reklama

Blízký Východ a Skandivánie 2011, Irák

Válečná porada v Iráku...
Válečná porada v Iráku...
Foto: Autor

Irák... Možná to zní moc nebezpečně a brutálně exoticky, ale ten kdo se o cestování zajímá, tak ví, že irácký Kurdistán je už pár let normálně otevřený pro turisty, Kurdistán má svou vládu, svou armádu a je vcelku dost separovaný od zvěrstev, co se dnes a denně dějí v Bagdádu a okolí. Pravdu povědíc, severní Irák toho nemá turistům příliš mnoho nabídnout, protože veškeré památky z počátků civilizace (jako Babylon) jsou právě v území, kam není radno strkat nos. Ale přece jen..., kdo může říct, že byl v Iráku na kole? No moc lidí ne, ale JÁ jo! :-) Pročetl jsem pár informací od cyklistů, kteří to jeli přede mnou a všichni psali o naprosté pohodě, snad jen přechod do Íránu je pro silnější nervy, kde si je třeba vyčlenit celej den a obrnit se velkou trpělivostí.

Takže plán byl původně velice optimistický a to - projet severním Irákem do Íránu, západním Íránem na sever, překročit do Arménie, pak Gruzie a pak se uvidí. Jak se to snadno řekne a jak snadno to všechno pohoří na neudělení íránských víz! Ti hajzlíci mi normálně ty víza nedali! Zaplatil jsem 50 euro, čekal jak magor a pak mi bylo oznámeno, že prý jako sorry! Žádný důvod, nic! Takže co já teda musím udělat, když se chci podívat do Iráku a i do Arménie? Pekelnou cestu! V Iráku udělat kolečko a zase se vrátit do Turecka (existuje jen jediný přechod mezi Tureckem a Irákem), přejet celý Turecko od jihu na sever, přes ty největší hory, vjet do Gruzie (turecko-arménské přechody jsou všechny zavřené), vjet do Arménie, opět udělat (necelé) kolečko a vrátit se do Gruzie. Taková ztráta času a těch strašnejch kilometrů navíc!!! No ale, co už naděláme, jdeme na to!

Na kole po Iráku!!!! Začíná se mě zmocňovat euforie!! :-D

Do Silopi už to není daleko, ale tam začínají značný problémy. Valí se na nás hordy harantů, žebrají peníze, jsou agresivní a šutry kolem nás lítají velice blízko a velice často. Místní dospělí to jen s úsměvem pozorují! Strašný! Před hranicemi je tak 6 km dlouhá kolona kamionů. Samotnej přechod je formalita, čaj a razítko na 10 dní a čau, jeďte si kam chcete! Irák si libuje v kýči, takže hned za čárou nechybí fontánky s delfíny a koňmi. Před ZAHO zajíždíme do objektu plného obchodů a dáváme si tam v jedné knajpě jídlo. 10 USD na hlavu nám pak totálně nabourává rozpočet. Kurvafix! V samotném ZAHO rozjíždíme show s názvem - hledání mapy! Nikdo nemluví anglicky, ale po vyčerpávajícím boji nalézám 2 obchody, kde by to snad mohlo být reálné, ale prodavač vytahuje pouze nástěnnou mapu Iráku v arabštině... Ale pokračuju dál a v jednom stánku týpek fakt vytahuje mapu Kurdistánu, žel opět v arabštině. No ale s pomocí 30 okolostojících lidí si tam dopisuju anglický názvy měst. Strašná show, klubko lidí kolem každýho z nás. Ale není to tak agresivní jako v Turecku. Daří se nákupy a Torsten povykuje nad cenami piva a kořalky a oboje kupuje. V jedné vesnici nabíráme vodu u mešity, je tam tak 100 lidí. Ale opět vše probíhá v přátelské atmosféře. Zajíždíme do pole, stanujeme, přichází týpci, fotí se s náma a pak likvidujeme zásoby chlastu - pořádně to s náma zametá!

Ráno je těžký, ploužíme se od ničeho k ničemu, kocovina nás drtí. Snad až kolem 11h jsme schopni vyjet a stoupáme vzhůru. Jeden bagrista nám dává vodu. Maren se stova vleče. Mě bolí hlava jak střep a s Maren je to bledý, nemůže, je nachlazená a kocovinu má pravděpodobně strašlivou. Nicméně krajina je úžasná, jen pár aut a počasí suprový. Jeden z nej okamžiků na cestě, prostě paráda. Žebráme chleba a zapichujeme to před dalším stoupáním. Velká škoda, já bych ještě kus jel. Ach jo! Kempujeme a pohodička je fakt velká, s Torstenem děláme večer konečně pořádnej oheň a debatujeme nad smyslem všehomíra. Prostě úžasnej den, a co na tom, že jsme urazili jen pár kilometrů (36 km).

V jakési dědině, co ani není na mapě, je týpek, co mluví perfektně anglicky a tak kecáme. O kus dál chceme koupit zeleninu, kterou ovšem dostáváme zadarmo. A pak už konečně vidíme AMADYIA, vesnici na vrcholku hory. Pálíme tam. Před AMADYIA je zas jakejsi „disney park", restaurace a podobný sračky. Drápeme se na vrch a chceme si dát pivo, ale kšeft je zavřenej. Jsme tam opět velkou atrakcí. Jeden kolemstojící kolemjdoucí mě vede do zastrčené hospody, kde pivo je a tak kupuju. Další omladina se chce svést na mým kole a já bláhově svoluju, ale bohužel to dopadá téměř tragicky, protože borec pochopitelně hází tlamu, zdrhá pryč! Naštěstí se pohnuly jen řídítka, takže to dobře dopadlo. Jdeme nazpátek do hospody a konverzujeme s týpkem, co byl v USA, a jeho kámošem, co žije ve Finsku. Po pár pivech sjíždíme dolů, ale zastavuje nás opět náš známý Fin, tak ještě musíme vypít pivo s jeho dalšíma známýma. Jelikož už jsme pěkně šrot, omlouváme se a jedeme kempovat na louku, kde pochopitelně dáváme ještě další piva z vlastních zásob. Se s tím přece nebudeme tahat, ne? Objevuje nás jeden místní člen, kterej neváhá zavolat svýmu anglicky mluvícímu synovci a tak přes telefon komunikujeme. Je nám nabídnuto cokoliv a nekonečná pomoc zajištěna. Borec nemůže pochopit, proč nechceme jít s ním a proč spíme ve stanech, když u něho můžeme spát pod střechou. S Torstenem ještě likvidujeme zásoby zrní a jedeme spat.

A dolů, je hic jak sviňa. Prvních 30 km to docela letí, ale pak se jízda podél toku řeky mění na sérii horských prémií. Kolem 12 h je na slunku 48°C a nepohne se ani lístek. Lije z nás fakt strašně. Cesta následuje řeku, ale občas ji obíhá, jak se jí zachce a rube to přes další a další hřebeny. Cestou něco nakupujeme, něco dostáváme zadarmo, takže pohoda. Poslední stoupání na BARZAN je tak akorát, nakládáme se dohromady 27 litry vody a pracně sháníme fleka na kempování. Zachraňuje nás poslední odbočka před dalším stoupáním. Sice ve vysoké trávě, ale bereme. Provádíme petko-sprchu, Maren vaří zeleninovou polívku a zas je dobře. Ještě asi 2 dny pojedeme na hlavní cestu a pak se naše cesty rozdělí. Ještě jsem zapomněl zmínit, že Torsten chtěl z jedné dědiny poslat paklík dom. Poštu jsme našli lehce, protože týpek, kterýho jsme se ptali, zavřel svůj obchod a dovedl nás tam. Tam byl ale ukrutnej chaos, nikdo nemluvil anglicky Torstenovi je řečeno, že to nejde a že ať to pošle z DOHUKU, takže nic. Opět jsme tam způsobili sběh lidu.

Palba do kopca a hned za ním, ve vesnici s romantickým názvem BLE je pošta..., vprostřed ničeho. Týpek malinko umí anglicky a poslat balík není problém. Dostáváme napít a nějaký cukroví, musíme se taky se všema vyfotit, je nám přáno všecko nejlepší a pokračujeme podél toku. Tentokrát bez nějakých větších šíleností. Pohoda končí u cedule MERGASOR, kde začíná klasickej krpec. A zas je kolem 14h, takže si to dáme v pěkným teplu. Prý to bylo 15 km 12% stoupání. Na vrcholu mi Torsten říkal, že už se málem poblil. Maren dojíždí cca půl hodiny po nás. Ale bylo to suprový, parádní kaňon! Máchám se i s hadrama v potoku. Ve vesnici pracně vyptáváme správný směr a pokračujeme stále do kopce až skoro do MERGASORU. Pak už je to palba jak kráva dolů, nabíráme nějaký kilometry a i nějaký vajca (v obchodě Torsten předvádí slípku jak snáší vajíčka - pamětihodné!), nabíráme vodu a kempujeme na tom nejhorším místě v okolí, všude je na nás vidět, ale Němcům se to líbí, tak se podřizuju. Fakt svinský místo. Na kopci přes potok, kterej je mimochodem plnej kvákajících žab, si místní dokonce přinesli židle, aby mohli nerušeně pozorovat každý náš pohyb. Sere mě to! Kuskus (vařím já), kostky, čaj, zrní a konec. Zítra pojedeme poslední den pospolu a opět do vrchu.

No teda, to byla rychlost! (Dneska jen 22 km :-))Do krpálu to teda nebylo, spíš po rovině. Přes jeden checkpoint a najednou bum bác a jsme na hlavní cestě ERBIL - HAJI OMRAN! Na mapě jsme tuhle cestu nenašli a vůbec v těchto místech ta mapa vůbec neodpovídá skutečnosti, protože za chvilku jsme v SORANU (kam to mělo být 20 km). Takže se na to prý pro dnešek vyprdneme, koupíme pivo, zajdeme do hospody na jídlo a pak to zapíchneme. Jo, to se hezky řekne, ale velký města jsou prostě strašný. Pořád 30 lidí kolem nás, 12 cyklistů nás doprovází a navíc nemůžeme narazit na pivo. Pak konečně nacházíme křesťanskou čtvrť, kde pivo je, ale otevřenou hospodu s jídlem se nám i přes veškerou snahu najít nedaří, protože je pátek, všecko zavřený. Třikrát je mi nabízena nekonečná pomoc od místních lidí a je mi bezčetněkrát poděkováno za to, že jsem navštívil jejich zemi. Lidi jsou úplně všude, haranti otravují a tak nám dochází nervy a prcháme, co nám síly stačí. Jsme následováni asi 5 haranty na kolech, kteří to naštěstí asi po 5 km vzdávají. Razíme to po totálně rozbité cestě a na prvním příhodným místě to zapícháváme. Kuchtíme, pijeme pivo i hltánek vodky, kecáme o tom, jak se máme skvěle, děláme i oheň a je nám parádně!

Zataženo, i když ten včerejší prach či opar, či co to bylo, zmizel. Padá pár kapek, ale i přesto vyrážíme. Loučení je dojemné! :-( Slzy v očích mám i já..., budete mi chybět, PRÁTELÉ!!! Vyrážíme v opačné strany, já hned do kruťáku, ale pak už je to jízda jak sviňa ve skalách a pořád dolů. Škoda jen těch milionů aut. Dojíždím až k vodopádu GALI ALI BEG, kde je mračno lidí, začíná pršet a pořád se se mnou chce někdo fotit a tak to i já blejskám a mažu do kopca jak kráva. A pořád do kopca i přes KHALIFAN a ještě vzhůru až kdesi do sedla a tradá zas seprnetinma dolů, směr jakejsi HAWLER, což je ERBIL, ale to dozvídám až od borca, co mi dává flašku vody. Dvakrát mě kontrolují policajti, a zas navrch nad SHAQLAWA a dolů a přes to město zas kruťák navrch, kde mě stopují dva týpci, fotí se se mnou a časem se shromažďuje tlupa tak 15 lidí a tak zase teda dolů, do mešity pro vodu, poslední policejní kontrola a zahýbačka za kopec a brzký kemping. Kosa jak nosa! Dřevo na oheň není k mání, stromy jaksi nejsou a tak lezu do spacáku. Zítra ERBIL, snad mi tam prodlouží ten permit. Na jih už dál asi nepojedu, musím šetřit síly na turecké hory, bude to těžká dřina!

Nějak se furt budím a v 5h ráno mě budí pes. Ale jen prochází. Ve sjezdu pod SALADIN mě zastavuje týpek a chce se vyfotit, dáváme plechovku pití a chipsy. A zas do kopca. No a jak už to bývá, hurá serpentinama dolů, ještě kousek vzhůru a pak už jen dlouhá rovina do ERBILU. Hledám tam ten úřad, kde mi prodlouží ten permit, ale je to boj. Na tom místě, kde to má být, to není, prý je to u letiště. Tak tam pádím, konečně nacházím ten barák, ale je mi oznámeno, že dneska nedělají, prý kdosi umřel. Sakra, ale kecám tam s týpkem a ten mi říká, ať přijdu zítra, prý dostanu měsíc navíc, ale musím jít na krevní test! „Ale běž do hája!" Snažím se je tam přesvědčit, že zítra nemám čas a že mi stačí jen tak 5 dní, a borec prý ať vysolím 2000 dinárů a je to cajk! Takže permit mám, jdu hledat ubytování. Je to opět těžká práce, všude chcou nehorázný prachy, až nacházím cosi na 20.000 dinárů. Opět budím velkou pozornost, sere mě to, ale nic s tím nenadělám. Po nějakých x týdnech poznávám, co je to sprcha a nechávám se vostříhat. Chyba! Ten holomek si za to vzal nehorázný prachy! No jebat, do měst už se nechystám. Očumuju citadelu, ale nevzal jsem si foťák a tak nefotím. Na baráku sleduju tv a intenzivně se flákám.

BOŽÍČKU, to byl záhul! (127 km) Od rána jasno! Rychle balím, snáším krámy dolů a jdu pro kolo, ale garáž je zamčená a dobouchat se nemůžu, tak čekám naproti v podniku, ale rychle se odtam klidím, protože je mi hned nabízena whisky, pivo, vodka a pak jisté služby od jistých hošíků! Kolem 9h už se kdosi potácí z garáže, nakládám a tiryk! Směr - obávaný MOSUL. Letím jak čert po hodně špatné cestě, provoz je šílenej, kamionů mraky, prach a absolutně šílení řidiči, kteří mě předjíždějí i zprava. Je to peklo, ale jedu fakt rychle, je to rovina. V CHABATU se zas chce kdosi fotit, tak mu dělám radost, jdeme dokonce k fotografovi. Tvářím se jak kokot a po snímku hned prchám. Směr DOHUK, po vedlejší cestě. Ale provoz je pořád na maximu. Žeru kila prachu, vedro jak v peci, většinou rovina, nuda a kamiony, co mě chcou zabít. Mám z těch aut nervy nadranc, není chvilka klidu. Pořád někdo zezadu troubí, auta v protisměru, úzká cesta. Mám přes 80 km a nabírám 8 litrů vody s tím, že do 10 km zakempuju. Ale není kde, furt pole a rovina. Dojíždím až k plácku, kde to vypadá nadějně, tlačím kolo po strašným terénu a konečně padám. 6 a půl hodiny čisté jízdy! To tu snad ještě nebylo! Jsem vyřízenej, piju litry a litry vody, vařím. Jo, po cestě jsem se musel ptát na cestu policajtů, ale ti ze mě měli takovou srandu, že jsem se nic nedozvěděl! Čuráci! Zítra zas rovina, snad dojedu až do DOHUKU a pozítří vypadnu do Turecka.

Hic, ale přesto vyrážím až v 9:30h, se mi nic nechtělo. Ještě pár km bojuju v tom provozu, ale pak cesta uhýbá na DOHUK a na ESEVNE a tak jedu na ESEVNE, co se píše úplně jinak, ale všichni mi rozumí. Je to jakýsi furt do kopca a pak ještě víc, ukazatele v arabštině a pořád navrch zas dolů, zas nevím kam jedu. Policajti mi jakýmsi svérázným způsobem ukazují cestu a začíná krpál jak hovado. Trápím se v něm snad 2 hodiny, kličkuju ze strany na stranu, nemá to konce. Sjezd a mám pauzu. Zastavují 2 týpci v autě a nic neříkají, jen jakože co a já že jako co? A ten jeden: „Passport!" A já: „Nedám!" A on: „Passport!" A já: „Ale ty nejseš policajt! Nemáš uniformu, ani auto, ani odznak, či průkazku. Nedám ti nic!" Borec čumí a já říkám: „Nashledanou!" (kurdsky) On to 3x opakuje a já pokračuju dál. Oni naštěstí taky. Kurva, co to bylo za svině? Nemůžu dát pas jen tak někomu! Dorážím ten kopec a sjíždím do ZAWITA, kde doplňuju zásoby. Během 3 minut je kolem mě 20 lidí a to tam nikdo nebyl! Mě už fakt jebne! Borec mě zve na jídlo a pak že aspoň na čaj a tak jdu. Nemluví ani slovo anglicky. No tak jdu k němu domů a tam se mě ptá, jestli nechcu vyprat, jestli nechcu sprchu..., oboje by bodlo, ale to by bylo tak zralý u něho přenocovat a tak radši odmítám, fakt bych někomu nerad přidělával starosti, když si můžu kdekoliv lehnout do stanu. Žena mi vaří jídlo a borec, jestli prý nechcu peníze! Dává mi 100 USD! Ty vole, to snad nemyslíš vážně! 100 USD jen tak? Samo sebou odmítám. Borec má 5 dětí a jeho bratr, co s ním bydlí, 4. Jím jídlo, ale moc tomu nedávám, protože jsem předtím vypil tak 3 litry vody. Pekelná nekonečná žízeň. Venku se loučíme a zas kolem nás celá ulice. Jeden borec konečně mluví anglicky a říká mi, že mě povede, ať jedu za ním. Směr MANGIŠK. Do kopce mi zpomaluje náklaďák, ať se prý chytnu, že mě vytáhne na vršek. Chvilku se držím, ale je to o hubu a stejně musím odbočit. Už to není tak strašně navrch dolů, jedu mezi horama. U mešity beru opět vodní nálož a stanuju na louce, protože dál už to vypadá na hovno. A to jsem celou cestu potkával naprosto ideální kempovací místa. To je tak vždycky! Peru. Vařím v ešusu vodu, liju to do igelitky, přidávám šampon a chvílu s i s tím hraju, válím to po zemi, sedím na tom. Darmo dodávat, že voda je černá jak viks. By mě zajímalo, kde jsem se tak ušpinil :-). Vařím a kdesi v dálce se ozývá střelba, tak doufám, že to bylo jen ze srandy. Zítra snad opustím Irák, i když mám ještě čas. Uvidíme, jak to půjde.

Směr MANGIŠK. Na křižovatce bez jakýchkoliv cedulí váhám, protože podle kompasu a zdravého rozumu bych měl jet doleva. Stopuju auto a je mi řečeno, že MANGIŠK doprava a ZAHO doleva. (Tady se konečně dostávám na kloub záhadě, kdy jsem všem říkal, že jedu přes MANGIŠK do ZAHO - v té mé mapě to tak je -, a lidi na mě čučeli jak z jara, protože ve skutečnosti MANGIŠK na trase do ZAHO neleží! Pak cestujte podle map!) No tak teda doleva. Ještě chvilku stoupám a pak dlouhej sjezd k řece. Navrch dolů mezi kopci a opět palba dolů. Kupuju pití a borec na mě mluví česko-německo-kurdsky. Čumím! Prý dělal chvilku v Čechách. Dojíždím na hlavní cestu DOHUK - ZAHO, dávám si královskej oběd za královský peníze a jdu na přechod. Je to boj, zmatek, 1000 kontrol, jo a ne, a tam a tam a támhle, ne tam ne, kopie pasu, prohledávání batohů, zlo! Nesnáším hranice. SILOPI - jedno z nejhorších měst v celým Turecku. Šutry, řvaní - TURIST, TURIST a hordy děcek se na mě valí ze všech stran. Snažím se co nejdřív vypadnout. Tankuju vodu a o kousek dál na mě bafá bledá tvář. Nějakej Francouz, co cestuje na kole se psem! Bohužel mu praskl ráfek a tak už 10. den žije na benzince a čeká, až mu z Francie pošlou novej! Peklo! Mluví prachbídně anglicky, ale tak nějak kecáme. Mířím na stanovačku, kde už jsme to prubli s Němcama, nevařím, petko-sprcha a začíná se pořádně blýskat, tak rychle do domu. Zítra jdeme na to!

http://www.bikemap.net/route/1326073

Fotogalerie

18.04.2012 vložil/a: beggard
karma článku: 3.29
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Skotsko 2012

Cestování
Není většího utrpení, než chodit do práce, která vás nebaví. Možná ještě větším utrpením je, když musíte chodit do práce, která vás sere a…
26.09.2012
beggard
(6.04)

Blízký Východ a Skandivánie 2011, Norsko

Cestování
Vstávám snad už před 8h. Je to pořád vzhůru, občas vysvitne slunko, ale nad Norskem je černo! Před hranicama dokupuju zásoby a zásobuju se…
22.04.2012
beggard
(4.53)

Blízký Východ a Skandivánie 2011, Švédsko

Cestování
No tak tohle by fakt šlo! Přesně na čas jsme v KARLSKRONA, nasedám a jedu do centra vybrat nějaký peníze. Je to orientační jízda.…
22.04.2012
beggard
(3.93)
PR

Dovolená plná zážitků: Cyklistika, hazard a relax v jednom

 (shutterstock.com licencia NATALIS)
V letních měsících se otevírají dveře k dobrodružství a odpočinku, a co by mohlo být lepšího než spojit dovolenou plnou zážitků s aktivitami, které nabízejí vzrušení, relaxaci a šanci na výhru? Cyklistika, hazard a relaxace - tři prvky, které mohou vytvořit nezapomenutelný zážitek z dovolené. Přečtěte si, jak tyto různorodé aktivity mohou společně vytvořit dovolenou plnou vzrušení a odpočinku.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

251 cyklistů (12 přihlášených)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 6. část

Naše první třítisícovka Slibovali jim ráj na zemi a místo toho je čekala jen pustá step. Tak zní úvod příběhu…
Peggy | včera

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část

5. část - Jezero Yssyk-kul a okolí V sedle se cesta narovnala a pak zlomila. Bylo už jasné, že jsme bouřku…
Peggy | 10.05.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 4. část

4. část - Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán... Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme…
Peggy | 06.05.2024