Po stopách železné opony

Za pár týdnů tomu bude už dvacet let, kdy se začaly stříhat dráty „Železné opony“ na českých hranicích. Symbol nesvobody, svého času střežený pohraničníky s kulomety, nášlapnými minami a elektrickými dráty pod proudem. Dnes je ale tato oblast také zeleným pásem, kde se díky vysídlení zachovaly nádherné kousky přírody. Celkem 2 530 km z německého Lübecku do italského Terstu projeli letos cyklocestovatelé František Šesták a František Hejtmánek.

František Šesták

Foto: František hejtmánek

Další fotografie

Zpráva o chystané cestě dorazila do redakce NaKole.cz už na jaře tohoto roku. František Šesták si ve svých 68 letech velmi dobře pamatuje síť hustě rozmístěných tabulek se zákazem vstupu do hraničního pásma, které bylo hlídané rotami pohraniční stráže. „V současné době můžeme volně cestovat kdy a kam se nám chce, ale pamětníci už pomalu zapomínají, někteří obhájci té doby docela rádi. Mladá generace volnost pohybu bere už jako samozřejmost a o drátech železné opony většinou toho moc ani neví,“ řekl o motivu svojí cesty František Šesták. Podle vlastních slov se proto rozhodl svojí cestou oslavit a zároveň připomenout dvacetileté výročí pádu železné opony.

František Šesták má za sebou už několik neuvěřitelných cest. Ve svých šedesáti čtyřech letech se vydal po stopách českého poselstva, které se vydalo v roce 1465 pod vedením Lva z Rožmitálu šířit myšlenku sjednocené Evropy. O dva roky později, ve věku 66 let, si „dal“ legendární transamerickou silnici Route 66 a o rok později Panevropskou cyklotrasu Praha-Paříž.

Oběma cyklistickým veteránům bránila celý život v cestování právě železná opona, která po více než 40 let neprostupně oddělovala země východního a západního bloku. Jak sami říkají, dnes jen dohánějí, co v mládí nemohli absolvovat. Právě letošní 20. výročí bylo hlavní motivací a oslavou, realizovanou pro ně charakteristickým způsobem.

František Šesták a František Hejtmánek se 13. srpna 2009 vydali z nádraží Praha - Holešovice vlakem do Hamburku a odtud dál přes Lübeck do Travemünde. Toto přístavní a lázeňské město na břehu Baltu bylo pro naše cykloturisty začátkem jejich cesty po trase bývalé železné opony.

Po území Německa se pohybovali střídavě po obou stranách bývalých hranic NDR a NSR a to tak, aby mohli poznat co nejvíce zajímavých míst dříve rozděleného Německa. Trasa vedla podél kanálu Lübeck – Labe, asi 80 km cyklostezkami u řeky Labe, pohořím Harz, lesnatým a hornatým Durynskem až do Trojmezí v ašském průsmyku. Na bývalých hranicích obou dříve rozdělených států jsou na mnohých místech ponechány ukázky strážních věží, železných plotů, pamětní kameny atd. Oba cykloturisté cestou potkali také mnoho informačních tabulí s dokumentárními fotografiemi a také viditelnou přípravu na oslavy pádu Berlínské zdi.

V Čechách od naplánované jízdy převážně po hraničních signálkách upustili už v Českém lese mezi Aší a Chebem a potom v okolí Dyleně. Pro krosová kola, obtěžkaná 20 kilogramovou zátěží, byly rozbité úseky naprosto nesjízdné. Proto, stejně jako v Německu, využívali souběžných cyklotras, opět poblíž hranic z obou stran. Větší část Šumavy projeli z druhé strany Bavorskem. Na české území se vrátili na Bučině a na signálky se vrátili znovu před Českými Velenicemi. Odtud byly už dobře sjízdné až do NP Podyjí a k hranicím Slovenska.

Jízda Slovenskem vedla rovinami po protipovodňových náspech u řeky Moravy. Trasa byla vynikajícím způsobem značená jako Iron Curtain Greenways. Zajímavé zastávky byly na soutoku řek Moravy a Dyje (Trojmezí Česka, Slovenska a Rakouska) a pod Děvínem na soutoku Moravy a Dunaje, kde je velký památník obětem, kteří zahynuli při pokusech o překročení hranic.

Podél Neziderského jezera poznali cyklisté část Rakouska i Maďarsko. Maďarsko svými rovinami, kromě nedohledných vinic s bohatou úrodou, nic mimořádného nenabídlo. Značení cyklotras bylo přehledné a dobré.

Zato Slovinsko předkládalo jeden lepší zážitek než druhý. Hory, nížiny, řeky, upravené vesnice a města, příjemní a pohodoví lidé. Celkový hospodářský rozkvět země byl patrný na každém kroku. Do cíle v italském Terstu dorazili oba Františkové 8. září 2009.

Rekapitulace cesty:

Vzdálenost 2.530 km ujeli ve 24 etapách, tj. denní průměr 105,4 km, průměrná rychlost 16,8 km/hod.
Nejdelší etapa 137 km ve Slovinsku.
V sedlech seděli 154 hodin.
Za celou cestu neměli jediný defekt ani žádné technické, zdravotní či jiné problémy.
Kromě jednoho dne přívalových deštů v Maďarsku, jeli většinou v teplém, slunečném počasí.
Nocovali v kempech ve vlastních stanech.
František Šesták celou cestu absolvoval na kole Galaxy Meteor Cross.