Den krabic

Kdesi na kanadském severu. Štědrovečerní tma na zasněžených pláních, rozčísnutých železnicí. Sníh v třeskutém mrazu a svitu měsíce jiskří a v dálce jsou spíš tušeny, než viděny, tmavé obrysy snad žulových skal. To je čas, kdy ani lesní zvěř nevychází, je zalezlá v brlozích. Jako by tušila, že noc má v sobě něco tajemného.
Posvátné ticho přeruší supot parní lokomotivy a dva kužele světla, které pročesávají tmu. Doprava nezná svátek. Stroj rozvážně táhne dlouhou housenku vagonů s nákladem zasněženého dřeva. Najednou se od posledního vagonu oddělí dvě tmavé postavy a s heknutím se kutálí po milosrdné sněhové peřině. „Jseš v pořádku Tome?" hlesl ten starší. „Jo, jasně, ale byla to šlupka", zabručel o něco mladší tulák. Tulák? Kdo jiný by v tento čas „cestoval" nákladním vlakem, že?
Oba muži se oklepali, pomalu přešli zasněženou pláň, boříce se po kolena, k tmavým skalám. Tam, pod převisem, rozdělali oheň a přemýšleli, jestli zvládnou něco si ulovit a upéci v skomírajících plamenech. Byli zbědovaní, promrzlí a hladoví. Mlčeli, tušili, že zrovna tahle noc může být jejich poslední..... Najednou ten starší trochu ožil: „ kdysi jsem tu byl a vzpomínám si, že nedaleko odtud je silnice a benzinka. Sejmeme toho chlapa, co ji tam hlídá a budeme mít spoustu jídla". " A čím ho ...?" „Nějakým šutrem, nebo klackem, okolo se snad bude něco válet".
Namáhavě se zvedli a šli asi pět kilometrů k opuštěné silnici, po které došli k stavení, u kterého se krčil oprýskaný stojan benzinové pumpy. Široko daleko není žádná civilizace, pumpa tu skomírá, ale pro náhodného pocestného má v této pustině cenu zlata, nebo spíš života. „Hele, našel jsem železnou tyč. Vím, že to tu hlídá jen jeden starý chlápek, toho bacíme, nebude ho škoda..."
Najednou se ozve volání: „kdo to tady rachotí? Hele přišla návštěva!". Bodrý vousatý děda byl na pravidelné obchůzce kolem baráčku. „Dobrej večír, chlapi, vy ale vypadáte. Určitě jste zmrzlí, pojďte se ohřát. Dělal jsem guláš, je ho dost pro nás všechny". A už strkal vykulené tuláky dovnitř.
Po dobrém a hlavně horkém guláši se rozpovídal. Potřeboval to, každá návštěva tu byla vzácná. „Víte chlapi, já pocházím z Evropy, tam se dneska slaví den krabic". „Den krabic?" kroutili hlavami oba tuláci. „Jo, to je den, kdy se narodil Ježíš a lidé ho takhle oslavují. Zpívají Hosana , na stromy věší všelijaká cingrlata a dávají si krabice". Říkají tomu Vánoce. A protože jste jediní, kteří sem dnes přišli, já vám dám taky nějaký krabice, mám je tu pro náhodné příchozí přichystaný". S těmito slovy dal oběma návštěvníkům po lepenkové krabičce, ve které byla lahev rumu, tabulka čokolády a malá kapesní Bible.
Oba tuláci byli ohromeni a oči jim zvlhly dojetím, když jim stařík vyprávěl o narození Páně, o pouti tří králů do Betléma, o darech a víře v Spasitele.
„My pro vás ale nic nemáme..... Ale počkejte, přece něco". S těmito slovy mladší tulák podával staříkovi rezavou železnou tyč, kterou doposud schovával v rukávu.......

Líbil se vám článek?  [+]

Slovinským krasem k Jadranu

Cestování

Proti gustu žádný dišputát, jak se říká. Někdo jezdí nejraději sám, někdo s rodinou, někdo s kamarády, někdo s cestovkou. Já jsem hybrid,…

více »

13.07.2011

duhac

(4.23)