Dálka je oponou 3 – A vyplatí se to?

Jsem z domu jen dva dny, a připadá mi to, jako bych byl na cestě týdny.
Třetí den odpoledne bývá krize - učili nás na školních lyžařských zájezdech a nutili nás trávit čas místo na lyžích ve společenské místnosti hraním „prší" nebo „vole padni".

Zatím na mě nic takového nedolehlo. Hory mezi Schwäbish Hallem a Löwensteinem jsem přejel s jednou kratší procházkou do strmého kopce, kde bych tutově motorek uvařil. Jako předchozí dva dny, zase téměř sám na silnici, v devět hodin ráno už mám za sebou 40 km a téměř vybito, ale času tolik a do cíle v Karlsruhe už jen 85 km, prostě paráda.

Ve vinařském kraji v okolí Weinsbergu se těžko hledá místečko, kde bych se mohl s elektrocentrálou schovat, jedna vesnice navazuje na druhou, tak se uvelebuji na lavičce u silnice, která se ukazuje být tou slavnou panevropskou cyklotrasou Praha-Paříž.
Všude klid, je brzké ráno - první máj .

Kolem desáté mě z mého poklimbávání na sluníčku probudí lomoz, jako by kolem projížděl nějaký cirkus. A opravdu. Skupina mládeže táhne za sebou starý VW jako káru, na něm připevněnou hudební aparaturu co hraje nějakou tu nejnovější „pecku", jinak VW slouží jako vozík na pivo, víno a kořalku. Mládež jsem se svým soustrojím nějak zaujal, chvilku se mnou klábosí a opět velmi přátelsky nabízejí láhvové pivo, které tentokrát s velkou lítostí odmítám, protože vím, co by se mnou udělalo nalačno za vedra, které mě čeká.

Pak z druhého konce přichází jiná skupinka, ty táhnou jen dětský kočárek, a ze třetí strany další se žebřiňákem, vše fest naloženo chlastem, skupinky se spojují a táhnou dál.
Ne, že bych záviděl, ale tak nějak je mi líto, že už nejsem ve věku, kdy bych za sebou vlekl kárku s chlastem a místo toho v ní vozím elektrocentrálu, baterie, stan a spacák.

Klid po desáté končí a cyklostezka se zaplňuje cyklisty, a já jsem tam jak ve výloze, raději vše povypínám a pohnu se někam dál, kde nebudu tak na očích, i když baterie nabity tak z jedné třetiny. Za pár kilometrů nacházím mnohem příhodnější místo k nabíjení, na břehu potoka, centrálu schovám pod můstek, rozkládám lehátko a v polostínu usínám.
Probudil mě vlhký čumák v obličeji, očuchával mě nějaký pes velký jako tele. Jeho majitel, co byl na procházce s rodinnou, se ukázal být velkým technickým hloubalem.
Dopodrobna jsem musel vysvětlit, jak motor funguje, ukázat řídící jednotku, vysvětlit systém dobíjení, dojezdy, rychlosti, snad tři čtvrtě hodiny mě ten vědecky zanícený muž zpovídal, než vznesl otázku, která jednou padnout musela:
„A vyplatí se vám tu hroznou váhu takhle táhnout?"
Odpovídám popravdě:
„Nevyplatí. Ale když už jsem se do toho dal..."

Muž chtěl něco podotknout, ale pak svoji řeč polknul.
Pomohl jsem mu tedy sám:
„Já vím, nejste první ani jediný, kdo si myslí, že jsem úplný idiot."

Jindra 22.6.2012