reklama

Z Ústí nad Labem do Sokolova přes Krušné hory

Zde kdysi stála obec
Zde kdysi stála obec
Foto: Autor

Vždy dál a dál se cesta vine,
cesta, co začla u mých vrat,
vede tam, kde jsou kraje jiné,
a já se po ní vydám rád
až tam, kde s další cestou splyne,
s proudem osudů, zpráv a cest.
Koho potkám a co mě mine?
Cožpak to vím? Já dám se vést.


(J.R.R.Tolkien - Společenstvo prstenu, překlad Petr Štěpán)


Chtěla jsem jet na ledovec, ale lidé, co by jeli se mnou, postupně z různých důvodů odpadali. Někomu otěhotněla žena, jiný onemocněl, dalším se nechtělo až do Alp... Chtěla jsem jet na vodu, ale známí buď jeli na ledovcové vodnatky a utopení se ještě neplánuji, nebo na nějakou placatou vodu v Čechách, což mi přišlo málo adrenalinové. Nu což, přece nebudu sedět doma a fňukat, že mě nemá nikdo rád, že si se mnou nechce nikdo hrát, takže bylo jasné, že pojedu na kolo. Ale kam? Otevřela jsem si stránku s mapou ČR a bylo vymalováno: pojedu do Krušných hor, do Ústí to mám bez přesedání, takže se dá jet až v sobotu ráno. Jenže ježdění jen tak mě nikdy nebavilo, potřebuju mít nějaký cíl, a když už člověk jede do hor, tak bývá oblíbeným cílem hory přejít či přejet. Takže maximalistická varianta byla jasná. Dojet za dva dny z Ústí nad Labem do Chebu. Minimalistická varianta byla taky jasná. Nasednu na vlak tam, kde cestou padnu vyčerpáním.

Sobota

Ráno jsem vstala nějaká nedospaná, asi jsem měla večer cestovní horečku a nemohla jsem usnout. Těšila jsem se, že se dospím ve vlaku, ale ejhle, v oddíle panťáku určeném pro kola bylo kol už pět, další dvě byla v chodbičce a pohledem dál jsem seznala, že na kolo asi bude ideální počasí, protože byla ve vlaku úplně všude. Naštěstí v Roudnici či někde okolo vystoupil jeden cyklista, takže jsem si mohla kolo opřít a jít podřimovat v sedě.

V Ústí jsem byla v 9:50 jak na koni a vydala se shánět mapu Krušných hor. Hned na první pokus jsem ji sice nesehnala, zato mě trafikářka nanavigovala k informačnímu centru, kde mi dali na výběr hned z pěti map. Chvíli jsem je studovala, jednu si vybrala a ptám se: „Kolik platím?" „Nic" říká paní, „ta je zdarma." A nojo, na mapě píšou něco o podpoře Evropskou unií.

Koukám na mapu, natírám se krémem proti sluníčku a přemýšlím, kudy nejlíp do kopečků. Nakonec vybírám výpadovku na Teplice, protože se mi nechce bloudit v uličkách. Naštěstí má dva stoupací pruhy a stejně v sobotu dopoledne skoro nic nejezdí. Než se vyšplhám na Severní terasu, lije ze mě pot a říkám si, že Praha je placka. Dál pokračuji z kruháče na Chuderov a do Velkého Chvojna, kde se napojuji na cyklotrasu 3066. Cestou je i několik stojek, co v sedě opravdu nedám, ale z kola dolů nemusím. Slintám při pohledu ná krásně zralé hrušky, ale většina je za plotem nebo dál na louce, tak čekám, až bude nějaká hrušeň víc u cesty. Vedět, že žádná už nebude, tak do té louky vlezu...

Po 3066 pokračuji směr Nakléřov. Když podjíždím dálnici, absolvuji jeden z mála úseků cesty, který není asfaltový. Je to v lese, prudké a mokré, takže se ve stoje snažím vychytat ten správný způsob jízdy, aby mé skoro hladké trekové pláště nepodkluzovaly, a celkem se mi to daří. V Nakléřově se napojuji na cyklotrasu 23, která přichází z Děčína a vede až do Měděnce, který je přes 100 km daleko a já nevěřím, že tam někdy dojedu, protože tachometr ukazuje průměrnou rychlost 9,6 km/h. Naštěstí už jsem skoro v 700 m.n.m., přičemž Ústí má na nádraží 145 m.n.m.

Další kus cesty přes Krásný les do Fojtovic je nahoru, dolů, nahoru, dolů, ale jsou to spíš vlny mírného větru než tsunami. Jen mi cestou žaludek začne dávat najevo, že ta jedna houska a dva párky, co jsem měla ke snídani ve vlaku, jsou již záležitostí hluboké minulosti. Vím, že na Komáří hůrce je restaurace, byla jsem tam s dětmi v zimě, ale pamatuji si hlavně, že obsluha nebyla moc příjemná, tak raději zajdu ve Fojtovicích na oběd k Pepovi. Guláš je podle hesla: „Hlavně že pálí, vše ostatní se ztratí", ale jíst se dá. Po obědě pokračuji po třiadvacítce na Cínovec. U něj je asi jediná koupatelná vodní plocha, co jsem za celý víkend potkala. Všechny ostatní byly obklopeny cedulkami „ochrana vodního zdroje, nepovolaným vstup zakázán", cínovecké jezírko je obklopeno parkujícími auty a rozvalenými plavkáči.

Už podle jmen vesnic je vidět, že se kdysi v celých Krušných horách čile těžilo kde co, protože kromě obce Cínovec jsem další den projela ještě Měděncem, Stříbrnou a Olovím. Ale v současné době je na většině míst vidět hlavně omšelé a chátrající budovy. A ledaskde jsou jen informační cedule, že tam kdysi nějaká obec byla, ale po domech ani vidu. Jen jakási kulturnost krajiny připomíná minulé osídlení.

Z Cínovce vede cesta na Nové Město. Prvních pár kilometrů znám na běžkách, ale na kole jsou mnohem rychlejší. Kopec, kde jsem se na běžkách vlekla s dětmi nahoru snad celou věčnost, na kole skoro ani nezaznamenám, protože to před ním z kopce rozjedu skoro na šedesát a nahoru za mě pracuje setrvačnost. S potěšením zaznamenávám, že už se má průměrna rychlost pohybu dostala lehce nad 14 km/h, kde setrvala az do závěrečného sjezdu z hor dolů. Kousek před Novým Městem vede cesta do kopce celkem frekventovanou silnicí a v Novém Městě se dějí zajímavé věci. Nějací lidé zastavují auta a debatují s řidiči, spousta aut parkuje, kde se dá i nedá, tak se tím proplétám... A hele! Tamhle stojí několik týpí a na louce mezi davy lidí jezdí nějaká kavalérie. A dochází mi, že tam asi bude bitva. Všude vládne velký chaos, tak je čas bitvy asi příliš vzdálen, a navíc jsem plachá, pokračuji tedy po silnici směr Fláje.

Co se vleče, neuteče, a u mě rozhodně nehrozí, že bych utekla. Mám pocit, že mi moc nechybí k tomu, abych couvala. Ještě, že čas od času člověk potká nějakou tu naučnou ceduli, kde může potřebu odpočinku zastírat intelektuálními zájmy. Flájská přehrada je nádherná, hned bych do ní skočila, ale cedule o zákazu vstupu mě odrazují. Jsem zde po třetí hodině odpolední a tachometr ukazuje něco kolem 60 km, tak jedu dál. Je neuvěřitelný, jak člověku na kole vyhládne! V žaludku mi začalo škrundat tak hlasitě, že to přehlušilo i vrzání a skřípání kola. A taky mě začala bolet stehna takovou tou intenzivní bolestí, která říká: „Koukej zastavit a aspoň půl hodiny se ani nehni, jinak Ti svaly vypoví službu a nikam už nedojedeš." V Klínech žádné restaurační zařízení nebylo, ale hned v Mníšku byla restaurace u Standy (nebo nějakého jiného chlapa, mně se ta jména vždycky rychle vykouří z hlavy). Játra na roštu s hranolkama byla mňam! Ještě mě tam jako bonus olízal vlčák, ale malé pivo mi naštěstí nevypil. Pak přijelo autem na pivo a večeři několik postarších Němců a dámy se zvědavě ptaly: „Fahren Sie nur allein?" Tak říkám, že sama a že budu spát tam, kam dojedu. Raději nerozmazávám, že v lese ve spacáku, na rozruch stačilo, když jsem řekla, že jedu z Ústí.

Nohy přestaly pulzovat bolestí a s tupým pocitem ve svalech se jet dá, takže nazdarbazar a vyrážím dál. Za Mníškem mi končí mapa a další mi začíná až za Měděncem, takže mám asi padesátikilometrovou mezeru, ale cyklotrasa je značená krásně, takže se na ni můžu spolehnout. V Nové Vsi je dokonce mapa, tak si ji prostuduji. Cestou jsem ztratila výšku, už jsem zase jen v nějakých 660 m.n.m., Malý Háj o pár kilometrů dál je v 850 m.n.m. a nohy by šly už rády spát. Jenže pod Růžovým vrchem mě dojel nějaký žiletkář a žertuje, jestli se může zavěsit. Abych nedělala ostudu, šlapu aspoň 9 km/h, ale bolí to, a když už to nevydržím a zpomalím na svých obvyklých 7 km/h, začne mě silničkář tlačit. Taková potupa! Tak pak raději na příhodném místě zastavím, abych se napila, odlepila jazyk od patra a nechala ho odjet.
Cesta do Kaleku vede hustými lesy a já začínám přemýšlet o noclehu. Volárenský rybník vypadá pěkně, ale jsou tam nějací lidé, tak pokračuji dál. Příhodný hustý a rovný les potkávám za Načetínem. Blíží se už osmá hodina, takže ideální čas vyčistit si zuby, vyčůrat se a vlézt do spacáku.

Shrnutí prvního dne

Start: 10:30 od informačního centra
Cíl: 19:45 za Načetínem
Najeto: 103 km
Průměrná rychlost jízdy: 14,4 km/h
Trasa: Ústí nad Labem, Chuderov, Arnultovice, Velké Chvojno, po cyklotrase 3066 do Nakléřova, po cyklotrase 23 do Načetína přes Krásný Les, Fojtovice, Cínovec, Nové Město, Fláje, Mníšek, Novou Ves v Horách, Rudolice v Horách, Kalek

Neděle

Ve spacáku jsem strávila 11 h a celkem to šlo. Vyděsila jsem se jen jednou hned zvečera, když jsem si dala hlavu do kapucy spacáku, a pak jsem slyšela divné zvuky znějící jako kročeje, které jsem nemohla identifikovat. Tak jsem nechala uši venku a kromě vzdáleného prskání ohňostroje všude ticho, tak to možná bylo ono. V 8 h jsem už měla sbaleno a vyrazila, že si dám snídani někde na pěkném místě s výhledem. Jenže pak se mi žádné místo dostatečně nelíbilo a na snídani došlo po 8 kilometrech, protože dál už to nešlo. Vídeňské párky s houskou to jistily, protože balení vídeňských párků a 5 housek bylo jediné jídlo, které jsem si doma na cestu sbalila. Hned od rána bylo jasné, že jsem prostě unavená, a jestli včera kilometry přibývaly rychlostí splašeného hlemýždě, dnes to bude rychlostí pohybu zemských ker.

Cestu, jako v celém Krušnohoří, většinou lemovaly jeřábové aleje, louky vypadaly úhledně, neodmyslitelné větrné elektrárny taky a počasí bylo (zatím) zcela ideální. Nad přehradou Přísečnice jsem chvíli okupovala úhledně upravený Karlův pramen. Když jsem odjížděla, přijela kolmo rodina s dětma a já se cestou z kopce divila, že ty děti vypadaly celkem spokojeně, ačkoli zrovna vyjely celkem slušný kopec. Přísečnice bývala dříve kvetoucím obydleným údolím, které ale již upadalo v době, kdy vyhrál zájem pitné vody. V deset jsem byla v Měděnci a konečně jsem si dala to kafe, na které jsem měla chuť už od rána. Ještě jsem k němu přidala dršťkovou polévku a malé pivo, abych měla sílu na přelezení přes Klínovec do Božího Daru. Odbočka do Klášterce nad Ohří vypadala velmi lákavě, ale toho bohdá nebude, aby se česká cyklistka vzdala ještě dopoledne! Ke stolu si přisedl velmi příjemný pár postarších cyklistů, kteří zbrázdili na kolech snad celou Evropu, tak jsem si ještě velmi příjemně popovídala a pak s obavami vyrazila vzhůru k nejvyššímu vrcholu Krušných hor.

V Měděnci cyklotrasa 23 končí a nahrazuje ji trasa 36, která vede až do Chebu. Vzhledem ke svému fyzickému stavu jsem zavrhla, že bych dojela tak daleko, dávalo mi to nějakých 130 km. Tak jsem zvolila jako únikový cíl Kraslice, tam taky vede železniční trať i cyklotrasa 36. Z Měděnce se cesta mírně vlnila a v Loučné konečně začalo to správné stoupání. Hned dole jsem předjela nějakého německého důchodce, který mě celou cestu nedokázal dotáhnout, tak jsem se zaradovala, že ještě nejsem nejpomalejší na celém světe. Na Klínovci stavěli nějakou novou sjezdovku, takže bylo v dolním úseku spousta prachu vířeného jezdícími náklaďáky, ale naštěstí jsem je nechala brzy za sebou. Úplný vrchol Klínovce jsem si odpustila, spokojila jsem se s vrcholovou prémií v 1170 m na křižovatce a užívala si sjezd do Božího Daru. Překvapilo mě, že se proti mně do kopce mohutně odrážejí i dva koloběžkáři. Kolečkové lyžaře s hůlkama jsem už cestou potkala, ale koloběžkáře v horách ještě nikoli.
V Božím Daru bylo přecyklistováno, tak jsem si jen koupila nektarinku s čokoládovou tyčinkou a vyrazila dál. Asi jsem už měla absťák na sladký. Bylo poledne a můj stav byl dobře charakterizován tím, že jsem ani na rovné silnici nedala 20 km/h. Naštěstí jsou Krušné hory z Božího daru přes Rýžovnu do Horní Blatné spíš po rovině nebo z kopce. V Horní Blatné měli nějakou pouť, u kostela se chystala kapela, ale bohužel ani tady nechyběly o kus dál řvoucí kolotoče, takže jsem jen prosvištěla. Na konci Horní Blatné jsem na cyklotrase potkala jediné místo, kde jsem na křižovatce musela chvíli přemýšlet, kam vede trasa dál, protože tam nebyla značka, ale vybrala jsem si správně! Přece to nemohlo být z kopce. Cesta pokračovala celkem dlouhým lesním úsekem až na Jelení. Jak jsem se vzdalovala od Božího Daru, cyklistů ubývalo a opět jsem někoho potkala jen sporadicky.

Na Jelení byl krásný přístřešek, louky a potok, tak jsem s sebou flákla z kola, dorazila vídeňské párečky a natáhla se. Obloha se zatahovala a bylo dost jasné, že asi zmoknu. Ale ani to mě nedonutilo přestat se povalovat a protahovat. Bylo po druhé hodině a do Kraslic ještě proklatě daleko. Většina ale naštěstí z kopce. Jak já se těšila, až se překulím přes jeden kopeček do Rolavy, přes druhý do Rájeckého údolí, a pak už jen budu sedět a brzdit. Svaly bych ještě šlapat donutila, ale zásadnějším problémem bylo, že se mi už totálně doprošoupaly na zadku mé oblíbene kalhoty na kolo, které jsem měla na sobě. Žádný ošklivý, leč funkční cyklistický sliz, ale obyčejné kalhoty. Proč myslíte, že jezdím zásadně se sukní přes kalhoty? Přece aby nebylo vidět, jak jsou ty kalhoty prošoupané. A jak teda byly tak prošoupané, já byla zpocená, tak některé ty citlivější partie byly poněkud smutné a opruzené.

Když jsem konečně vyrazila dál, začalo po chvíli pršet, ale bylo pořád teplo, tak jsem jen dala pláštěnku přes brašny, vzala si reflexní vestu, aby mě kapky nestudily na zádech, a jela dál. Docela by mě zajímalo, co tak dělají ostatní cyklisté se svými myšlenkami. Kdysi jsem viděla na youtube video popisující rozdíl mezi ženským a mužským mozkem. Asi mám ženský mozek, protože se mi hlavou neustále honily nějaké neuspořádané myšlenky, a já bych tak ráda měla mužský mozek, zalezla si do krabičky „ničeho" a nemyslela prostě na nic. Nojo, s tím už nic nenadělám...

Střídavě pršelo a nepršelo, silnice byla mokrá, tak jsem se bála kolo pustit, protože nevěřím svým cyklistickým schopnostem. Tak jsem to držela mezi 30 a 40 km/h, ostatně tam bylo i pár vraceček, ty jsem dávala ještě pomaleji. Když jsem dojela ke křižovatce, kde cyklotrasa odbočovala do kopce, jednoznačně jsem pokračovala po silnici. Všechny cesty vedou do Kraslic, proč tedy přes kopec? Kraslice byly stále stejně nepěkné, jako když jsem z nich před pár lety jela při jarním tání Svatavu. Bylo 16:45, od rána najeto necelých 90 km a na nejbližší vlak v Sokolově nebyl přípoj na Prahu. „Kdy že jede ten vlak ze Sokolova do Prahy?" říkám. „V 18:41? Tak děkuji, nechci lístek, dojedu tam na kole."

Dávám si na benzínce kafe z automatu a kupuji místní turistickou mapu pro příště. Silniční ukazatel tvrdí 31 km, ale jedu zkratkou podél Svatavy, takže to ani tolik nebylo. Jen jsem musela překonat ještě jeden kopec, ale asi si nohy v průběhu dlouhého sjezdu odpočinuly, protože to celkem šlo. V Sokolově jsem po 18. hodině, v neděli najeto 111 km. V čínském bufetu naproti nádraží bohužel zrovna není přítomen kuchař, tak se spokojím s kefírem, klobásou a rohlíkem z večerky. Paní vlakvedouci odmítá pomoc s pověšením kola ve vagónu, ale stěžuje si, že to je horší než posilovna, protože musí navíc dávat pozor, aby někomu kolo neškrábla. Vlak vyráží a já jen tak sedím, pozoruji siluetu Krušných hor a přijde mi neuvěřitelné, že jsem nakonec dojela tak daleko. V Ústí přistupuje vozík s nápoji, tak si dám jednoho kozla, popíjím a chvílemi se mi snad dokonce daří, opravdu nemyslet na nic, prostě jsem tak nějak šťastná.

Shrnutí druhého dne

Start: 8:00 Načetín
Cíl: 18:10 Sokolov
Najeto: 111 km
Průměrná rychlost jízdy za oba dny dohromady: 15,4 km/h
Trasa: po cyklotrase 23 z Načetína přes Přísečnici do Měděnce, po cyklotrase 36 z Měděnce přes Loučnou, Boží Dar, Rýžovnu, Horní Blatnou, Jelení, Rolavu a Rájecké údolí, dále podél Rájeckého a Stříbrného potoka do Kraslic, podél Svatavy přes Oloví, Boučí do Sokolova

 

Fotogalerie

22.08.2011 vložil/a: lucierut
karma článku: 6.9
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Není bajk jako bajk aneb na České Švýcarsko Ti...

Cestování
Přišel pátek a já pořád netušila, co udělám s volným víkendem. Nutně jsem potřebovala záminku, proč neopravovat střechu na dílně, jenže to…
21.07.2013
lucierut
(5.07)

Nejezděte na Sedlo v sedle. A nebo jo!

Cestování
Co se sobotou, říkala jsem si, když v neděli mám nějaké povinnosti, takže nemohu pryč na celý víkend? Nenapadlo mě nic lepšího, než zajet…
28.08.2012
lucierut
(6.26)

Nejkrásnější kompliment

Ze života
Čím je voda rybě, tím je kompliment ženě. Bez komplimentů žena usychá a vadne. Stává se nejistou a nespokojenou, něco jí chybí, ale často…
17.07.2012
lucierut
(5.06)
PR

Cestování a důležitost cestovního pojištění

 ()
Proč je vlastně cestovní pojištění nezbytnou výbavou každého turisty či cestovatele? Jaké všechny situace dokáže pokrýt a na co je dobré se připojistit? Ve světě dnes také máme nového strašáka v podobě koronaviru, čemuž se rovněž mnohé pojišťovny přizpůsobily i ve svých pojistných smlouvách. Na tato a další témata se podíváme v rámci našeho článku, po jehož přečtení může být i vaše dovolená klidnější a bezpečnější.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

214 cyklistů (17 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021