reklama

Jak jsem se poprvé toulal Šumavou

Pošumaví - okolo Klatov
Pošumaví - okolo Klatov
Foto: Autor

Už odmalička jsem prahnul po dobrodružství v přírodě. Později jsem našel velké zalíbení v cyklistice a sem tam v nějakém tom amatérském závodě. A právě kombinace těchto tří elementů vyvolala velikou touhu alespoň si vyzkoušet jeden z těch extrémních bikepackingových závodů, které se jedou bez jakékoliv podpory členitým terénem po neznačené trase dlouhé několik stovek kilometrů... První pokus jsem uskutečnil už loni na Loudání Českou krajinou. Bohužel jsem neuspěl a pro zdravotní komplikace musel ještě před polovinou závodu vzdát. Pak jsem se dozvěděl o Toulání Šumavou. Pod romantickým názvem se prý ukrývá extrémní MTB non-stop závod po Šumavě a Pošumaví. Na start to mám od baráku doslova přes kopec a kvalifikace není zdaleka tak náročná jako na Loudání. Stačí se jen včas přihlásit.

Nuže, bez váhání jsem se včas přihlásil a zařadil se tak mezi 65 vybraných účastníků. Pak už zbývalo jen počkat si na start - a ten nastal druhé červnové úterý roku dvoutisícího dvacátého prvého.

Odpoledne jsem se spakoval tak, jak jsem považoval za nejlepší, a na hřiště ve Vrhavči, odkud se startovalo, se přemístil po ose. V hale a okolí se to už hemžilo závodníky. Po prezentaci a prohození pár slov se známými tvářemi jsem si ještě v bufetu objednal pivko a pizzu - dost možná na dlouhou dobu poslední teplé jídlo - a poslouchal instrukce od pořadatelů. I táta se přijel podívat.

Pak to konečně vypuklo. Shromáždili jsme se před sportovním areálem a v 5 hodin nám to výstřelem odstartovala známá Šumavská osobnost: pan Emil Kintzl. Jel jsem zvolna a nikam se nedral, nemělo smysl plýtvat energii. Když jsme od Standy před pár dny dostali v elektronické podobě naplánovanou trasu o délce bezmála 680 km, ani jsem ji nemusel dlouho studovat, aby mi bylo jasné, že nás čeká pěkný masakr. Popravdě jsem měl hodně velké pochyby, jestli tohle vůbec dokážu ujet. Na nějaký limit 99 hodin nebo umístění jsem ani nemyslel. Doufal jsem, že zdraví nezradí a nenastanou žádné technické potíže. Jenomže technické potíže přišly, a to hned po startu.

Ani ne pátý kilometr, všichni v houfu tlačíme do prďáku z Radinov na Kašpárkovnu, když tu cítím, že je něco špatně. Prázdné přední kolo. Nedá se nic dělat a pouštím se do opravy. Je pěkně teplo, sucho, a tak lepím a náhradní duši si nechávám pro horší časy. Rázem se ocitám na chvostu, jsem úplně poslední. Všichni mi ujeli - no to to pěkně začíná. Dneska už sotva někoho dojedu, říkám si. Ale co, má to i svoje výhody: nikdo mě nemůže předjet!

Domněnky však byly liché. Na konci táhlého stoupání okolo Boudovky dojíždím pár toulalů a ve sjezdu do Chlístova je nechávám za sebou. Dalších pár kilometrů a dojíždím jiné toulaly. Jeden z nich je Míra Franěk, řečený Indián, a vůbec se netváří svěže. Už jsem o něm slyšel, často se účastní podobných akcí a patří spíše k elitě. Jak to, že je takhle vzadu? Důvod je prostý. Teprve včera se vrátil z jiného extrémního závodu, ale toulání je pro něj srdcová záležitost, tak ho nechtěl vynechat. Hladový, nevyspalý se tu teď trápí, přesto bojuje.

Nepříjemným stoupáním na plánický hřeben se prokousáváme spolu, ale i jeho pak nakonec nechávám za sebou - přeci jen mám momentálně víc sil.
Tohle mi už dlouho leží v hlavě. Různé extrémní a bikepackingové závody v posledních létech přibývají, Je o ně velký zájem, to je vidět, a určitě je spousta zájemců a právě takových nadšenců, co by se chtěli účastnit více podobných akcí, tak proč je převážná většina všeho nahuštěna právě do první poloviny června? Proč se organizátoři nedomluví nebo nevyužijí jiné neobsazené termíny a nerozptýlí tyhle závody průběžně v celém roce? Přijde mi to jako velká škoda a nedostatek, který by se měl napravit.

Marná sláva, jede se úbočím plánického hřebenu dál. Večer už pokročil, brzy se začne smrákat. V Němčicích je otevřená hospůdka. Občerstvuje se zde několik toulalů. Jen jim z cesty mávnu a zase jsem o pár míst vpředu. A po pár kilometrech už ani nejsem sám. Sjeli jsme se čtyři, šlapeme, povídáme si a pěkně nám to utíká až do Švihova. Tady se trhám, jsem nějaký vyprahlý a potřebuji svlažit. Mířím k první hospodě na točenou kofolu. Jenomže jak nám ta jízda doteď pěkně odsejpala, začal vystrkovat růžky závodní duch, a tak chvátám. Půllitr studené limonády ve mně zahučí jak do kanálu. Žaludek se vzepře a skoro na celou noc mi přichystá nemilé rozptýlení ve střídavých bolestech břicha podobných porodním kontrakcím. Přitom jen o kousek dál zbudovali pořadatelé zcela spontánně malou občerstvovací stanici. Vědět to, do hospody bych vůbec nejel. Alespoň doplňuji bidony.

Pak už se rychle stmívá. Krátkou pauzu se svačinou si dopřávám za svitu čelovky u Kvapilova jezírka v lesoparku pod Bolfánkem nedaleko Chudenic. Mine mě pár toulalů. Někteří si hledají místo k noclehu. Já dnes spát nejdu - pojedu celou noc a celý další den. Takový je plán, tak to přece většina borců na těchhle závodech dělá - tak proč bych to nezvládl. Bohužel jsem do svých výpočtů nezakalkuloval minulou noc, kdy jsem toho moc nenaspal - asi z předstartovní horečky. Teď únava rychle narůstá, snad to vydržím.

Opuštěný se šinu noční krajinou. Z Všepadel se prudce stoupá nejdříve po poli, pak lesem. Cesta žádná, jen tu a tam na stromech modré turistické značky - pátrám po nich a postup je hodně pomalý. Kdesi v lese nad Úlikovem jsem našel opuštěnou blikačku. Beru ji s sebou, snad se o ni někdo později přihlásí. Na okraji Podzámčí si zbudoval ležení jeden z bývalých účastníků toulání: Václav Mixan, a zcela z vlastní iniciativy nabízí projíždějícím toulalům občerstvení. Sušenka a pivko přišly vhod - díky moc. Každý se tu navíc zapíše na kartonovou ceduli - z toho vidím, že jsem kolem 30 místa. To není zas tak zlé.

Den 2.

Aplikuji tlačingovou metodu pro zdolání hradu Rýzmberk. Zhruba v té době se mění úterý na středu, ale nějak to nevnímám. Následuje technický singlík dolů do Kdyně. Padlý strom je v té tmě trochu zákeřná překážka, ale ubrzdil jsem to. Kdo má pod čepicí, ten jde pod Čepicí spát, jako jeden z toulalů. Já paličatě dál bojuji s tratí i s rostoucí únavou a ospalostí. V Jezvinském lese navzdory GPS navigaci sem tam bloudím a vymotávám se až nad ránem, kdy kolem čtvrté hodiny přijíždím do Nýrska. Hned se vrhám na benzínku. Jeden toulal odsud zrovna odjíždí. K snídani si dám bagetu, čaj a trochu dobiju telefon. Zvláštní pocit. Mám za sebou noc v sedle, skoro 100 km terénem, při kterých trať opsala veliký oblouk Klatovskem - teď jsem nevyspalý, hladový, unavený, zpocený i prochladlý a jen pár kilometrů od domova, teplé postele, plné lednice... Raději na to nemyslet.

Rozednívá se a konečně se zakusuji do těch pravých Šumavských kopců. Nejdříve tlačenka na Pajrek, pokračuje tlačenka k Hraničáři - nejsevernější hoře Šumavy. Jsem už docela vyřízený, a tak si v jednom přístřešku musím orazit. Lehám si na lavičku jen tak, jak jsem - batoh, přilba, boty - ve vteřině jsem tuhý, ale po deseti minutách mě budí šustění šotoliny na cestě. Dohnal mě další závodník. Vstávat, jede se dál.

Zadní chalupy, za nimi kousek po rovině asfaltem a pak zase stoupání a stoupání. Technický sjezd do Hamrů je příjemné zpestření, avšak je zde jen proto, abychom mohli zase nahoru - na Hojsovku. Krpál od Zelenského potoka není nejdelší, zato asi ten nejbrutálnější, jaký jsem kdy s kolem zdolával. Kolo tlačím, strkám, tahám... k tomu se proplést skrze popadané stromy - a dál a dál pořád nahoru, na hřeben. Jsem už vážně na dně. Tohle dlouho nevydržím - nemám šanci tenhle závod zvládnout - prostě na to nejsem stavěný, vždyť ani netrénuji žádné dálkové jízdy, kde bych na to vzal čas?

Konečně jsem se doštrachal na vrchol Můstek s nadmořskou výškou 1235 metrů - asi nejvyšší bod celé trasy. Je před polednem. Ustýlám si v přístřešku a okamžitě tuhnu, ale opět jen na chvíli. Přihnala se bouřka, prší, blesky mlátí do sousedního Pancíře a vůbec mi to nedělá dobře. Dojela mě toulalka Bára, se kterou jsme se už včera potkali. Chvilku přešlapujeme pod přístřeškem a čekáme, jak se to počasí vyvrbí. Když se situace lepší, pouštíme se do plnotučného terénního sjezdu dolů z hřebene - kameny, kořeny... docela mě to probralo. To a nějaké ty energetické doplňky, kterými jsem se naládoval. Taky jízda ve dvou je veselejší.

Jenomže počasí si s námi znovu pohrává. Zrovna když přijíždíme na bývalé Zhůří, spouští se liják, a tak se schováváme u kapličky. Trvá to docela dlouho a čas neúprosně letí. Nemůžeme si dovolit takhle kufrovat. Jakmile začne hustota kapek klesat, oblékáme pláštěnky a jedem. Jenomže déšť znovu nabírá na intenzitě - asi jako když někdo kopne do kýble. Z pěšin jsou potoky. Schovat se není kde. Kruci, příště beru potápěčské brýle a ploutve.

Sjíždíme do vesničky Jiřičná. Svítí slunce, sucho, teplo... Ani se nechce věřit, jak nás to před chvílí spláchlo. Cesta se houpe po kopcích nahoru a dolu - nahoru skoro vždy tlačíme. Pak se máme pustit k řece Otavě po jakési DH trati. Většinou to jet nejde, kola snášíme, slézáme s nimi po svahu, přes skalky, kmeny... Co tím asi chtěli pořadatelé říci? Že by nějaký pokus o novou disciplínu - DH Bikepacking? Následně máme řeku brodit. Zůstáváme stát a koukáme na to jak telata na nová vrata - To jako vážně? Vody je tu po vydatných deštích do pasu a proud by strhl i pivovarského koně. Zkouším to, ale daří se mi dostat jen dva metry od břehu. Po krátké telefonické konzultaci s pořadateli tedy volíme objížďku po nedalekém mostě, kousek po silnici a zpět na trasu, která vede při řece.

Do Divišova dojíždím sám, Bára se někde opozdila. Mířím hned do restaurace Šumavská chalupa. Pár toulalů tu už večeří. Přidávám se k nim. Vzápětí se objevuje i moje kolegyně a netváří se zrovna vesele. Dozvídám se, že ji zdržel pád a nepříjemně si natloukla. Objednáváme si jídlo, je to ale trochu komplikovanější proces, než bychom čekali. Pan vrchní má rozsáhlou nabídku se spoustou variací, kombinací, permutací... určenou zřejmě gurmánsky zaměřeným hostům s vytříbeným vkusem, a tak je pro něj těžké pochopit, že upachtěný, vyčerpaný toulal se chce prostě jen nažrat. Je snad proto trochu nevrlý, ale nakonec se daří a všechno dobré.

S Bárou se loučíme, na trati už se nepotkáme. Po pádu se necítí nejlíp, a tak se chce nechat prohlédnout v nedaleké Sušické nemocnici; můj doprovod odmítá. Až později jsem se dozvěděl, že tím pro ni závod skončil. Sice vyvázla jen s naraženinami a pohmožděninami, ale zabránily jí v další jízdě. Aspoň že nic horšího - snad to vyjde příště.

Jsem na prvním checkpointu, na konci první čtvrtiny závodu, a valím to dál. Zase prudké stoupání, na jehož konci ale čekají dvě příjemné odměny. Ta první: povolila mi zácpa, ta druhá: parádní singltrek Rock nad vesnicí Rok. Sem se musím ještě někdy vrátit bez vší bagáže a pořádně si zařádit. Pak to zase hezky frčí večerním Pošumavím do Žihobců. Tlačenka lesem ze Strašína do vesničky Zuklín už je noční záležitostí. Nedaleko silnice stojí turistický přístřešek. Měl jsem na něj spadeno dle mapy delší dobu a k velké radosti je neobsazený. Přijel jsem právě včas. Další toulalové musí pokračovat hledat nocleh jinde. Pro dnešek to balím a jdu po asi třiceti hodinách v sedle konečně spát.

Den 3.

Noc byla krátká. Budím se před čtvrtou hodinou. Pomalu se rozednívá, ale v lese je ještě tma. Není čas ztrácet čas. Balím a jedu. A jsem mile překvapen. Po včerejších útrapách mi to jde úplně samo. Nohy se točí, nic nebolí, všechno funguje. Začínám věřit, že bych to Toulání Šumavou mohl zvládnout. Trasa mě vede po zelené přes Zálesí, Dobříš, Chvalšovice... Slunce stoupá po obloze, boty promáčené od rosy snad brzy oschnou. Jen vody mám trochu nedostatek a marně pátrám po čistém potůčku nebo pramínku, kde bych dotankoval. Ve vesničce Vacovice kolem sedmé hodiny snídám Bagetu a redbull - baštu zakoupenou včera při cestě. Snídaně šampionů. Teď uvidím zvuky a uslyším světlo! Pletím jak raketa.

Za Krušlovem trochu bloudím, pachtím se do kopce a pak zjišťuji, že je to špatně... asi jsem měl častěji sledovat navigaci, takže zpět a jinudy. Jsem z toho trochu rozhozený - odborně řečeno nasraný. Náladu mi však brzy zlepšuje dlouhý rychlý sjezd do Čkyně. Mířím do prvního obchodu a dokupuji zásoby. U cukrárny opodál stojí kola dvou loudalů, asi snídají, ale než nakoupím, jsou pryč. Čeká mě náročné, několikakilometrové stoupání k Mářskému vrchu - převážně tlačmo. Jsem na něj ale psychicky připraven, a tak se nedám rozházet. Na Mářský vrch už jsem se na kole vydal - loni při tréninku na Loudání. Letos jsem tu při Toulání. Že by se tu klubala nějaká nová tradice? Každoroční výjezd na Mářský vrch? Každopádně letos jsem tu ve větší pohodě než loni. Výstupem na roztomilou rozhledničku však síly plýtvat nebudu. V přístřešku dám svačinu a mažu dál.

Kdo se může chlubit, že byl v Kosmu? Snad jen kosmonauti a pár miliardářů, co zaplatili tučnou cenu za letenku. My to museli zvládnout při Toulání na kolech - až tak je to náročný závod... Z Kosma následuje nádherný úsek cesty, roviny nebo dlouhé asfaltové sjezdy, skoro k neuvěření. Počasí jak v pohádce, a ty výhledy na Šumavu... až bych dojetím brečel, kdybych nemusel hlídat trasu v navigaci.
Do Prachatic přijíždím skoro v poledne, objíždím dle trasy historické centrum a hned kotvím u první zahrádky jedné z restaurací na náměstí. Dva toulalové tu už sedí, tak se k nim přidávám. Rychlý oběd a zpátky do sedla. Vím, co mě čeká - výjezd na Libínské Sedlo a pak na samotný vrchol Libín. Podle vrstevnice v mapách to bude pořádná makačka. Stoupání začíná už ve městě. Jet nezvládám, tlačím do brutálního kopce po zelené a rychle ubývají jak síly fyzické, tak síly psychické. Těsně před Sedlem si neodpustím defekt v podobě cvaknutí zadní duše. Je hic, pot ze mě leje... A tím to nekončí. Říkám si, jsem v Sedle, teď ještě na Libín a nejhorší mám pro dnešek za sebou, Jenomže to by nesměla přijít s prominutím neskutečná zajebávka, která mě naprosto zbourala. Sjíždím technickým sjezdem někam úplně na druhou stranu jen proto, abych se pak drápal křivolakou hrbolatou pěšinou zpět do Sedla. A pak - další krpál výhradně tlačmo - až na vrchol Libína s nadmořskou výškou 1093 metrů. Nevěřil bych, jak pestrý mám slovník sprostých slov - některá možná ani doteď neexistovala. Těším se alespoň, že na vrcholu hory bude bufet a trochu svlažím vyprahlé hrdlo. Ale kdepak, budovy jsou pusté a prázdné. Dám si tedy jen malou svačinu z vlastních zásob. Prohodím pár slov s Toulalem Honzou, který dorazil chvíli za mnou, ani na rozhlednu nejdu, a pouštím se do dlouhého lesního sjezdu. Potěšení chuťovým buňkám dopřávám až ve Zbytinách. Tělo si lehce odpočlo, i rozbouřená mysl se zklidnila a víceméně odpustila pořadatelům to martýrium. S výjezdem po žluté ke Křemelné už tolik nezápasím. Vrásky mi dělá jen bouřka, která předemnou bublá a brblá. Nenechávám se zastrašit a dobře dělám.

Následuje asfaltová silničkou při Vltavě až do Nové pece na samém okraji Lipenské nádrže. Po všech těch krpálech je rovný asfalt docela nezvyk, takže mi to připadá trochu nekonečné. Na zahrádce hospůdky sedí několik toulalů a večeří. Přidávám se k nim. Někteří brzy odjíždějí, jiní přijíždějí. Obsluha trochu pomalejší, ale příjemná, jídlo moc dobré. Není kam spěchat. Déšť nakonec dorazil taky, pod slunečníky nám ale nevadí, i když většina kolegů stihla odjet. Zůstali jsme tu jen dva. Jenomže ani my nechceme zbytečně ztrácet čas. Rádi bychom dnes dokončili druhou část trasy- což je asi ještě 40 km, a tak jen co déšť slábne, oblékáme pláštěnky a vyrážíme. S Honzou jsme se už potkali na Libíně, a vlastně i několikrát předtím. Teď spolu jedem v dešti, stoupáme a objíždíme při hranici Boletického vojenského prostoru vrchol Špičák. Klábosíme a je to zase fajn zpestření závodu. Zatímco já jsem úplný nováček, on už je zkušený mazák, a tak si rád vyslechnu i nějaké rady a poznatky. Navíc je ze zdejšího kraje a dobře to kolem zná, takže ví, co nás kde čeká - tak jako já předtím na Klatovsku.

V Hořicích na Šumavě už je úplná tma. Prudká stoupání tlačíme, únava roste s každým šlápnutím. Kde je terén, tam je bahno. Morálka začíná křehnout a oba debatujeme, jestli budeme po dokončení druhé části pokračovat po celé trase nebo využijeme povolenou zkratkou a závod si tak o nějakých 130 km zmenšíme. Pak přichází dlouhá únavná jízda nočními lesy, žádná města, vesnice... Ve sjezdu kolem samoty Horní Světlá vypouštím duši - po kolikáté už? Jestli to takhle půjde dál, spotřebuju všechny záplaty. Je hluboká noc, chladno, kolo obalené bahnem. Do konce druhé části zbývá jen pár kilometrů, ale já už nemůžu, nemám sílu to opravovat, mám toho dost, balím to. S Honzou se loučíme, zkusí to doklepat dle plánu. Já kousek od cesty nacházím v jinak vysoké trávě sušší místo, tam zalézám do spacáku a zavírám oči. Ráno snad bude líp.

Den 4.

Po hodince spánku a hodince převalování usuzuji, že nemá smysl tu dále kufrovat. Za svitu svítilny opravuji defekt, balím a vyrážím. Musím jet opatrně, všude to klouže jak svi... namydlené. Za svítání přijíždím do Branné, na břeh Vltavy, na konec druhé ze čtyř částí trasy. Tady někde měl Honza přespat. Nemám čas ho tady hledat, a kdo ví, jestli už nevyrazil. Vtom na druhé straně řeky vidím cyklistu s batohem a čelovkou, který se Honzovi dost podobá. Ale jede při řece na sever - tedy zkratkou. Jestli to byl on, už se spolu nepotkáme. Jsem totiž rozhodnutý pokračovat hlavní trasou. I když se cítím jak vyžvýkaná žvýkačka, po fyzické stránce všechno funguje, jdu do toho!

Brodím Vltavu - konečně jsem si po několika dnech umyl nohy. Okolo možná vyplave pár leklých ryb. Za řekou následuje úmorné dlouhé zabijácké několikakilometrové stoupání. Z velké části tlačím a napůl přitom pospávám. Od vrcholu Poluška se sjíždí a pak konečně kraj rovin. Po zelené turistické to celkem utíká, malým zdržením je stavba dálnice, vykácený les a chybějící cesta. Na Rozpoutí si dávám pořádnou snídani z vlastních zásob.

Řeka Malše se klikatí, po břehu vede úzká pěšina značená modrými turistickými značkami. V některých místech je i dost těžko schůdná, jen blázen by se tudy pokoušel projet na kole - tedy jasná trasa Toulání. Lézt po skále, jednou rukou se přidržovat řetězu, ve druhé nést kolo? Proč ne...Tak nějak se tím pozvolna prokousávám až do Kaplice. Rychlý nákup v sámošce a pak dál, po červené k říčce Černá, což je velice podobný úsek tomu při Malši. A to už mě přivádí do Novohradských hor. Krásná příroda, kraj nepoznamenaný turistickým ruchem. Konečně jsem se tak nějak prokousal všemi útrapami a začínám si Toulání užívat. Za Dobrou Vodou čeká nádherná vyhlídka a rychlý sjezd. Pak ještě kousek při samých hranicích naší vlasti.

Kolem poledne přijíždím do Zevlova mlýna na okraji Nových Hradů. Nejde nezastavit na oběd a neochutnat pivo ze zdejšího pivovaru. Paní vrchní se ptám na ostatní toulaly, kteří tudy museli projíždět. Od rána jedu sám a nějakou společnost už bych uvítal. Bohužel, dnes tudy ještě nikdo neprojížděl. Naposledy včera.
Projedu město, ještě kousek lesem při hranicích a je tady placatý, přesto lesnatý kraj - samý okraj Třeboňska. Cesta lesem je jak dálnice, rovná dlouhá... Valím to celkem rychle a je to moc příjemná změna po vší té námaze. Ve Dvorech nad Lužnicí stavím u stánku s občerstvením. Okolo se stahují mračna a hřmí. Jedu dál, uvidím, kde mě to chytne. No, chytlo mě to brzy. Bouřka se řítí přímo na mě. Dupu do pedálů jak vzteklý abych to stihl do další vsi a našel si úkryt v autobusové zastávce. Povedlo se jen tak tak. Opět čekám, než odejde největší příval vody, oblékám pláštěnku a jedu. Jenomže déšť je srandista. Chvíli prší, chvíli neprší - obléct pláštěnku, sundat pláštěnku... Začíná se mě zmocňovat vztek. Naštvaně cpu pláštěnku do batohu a jedu, ať si třeba padají trakaře. Po rovinách to alespoň pěkně odsejpá.

Trať opisuje kruh a vrací mě zpět k Novým Hradům, Provede mě Terčino údolím kolem Stropnického vodopádu a dál přes tvrz Cukrštejn, Svébohy... až do Trhových Svinů. Je půl sedmé a začíná znovu pršek - ideální uchýlit se do pizzerie na večeři. Další déšť mě spláchl na benzínce, kde jsem si kupoval zásoby na cestu. Je to hotová průtrž, do které se mi nechce. Čekám a večer se zvolna snáší na kraj. Tohle mě vážně nebaví, deptá mě to a začínám toho mít plné zuby. Chtěl bych si někde už pořádně odpočnout a prospat se. Navíc bych potřeboval dobít powerbanku, abych mohl nabíjet mobil s navigací a světla. Zkouším tedy sehnat na noc penzion někde při cestě, ale marně, nikde v dosahu mě nechtějí. Holt se budu snažit šetřit baterie a pojedu, dokud nepadnu.

Konečně déšť ustává. Tenká jednorázová pláštěnka je už od všeho toho používání celá potrhaná, přesto lepší než nic. Hned za městem je připravena zajebávka, při které zvažuji, že toulání opravdu vzdám. Rokle, vykácený les, cesta nikde, bahno, roští vysoká tráva... kodrcám se tím a bloudím skoro půl hodiny, jen abych se vynořil na silnici kousek od místa, kde jsem do toho bordelu vlezl. A zase prší. Jsem unavený, promoklý, nemám kde spát a vůbec už mě to nebaví. Nervy mi tečou, nadávám nahlas.

Večer se prohlubuje a já svádím vnitřní boj s touhou všechno vzdát a zavolat někomu domů, ať si pro mě přijedou - nebo zalézt do nějaké díry, přečkat do rána a pak tradá na vlak. Jenomže vrátit se zbaběle jako poražený jen proto, že už se mi nechce, když krom hlavy všechno funguje? Teď by mi to možná přišlo vhod, jenomže dobře vím, jak bych se později styděl před svými blízkými, sám před sebou, snad bych se styděl i jen podívat na svoje kolo. Dělám ze sebe ultra-cyklistu a pak se rozbrečím po pár stech kilometrech, že už se mi chce domů? Žádný takový! Zakazuji si proto myslet. Vypínám mozek a jedu na autopilota - prostě jen šlapu a držím se trasy v navigaci přes Ostrolovský újezd, kolem Žižkova rodiště, přes Strážkovice... A ono to tak nějak jde. Snad se tím prokoušu a zítra bude líp.

Červená turistická značka mě přivádí loukou k jakési zarostlé rokli, kterou šel naposledy ten, co značky kreslil. Pod hustými korunami už je úplná tma, svah hodně prudký, bahno klouže. Chytám se stromů a spouštím se pomalu dolů. Mám co dělat nesjet to po bradě.

Už je toho dnes vážně moc. Už nemůžu. Pod Komařicemi končím. Chtěl jsem dnes dojet třetí část trasy, ale už na to nemám. Snad samo nebe mi seslalo pěknou autobusovou zastávku s dveřmi. Zalézám dovnitř, svlékám všechny smradlavé špinavé věci a jdu spát.

Den 5.

Opět ještě za tmy vstávám a opouštím své nocoviště. Krásně jsem si ho v noci zadýchal a vyhřál, do ranního chladu a vlhka se mi moc nechce. Ještě víc mě straší následující kus trasy. Už podle mapy mi bylo jasné, co přijde, proto jsem si to nechal na ráno. Pěšina při říčce Stropnici je úzká, zarostlá, kluzká a za tmy v některých místech dost nebezpečná. Zkusil jsem jet, kolo podklouzlo a už se řítím. Naštěstí jsem se loktem zarazil o pěšinu, druhou rukou zachytil kolo nad řekou a vydrápal se zpět. Raději tlačím, jet nejde, prodírám se roštím, kopřivami...Co mě ale motivuje nevzdat se: před sebou v mokré trávě vidím stopy kola, jsou patrné i za svitu čelovky, musí být stoprocentně čerstvé, maximálně dvě - tři hodiny staré. Nějaký toulal mě v noci předjel a teď jede jen kousek přede mnou. Když sebou mrsknu, třeba ho někde doženu. Včera jsem jel celý den sám a dneska bych nějakou společnost uvítal.

V obci Plav, říkám si nekecej a plav! Vlastně jeď. Už je světlo a žlutá turistická mě vede v těsné blízkosti jižního okraje Českých Budějovic. Pak dál až do Mříče, kam přijíždím po dnešních třiceti kilometrech kolem sedmé hodiny. Dám rychlou snídani a zahajuji třetí etapu trasy. Šplhám Blanským lesem na kopec Kluk, co vysoký je jako buk. Nahoře leží kolo, vedle něj se zrovna probouzí zmuchlaný cyklista. Je to Míra Franěk, vůbec nevypadá svěže, trasu zkracoval a teď zvažuje úplné odstoupení a nejkratší cestu do cíle. Rád bych mu pomohl, ale nemám jak, bude to muset zvládnout sám, snad dobře dojede.

Trasa teď vede chvíli po silnicích a zpevněných cestách vlídnou Jihočeskou krajinou. Holašovice jsou malebná vesnička jak z pohádky, nebo spíše skanzen, ve Vitějovicích nakupuji jídlo. Slunce už pěkně praží. Brzy přijíždím do Husince - ne, není to žádná odchovná stanice hus jako třeba bažantnic, ale město historického významu, rodiště Jana Husa. A začíná stoupání po modré - a je krutě masakrózní. Nejdříve terén, pak asfalt, až na vrchol Běleč. Vůbec se necítím v pohodě, ani trochu. Následný sjezd je za odměnu, znovu skrze Kosmo, skrze Buk, Veselku, po úbočí hory Boubín (k vrcholu naštěstí nemusíme). Motá se mi z horka hlava, jsem vyčerpaný, vyprahlý. Je už odpoledne, když přijíždím do Kubovo Huti. Jediné, co mě zajímá, je hospoda. A tady jsem ho dohnal - toho neznámého toulala, který jel přede mnou. K mému překvapení je to Honza, ten se kterým jsme jeli předevčírem kus v noci a několikrát se potkali na trati. Tak já myslel, že to vzdal a dal se kratší trasou, a on mi byl zatím vytrvale v patách a v noci mě dokonce předjel.
Dáváme si společně pozdní oběd. Volím birella, kofolu a svíčkovou. Honza je najedený a odjíždí dřív, já o čtvrt hodiny později. Potřebuji trochu oraz, máznout řetěz a také sedací partie. A noříme se znovu do té vysoké centrální Šumavy. Nádherné romantické Šumavy. Při tlačení sjezdovkou nad Novými Hutěmi Honzu zase vidím kus před sebou, pod vrcholem Přilba ho předjíždím, a když pak stavím na Zadově na poslední občerstvení, předjíždí on mě. Pak jedeme zase kus spolu. Večer se blíží, ale my jsme odhodlaní závod dnes dokončit stůj co stůj. Limit v osm hodin nemáme šanci stihnout, přesto zůstávám optimista, nějak se do mě vlila energie. Možná mě nakopla ta svíčková, možná je to představa, že za chvilku už jsme v Kašperských horách a odtud posledních 50 km do cíle pofrčíme v podstatě z kopce. Každopádně motory naskočily, zabral jsem a šlápl do toho, až najednou Honza zůstal kdesi za mnou. Chvilku jsem na něj čekal, když se dlouho neukazoval, vyrazil jsem sám.

Jenomže jak jsem se těšil na rychlý dojezd, tak mě Toulaní řádně vyškolilo. Z Kašperek se skutečně jelo pěkným rychlým sjezdem až do Radešova, jenomže pak je trasa namotaná přes Velký a Malý Radkov, navíc vysypaná štěrkem velkým jak pěst. Do toho mi pomalu uchází přední kolo. Nechce se mi lepit, tak po deseti minutách dofukuji. Stoupání po zelené na Malý Babylon mě dokonale zbouralo. Byl jsem připraven na rychlý dojezd, ne na tohle. Jsem na dně jak se silami fyzickými tak s těmi psychickými. Jednoduše řečeno, udeřila těžká krize. Šinu se jako smrad, nadávám, proklínám pořadatele. Alespoň že přední kolo přestalo ucházet a nemusím pořád dofukovat... Další stoupání na Vysoký hřbet, pak přes Keply, Jarkovice. To už je tma. Noční stoupání na Teleček tlačím. Sjezd k Čerchovu je ve tmě pěkný záhul. Další krpál přes horu Hora. Je to nekonečné, půlnoc klepe na dveře, jsem ve své domovině, cíl je blízko, přesto na něj ne a ne dosáhnout. Toulání už nikdy, tohle nemám zapotřebí. Dorvu se do cíle za každou cenu a končím, nikdy víc!

Javoříčko, Kněžice... Sjíždím k Drnovému potoku, těším se do cíle, ale přichází další zajebávka: rákosí, brod přes potok. Na louce není cesta, po tmě nemám žádný orientační bod, směr držím jen podle navigace. Vždyť už tam musím být... Konečně jsem ve vsi, stojí tu stan, okolo spousta lidí, grill, pivo... jsem v cíli. Ale moment, tohle nejsou cyklisti. Nikde žádné kolo. Tohle vlastně není ani Vrhaveč. Jsem už asi dost jetý, že jsem si spletl obce - a to mám navigaci. Nevadí, tak znovu a dál. Na hřišti stojí pódium, burácí kapela Kabáti, světla blikají, dav lidí... Že by pořadatelé rozjeli takovou afterpárty? Ne, to taky není ono. Až napotřetí jsem to trefil. Čtvrt hodiny po půlnoci přijíždím do správného cíle ve sportovním areálu ve Vrhavči. Ostatní účastníci mě vítají potleskem. Má drahá polovička už tu netrpělivě čeká, a to je asi ta nejsladší odměna. Mám to definitivně za sebou. Dám si cílové pivko, prohodím pár slov s ostatními. I Honza po deseti minutách dorazil, tak to taky zvládnul.

Trasa terénem přes Šumavu, Pošumaví, Novohradské hory, Třeboňsko a Blanský les dlouhá 680 km mi trvala 103 hodin a 15 minut. Celou ji zvládlo absolvovat jen 20 ze 72 zapsaných účastníků. Ostatní ujeli buď trasu zkrácenou, nebo nedokončili - to svědčí o tom, jak byl letošní ročník náročný. Skončil jsem na osmnáctém místě, přesto se cítím skoro jako bych patřil k vítězům - to proto, že jsem byl právě mezi těmi dvaceti, kteří se s celou trasou porvali od začátku do konce, nenechali se zlomit všemi nástrahami a obtížemi, navíc to byl můj první takový dokončený podnik. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, do čeho jdu. O to víc jsem si vychutnal úspěšné absolvování - asi jako abiturient, který právě složil maturitu. První pocity v cíli však takové nebyly - spíše směsice vyčerpání, únavy, úlevy a nechuti k čemukoliv dalšímu. Až po pár týdnech, když to ve mně konečně uzrálo, dospal jsem spánkový deficit a všechny otlačeniny a namoženiny přestaly bolet, přišlo to příjemné procitnutí. Dokonce jsem začal uvažovat, že příští rok pojedu znova - určitě pojedu znova. Vždyť jak se říká: nezáleží, jestli je zážitek dobrý, nebo špatný, hlavně musí být hluboký, a to Toulání Šumavou 2021 rozhodně bylo. Díky Standovi a Jitce, Lukášovi a všem ostatním pořadatelům, i kolegům na trati. Tak snad zase za rok.

Fotogalerie

14.07.2021 vložil/a: JohnyB
karma článku: 4.49
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak jsem očuchával bikepacking - podruhé

Cestování
První „zkouška bikepackingu" nebyla kdovíjaká a ani nepřinesla očekávané nadšení. Přesto po dvou týdnech, když si bolavé koleno…
20.03.2021
JohnyB
(4.51)

Jak jsem očuchával bikepacking - poprvé

Cestování
Bikepacking je stále ještě novým a pro mnohé neznámým pojmem. Je to zcela zvláštní odvětví cyklistiky. Dalo by se říci jakási směsice…
14.02.2021
JohnyB
(4.8)

Cesta k pramenům

Cestování
Nápadů na různé cyklovýlety, cyklotoulky a jiné cesty v sedle dvoukolého oře nosím v hlavě plný pytel. Každý rok přes jaro a léto z něj…
05.11.2020
JohnyB
(4.8)
PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

176 cyklistů (3 přihlášení)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021