reklama

Na kole do Koločavy

Koločava, muzeum úzkokolejné železnice ve skanzenu Stará vesnice
Koločava, muzeum úzkokolejné železnice ve skanzenu Stará vesnice
Foto: Autor

Nejdříve přišel Mirek a Jitka s návrhem cyklotreku na Ukrajinu. Potom následoval muzikál Koločava, na motivy Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, z pera Petra Ulrycha a Stanislava Moši, v zámeckém parku ve Slavkově u Brna, scéna .."do světa už kráčí osvěta".. příjezd sboru prvorepublikových četníků na bicyklech za zpěvu písně „Civilizace" a bylo vystaráno. Musím na Zakarpatskou Ukrajinu... V Koločavě byli snad už všichni, jenom já ne... Míra vypracoval itinerář, poslal odkaz na článek v Trekingu od Evy Vorlové a už jsem se jenom těšil.

Přesun přes Slovensko do Humenného volíme vlakem. Přímý spoj do Košic má kapacitu jen osm kol, v kombinaci s termínem prázdnin a potřebou čtyř místenek pro kola v jednom vlakovém spoji vzniká „kombinace vražedná". Nakonec se podařilo a vyjíždíme v osvědčené sestavě cyklopoutníků, neboli „brašnářů", nebo chcete-li „natěžkystů", Mirek, Jitka, Mila a já, vstříc poznání.

V Humenném (156 m n.m.), už za tmy na nádraží u studny, zdravíme sochu dobrého vojáka Švejka a 5 km za městem na louce, ukryti za lánem kukuřice nedaleko silnice u obce Hažín nad Cirochou, vychutnáváme první noc na vandru.

Cesta z Humenného do ukrajinské obce Kostryna

„Víš co je jednotka pro zavazení?", „půl prdele"... zaznělo při balení harampádí ve stanu. Od rána je jasno a teplo, bude pařák. Hlavní silnice číslo 74 vede k hraničnímu přechodu na Ukrajinu u obce Ubľa, příjemných 52 km po mírně zvlněné silnici s minimálním provozem. Itinerář dnes velí 76 km, tak není kam spěchat. Obec Kamenica nad Cirochou nás vítá největším počtem čápů, co jsem kdy viděl pohromadě. Na poli za traktorem v brázdách kráčí kolem padesáti čápů bílých. Za okresním městem Snina začíná vozovka mírně stoupat. Vpravo se zvedá pohoří Vihorlatu, vlevo Bukovské vrchy. Projíždíme národním parkem Poloniny. Vyjíždíme sedlo Kolonický vrch (441 m n.m.), na kterém stojí astronomická observatoř. Naši „kačeři" po cestě loví svoje první prázdninové „kešky". Zatím jsme potkali jen jednoho cyklistu „natěžkystu" a to v protisměru.

Následuje dlouhý sjezd do Ubľy a k hraničnímu přechodu na Ukrajinu. Přechod je malý, relativně nově vybudovaný a co je hlavní, není tady žádná fronta aut. Odbavení probíhá v klidu a s úsměvem, jak na slovenské, tak i ukrajinské straně. „Kam jedete,".. ptá se mladý ukrajinský policista v černé zásahové kombinéze a s úsměvem plným zlatých zubů „do Koločavy a na kole?".. diví se „od vás tam jezdí všichni terénními auty nebo na motorce".. a přeje nám šťastnou cestu. Jestli všechno půjde hladce jako tento „obávaný výstup z Schengenu", tak nemám obav z poznání této „mýty opředené" oblasti Ukrajiny.

První obcí na ukrajinské straně hranice je Malyj Bereznyj. Střechy a fasády kláštera sv. Mikuláše svítí novotou. Po silni N 13 pokračujeme kolem řeky Už a železniční trati Užhorod - Lvov. Za městem Velkyj Bereznyj vjíždíme do Užanského národního parku. Údolí řeky se tady začíná zužovat a výška okolních kopců znatelně narůstat. Kvalita silnice je žalostná, rozbitý asfalt, samá díra a krajnice mnohde úplně chybí. Pokud si doma někdy stěžuju na kvalitu cest, měl bych chvíli jezdit po zakarpatské oblasti a začnu si stavu našich silnic vážit...

Za ploty domků vesnice Zabrid na nás pokřikují děti „ahóój".., zastavuji u česáčů jablek. Ovoce je kolem silnice spousta, „to máte na mošt nebo na pálenku".. ptám se dvou „chasníků", „na pálenku, ochutnej".. a podává mi plnou skleničku. „ta píše".. uznale chválím a lapám po dechu. Chvíli jsme pohovořili a pokračujeme v cestě. Zjišťuji, že místní obyvatelé mluví převážně rusínsky a že než v mém případě špatně mluvit anglicky a ještě hůře rusky, bude lépe domlouvat se česky a půjde to také. Mnoho výrazů má rusínština stejné jako slovenština. Dokonce se dovídám, že ukrajinština je více podobna rusínštině než ruštině. A jak že poznám rusínštinu ? No přece jako hromada „starých" chlapů, z vojny...

Samostatnou kapitolou pro mně je azbuka. Ukrajinská azbuka (cyrilice) je podobná té ruské, má však mírné odlišnosti.

V obci Sil zastavujeme s Milou u dřevěného „monastýru" sv. Vasila Velikého, je z roku 1777, patří k bojkovskému typu karpatských kostelů. Těchto úžasných dřevěných církevních památek máme v seznamu po cestě několik kvůli dřevěným turistickým známkám, které pronikly už i na Ukrajinu. Další překrásný dřevěný kostel je v obci Kostryna. Pokrovský „monastýr" je zasvěcen ochraně Panny Marie, pochází z roku 1645 a má turistickou známku číslo 20.

Odbočujeme do vsi Kostrinska Roztoka doplnit v „magazinu" zásoby a spláchnout prach z cest ukrajinským pivem Oboloň. Pivo mají čepované, studené a dobré. V rozhovoru s místní „tetou", které jsme zabrali lavičku u domu vedle obchůdku, „dolaďujeme" některé jazykově společné výrazy pro zdvořilostní fráze. Tábořiště jsme si vyhlédli u řeky Už nedaleko železničního mostu na začátku vesnice. Je tady klid, spasená travička, snadný přístup do řeky. Koupel je příjemná. Ani nerozděláváme oheň a vaříme na plynu, „stal se z tebe plynový skaut,".. říká Mila a má pravdu, nechce se mi na dřevo. Noc je příjemná, teplá a bez komárů. Jo a vymyslel jsem vymyšlený stojánek na kolo, ale o tom až někdy jindy.

Od údolí řeky Už k polonině Boržava

Nad ránem padla rosa, přišly dvě stračeny na pastvu, na mostě sem tam zarachotí vlak, teplo hned od rána a vymetená obloha. Romantika jako prase. Cítím ten správný prázdninový klid.

Kolem silnice N 13 fotím dřevěné telegrafní sloupy. Jsou tak o polovinu nižší než co znám a na třech ramenech mají 24 izolantů. Úzké údolí vypadá zajímavě předrátovaně. Vedle cesty za Kostryní míjíme vyznačené tábořiště i s přístřeškem. Za zmínku stojí chráněné železniční přejezdy na elektrifikované trati Velkyj Bereznyj - Volosianka. Strážní domky mají předzahrádku, kytky, bílé obrubníky, kolem přejezdu černo-bíle natřený plot, vypadá to pěkně.

Začínám si více všímat opravených zděných kostelů. Zpravidla svítí novou lesklou barevnou oplechovanou střechou a barevnou omítkou. V okolní šedi ostatních domečků vesnic vypadají tyto církevní stavby okázale, oproti již zmíněným dřevěným karpatským kostelíkům. Za Zhornavou se údolí rozšiřuje, kolem cesty jsou k vidění ohrady, pastviny, posečené louky, sušáky na seno. Kravky se v klidu loudají po silnici, auta neauta, jako někde v Nepálu, míjíme koňské povozy se slámou... Pastva pro oči a objektiv fotoaparátu. Jet se rychle stejně nedá, jak je silnice rozbitá, tak se kocháme a nasáváme atmosféru venkova.

Nad Volosiankou vede horská železniční trať, takový „Zakarpatský Semmering" s množstvím tunelů a viadiktů, která se šplhá do Užockého průsmyku (852 m n.m.). Průsmyk si Mila pro tentokrát „odpustila". Silnice vede pod dlouhým viaduktem o šesti pilířích napříč údolím nad vesnicí Užok. Až doma jsem si přečetl, že ve své době to byl nejdelší most na území Československa. Kousek od viaduktu v dolní části obce se ukrývá malý dřevěný kostelík sv. Michala. Patří také k bojkovskému typu karpatských kostelů a má turistickou známku.

Odpočívám na návsi s dvěma „domorodci". Po obvyklých otázkách odkud a kam, vypráví o životě u nich na venkově. Mladší jezdí za prací někam k Liberci. S lidmi, kteří v České republice pracovali, nebo tam někoho mají, jsme se setkávali každý den. Vždy se k nám srdečně hlásili, když spatřili české vlaječky na cyklobrašnách, byly to příjemné okamžiky.

V obci naše výprava odbočuje na vedlejší silnici T0722. Vede malebným údolím, proti proudu potoka, po modré turistické značce, kolem pěkných míst pro táboření. Pozvolna stoupáme kamenitou cestou do „perevalu" (892 m n.m.) nad zapadlou vesničkou Husnyj. Naskýtá se fantastický rozhled na okolní kopce a údolí. K jihovýchodu se táhne výrazný hřeben Bukovské poloniny, jež leží na rozhraní Zakarpatské a Lvovské oblasti. Na jihu se zvedá polonina Boržava.

Potkáváme dnes první cykloturisty, Ukrajince. Klučina jede pořádně naložený, pěkná „děvucha" jen s batůžkem. „Si to někdo umí zařídit"... povzdechne si Mila a polituje chlapce. V průsmyku odpočívá skupina skautíků s batohy, ty vyvezl na korbě nákladní ZIL. Kolem cesty roste spousta borůvek. Následuje dlouhý sjezd do vesnice Perekresnyi kolem horské říčky Žděnivka. Až tam máme pod koly opět asfalt. V „gorodě" Žděněvo stojí několik nových moderních hotelů, restaurací a „turbáz". Na okolních svazích je zimní lyžařské středisko. Po „gruntovce" T0719 a T0718 se dostáváme do Verkhni Voroty. „Magazin" je zavřený, ale stačí zazvonit a „panimáma" přichází a jde prodávat. K přespání využijeme malé hřiště za obcí hned u cesty.

Nekompromisně stoupáme do silničního sedla (619 m n.m.) nad městem Volovec. Je odtud pěkný výhled na vrcholový kříž hory Temnatij (1343 m) poloniny Boržava a na kopce Verchoviny, kolem kterých jsme včera a dnes projížděli. Huklivyj nás vítá pozvánkou na festival borůvek, Verchovinská jafyna. V okolí se mnoho lidí zabývá sběrem lesních plodin a jafyna je místní lidový název pro borůvku. Zastavujeme u dřevěného kostelíku sv. Ducha. Je tady pramen a lavička pod lípou. Mila jde fotografovat, „lovit kešku", potom si něco dlouze píše do deníčku. Já zatím doplňuji zásoby vody, abychom nezdechli vedrem. „Ta voda je svěcená, zázračná a dobrá".., upozorňují mě „bábrlinky" co sedí ve stínu na lavičce a pozorují naše konání. Dávám se s nimi do hovoru, je z toho milé setkání a společné fotografování. Marně vysvětlujeme, že nejsme novináři a nepíšeme knížku o jejich kraji. Slibujeme, fotky určitě pošleme.

Stoupáme do dalšího silničního sedla (731 m n.m.) na hranici okresů Mižhirja a Volovec. Vede odtud turistická cesta přes boční hřebem na Velikij verch (1598 m) poloniny Boržava. Líbí se mi, jak v Karpatech mají ochranáři vyřešené značení hranice území národního přírodního parku. Používají dřevěné zašpičatěné kůly natřené šikmými bílo zelenými pruhy. V krajině to působí hezky.

Šupeme z kopce až do horského okresního města Mižhirja. Romantické vesničky a dřevěné kostelíky lemují údolí říčky Repinky. Musím to tu zmínit, v předměstí Mižhirje v Siomy mám poprvé ukrajinský boršč, vynikající.

Z Mižhirje k Siněvirskému jezeru

Nejvyšší horou v blízkém okolí města je Kamjonka (1578 m). Pod vrcholem je vidět střecha horské chaty Kamjonka a ta stojí v Siněvirském „perevale". Na tom není nic složitého, jen „vyfunět" ten kopec. Silnice T0720 má 8 % stoupání, pro naložené kolo s plus osmnácti kilogramy v brašnách tak akorát. Zvládli jsme to. Výhledy na okolní poloniny a hory jsou čarokrásné. Na loukách prozkoumávám konstrukce velkých kupek sena s posuvnou stříškou. Ještě před stoupáním se zdravíme s velkou partou cykloturistů „natěžkystů" z Ruska. Zrovna měli siestu a řáchali se v potoce. V horském sedle „bábušky" prodávají karpatské suvenýry a borůvky, nakládané houbičky, sušené bylinky... zpracované přírodní dary Siněvirského národního parku. Provoz aut po silnici je minimální, stav vozovky standardní, „samajama".

Sešup do vesnice Siněvir trochu prohřál brzdové kotouče. Hlavní cíl cyklotreku vesnice Koločava je skoro na dostřel. Tam itinerář velí dvě noci setrvat v „turbáze" Četnická stanice. Mirek s Jitkou jedou přímo, já s Milou odbočujeme a proti proudu horské řeky Terebla směřujeme k Siněvirskému jezeru (987 m n.m.).

Za Siněvirskou Poľanou je kolem cesty vidět množství turistických odpočívek s přístřešky, dřevěnými stoly, lavicemi, ohništi, hojně využité výletníky při pikniku a to všechno uvnitř národního parku. Když se chce, jde všechno. U cesty stojí nový plot obory, centra pro rehabilitace medvěda hnědého. Ve vesnici zdravíme velkou skupinou bikerů z Jihlavy. Na Ukrajině jsou na cyklistickém zájezdu s cestovkou a ubytování mají v Koločavě na Četnické stanici.

Před vstupem k samotnému jezeru platíme „vlezné" a teprve teď začíná to správné stoupání. V poslední fázi už jenom tlačíme těžká kola. Propoceného „dresíku" nelituji. Siněvirské jezero je největší jezero na Podkarpatské Rusi. Leží v hlubokém zalesněném údolí pod horou Ozirňa (1495 m) a má turistickou známku. Okolí mi hodně připomíná Čertovo jezero na Šumavě.

Zpět jedeme stejnou cestou. V Siněvirské Poľaně zastavujeme v kolibě „Huculočka", česko-ukrajinské hospodě, na čepu je Starobrno a na jídelníčku domácí huculská strava. „Vy jste Češi?".. ptá se nás asi desetiletý kluk, „já jsem taky Čech,"...dodává. „A co tady děláš?".. zeptala se Mila, klučina evidentně nevypadá na turistu. „Jsem na prázdninách u babičky, bydlíme v Brně".. trochu nejistě odpovídá. „Tak to máš bezvadný, být tady na prázdninách, to by se mi líbilo, je tu moc hezky".. odpovídá Mila a dítě se rozzářilo jako sluníčko..

Hezky tu je, to jo, ale zrovna přichází nad okolní hory pozdně odpolední letní bouřka. Ukryti v kolibě tušíme, že dnes už daleko nedojedeme. Vybírám jedno z odpočívadel u silnice, pěkně u vody s přístřeškem, stolem, lavicí, ohništěm, travičkou... Užíváme si pozorování jasné noční oblohy bez světelného smogu.

Fotogalerie

21.04.2013 vložil/a: pavelv
karma článku: 5.83
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Poslední cesta

Ze života
S Pavlem, s mým úžasným manželem, cestovatelem tělem i duší jsme letos plánovali cestu do Persie, k Perskému zálivu a zpátky, 4 až 5 měsíců…
15.11.2017
pavelv
(6.06)

Maďarsko a Chorvatsko na kole

Cestování
Skončila zima nezima. Vypnul jsem lyžařský vlek, naštípal dříví na zimu příští, zabalil vše potřebné, rozloučil se z Gorolemi...…
20.04.2017
pavelv
(5.83)

Bosnou a Hercegovinou na kole (2)

Cestování
Sarajevo Před Sarajevem mám problém se značkou silnice pro motorová vozidla. Provoz jako kráva, nějak jsem se prokličkoval do Ilidže, což…
09.03.2015
pavelv
(4.81)
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

249 cyklistů (13 přihlášených)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle…
Peggy | 10.06.2024

Z Drásova do Říma

Z Drásova do Říma, květen 2024 Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy…
Monolema | 06.06.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11…
Peggy | 02.06.2024