reklama

Polsko 2013 - 1. díl

Silnice 3. třídy dočasně opouští lesy
Silnice 3. třídy dočasně opouští lesy
Foto: Autor

Tuhle cestu jsme absolvovali už před dvěma lety. A krátce po návratu jsem začal pomalu přepisovat deník do podoby tohoto blogu. Jenže času se nějak nedostávalo, intervaly mezi psaním (i když mě moc bavilo) se prodlužovaly, a než jsem se dobral konce, absolvovali jsme dvě další cesty... Takže o naše zážitky se s Vámi podělím až nyní. Snad se Vám budou líbit.

Proč právě Polsko?

Když jsme se v roce 2012 vraceli z Nisy a Odry, začali jsme přemýšlet, kam se vydáme příště. Celkem rychle jsme se shodli na Polsku. Lákalo nás vlastně už tehdy, když jsme se dívali na druhý břeh Odry. Sever Evropy nás vůbec přitahuje nějak víc. Polsko se nám jevilo jako zajímavý kompromis mezi divočinou (Poláci prominou) a civilizací. Lákaly nás příznivé ceny a převážně plochý terén. Navíc jsem odjakživa chtěl vidět Mazurská jezera.
Začal krásný čas studia map a shánění informací. Dlouhou dobu jsem se marně snažil vymyslet, jak se na ty Mazury vlastně dostat. Chtěli jsme jet vlakem, jenže celodenní pobyt ve vagonu jsme si s našimi kluky nedokázali dost dobře představit. Na to jsou asi stále ještě dost malí. Pak přišla další rána. Budeme mít k dispozici méně volna, než jsme původně předpokládali...
Nakonec jsme Mazurská jezera zcela zavrhli a naplánovali cestu jezerní oblastí (zvanou také Kašubské Švýcarsko) k moři, pak podél pobřeží až ke Krynici Morske a okolo Visly zpět. Mohli jsme tak klukům slíbit, že se budeme několik dní pohybovat v blízkosti moře. Okamžitě se začali těšit. (Zatím ještě nepřišli na to, že by se k moři dalo dostat také jinak než na kole.)
Zbýval ještě nevyřešený staronový problém - jak se tam dostat? Po dlouhých úvahách jsme se nakonec rozhodli pro auto. Podařilo se nám dokonce písemně domluvit jeho úschovu na střeženém (a placeném) parkovišti v rekreačním centru Julie nedaleko Bydgoszcze. Do léta jsme se vybavili novým (větším) stanem, novými cyklistickými pláštěnkami, mapami (papírovými i do GPS) a množstvím náhradních dílů (včetně dvou rezervních os k našemu dětskému vozíku). Byli jsme připraveni vyrazit.

1. den (476 km autem)

Odjezd jsme museli o den odložit, protože Jája měl horečku. Proč, to nikdo neví. Odklad mi ale vůbec nedělá dobře. Jsem stále nervóznější. To bývám pokaždé, teď mě navíc straší celodenní cesta autem po polských silnicích, o kterých se někteří nevyjadřují právě lichotivě. Doufám, že nervozita opadne po prvních kilometrech na kole.
V pátek se budíme o půl páté. Jája se zdá být v pořádku, po teplotě není ani stopy. Kéž to vydrží. Snídáme, dobalujeme poslední drobnosti, nosíme věci do auta, zabezpečujeme přehřátý byt a teprve o půl osmé konečně vyrážíme. Čekají nás ještě dvě zastávky. Dokupujeme suchý podpalovač, abychom se po dešti zase nemuseli prát s rozděláváním ohně v našem vařiči - dřívkáči. (Podpalovač vypadá jako sololitová destička napuštěná parafinem a funguje výborně. Navíc nesmrdí.) Druhá zastávka přichází u benzínové pumpy v Žamberku. Plníme benzínem nádrž až po okraj, i když vlastně tak trochu zbytečně. V Polsku je benzín levnější. Ale ušetříme tím alespoň zloté.
Další zastávka přichází zhruba po dvou hodinách jízdy u pumpy za Kłodzkem. Kluci se musí proběhnout a je také vhodný čas na svačinu. Začíná být vedro. Asi si během cesty v neklimatizovaném autě užijeme. Před polednem míjíme Wrocław a kluky to poprvé přestává bavit. Hulákají jak na lesy. Sotva jeden dubový objevujeme, zastavujeme a dopřáváme si přestávku. Žvýkáme řízky a sledujeme sršně prolétajícího občas kolem nás. Pak kluci někde sebrali dva klacky a začali se s nimi honit kolem stromu. Nejvyšší čas vyrazit dál, než si vyrazí oko.
Šárka mě vystřídala za řízením, takže mám čas se rozhlížet po krajině. K vidění toho tady ale moc není. Velkopolsko je v těchto končinách jedna nekonečná rovina, kterou zhruba jednou za čtyřicet kilometrů oživí nějaký ten les. Navíc je tu pěkně horko. Kluci na střídačku usínají. Nejdřív Kuba, pak Jája. Mezitím se je snažíme zabavit tím, že je upozorňujeme na cokoliv, co právě míjíme a mohlo by to pro ně být alespoň trochu zajímavé. Dá to občas docela práci...
Cestu nám zpestřuje nejprve krátké bloudění v Jarocině, kde najednou mizí ze směrovek známé názvy a střídají je jména měst někde na druhém konci země (a naší mapy), a potom Kubovo oznámení, že chce čůrat. Právě jsme se proplétali Gnieznem. Taktak se nám podařilo na poslední chvíli odbočit z dvouproudé silnice k Mc Donald's...
Za Gnieznem začíná tmavnout obloha a než dojedeme do Bydgoszcze, schytáváme pěkný liják. (To je tak vždycky. Jakmile pečlivě namažu obě kola, postará se příroda o to, aby se to zase rychle spláchlo...) Máme za sebou asi čtyři sta padesát kilometrů a kluci opět začínají řádit a povykovat. Tolerujeme to. Je nám jasné, že už toho cestování musí mít plné zuby. (Vnímáme to stejně.) Pak se na chvíli odmlčeli a do naprostého ticha Kuba nadšeně vykřikl: „To je ale krásný výlet!" Málem jsem poprskal čelní sklo... V Bydgoszczi jsme opět špatně odbočili, ale naštěstí se to dalo snadno napravit. Pak už nás pohodlná asfaltka dovedla až do rekreačního střediska „Julia" na břehu Koronowského zálivu.
Odcházím na recepci a začínám si zvykat na konverzaci v polštině. Platím 37 zł za jednu noc a dalších 98 zł za čtrnáctidenní úschovu našeho auta na hlídaném parkovišti. Hlídač mě hned naviguje pod lampu vedle psího kotce - prý aby na auto dobře viděl, když tu bude stát tak dlouho. A prý upozorní i kolegu... Dobře. Zdá se, že o auto se bát nemusíme.
Stavíme stan na zdejším „poli namiotowem" - tábořišti v mladém listnatém lesíku. (Je to tu dost hrbaté, ale jednu noc to určitě vydržíme.) Pak už rychle do plavek a do jezera. Voda je čistá a poměrně teplá, dno písčité. Po celodenním smažení se v autě je to hodně příjemné. Kluci jezdí do vody na skluzavce a moc je to baví. Ještě si rychle prohlížíme přístaviště a je čas se vrátit ke stanu a povečeřet zbytek řízků.
Šárka se pokouší uspat kluky. Nepříliš úspěšně, jsou odpočatí z auta. Já odcházím ke kiosku koupit dvě piva (točí ho tu po 4 dcl!) a pak opřený o borovici střídavě píšu deník a civím do map, abych si ujasnil zítřejší etapu. Stmívá se, už na to moc nevidím. Ale jsem příliš líný vstát a dojít si pro čelovku... Polák z vedlejšího stanu to nakonec zřejmě psychicky nevydržel a donesl mi svou svítilnu velikosti protileteckého světlometu a zhruba stejného výkonu. Mile překvapen děkuji a chvíli ještě studujeme mapy s Šárkou, když je tu teď tak dobře vidět... Pak baterku s díky vracím.

2. den (55 km)

Noc byla horká. Vstáváme přibližně v osm hodin a začínáme vařit snídani a balit. Napoprvé tu jde dost ztuha a trvá nám to dlouho. Zítra už to snad bude lepší. V jedenáct hodin ukládáme do auta tašku s jednou sadou čistého oblečení (na cestu zpět) a zamykáme. Nakládáme kluky do vozíku, loučíme se s hlídačem parkoviště a v sílícím vedru vyrážíme do Koronowa. Bál jsem se poměrně silného provozu (na to, že je to silnice 3. třídy), ale zbytečně. Až do města tu vede po chodníku cyklopruh. Paráda. Jede se hned příjemněji. Tedy - jenom mně. Šárka se zase po roce učí zvládat kolo s předními brašnami a občas má problém se do vyhrazeného pruhu vejít... Ale než dojedeme ty dva kilometry do města, má už kolo „v ruce".
Koronowo na nás moc dojem neudělalo. Zvlášť prašné cesty na šedivých předměstích... Centrem (ostatně nepříliš rozlehlým) jsme se s pomocí GPS propletli poměrně hladce. Pak krátký strmý kopeček a už svištíme po hladké asfaltce vyprahlými borovými lesy. Konečně ze mne padá zbytek nervozity. Jsme na cestě...
Jednou zastavujeme, abychom přehodili stan z Šárčina kola na mé, a trochu tak odlehčili jejímu zadnímu kolu. Kluci mezitím staví z klacků výhybku - bohužel přímo v mraveništi... Přišli jsme na to až po prvních štípancích. Jsou to „naštěstí" velcí lesní mravenci, takže se z šatstva dobře vyklepávají...
Pochvalujeme si příjemnou cestu, obdivujeme nekonečné lesy i jezero, které se občas zaleskne po naší pravici. Pohoda ale netrvá dlouho. Po patnácti kilometrech bez varování mizí asfalt a střídá ho písek. A dává nám pěkně zabrat... Stačí pár centimetrů a už se v tom nedá jet. Navíc marně pátráme po přívozu přes jezero. (Mapa v GPS říká něco jiného než papírová a ani jedna se bohužel neshoduje se skutečností... S tímto faktem se budeme muset vyrovnávat téměř denně. Později nám to v některých situacích připadalo i zábavné. Ale ten první den rozhodně ne...) Nakonec nám pomohla osvědčená metoda. Zeptali jsme se projíždějícího cyklisty a ten nás posílá na správnou odbočku. K jezeru je to sotva tři sta metrů, ale písek je tu několik centimetrů hluboký, jet v tom nemůžeme ani omylem... Vyháním kluky z vozíku (alespoň se proběhnou) a rvu dál kolo hlubokým pískovištěm, ve kterém mizí plášť i s ráfkem. (Vzpomněl jsem si na Jana Kopku a říkal si, jestli nemám podhustit kola. Ale s naloženým trekovým kolem by to asi stejně moc nepomohlo.)
Naštěstí už jsme u závory a přes jezero se k nám pomalu šine prám s šesti auty. Připravuji peníze, ale kapitán, plavčík a obsluha závory v jedné osobě mě s úsměvem ujišťuje, že přívoz je zdarma. Ukazuje mi, kam si máme opřít kola a už plujeme. Kluci jsou z plavby nadšení a neví, kam se koukat dřív. I my si to užíváme. Za naší zádí se plaví plachetnice, které mohou zdejším systémem jezer a kanálů putovat mnoho kilometrů.
Na druhém břehu kluci s Šárkou sledují, jak na loď vjíždí další auta, a já zatím začínám hovor s polským cyklistou, který se tu objevil. Zajímá mě především povrch cesty, o které víme pouze to, že je nezpevněná (ačkoliv je to silnice 3. třídy...). Po důkladné prohlídce jeho mapy se nakonec vydáváme po žluté turistické značce. Jedeme po lesní cestě. Kořeny a šišky momentálně považujeme za menší zlo, než se brodit dalším pískem. Svého rozhodnutí máme možnost litovat asi po dvou kilometrech. Cestu se tu někdo zřejmě pokusil rekultivovat pomocí buldozeru, takže její povrch tvoří deset centimetrů nakypřené hlíny. Tady jsme skončili. Pokorně se pár set metrů vracíme a přejíždíme nějakou spojkou na cestu, kterou jsme měli jet původně. Tady je „jen" celkem tvrdý písek. Jede se po něm chvíli líp a chvíli hůř, ale aspoň můžeme jet...
Přijíždíme k jachtařskému tábořišti Sokole - Kużnica. Zastavujeme, abychom doplnili vodu, a pak už míříme nejkratší cestou k asfaltce. Není sice písčitá, zato plná kamení. Opět tlačíme. Naštěstí je na co koukat. Cestu tady vybudovali na náspu, který vede středem mělkého jezera.
Konečně jsme na asfaltu. Začínám trochu propadat depresi. Je skoro půl čtvrté a za posledních několik hodin jsme se pohnuli sotva o pár kilometrů. (Jenže to je tady úplně normální. Chvíli to odsýpá, chvíli vůbec ne. Buď to člověk musí přijmout, nebo jet raději někam jinam. My si zvykli. Za dva dny nám na tom nepřišlo nic divného.) Přejíždíme zrušenou trať a pak pro změnu celkem rychle svištíme zemědělskou krajinou přes Klonovo a Bysłavek do Szumiace. Slunce občas zaleze za mrak, ale stále je šílené vedro. Z Szumiace bychom měli pokračovat po silnici 2. třídy, ale je na ní takový provoz, že raději volíme okliku přes Świt. Zpočátku jedeme borovým lesem stále mírně z kopce k řece Brda. Asfalt je bohužel tak rozbitý, že musíme neustále brzdit a na tachometru máme maximálně 10 km/h... Kuba usíná s hlavou opřenou o Jájovo rameno.
Řeka Brda teče krásným lesnatým údolíčkem. Divočina a romantika nám dávají zapomenout na mizernou cestu. Míjíme vodácké tábořiště a vzápětí mizí poslední zbytky asfaltu. Tentokrát je to snad i lepší... Až do Tucholy se celkem svižně vezeme po tvrdém písku.
Na předměstí jen krátce zastavujeme, protože se silně připozdívá. Nasazujeme nouzové prostředky a dáváme klukům do vozíku diskmena s malým reproduktorem. Na cédéčku mají vypálenou směs pohádek a písniček pro děti. Hurvínek je zaměstnal na celou následující hodinu... Zatím s pomocí GPS projíždíme městem a upalujeme po asfaltce zpět do lesů.
Objevujeme vodácké tábořiště u říčky Brdy. Sotva Kuba uviděl řeku, rozzářil se a prohlásil: „Jéé, moře!" (Proč se vůbec trmácíme k moři, když by klukům stačila kdejaká louže?) Vzápětí navzdory zákazu vypíná diskmena tak, že z něj vytrhne konektor reproduktorku s takovou razancí, že z vodičů stáhne izolaci. Kupodivu se mi to večer podařilo ještě opravit. (Opravit lze vše, máte-li dost lepicí pásky...)
Tábořiště vypadá slušně a my už dnes stejně dál nedojedeme. Platím 26 zł za jednu noc a stavíme stan v odlehlém koutě areálu, abychom měli klid. Pak jdeme nejdříve ze všeho do sprch. Jsou pěkné a evidentně zcela nové, ale jednu věc jsme nepochopili. Vanička je mělká a stěny okolo ní vůbec žádné. Výsledkem je to, že v celých umývárnách i záchodech stojí centimetr vody... Správce ji pouze několikrát denně vyžene stěrkou přes práh.
Po večeři následuje uspávání. Kuba se mu úspěšně brání až do půl desáté... Z druhého konce tábořiště zní kytara a zpěv, tady piští komáři a pod vysokým břehem občas zašplouchá řeka. Zašel jsem pro pivo (2 x 5 zł) a ještě chvíli sedíme venku a užíváme si klidného večera.

3. den (63 km)

Kluci nás budí po sedmé hodině. Na tábořišti někdo hulákal skoro do dvou, ale naštěstí to bylo někde na druhé straně. V noci bylo opět pěkné vedro a první pohled ze stanu dává tušit, že přes den to bude ještě horší. Z dálky za lesem se několikrát ozvalo něco jako zahřmění, ale u toho naštěstí zůstalo. Snídáme, balíme a současně se schováváme do stínu, jak se jen dá. Před odjezdem ještě rychle oblékáme plavky a jdeme se vykoupat do řeky. Voda je poměrně teplá a krásně čistá. Písčité dno vidíme i v dost velké hloubce. Vodáci začínají stahovat na vodu první lodě, je čas, abychom vyrazili také.
V deset hodin příjemně osvěženi vyjíždíme po krásné šotolině (silnice 3. třídy), která nás zprvu vede hlubokými lesy nad řekou. Ty pak náhle končí a čekají nás asi dva kilometry po rozlehlé louce přímo pod pražícím sluncem. Kam oko dohlédne, nikde známky civilizace. Nekosená tráva, na obzoru lesy a jen omšelá směrovka nás informuje, že po neuvěřitelně rozbité odbočce bychom se dostali do vsi Biała. (Čím se tam ti lidé asi živí...?)
Za loukou objevujeme odpočívadlo a vyhlašujeme na chvíli pauzu. Je potřeba doplnit tekutiny. Po dalších dvou kilometrech přijíždíme k silnici 2. třídy z Tucholy do Czersku. Chvíli sledujeme, kolik po ní jezdí aut, a pak se rozhodujeme, že budeme pokračovat po ní. Provoz se zdá být velmi slabý. Následujících patnáct kilometrů šlapeme lesem, ale i tak jsme uvaření a voda v lahvích rychle ubývá. Projíždíme vesnicí Legbąd. Je v ní jako po vymření. Pochopíme to až před kostelem, kde právě skončila mše. No jo, vždyť je neděle! Když krokem kličkujeme mezi svátečně oblečenými davy vesničanů, připadám si tu skoro nepatřičně.
Na předměstí Czersku nám voda definitivně došla. Nechávám rodinu na kraji lesa, kde kluci staví z mechu domečky pro skřítky, a hledám u nejbližších domů nějakého živáčka. Lahve mi nakonec doplnila stařenka na vejminku vedle nového rodinného domku.
Díky GPS celkem hladce projíždíme městem. Zastavujeme na náměstíčku, abychom si v blízkém sklepě koupili nanuky (děláme si na ně laskominy už od rána). Nanuky v mrazáku mají, ale vypadají, že jsou zamrzlé v ledu už nejmíň od loňské sezony... Čert to vezmi! Stejně jsme je koupili. A nakonec přišly i docela k chuti...
Během poslední hodiny se zatáhla obloha, občas spadne pár kapek, ale jinak je jen větší dusno. Pokračujeme přes Łubnu, Gotelp a Odry mírně do kopce ke zdejší zajímavosti - kamenným kruhům. Na jedné z mála směrovek, které potkáváme, je krom nápisu „Kręgi Kamienne" navíc ještě hrdý podtitul: polský Stonehenge. Tak to jsem tedy zvědav. (Upřímně řečeno, tuhle zajížďku absolvujeme hlavně kvůli mně. Když pak kilometr před cílem opět zmizel asfalt a cestu pokrýval jen jemný prach, ve kterém naložená kola nedržela stopu ani náhodou, měl jsem trochu výčitky svědomí. Má dobrá žena se však k žádným výčitkám nesnížila. A kluci usnuli...)
Konečně stojíme před bránou do areálu. Je tu dost liduprázdno. Nejdřív ze všeho se staráme o naše žaludky (a zmlsané jazýčky) a dáváme si v občerstvení bramboráčky a hranolky - nemůžeme odolat. Pak se jdu zeptat stařečka u pokladny, jak dlouho nám bude trvat prohlídka areálu. Starý pán s šibalským úsměvem odpovídá, že to záleží na tom, jak dlouho budeme přijímat pozitivní energii. Uf. Tak jinak. Jak dlouhá je trasa? Necelý kilometr? OK. Platím pár zlotých, beru si xerokopii s polským popisem areálu a ručně kreslenou mapkou a ptám se, kde můžeme nechat kola. Prý hned tady za chajdou. Nemáme se bát, dá nám na ně pozor. Věřím mu, ale když se vrátil do budky, stejně jsem kola zamkl.
Vstupujeme na pohřebiště vybudované někdy v letech 70 - 200 našeho letopočtu Góty, kteří sem přišli ze Skandinávie. Je tu deset úplných a dva neúplné kruhy o průměru 15 - 33 metrů sestavené z kamenů vysokých od 20 do 70 cm. Kruhy jsou uspořádané do řad, které míří k místu, kde vychází slunce v den letní a zimní rovnodennosti (pokud jsem správně porozuměl textu). Krom nich je v okolí asi 30 malých pahorků - kurhanů.
Kluci se drží za ruce, běží napřed a hledají šipky na stromech, my jdeme zvolna za nimi. Je tu hezky, jen tu pozitivní energii nějak nemáme čas vnímat. Zato kluci ji zřejmě čerpají naplno. Pobíhají okolo a povykují jak střelení... Hádáme, že zdejší správce tu díky vesmírné energii možná už taky pracuje víc než sto let. Tak jako tak, sotva jsem se přiblížil k našim kolům, vybíhá z budky, aby zkontroloval, kdo jsem. Je vidět, že hlídá zodpovědně. Přeje nám šťastnou cestu, s úsměvem se loučíme a vyrážíme zase dál. Je půl čtvrté.
Obloha je tmavá chvíli víc a chvíli míň, dusno je stále stejné. Přijíždíme k říčce Wda. Meandruje uprostřed luk, v okolí se krčí jen několik statků a všude samozřejmě rostou borové lesy. Na vodě je právě nával. Skupinka vodáků na kajacích se snaží vyhnout několika pijícím kravám. Chvíli se radíme s mapou a pak míříme přes dřevěný most směrem na Karsin. Ušetříme tím pěkných pár kilometrů, ale bude to nezpevněná cesta. Ovšem to byla doteď taky. (Je vidět, že nám od včerejška zase otrnulo...) Zpočátku to docela šlo, povrch byl tvrdý, ale poslední dva kilometry už jsme opět i s ráfky zahrabaní v jemném písku. No nic, alespoň se kluci zase projdou. Zpestření nám cestou obstarají dva kombajny, které se vrací odněkud z pole. (Takhle staré modely už u nás uvidíme leda ve filmu. Řidič má jen sedadlo, které kryje před sluncem plátěná stříška. Ale nezdá se, že by ho to nějak trápilo. Zubí se na nás a mává klukům.)
V Karsinu opět přijíždíme na asfalt. Rychle u nějaké paní nabíráme dvě lahve vody a svištíme zvlněnou krajinou do Wiele. Transparent nad silnicí nás informuje, že tu o víkendu probíhaly kašubské folklorní slavnosti. Škoda přeškoda, to bychom bývali rádi viděli. Odbočujeme na Borsk a Wdzydze Tucholskie. Míříme k velkému jezeru Goluń, kde bychom dnes rádi přenocovali. Jedeme po silnici 3. třídy, ale je tu poměrně silný provoz. Ne že by nás množství aut nějak přímo ohrožovalo, ale na rovných úsecích jedou poměrně rychle a nám to stále víc brnká na nervy. A všechna jedou stejným směrem jako my! (Časem jsme pochopili, že tu moc nezáleží na tom, jestli jedete po silnici 1., nebo 3. třídy. Spíš je třeba zvážit, odkud a kam ta cesta vede a jaká je denní doba. Ta auta se podle všeho vracela ze slavností ve Wiele a od jezera do města Kościerzyna. Byl nedělní podvečer...)
Vedle silnice zahlédneme šipku s nápisem Camping. Vyrážím na průzkum. Po dvou stech metrech stojím u jezera. Camping je velmi skromně vybaven. Pár stanů a karavanů se krčí mezi borovicemi na břehu, opodál stojí dvě ToiToi budky a to je vše. Žádný plot, všude klid. Pro nás více než dostačující. Ptám se paní u nejbližšího přívěsu, kde je recepce. Sděluje mi, že nikde. Majitel kempu jen dvakrát denně přijede vybrat peníze a také přiveze pitnou vodu. To může být trochu problém, protože my už vodu nemáme. Do další vesnice se mi pro ni už moc nechce, ale klidně to ještě dám. Je to tu moc hezké, byla by škoda tu nepřespat. Paní mě velmi obšírně informuje o zdejších podmínkách a také se zajímá o naši cestu. Mám problém se vůbec „utrhnout", abych došel pro rodinu...
Vybíráme si pěkné místo deset metrů za přívěsem „mé známé" Polky a její rodiny. V tu chvíli také přijíždí majitel kempu. Naúčtoval nám celkem 15 zł a ptá se, kolik chceme vody. Než se rozmyslíme, podává nám dva pětilitrové kanystry s tím, že je máme ráno nechat pod borovicí. Tak to bychom měli. Nejdřív ze všeho se jdeme vykoupat. Voda je tradičně čistá, jen písečné dno se po pěti metrech velmi rychle svažuje do hlubin.
Šárka jde vařit a já stavět stan. Líně a beze spěchu sbírám a odkopávám ze země šišky, když za sebou slyším hlas. Přišel soused a donesl mi hrabičky. No tedy... to si nechám líbit. Než jsem stan postavil, vnutil Šárce plynový vařič, abychom se prý nemuseli trápit s naším dřívkáčem. A kdybychom prý potřebovali dobít telefony, uvařit čaj nebo kávu, jen ať se stavíme... Děkujeme a vysvětlujeme, že nic nepotřebujeme.
Po večeři píšu deník a Šárka uspává kluky, ale trvá jí to skoro do deseti. Pak sedíme před stanem a koukáme na jezero. Pohoda mě přiměla i nacpat dýmku... K absolutní dokonalosti nám snad schází už jen vychlazené pivo, ale nemůžeme být tak neskromní, že...
Je horko a na zítra prý hlásí silné bouřky.

Fotogalerie

19.10.2015 vložil/a: Santi
karma článku: 5.57
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem - Góry Bystrzyckie

Cestování
Postupně jsem se pro své krátkodobější cyklovýpravy vybavil beznosičovými bikepackingovými brašnami, které se mi pro podobné akce zdály…
28.01.2020
Santi
(5.03)

Dva dny za městem – Do Poličky na medovník

Cestování
Loňská dvoudenní cyklovýprava mě nadchla tak, že jsem byl rozhodnut si ji zopakovat i letos. I když to nebylo úplně jednoduché, nakonec se…
31.08.2019
Santi
(4.24)

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(7.1)
PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

252 cyklistů (23 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021