Těch mám dost.

Mimo jiné ubytován jsem opět u místních (nyní ve zmíněné Sv. Heleně). Jen ta cena „prudce" stoupá na horu. Něco jako v Česku jackpot sporty, který ne a ne mi spadnout do kapsy.

UBYTOVÁNÍ V BANÁTU
Gerník (se snídaní, koláči a pečivem sebou) - 180 Kč
Eibentál (s večeří) - 350 Kč
Svatá Helena (s večeří) - 375 Kč /50 Lei
Vše placeno u rumunských Lei.

Najeto za šestý den 110 km.

VII. DEN
CESTA AUTOBUSEM - SV. HELENA - TEMEŠVÁR - BRATISLAVA - BŘECLAV - BRNO
Cesta autobusem plynula poměrně rychle, až na některé „tragické" úseky rumunských silnic. Ovšem na hraničním přechodu Rumunsko - Maďarsko se to pro nás nevyvíjelo příliš optimisticky. Celkové asi 45 minutové zpoždění nebylo vůbec příjemné. Obzvláště, když každý musel povinně předložit svůj doklad totožnosti (občanku nebo pas) a poté ještě, bez výjimky, vystoupit z autobusu. Na druhou stranu kolona aut na druhé straně. Tedy, těch co do Rumunska směřovali, byla překvapivě nepoměrně větší.
Nakonec, po zhruba 12 hodinách jízdy, jsem dorazil do moravské metropole - do Brna. A když už jsem tu, tak se zítra zajdu podívat na výstavu Trabant kolem Světa v Semilassu. A pak hurá domů.

Najeto za sedmý den 16 km.

VIII. DEN
Zhruba v 9 hodin opouštím hostel John Galt na ulici Novobranská. Čas mě začíná tlačit a přesto, že jsem bez snídaně, která měla být v ceně ubytování, musím jít. Ano recepce, která zde „funguje" je v provozu od 7.00 do 22.00 hod. Jenže, jak už jsem zmínil, bylo 9 hodin a tady stále nikdo, ani včera slibovaná snídaně nikde!
Teď už plánovaná návštěva výstavy žlutého cirkusu, poté směr hlavní nádraží. Přejezd Brno - Olomouc absolvuji vlakem a Olomouc - Kopřivnice (cca 90 km) zvládnu zase na kole. Tak jako loni při cestě ze Slovinska (cyklotrip 2015) nebo stejně tak jako za „studentských let", kdy jsem si kolo brával do Olomouce a běžně na něm trasu Kopřivnice - Olomouce a zpět jezdil.

Už při odpočítávání posledních kilometrů, které mi zbývají, uvažuji nad tím, kam to bude zase příště. Napadá mě například Polsko. Dojet až do Gdaňsku a Gdyně. Dojet k Baltskému moři na kole a zpět to vzít přes Varšavu. To je jedna možnost. Další možností je trasa přes Slovensko, Bratislavu do Rakouska. Jezero - Neusiedler see, dále Mariazell, Sankt Sebastian, Tulln a zpět do ČR přes Znojmo. A navíc, k zahození není, ani italské jezero Lago di Garda, okolní kopce a krajina. Je toho prostě moc a určitě bude do dalších let z čeho vybírat. Už se na to moc těším.

MARTIN

PS: Nikde jsem se na cestě nebál víc, ať už o kolo, věci nebo sebe, tak jako v Brně. Omlouvám se, ale Brno je v tomhle opravdu strašné. Především pak vlakové nádraží a okolní prostranství. Nebyla chvíle, kdy by se mě někdo nezeptal, zda nemám drobné. Dát každému něco, tak si můžu, stoupnou vedle do řady, protože samotnému mi už nic nezbude.

Najeto za osmý den 123 km.

STATISTIKA
Celkem dní na cestě - 8 dní
Celkem najeto - 1028 km
Najeto nejvíce (za den) - 196 km
Najeto nejméně (za den) - 16 km
Průměrně najeto (za den) - 128 km
Maximální rychlost - 65,4 km/h
Průměrná rychlost - 19,3 km/h

Fotogalerie

20.07.2016 vložil/a: Marťas004
karma článku: 5.58
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Salzkamergut – Solná komora a přilehlé okolí na kole 2018

Cestování
Krásné místo, krásná příroda. Ideální destinace pro turistiku a cyklistiku to je oblast Solné komory v Rakousku nedaleko Salzburka.  Mým…
29.11.2018
Marťas004
(3.64)

Jižní Morava na kole 2017

Cestování
Jižní Morava jako dobrá alternativa pro cyklotrip 2017. Tak dopadlo mé cestování na kole pro letošek. Již každoročně podnikám několika…
07.08.2017
Marťas004
(3.96)

Vrchařská koruna Valašska

Z regionu
VKV - Vrchařská koruna Valašska ...VKV poprvé a určitě ne naposled... Téměř hned po novém roce jsem začal opět plánovat akce na nový rok.…
02.05.2017
Marťas004
(3.95)
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

252 cyklistů (4 přihlášení)

Na Kanáry na kole 4

Kanárský ostrov El Hierro mě vtáhnul do svých krás větší silou než jsem čekal. Do toho pár setkání se…
Martin_re-cyklista | 21.06.2022

Bikepacking španělsky 2.část: Z Valencie přes Castilla-La Mancha

Po příhodách v Katalánsku nás čeká nový terén a další životní zkušenosti ve Valencii a Castilla-La Mancha.…
Kristina | 16.06.2022

RUNDREISE 2022: Brenner - Reschen - Maloja

Můj blog za rok 2022:Pro letošní expedici mě napadl Engadin a Maloja. Už nevím proč a který z těch dvou pojmů…
Quatsch | 16.06.2022