Expedice Šumava 108 - den třetí a poslední

Poslední pokračování výletu dvou starých bláznů po Šumavě.
Třetí den našeho šumavského putování začíná v osadě Jelení Vrchy pohledem z okna. NEPRŠÍ, je to dobré. V noci jsme totiž slyšeli déšť. Navíc se v oblačnosti dělají díry a tak snad nezmokneme. Naše první cesta vede k bufetu, kde nás vítají jako staré známé. Dáváme párky a čaj a Pepa navíc, tu včera nabízenou slivovici. A o mě bude říkat, že jsem notorik, když si dám večer tři piva. Sám je notorda, snídat tekuté švestky. Po snídani usedáme do sedel a míříme, nejdříve jen pár desítek metrů, k muzeu, kde vidíme na modelu celý plavební kanál. Pak ovšem znovu na kolo a teď už doopravdy. Stále mírně z kopce, přes Raškov a Klápu do Zadní Zvonkové.
Tady je kostel, v tomto kraji působící jako zjevení. Jak to, že jej soudruzi nechali stát a nevyhodili jej do povětří, jako desítky jiných? Na informační ceduli v kostele vidíme, že stačilo, pár let další komunistické péče a kostel by spadl i bez trhaviny. Teď je krásně opravený, stejně jako přilehlý hřbitov. Od Zvonkové míříme do Rakouska, alespoň pár stovek metrů. Pak to točíme zpět, zkontrolujeme ceny v hospodě u hranic a zpět do Čech. Máme za sebou prvních dvacet kilometrů a před sebou vidinu pohodového sjezdu k Lipnu. ( Jak se opět mýlíme!!) Pokračujeme na Přední Zvonkovou a na Kyselov. Jenže TAM někde se to stalo.
Koukáme po pasoucích se kravičkách a přehlídli jsme odbočku. Před sebou Lipenskou přehradu, cesta z kopce - pohoda. A najednou jsme u jezera. Ale po přívozu ani památka. Jsme na samotě Valtrov. Teď máme dvě možnosti: Buď se vrátit po silnici, vystoupat zpět ke kravičkám a pokračovat po silnici, nebo tlačit pět kilometrů po pláži, lépe řečeno po dně jezera, neboť je méně vody než obvykle. Nechce se nám do kopce tak tlačíme. Chvilkami se dá jet, ale žádná sláva to není. Občas šlápneme do vody, obcházíme kaluže, a po pár kilometrech je nám to už jedno. Nadáváme si, proklínáme kravičky a nakonec uznáváme, že ty kravičky za to nemohou, to spíše ti dva volové, co nekoukají do mapy.
Konečně jsme tam. Kyselov!!! Přezouvám ponožky, koupu si nohy v přehradě a čekáme na přívoz. Ten za chvilku přijíždí, nalodíme se a na druhé straně jezera pokračujeme z Dolní Vltavice na Černou v Pošumaví. Poslední stoupání na Bližnou, přemýšlím, kde dáme oběd, když Pepa najednou nasazuje k trháku. V Černé, před legendárním hotelem Racek mu volám kde je, a Pepa oznamuje, že už jede k nádraží. Koukám na hodinky a zjišťuji, že za půl hodiny nám jede vlak. Ale původně jsme chtěli jet až tím dalším. Nevadí, jestli mám dobrou paměť, tak u nádraží je také hospoda. Přijíždím na nádraží a Pepa mě žene koupit si lístek. Asi ho chytla touha po domově (nebo po Janičce???)
„ Já myslel, že se najíme," říkám. „ V Budějovicích" oznamuje Pepa. Jenže - české dráhy mají výjimečně zpoždění a v Budějovicích máme tři minuty na přestup. Padneme do vlaku a zavelíme: Na Plzeň Vávro, na Plzeň! A jedem. V Nepomuku vystoupíme a usuzujeme, že teď už vydržíme domů o hladu. V hotelu je stejně zavřeno. Navíc nám přijíždí naproti můj bratr a tak mu oznamuji, že jsme hladoví a že bude těch posledních třináct kilometrů dělat motivátora a potáhne nás k domovu. Po chvilce brácha konstatuje, že jedeme, jako kdybychom neměli v nohách tři dni putování. To je asi předsmrtná křeč. I ten přiblblý kopeček mezi Srby a Ždírcem vyjedeme jako nic. A pak jsme doma. Večer nezbytné posezení na terase, vyprávíme manželkám, které si stejně myslí, že mají doma dva blázny a možná nejsou daleko od pravdy.
Za tři dny jsme ujeli 218 km, nastoupali 2800 metrů a vypili cca 10 piv na osobu a jednu slivovici ( já ne) k tomu. Vzhledem k věku - slušný výkon.
A proč se naše expedice jmenovala Šumava 108? Je to prosté. 56 + 52. Tolik je nám let.
A příště??? Možná Jizerky, nebo Krušné hory, ale v každém případě Expedice 110.