Snad všichni jsme vyrůstali a naše kola s námi

Kolo jakožto pomocníka a společníka jsem si časem velmi oblíbil. Cesta vzájemného pochopení a růstu ale vyžaduje čas. Přesto, že mám nohy silné, pomáhá mi kolo dostat se dál a rychleji než bych dokázal po svých. Vždycky tomu tak ale nebylo.

Některé začátky jsou trochu složitější

Některé začátky jsou trochu složitější, některé jsou doprovázeny mírným nepochopením a nedostatkem citu a ty nejvydatnější mají všechno. Moje první seznámení s kolem (malé dětské kolo bez přehazovaček a s brzděním přes pedály) bylo pojato více jako zápas, než-li vzájemná soudržnost. Udržet balanc dostatečně precizně byla pro mě nová věc. První pokusy končily s mírnými odřeninami, velkým vztekem a řinčivým zvukem dopadajícího kola na zem. Kolemjdoucí si přitom mohli povšimnout, jak mi vztek umožňuje zvednout kolo nad hlavu a poslat ho k zemi, abych mu to pořádně vrátil. 

A jak to bylo dál?

Po tom co jsem zkrotil malé kolo a získal potřebné zkušenosti, přesedlal jsem na větší horské kolo fialové barvy s červenýma pruhama. To byl nářez. Stále bez přehazovačky, ale již s brzdami na řidítkách. Bylo ovšem o dost vyšší a já se z něho bál sesedat. Takže jsem radši nezastavoval. Ze začátku musel jet někdo napřed, aby mě chytil až dojedu. Pak už jsem nějak seskakoval, ale stále v tom byl strach. Jednou jsem dokonce raději vjel pod auto, než abych musel zastavit. Z toho, že čtete tento text jste jistě usoudili, že jsem to nakonec nějak přežil. Po potřebném počtu seskoků se ze mě stal zkušený parašutista a seskakoval jsem bez úrazu.

Čím větší, tím lepší

Horské kolo zůstalo v kurzu. Přece nebudu jezdit jenom po cestě, to bych byl ale bábovka. Výška kola opět vzrostla a dala mi možnost růst ještě dál. Dokonce mi tahle výška stačila až do teď. Vydrželi jsme spolu a stále si navzájem rozumíme a dbáme o bezpečnost a pohodlí toho druhého. Dříve jsem na něm jezdil 4 kilometry do školy z dlouhého kopce a pak si probojovával cestu domů. Do školy jsem se tak dostal mnohem rychleji než autobusem a když jsem potřeboval jet domů, nemusel jsem čekat na autobus.

A co dnes?

Dnes mi kolo dělá společníka 5 dní v týdnu a to při cestě do práce a pak zase zpět. Pomáhá mi začlenit fyzickou aktivitu do pracovních dní, a i když to mám na kole do práce pouhé 4 kilometry, vždy se se při tom pořádně zapotím. V polovině cesty je dlouhý a strmý kopec. Většina lidí se mu vyhýbá a to i chodci. Na kole je to ještě zajímavější. Při silnějším sešlápnutí pedálu se má kolo tendenci stavět na zadní.  Pokud je ale sucho a cesta je zaprášená, zadní kolo mi sem tam prohrabuje. Cesta zpátky domů je krásně rychlá. Je to jakési metaforické vyjádření toho, jak moc se mi chce do práce a jak moc domů. Někdy když se probudím a necítím se při síle, uvažuji nad tím, jestli raději nezůstat doma. Na vrcholu kopce je pak pocit ale úplně jiný, pocit vítězný. Ten mé morálce vždycky napomůže.

P.S.:

Nikdy jsem nepřišel na chuť zvonku a proto jsem ho na kole ani nikdy neměl. Asi proto, že používat vlastní hlas se nestydím. A tak raději hlasitě zvolám vhodně vybraná slova, než bych cinkal na zvonek.