Za výhledy

Už dlouho ve mě hlodala myšlenka navštívit místo, ze kterého je tolik fotografií Labe, výhled na Portu Bohemicu. Stačilo to doplnit o návštěvu Litoměřic a plán na cestu s výhledy na České Středohoří byl na světě.

Vlak nás vysadil v Děčíně a konečně jsme měli dost času neběhat s koly po schodech, ale vyzkoušet si zda-li se kola vejdou do výtahu. Za pomoci průvodčího vešla, ale jen o fous.
A pak jsme vyrazili na Labskou směrem do Ústí. Byl jsem překvapen jak cesta rychle utekla, když jsem jel tudy naposledy, ještě většina cesty byla po silnici a s okolo jezdícími auty se mi zdála nekonečná.
V Ústí jsme chvíli hledali kudy dostaneme kola k lanovce. Jednak jsme si mysleli, že si kus stoupání ušetříme, jednak jsme lanovkou na Větruši ještě nejeli. Pokud by to chtěl někdo zopakovat, v jakémsi průchodu nákupního centra jsou dveře a za nimi výtah vedoucí k lanovce. Kolo se tam vejde pohodlně. Horší je to do lanovky pokud jede více lidí.
Myslel jsem, že Větruše je tak ve dvou třetinách kopce, ale stoupání, které následovalo spolu s děravou asfaltovou silnicí vytvářelo dojem, že rozhledna byla někde na úpatí. Ale každý konec jednou skončí. Před Hostovicemi jsme uhli na červenou, bylo to rozhodně lepší než po značené cyklotrase zbytečně ztrácet výšku. A pak to najednou šlo rychle a my stáli na terase restaurace U sv. Barbory v Dubičkách, odkud jsou ty notoricky známé pohledy.
Dál jsme pokračovali po žluté. Ne vše bylo pro nás dobře sjízdné, ale překvapivě na Doerellovu vyhlídku se na kole dá zajet velmi pohodlně.
Žlutá pokračovala ještě kolem rozhledny v Radejčíně, výhledy prý nic moc, povídala manželka, já tam nevlezl, všechny tyhle rozhledny s roštovými schody mi nedělají dobře.
A zase na silnici a do kopce. Ke všemu okolo nás jezdily naložené náklaďáky, takhle v sobotu odpoledne bych je nečekal. Zadostiučiněním byl ale dlouhý sjezd přes Chotiměř a pak Opárenským údolím. Pořád z kopce, takže najednou jsme byli na přívozu v Žernosekách. Všude spousta lidí, zmatek nad zmatek, právě se konalo vinobraní. To bylo pro nás na překážku hlavně na druhé straně, museli jsme se s koly doslova prodírat davy.
Nakonec jsme se dostali zpět na labskou cyklotrasu a pohodlně dojeli do Litoměřic.

Ubytovali jsme se v hostelu u sv. Štěpána a zbyl nám příjemný večer na prohlídku města a dobrou večeři. Ráno jsme se domluvili, že po snídani vyklidíme pokoj, ale zavazadla necháme na recepci a kola schovaná v garáži a ještě zajdeme na mši.

Pokračovali jsme v cestě po labské až do Roudnice, kde jsme mimo jiné navštívili místní vynikající cukrárnu a mimo jiné jsme v ní ochutnali tolik propagovanou dortletku.

Dál naplánovaná cesta vedla po silnici do Budyně nad Ohří. Cesta to nebyla nic moc, to jsem věděl předem, smyslem však bylo jet s výhledem na kopce Středohoří a to se rozhodně povedlo. Celou cestu jsme měli tu úžasnou scenérii před sebou. V Budyni jsme krátce obešli hrad a přejeli do Doksanského kláštera. Krom zajímavé komentované prohlídky jsme okoukli postavené kulisy k nějakému filmu. Vypadalo to opravdu přesvědčivě i z blízka. Musel jsem na zeď poklepat, abych se přesvědčil, že opravdu není kamenná. Z Doksan to pak už byl jen skok na vlak do Bohušovic.