NaKole.cz
Baťův kanál
Tak a teď už budu jezdit jenom roviny. To jsem si řekl v době, kdy se starší syn nastěhoval do svého nového, svépomocí a mou pomocí stavěného domu, zatímco ten mladší dodělával hrubou stavbu a zdálo se, že jsme z nejhoršího venku. Udřenej starej penzista, kterej poslední dva roky najezdil na kole nejvíc kilometrů na stavby a zpět. Vždy, když jsem lezl před garáží na svého veterána, zatímco můj relativně nový miláček stál v garáži, jsem černého ďábla pohladil a říkal jsem mu:
„Neboj, tvůj čas přijde!"
A přišel. Na konci června 2025 jsem sbalil švestky a ve čtyři ráno vyrazil. Nejdřív vlakem. Přes Plzeň a Prahu do Přerova. Přede mnou něco kolem dvou set kilometrů, rozplánovaných na tři a půl dne, ovšem z kopce. Alespoň tak jsem si to představoval. S čím jsem ovšem nepočítal byl celou cestu trvající poměrně silný vítr od jihu, tedy klasický ksichťák. Ale v Přerově před nádražím jsem to ještě nevěděl. A tak jsem vyrazil. Bochoř, Věžky, Vlkoš, Říkovice. Moje Říkovice, odkud pravděpodobně pochází nějací moji prapra předci.
Říkovice jsem navštívil již asi počtvrté, ale poprvé jsem viděl Místní úřad. A tak jsem vlezl dovnitř a udivené paní jsem vysvětlil, že potřebuji razítko do notesu, jako důkaz, že jsem tady byl. Moc nechápala, a tak jsem se musel představit. Mezi tím přišel starosta a setrvali jsme (jak říkávají politici) v krátkém srdečném rozhovoru. Na závěr jsem dostal pamětní medaili k 750 letům obce Říkovice. Poděkoval jsem a vyrazil do druhé důležité vsi, do Kyselovic. Tam je to samý Říkovský. Magda dělala starostku, Vít má hospodu a mnoho dalších. Jenže hospoda po ránu zavřená, a tak za králem Ječmínkem do Chropyně. Blíží se čas oběda, něco bych pojedl. Jenže jsem nenašel hospodu, a tak jsem pokračoval do Kroměříže. Tam jsem si dal oběd a teď už po vodě až do Břeclavi!
Při řece Moravě přes Kvasice do Otrokovic, kde jsem musel řeku opustit, neboť (a to jsem věděl dopředu) byla cyklotrasa při řece uzavřena z důvodu stavebních prací. A tak jsem trochu bloudil, ale našel jsem se. Kousek při Dřevnici na Zlín, potom přes Kvítkovice po mostě přes D55 a zpět k vodě. A dále přes Napajedla a Spytihněv, šup přes řeku a konečně Baťův kanál. Tedy po našom, po Plzeňsku správně Baťovo kanál. Ale jsem na Moravě, a tak správně a spisovně. Baťův kanál. Za sebou mám od rána skoro šedesát kilometrů, vstával jsem ve tři v noci a tak začínám vyhlížet můj dnešní cíl. Huštěnovice! Tady mám objednaný nocleh v penzionu.
A taky vzpomínky na rok 1983, kdy jsme s bandou kamarádů a mojí Škodou 110 byli na dovolené na Moravě. Tehdy se také blížil večer my hledali nocleh a hospodu. Přijeli jsme do vsi, viděli hospodu, odbočili z hlavní, jeli kousek polní cestou, přejeli můstek a zaparkovali. Pak jsme šli do hospody, kde neměli pivo, neboť bylo už asi týden čtyřicet stupňů a tam jsem se tehdy předvedl.
Dialog: Pivo! Nemáme. Tak víno. To taky nemáme. Jak??? Vy tady, ve vinařském kraji nemáte víno??? No právě, kdo by ho tu asi pil, když doma ve sklípku mají daleko lepší. Tak jsem byl za idiota. A právem. Tak jsme pili nějaký tlamolep zapíjený limonádou a podle toho jsme dopadli.
A teprve druhý den ráno, když jsme odjížděli, tak jsme zjistili, že jsme byli v Huštěnovicích.
Jó, to už je dávno. Zpět do roku 2025. Stezka při kanále mně převedla na ono místo a můstek přes kanál, a kupodivu se to tam tak moc nezměnilo. Jen to Láďovo utopenou botu jsem nenašel. Potom do penzionu a na nocleh, a ještě trochu družby s místními, kteří chtěli vědět odkud jsem a jeden z nich, bývalý kamioňák to u nás znal. I tu blbou zatáčku na konci náměstí a nahoru k závorám. Svět je malý.
Druhý den ráno znovu na inkriminovaný můstek a dál při kanále. Do Uherského Hradiště, přes vodu do Kostelan a tam se cyklotrasa 4 oddaluje od vody. No od vody úplně ne, jen od řeky, ale zase se jede okolo jezer vzniklých po těžbě písku, nebo štěrku. Tam se mně stala zajímavá příhoda. Dohonilo mě šest kluků asi v mém věku 60+ a poslední dva se semnou dali do řeči. Odkud kam a s kým. Když jsem jim řekl, že sám, ten jeden moudře pravil: "To bych nedal, to bych se zbláznil." No vždyť nejsem od toho daleko, počítám že odpoledne si začnu povídat se svým bicyklem. „Tak to se nedivím."
Přes Uherský Ostroh a Veselí nad Moravou do Strážnice na oběd. Trochu jsem se potoulal po Strážnici a okolo přístavu na Petrov. Tady jsem se opět trochu zamotal, neboť jsem chtěl navštívit legendární Plže. A opět vzpomínka na rok 1983.Jeden sklep byl otevřený, a tak jsem si dal decku Veltína. Ale jenom jednu a jel jsem dál. Okolo Sudoměřického výklopníku se Slovenskem po levé ruce jenže jen kousek, potom zákaz vjezdu a úprava cyklotrasy a tak hybaj na silnici E55 a pár nechutných stovek metrů v hustém provozu. Potom zpět k vodě přes Rohatec do Hodonína. A tam jsem překročil státní hranici. Zkontroloval jsem množství eurových mincí, abych se ujistil, jestli mám na pivo. Mám na několik piv! Pokračuji Slovenskem na Kopčany a před odbočkou do vsi se mně najednou na to pivo ani nechce. Začínám být unavený, ten hnusnej protivítr a šlapat někam nějaké tři kilometry a pak se vracet se mně nechce. Pokračuji proto ještě kousek Slovenskem, až k Lávce Velké Moravy a vracím se do Čech. Přede mnou jsou vykopávky v Mikulčicích. Tam budu pasovat, jsem taky taková vykopávka. Projdu si areál, vylezu na věž, dám pivo a čekají mě poslední dva kilometry do Mikulčic. Teď teprve ten zkurvenej vítr ukazuje, že může být ještě hůř. Ale jsem tam. Dneska rovných osmdesát kilometrů.
Ubytuji se v penzionu, kde mě čekají dvě noci vybalím a jdu na večeři a nějaké to pivo. Vyperu dres a spodní triko jakož i ponožky a ráno vyrážím na lehko, bez batůžku směr Břeclav. Můj hlavní dnešní cíl je najít v Břeclavi nádraží a koupit lístek na zítra. Tentokrát vyrážím po silnici přes Moravskou Novou Ves a Hrušky, přes dvě vesnice postižené před časem ničivým tornádem. Tolik nových střech se málokde vidí. Ale to se nesměji, když si vzpomenu na televizní záběry po katastrofě musím smeknout, jak to dali dohromady. Pak mě čeká pár posledních kilometrů do Břeclavi a lehké hledání nádraží. Před nádražím zírám na stovky kol, zaparkovaných před budovou a myslím si: „To se vám to jezdí po rovině, v Plzni byste takhle nejezdili." Kupuji lístek a opravdu nemohu za to, že je otevřené jen jedno okénko. Načež paní za mnou prohlásí: „Tož chtěla sem jet tím zrychleným, pojedu osobákem." Paní sorry, já za to nemohl.
Vracím se zpět, ale abych nejel stejnou cesto odbočuji na Tvrdonice. U benzínky si dávám něco jako oběd a pokračuji ke kanálu. Tam se chytnu cyklotrasy 4 a tentokrát jedu proti proudu. Ovšem po větru! Jenže jenom kousek, najednou je na cyklotrase kamení (makadam) a jet se nedá. Tady také opravují. Chvíli to zkouším po louce pod hrázi, jenže to taky nic moc a tak odbočuji do lužního lesa a jedu souběžně s kanálem jen kousek od něho. Trochu si připadám jako v oboře Soutok, nakonec jsem od ní pár kilometrů. Pak do Mikulčic, opět přes Hradiště a opět si dávám pivo. Pak do penziónu, večeře a spát. Ujeto 54 km.
Ráno v klidu zabalím a po snídani jedu. Stejnou trasou jako včera, přes Hrušky, kde u Vietnamce doplňuji tekutiny a pak do Břeclavi. Mám více než hodinu do odjezdu vlaku a hala se začíná plnit převážně muži s delšími vlasy a tričky se stejným nápisem. Jak jsme říkali za mlada AC blesk DC. Nebo taky Praha-Děčín. No jistě dnes jsou v Praze legendární AC/DC. A tak jedu ve vlaku plném rockerů. V Praze mně čeká poslední překvapení a sice náhradní autobus do Berouna. Jedu ve stoje, jednou rukou se držím, druhou držím kolo, No nic moc, ale z Berouna až domů už je to normální. A devět večer doma!
Celkem jsem ujel 222 km, vypil asi dvanáct piv, dva jonťáky, čtyři coca-coly minerálku a decku vína. navštívil dva státy, viděl moc hezkých měst a obcí a opět jsem se přesvědčil, že ten náš rod MUSÍ mít kořeny někde na Kroměřížsku. Proč by se mně tam vždy tak líbilo. I když, u nás na Jižním Plzeňsku je také hezky. Ale jinak hezky.
Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně
Jižní hranice
Rok kovidový-druhý
Vyzkoušejte:
Topgal pečuje o zdravá záda našich školáků již 30 let
Čaje, které léčí. Přírodní cesta ke zdraví a rovnováze.
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Baťův kanál
Tak a teď už budu jezdit jenom roviny. To jsem si řekl v době, kdy se starší syn nastěhoval do svého nového,…
Ålandy 2025 – část 3 – Švédsko
Rådasjön, pondělí 7.7. V závěru včerejšího dne jsme se dostali na systém cyklotras vedených pod názvem…