Z Brna do Terstu

Na jednom společném pivu zase spřádáme plány, a místo předchozích megalomanských (nedalo by se dojet do Asie?) zjistíme, že jsme ani jeden nebyli nikdy v Terstu, i když jsme se tam oba vždycky chtěli podívat. Motivace R. jsou určitě nějaké přízemní (pěkné město, moře, bla bla...), ale já nutně potřebuji vidět... ...no, to si raději nechám na konec.

Tak jo, domluveno. Termín je jednoduchý - R. koukne do kaledáře a sdělí, že jediný termín je 8 dní na konci května od soboty do neděle.

T -15 dní

V noci skoro ještě mrzne, a teď začalo i slušně lejt... Panikařím a nakupuji nepromokavé ponožky, teplé návleky na kolena a další lehký nepromokavý pytel na oblečení. Vždycky si říkám, že tyto nesmyslné nákupy přeci musí spolehlivě zahnat špatné počasí, abych to sebou táhl uplně zbytečně, ale z loňské zkušenosti s nákupem péřové bundy před odjezdem do Polska vím, že se ani tohoto někdy počasí nezalekne...

T -9 dní

Dlouho odkládané společné pivo dopadá trochu podle mých chmurných představ. R. se topí v práci, a neodkladné záležitosti mu nedovolí start v původně plánovaném termínu a tudíž ani v původně plánované trase "do Terstu a zase zpátky". Dopíjíme u nás doma bečku z předchozího večírku (tradičního firemního květnového vánočního :-) ), a R. slibuje, že mi do konce víkendu dá vědět, jestli je start podle plánu nebo ne.
Není, nejde to. Start musíme odložit ze soboty na středu (ale až na poledne!), a nejpozději v pondělí být zpátky v Brně. Jo, a prosba jet nalehko a spát po pensionech. Přepínám do krizového modu a horečně hledám variantu "jen do Terstu a zpátky se vézt". Vlaky existují, ale pro kola jsou obsazené. Bus jezdí, ale ne v pondělí a ne z Terstu. Vyzkouším všechno, tak je na tahu zase R. Poprosí Vojtu, jestli by pro nás nedojel.
Alelujá! V pondělí je to domluveno, R. mažu černý puntík za změnu plánu na poslední chvíli a v noci se mi zdá sen, že jedu na kole v horách. Začínám se realisticky těšit.
Překresluji trasu a píšu R. ďábelský plán: den D1 100 km se startem v poledne, D2 150 km, D3 170 km, D4 150 km, D5 120 km Terst, případně D6 80 km pohodinda do Udine. Pro mě masakr, R. na kole letos ještě ani neseděl...

****

Ještě bych se asi měl vrátit o pár dní nebo týdnů zpět.
Trochu se mi změnila životní situace a ukázalo se, že být doma není až tak špatné, nicméně jarní nájezd je zatím dost slabý. S tím se ale mimo jiné pojí to, že dva týdny před plánovaným odjezdem píšu R.:
"fyzička 50 %, motivace 20 %"
Potřebuji od někoho trochu nakopnout motivací, jinak bych se doma spokojeně zavrtal pod peřinu, nebo si na zahradě hodil nohy nahoru a otevřel si pivo, a na blázniviny z předchozích expedic bych pomalu zapomněl...
Jak říká R.: "Evidentně ta tvoje lenost přes zimu nabrala sílu" :-)

****

T -4 dny

V rámci obecní akce vyrážím s větší skupinou na nejdelší možnou cyklotrasu 60 km (chahá!). Ještě ráno mám roupy a říkám si, že jestli budeme do oběda zpátky, tak si to odpoledne dám ještě jednou. Více jsem se mýlit nemohl. Skupina je pestrá, dost gravelů, nějaká horská kola a pár elektrokol. Na každé křižovatce se dohadujeme jestli pojedeme lehčí trasou nebo podle předepsaného fáhrplánu, u žádné hospody se naopak nediskutuje, protože se do každé sedne. Chvilku jedeme po šotolině, asfaltové cyklostezce, trošku po silnici, a pak to začne. Brody, bahno, mix bláta a hrubého štěrku a stoupání na rozhlednu a sešup dolů a stoupání na vysílač. Mám najeto 60 km, a jsem dobitý jak kdybych jel 150 (a to mě ještě Lacin v kopci dojel a ze strandy mě chvilku tlačil! Ta potupa! :-) ). Nevím jestli jsem to nepřehnal. Fyzička na tom evidentně není vůbec dobře a to nemluvím o kole, ze kterého se celou dobu ozývalo příšerné skřípání. Doufám že je to jenom špinavá sedlovka a snažím se vytěsnit myšlenky na zanedbaný servis středového složení.

T -3 dny

Dnes se udělalo opravdové léto. Celé kolo jsem umyl, vydrbal, vyměnil řetěz, naolejoval, vyčistil a začínám na něj věšet brašny. Vypadá to, že budu mít mnohem více brašen než věcí, asi bych měl jít začít balit...
Večer trávím nad trasou, drobnými změnami odstraňuji dalších 300 výškových metrů, místy i za cenu jen zpevněných cest, ale tím R. nebudu předem zatěžovat... :-)

T -1 den

Brašny z přední vidlice zase odmontovávám, a když si za neúprosného odpoledního žáru balím péřovou bundu a dvě trika "s dlouhým", tak si připadám trochu jako magor. O úspěchu ale rozhoduje hlavně hlava, a nic neudělá po propršeném dni tak dobře, jako se zabalit do něčeho opravdu teplého...
Nakonec je to úplná klasika ze starých časů - nosič a na něm tři brašny. Je to těžké na zadek, ale ke všemu je rychlý a pohodlný přístup (kdo je bez...ať hodí kamenem - pohoršujte se jen v případě že máte s expedičním kolem najeto víc než já, tj. cca 10 000+ km).
Koukám na pláště, že by chtěly vyměnit, ale říkám si, že na tohle ježdění kolem komína to musí ještě stačit...
Bohatě večeříme těstoviny, na kole se projedu jenom kousíček po vesnici, a o půl deváté už mě v posteli hryžou pochybnosti o trase a jestli mám sebou zabaleno všechno...

1. den, Vídeň

Ráno vstávám nezvykle brzo, výjimečně posnídám, a v 7:15 už sedím na kole. Na domluvený sraz v Brně přijíždím o 10 minut dřív a R. mě vítá slovy "kde jsi tak dlouho?".
Žádné vykecávání, všechno si popovídáme cestou. Průjezd Brnem je fantastický, a my si to už ani neuvědomujeme, ale za celou cestu nás taková "brněnská nová náplavka" už nepotká. To místo si užívám tak, že až R. si všimne, že v místě kudy nesmí cyklisté a kudy jsme chtěli jet, hlídají policisté a rozdávají pokuty. To by byl pěkný začátek.
Za Brnem jedeme pořád chvíli po cyklostezkách a chvíli po silnicích, v Židlochovicích zastavujeme tradičně v kavárně, a další zastávka je až těsně před hranicemi v Novém Přerově v parádní hospodě Jáňův dvůr. Dáváme si polévku a dvě piva a R. počítá, že sem by to měl na celodenní výlet na otočku z domu, a že by mu to za to stálo.
Hodinu po poledni máme najeto 100 km, a spolu s plným břichem to ze mě dělá optimistu.
Rakouskem pokračujeme ve stejném duchu, cyklo, malé silnice, místy šotolina, ale začíná být hodně úmorné vedro. V Mistelbach kupujeme vodu a piva a schováváme se ve stínu, ale jak vyrazíme na cestu, tak se dost pečeme. V posledním úseku trochu měníme trasu, maličko zkracujeme za cenu kopečku a otevírá se nám výhled na Vídeň.
Je šeredná a předměstí ještě víc. Pension kde bydlíme má své nejlepší z devadesátek za sebou, dveře nejdou moc zavřít, sprcha je téměř v duchu tureckých záchodů, a samotný záchod není tak docela oddělen od ložnice, což z jeho použití dělá dost sociální zážitek.
Teplá voda ale teče a postele jsou tu taky.
Odpočíváme, chladíme se, a já ze zásob vytáhl mini balení slivovice na oslavu startu.
Navečer vyrážíme pěšky do Billy, co je tu kousek, a před ní pak sedíme jak bezdomovci, jíme salát z kelímku, pijeme plechovkové pivo a koukáme na auta co jezdí tam a zpátky. Na rakouské poměry tu je opravdu nepořádek, všude v trávě se tu válí odpadky a papíry. Možná, že Rakousko, jaké jsem vždycky chtěl, už tady neexistuje.

Odpoledne foukalo naštěstí vetšinu času do zad. Večer bylo ještě hrozné vedro, a v podkroví kde jsme bydleli bylo dost nesnesitelně...

146 km

2. den, Alpy

Ráno se budím zároveň s R. v 6:15. Než ale v 6.16 vstanu, R. je zpátky ze záchoda a má vyčištěné zuby. Když si dočistím zuby, už má zbaleno. Než si zabalím, už skoro čeká s kolem před barákem. Jsem brzda...
Vyrážíme po větší silnici do centra Vídně, pak se motáme po jedné a druhé straně po chodících a cyklostezkách. Přes samotné centrum Vídně jsou absolutně parádní úseky, a asi nejlepší je část kdy jedeme kus po ostrově na Dunaji. Je ráno, tak tu jsou jen cyklisté a běžci.
V centru mají cyklisté neuvěřitelné množství prostoru na úkor aut, ale přeci jenom je to pořád "zastavit na semaforu a zase se rozjet". Tímto stylem se daleko dojet nedá.
Ve Viener Neudorf zastavujeme v nádherné kavárně. R. už cestou zahájil nějaký důležitý pracovní call, tak si k tomu dá kafe, nejdůležitější začátek prosedí v kavárně, a po chvíli vyrážíme dál, R. se sluchátky telefonující. Zvolňuji tempo a kochám se místy, které se mi vybaví z naší cesty do Říma (třeba to, kde R. začal řešit to pokažené koleno...).
Po chvíli se napojíme na nádhernou cyklo podél Am Kanal - na jedné straně historické továrny, na kanále jsou zdymadla a boční přepady pro vodu a k tomu výhled do polí a luk s blízkými kopci.
Přes Neunkirchen dorazíme do Gloggnitz a je jasný, že tady jde tuhého. Radek kupuje dvě zmrzliny, pijeme, a nabíráme kupu vody. Stoupání rovnou z náměstí je ostré, okamžitě mi docházejí převody a říkám si, že tohle nemůžu nikdy vydržet. R. mi ujíždí, a i když jsem si dal energetický gel, má evidentně mnohem víc energie on.
První stoupání bylo asi 6 km bez oddechu, na krev, kde jsem pořád myslel na to, jak by se to jelo s nějakým měkčím převodem.
Následuje prudký sjezd po parádním asfaltu, tak trochu překračuji rychlostní limit, který jsem si stanovil pro jízdu na naloženém kole :-).
Dole se potkáváme, vnutím R. taky gel a vyrážíme na další část, která je delší. Asi díky gelu a dobrému stravování nohy pořád točí, ale hlava to nedává - každou sekundu mi dvakrát zašeptá "slez z toho, aspoň na chvíli". Silnice se kroutí, "aspoň na pár metrů z toho slez", a konstatní stoupání "jen támhle do té zatáčky budeš tlačit" nedává ani chvíli "stejně ti R. ujel, tak slez" oddechu a jsme rádi, když se objeví "projdeš vesničkou pěšky, pomůže ti to" pár domů a můžeme doplnit vodu.
Byla to příšerná dřina a mám pocit, že jsem nic takhle hrozného nikdy nejel. Nahoře v sedle se ani moc nezdržujeme, a padáme rovnou z kopce dolů.
Následuje parádní 30km sjezd trochu pokažený tím, že mi computer přestal ukazovat nejenom rychlost a vzdálenost, ale taky přestal navigovat.
Jak se nakonec ukázalo, nemohl za to Garmin a "přéčinó nebyla chebná elektrónka é třenáct z podniku Katóda Holomóc", ale vybitá baterie čidla rychlosti. Ještě že jsem měl puštěného i stopaře na Mapy.com, jinak by mi zrovna tento vydřený horský den na Stravě chyběl :-)
Jediné volné ubytování je trochu mimo trasu a po tom parádním sjezdu musíme ještě absolvovat 130 výškových metrů do bočních kopců.
Bydlíme v luxusním apartmá, a upovídaná paní domácí (holanďanka vlastnící pension v Alpách) se opakovaně ptá, jestli opravdu chceme k manželské posteli rozdělat i ten gauč, že "v pohodě, dnes se to už tak přísně nebere". Dva chlapi na kolech asi můžou působit trochu divně...
Večer hodujeme, tak po nás zůstává hromada prázdných plechovek, prázdná poslední lahvička meruňkovice, a nakonec i prázdné plechovky od ginu s tonikem (co tu byl asi jako pozornost podniku...).
Dnes to byl hodně perný den, ale jdeme spát až o půl desáté, a R. mi místo "dobrou noc" přeje "spi rychle"...

Dnes už to chtělo trochu servisu. Mažu některé pohyblivé části, a hlavně místa, kde dochází k dlouhodobému kontaktu a zatížení (jo, a o kolo jsem se nestaral vůbec...).

149 km

3. den, Maribor

Před šestou mě budí sluníčko, tak se ještě chvíli líně převaluji, protahuji si nohy a zjišťuji, že mě po včerejším masu vlastně ani nebolí.
Radek nám vaří kafe, sedíme na balkoně a koukáme do krásné zvlněné krajiny plné luk a lesů.
Vyrážíme až o půl osmé a užíváme si ještě ze včerejška odpracované metry při sjezdech dolů. I když se krajina začíná trochu vlnit, tak sjezdy pořád převládají.
Po snídani před obchodem už nás čekají větší kopečky, a za jedním výjezdem se krajina zcela změní - z luk a lesů na dalekosáhlé sady jabloní a třešní. Koukáme na kapénkové závlahy a v tom žáru mě rozradostní závan rozprášené vody. Nabírám plné plíce osvěžujícího vzduchu než mi dojde, že to je postřik z rozprašovače za traktorem. No, aspoň na nás nepůjdou breberky...
Sjíždíme do údolí u města Gleisdorf a po parádní cyklostezce jedeme po dně širokého údolí a už vidíme, jak se v dáli zvedají hory.
Přejedeme další hřeben do vedlejšího údolí a máme nádherný výhled na Alpy a taky na zvlněnou krajinu která nás čeká ve Slovinsku. Je poledne, začíná hodně žhnout, a jedeme skoro 30 km, aniž bychom potkali otevřený obchod. Bloudíme po Strass in Steiermark, posledním městečku před hraničním přechodem, a nakonec vlezeme k číňanům, kteří mají jako jediní otevřeno. Dáváme si výborné pivo (studené!) a nudle s masem. Dostaneme do bidonů studenou vodu a je z toho světlý bod tohoto žhavého dne.
Hraniční přechod přejíždíme s kolonami aut po pořádně rozpáleném asfaltu, motáme se mezi auty po kraji silnice po cyklostezce, která je tam jenom namalovaná, po pár kilometrech cyklostezka odbočí a vede příšerným kopcem, který celý tlačíme za neutuchajícího sprostého nadávání R. Přejedeme vrchem dálnici, která pod námi vyjíždí z tunelu, a mírně zvlněnou cyklostezkou pokračujeme podél dálnice.
K Mariboru přijíždíme tak, že se nejprve promotáme pod dálničním křížením, a do samotného města pokračujeme po trochu nehezké cestě.
Na hlavním náměstí zamíříme rovnou ke stánku se zmrzlinou. Sedíme ve stínu, chladíme se, a já pak objedu a prošmejdím centrum a přilehlé uličky, abych se vrátil zklamán, že tady si magnetku na ledničku asi nekoupím...
Pokračujeme dál směrem přes Slovenskou Bystrici a většinou jedeme po silnici, protože když sjedeme na cyklostezku, tak je to zase pořád nahoru a dolů přes vjezdy k domům, a je to akorát ke zlosti.
Ubytováváme se v pensionu v Preloge, a dnes jsem se do té sprchy opravdu hodně těšil. Dlouho si sprchuji nohy studenou vodou ale pořád mám pocit, že to rozpálené tělo nejde uchladit...
Sedíme pod ubytováním v hospodě, posloucháme rachot z nějaké oslavy 50´, ke které vyřvává skoro balkánský pop a dechovka. Dáváme si dobré jídlo, nějaká piva a trochu bílého vína. Když jdeme spát, tak už je nádherný výhled na horu Boč osvětlen měsícem.

Dnes se mi jelo hodně dobře s velkou radostí a sílou v nohách, i když nám většinu cesty pocitově foukalo do obličeje.

156 km

4. den, Ljubljana

Dobře vyspaný ráno cítím že mám asi trochu unavené nohy. To je jenom z té projížďky na kole - když se včera večer začala hrát slovinská obdoba "jede jede mašinka", tak jsme vyklidili pole... :-)
Vyrážíme o půl osmé, a čeká nás zprvu prudký a pak pohodový sjezd.
Proplétáme se údolím krajem hor tak, že to vypadá jako by se před námi hory postupně otevíraly. Nakonec se ale přece jenom musíme přehoupnout do sousedního údolí, tak nás čekalo krátké pěkné stoupání a potom zase nádherné dlouhé klesání a po cyklostezkách přijíždíme až do Celije, kde si dáváme kafe a nakupujeme.
Odtud se má cesta zvedat dalších 50 km, ale kopec je to velmi pozvolný a jedeme na začátku hodně širokou rovinou po krásné cyklostezce mezi poli, na kterých je zároveň chmel a obilí (jako kdyby bylo ve hře "Osadníci z Katanu" možné vyrobit si pivo :-) ) s parádními výhledy na Alpy, kde se chvílemi přímo před námi objevuje Triglav.
Cesta se pomalu zvedá, a v dálce vidíme mezi horami škvíru (sedlo) kudy se asi protáhneme. Kopec utahuje, a poslední kilometr je už dost hrubé stoupání, kdy na chvíli i slezu, protože mě začínají bolet kolena.
Nahoře si na chvíli vyfrkneme a pustíme se do sjezdu. 10 km paráda a pak už se musí šlapat, ale je to pořád trochu z kopce. Ve vedru zastavujeme v hospodě plné místních, a trochu nás překvapí, jaký je tam provoz a šrumec, a přitom jediné vybavení hospody je lednička s lahváčema a polička s chipsy. Vychlazené lahvové Laško ale bylo v tomto počasí velice lahodné!
Zase střídáme cyklostezky se silnicí a místy je to docela otrava když má zase cyklostezka nájezdy k domům po 10 m a je to furt houpání nahoru a dolů...
V Kamniku kopec končí a otevře se nám nádherné ploché údolí, kterým po komfortní cyklostezce přijíždíme do Lublaně.
Lublaní se motáme a moc nevíme co máme vidět, tak nakonec končíme na Náměstí republiky, kde je možné obdivovat leda dva památníky a obludnou brutalistní architekturu, která ale rozhodně stála za návštěvu.
Sjíždíme k řece a intuitivně přijedeme přímo na Trojmostí. Pro turisty tu skoro není hnutí, chladíme se plechovkovým a já se pokouším natlačit nějakou bagetu.
Z Lublaně je to už jenom 20 km, zase střídáme cyklostezky s pohodlnou silnicí I. třídy :-), ale v tom vedru je to hodně úmorné.
Ubytování máme booknuté ve Vrhnice. Pan majitel je milý a hodně komunikativní, a zdatně mu pomáhá jeho malinká dcera, kterou (asi když viděl, jak jsme seschlí) rychle poslal do lednice pro dvě parádně vychlazená plechovková piva jako pozornost podniku.
Večer vyrazíme na večeři, mají výborný točený Staropramen ve vychlazených půllitrech, dáváme si polévku i hlavní jídlo, a skoro se nemůžeme z hospody odvalit, tak se jdeme po večeři maličko projít po městě, aby nám slehlo.

Na zítřek nám zbývá jenom 80 km, a bude to hodně z kopce a do kopce.

139 km

5. den, Terst!

Dobře vyspaní vyrážíme po kafi až v 7:45 a první zastávka je místní v pekárně, která má otevřeno i dnes, v neděli, od pěti hodin. Rozcvičkou je první 6 km kopec ale je to krásné stoupání po pěkném asfaltu a mám pocit, že mi to jede úplně samo. Včera večer trochu sprchlo, tak je po ránu sice teplo, ale je takový hezký svěží vzduch. Do kopce mě předjíždí spousta silničářů, chvílemi si až říkám, že musejí mít motor, aby jim to takhle parádně valilo do kopce.
Předchozí dny mě ve všech kopcích drtil R. a vždycky na mě nahoře čekal, a dnes se v prvním kopci karta trochu obrátila. Nahoře dost dlouho čekám (asi jako R. na zatím každém kopci) a doufám, že to nebude větší krize.
Krajina se vlní, konečně jsme v Krasu. Všude vápencové skály, závrty tu mají i na zahrádkách a v jednom obřím je dokonce místní fotbalové hřiště.
V Logatci se jede nějaký moto závod a silnice je uzavřená, tak měníme trochu trasu a do Postojné jedeme oklikou po místních klikatých silnicích.
Po kafi a zmrzlině v Postojne pokračujeme po větší sinici, kde na nás zase doléhá velké vedro. Pořád je to nahoru a dolů ale zdá se mi, že ty dlouhé táhlé sjezdy začínají převažovat.
V Sežana opustíme velkou silnici a po moc příjemné malé asfaltce a dál po šotolině přijíždíme na italskou hranici. Jsme v místě, které je zcela pokryté závrty (to vidím jen v mapě), ale vidíme jen neprostupné křoví s hromadou kamení.
Za hranicí se šotolina změní na obtížně sjízdnou kamenitou cestu, ale než začneme pořádně nadávat, vrátí se asfalt. Za hranicí se nezměnil jen stát, ale i podnebí.
Motáme se úzkými uličkami vesničkou, je cítit úplně jiný vzduch a všude tu silně voní můj zamilovaný "italský" bíle kvetoucí keř.
Ve vedru ještě přejíždíme slušný kopec a pak je zlom. Zastavujeme na hraně kopce, který končí pár kilometrů pod námi u moře. Krásný výhled na celý Terst a jeho zátoku, na moři kupa lodí a vypadá to, že už je to hračka a jsme skoro v cíli.
K moři je to na začátku takový padák dolů, že se bojím o brzdy, nebo že v prudké zatáčce přepadnu přes řídítka. V samotném Terstu se silnice pokládá, projíždíme městem a bez zastavení se kocháme řekou, mosty, náměstími a kašnami. U Piazza Unità d'Italia přijíždíme k moři. Za dunění hudby ze stánku si dáváme jedno oslavné pivo v kelímku, ale mě už to žene k mému vysněnému cíli, kterým je Molo Sartorio.
Drze projedeme bránou a budovu, která tam stojí, si obejdu ze všech stran. Tady je schovaný výchozí bod pro výšková měření pro celé Rakousko-Uhersko - maregraf, který měří výšku mořské hladiny. Odtud se táhlo nivelační měření do Lišova na "Locus Perenis" a pak dál po českých zemích. Tak i já jsem uspokojen - můžeme domů.

92 km

Domluvený Vojta už na nás někde ve městě čeká s dodávkou, tak jedeme na sever po zpustlém nábřeží a šplháme za ním městem serpentýnami kamsi nahoru, kde zaparkoval.
Nakládáme a vyrážíme domů se zastávkou ve Vrhnika (kde jsme dnes spali), kde si dáme v hospodě, kterou nám doporučoval pan domácí, výborný oběd.
Začíná silně pršet, tak si na zadním sedadle klimbám, protože Vojta na jeden zátah dojel nejen z domu do Terstu, ale příjemně nás doveze až domů, kam to máme po dálnici už jen 5,5 hodiny...

Celkem 682 km v parádním počasí (rozuměj: ve strašném vedru, ale bez deště)

Více na https://www.nakole.cz/blogy/monolema/