reklama

S českými hasiči na Ukrajině (2.)

První polovinu cyklistického pobytu v Zakarpatské Ukrajině už mají hasiči za sebou. Přesto je má v této východoevropské zemi stále co překvapit…

Projíždíme vesnicemi, kde se zastavil čas
Projíždíme vesnicemi, kde se zastavil čas
Foto: Petr Bíza

Následující ráno nás přivítalo podmračenou oblohou. Sbalili jsme tábor, naložili věci do autobusu a vydali se na cestu do Usť Čornej. Tam na nás mělo čekat „lidské“ ubytování v turistické základně, tzv. „turbáze“. Cesta ve srovnání s uplynulými dny proběhla bez větších problémů. Překvapení se konalo až po dojezdu do turbázy. Na první pohled zdálky luxusní středisko z dob „Sovětskovo Sajůza“, na pohled druhý zoufale udržovaný (nebo spíše neudržovaný) objekt. V hlavní budově restaurace, v zadní části areálu koliba se šašlikem (mimochodem velice chutným a levným), poblíž hlavní budovy dům, kde jsme byli ubytováni. A následovalo překvapení za překvapením:
Nejprve postele. Starší, s klasickými slamníky a peřinami, které za celou utěšenou dobu své existence nepoznaly slast praní. Ale pro nás žádný problém. Na peřiny jsme položili své spacáky a bylo vyřešeno.
Další problém nastal s teplou vodou. Zde si neznalec zkusí zřejmě tipnout, že netekla. Omyl. Tekla a byla tak vařící, že se nenašel nikdo, kdo by pod ní vydržel. A ptáte se, kdeže byla studená voda? Kam se nám ta čerchmantka schovala? Neschovala. Netekla! Odkráčeli jsme za „dežůrnou“, nadnesli náš problém a požádali o jeho vyřešení. Ta dobrá osoba se najednou setkala s lidmi, které nechápala: Chtěli teplou vodu. Když ji dostali, tak chtějí zase studenou. Tak co vlastně chtějí? Nicméně za chvíli usoudila, že „host do domu, bůh do domu“ a studenou nám pustila.
Večer jsme chvilku poseděli v kolibě, kde jsme si dali výtečný šašlík a získali recept na jeho přípravu. Pak jsme si ještě všimli netradičně řešeného topení na podestě schodiště. Zjevnou chybu v projektu stavbaři neřešili a výsledek se dá zdola popsat takto: podlaha – okno – radiátor. A následovala klidná noc, rušená jen chrápáním znavených poutníků. A po snídani přes Německou Mokrou (bývalý Komsomolsk) přes sedlo Prislop pod horou Strimba do Koločavy.

Cesta do sedla PrislopCesta do sedla Prislop

Cesta do sedla Prislop se vyznačovala opětovným „excelentním“ vůdcovským tahem průvodce Martina. Původně jsme se do sedla měli dostat jízdou na kolech podél koryta vyschlé říčky. Znělo to opravdu zajímavě. Jenže Martin jaksi opomněl dodat, že když byl naposledy na Ukrajině, tak byl pozdní srpen. No a my jsme tam byli koncem května. Takže koryto říčky sice bylo v místech, kde mělo podle Martina být, ale v žádném případě se nedalo ani vzdáleně považovat za vyschlé. Skončilo to tak, že jsme se do sedla Prislop dostali po čtyřkilometrovém vlečení bicyklů ledovou vodou horské jarní bystřiny. A aby toho nebylo dost tak nás v sedle chytila pravá horská bouřka. Takže pokud někdo – čistě náhodou – zůstal po hlubokém brodění po klouzajících kamenech suchý, navlhnul nahoře v horách. Ale bouře se rychle přehnala a my se mohli věnovat očekávanému sjezdu do údolí Koločavy.

Sjezd do údolí překvapil. Vlastně už ani tak moc ne. Byl z kopce, to se musí nechat. Ovšem na jílové cestě, po dešti připomínající spíše kluziště, byly nějakým blíže nespecifikovatelným „gruzavíkem“ vyjety takřka metr hluboké koleje, vedle nich asi tak půlmetrová pěšinka, ohradník z ostnatého drátu a stráň dolů. Někteří (hlavně mladší ročníky se to pokusili sjet, někteří šli pěšky a někteří našli díru v ohradníku a sjeli stráň přímo. Nicméně jsme se všichni dostali v pořádku k prvním koločavským domkům. Tam stál malý obchůdek, ve kterém bylo vše „od špendlíku po lokomotivu“. Tam jsme polkli něco pro zahřátí, potkali se s druhou polovinou naší party, která jela jinou cestou, a po pár metrech jsme byli u našeho ukrajinského cíle – bývalé četnické stanice, kterou nyní vlastní náš přítel Valerij a má tam celkem útulnou hospůdku a několik místností (v době naší návštěvy ve výstavbě) kde nás všechny ubytoval. Převlékli jsme se do suchého, povařili nějaký dlabanec a vyšli se podívat po Koločavě.

Navštívili jsme také hrob Nikoly Šuhaje. Tato legendární postava nám připravila dvě poznání. Jednak to, že Nikola zde není vnímán tak, jak si ho my představujeme na základě podání Ivana Olbrachta – neohrožený a spravedlivý ochránce chudých, který bohatým bere a chudým dává. Ne. Tady ho většina lidí bere jako obyčejného banditu, který pobil spousty místních chlapů a zneuctil mnoho žen a dívek. Druhý zážitek svědčí o ukrajinském naturelu. Když jsme přišli ke hřbitovu, kde je Nikolův hrob, našli jsme hřbitovní bránu zamčenou bytelným visacím zámkem. Místní ochotný mladík nám ukázal na plaňkový žebříček opřený o plot. Samozřejmě jsme se ho ptali, proč není brána otevřená. Odvětil, že ztratili klíček. A protože jsou hasiči lidi zvědaví, následoval dotaz, proč že ten zámek neuříznou. Naprosto logická odpověď byla, že „no, přece proto, kdybychom ten klíč našli, tak by byl zámek zničený!“. Tak abychom měli poslední slovo, tak jsme se zeptali, od kdy je ten klíček ztracený. A chlapec bezelstně opáčil: „pjať ljet tamu nazad!“ A na to už opravdu nebylo co říct.
Večer jsme se potkali s místními hasiči, domluvili si exkurzi do hasičárny na následující den, pojedli, popili, dobrou vůli spolu měli a pak spali, spali a spali…

Následující den jsme se probudili do mírně zakaboňeného dne. To nám zas tak moc nevadilo, protože jsme měli naplánovaný výlet autobusem do vorařského muzea na řece Ozerjance a k jezeru Siněvir ve stejnojmenném národním parku. Autobus nás odvezl na hranice parku a k muzeu vorařství jsme se vydali po svých. V krásné, čisté a zdravé přírodě se sice občas objevila skládka plastových lahví, ale jinak to byla krásná procházka. Když jsme došli k muzeu, uviděli jsme za řekou polorozpadlý dřevěný objekt muzea a také celkem slušně vypadající srub zpoza něhož na nás vykukovala rozježená hlava jakéhosi človíčka, kterého taková horda lidí evidentně vyděsila. Chvíli nás pozoroval a když viděl, že se nemáme k odchodu, tak asi na patnáct minut zmizel v útrobách domu. Jak jsme později zjistili, tak si patrně spočítal, jak dlouho bude muset vydržet bez alkoholu a rýsující se deficit do sebe nalil napřed. Poté se přikymácel k nám a provedl prohlídku ve zbývající části muzea. Svůj výklad omezil na konstatování, že „éto vadá vzála“ přičemž ukazoval rukou ven do míst, kde kdysi stála druhá polovina muzea. A ještě nám několikrát při prohlídce maket vorů s důležitým výrazem zdůraznil, že „éto nět nastojáščije, éto makéta!“

Na návštěvě u koločavských hasičůNa návštěvě u koločavských hasičů

Druhou zastávkou bylo jezero Siněvir. K němu se váže příběh o lásce dvou mladých lidí, kterým rodiče jejich lásku nepřáli a děvče plakalo a plakalo až vyplakalo jezero slz. Ale více než tento dojemný příběh nás opět zaujal spíše stánek se šašlíky a místní domácí hlídací pejsek, který ovšem spíš než majetek hlídal turisty, jestli z nich náhodou nevypadne něco k snědku.
A pak zase hrrr do Koločavy na slíbenou návštěvu u hasičů. Mysleli isme si, že nás hasičárna, umístěná v areálu opuštěné továrny, nemůže po předešlých zážitcích ničím překvapit. Mohla. Stará budova se dvěma garážemi. Sociální zařízení suploval suchý záchod na dvoře. O teplo se staral obrovský, patrně doma dělaný, kotel. Před vchodem obrovská louže, přes kterou bylo pohozené prkno, přestože v nejbližším okolí byly hromady přírodního štěrku. A v garážích na nás čekalo další překvapení. Jednotka disponuje dvěma vozidly ZIL. Jak to bývá, jedno je starší, druhé mladší a každé má svá specifika. To starší jezdí sice pomalu, ale projede všude, to mladší sice jede rychle, ale nikudy neprojede. A organizace výjezdu? Skoro stejná jako u nás. Dostanou telefonickou výzvu, sejdou se před mapou a… Tady je taková drobná odchylka oproti našim výjezdům. Pokud totiž hoří objekt někde na Poloninách, tak pokývají hlavami a nikam nejedou. A s jednoduchou logikou praví, že je lepší dostat vynadáno od oblastního šéfa za to, že nevyjeli, než se nechat zbít od obyvatel za to, že přijeli pozdě. Inu, jiný kraj…

Poslední den našeho pobytu byla taková „cochcárna“ (pro neznalé: „dělej co chceš“). Někdo nedělal nic, skupinka nevybouřených cyklistů vyrazila na trh do Mižhorije a pár lidí vyjelo do přírody směrem na Nižnyje Voroty. A zase šašlik a kouzelná příroda a fajn lidi. Po návratu jsme chtěli naložit kola do Robura, ale Valerij prohlásil, že má závadu na brzdách, že má stále zabržděné pravé přední kolo. Chtěli jsme mu s opravou pomoci, ale pravil, že to zvládne sám. Tak jsme jen okouněli a viděli jsme pravou ukrajinskou opravu. Valja sundal kolo, vzal dvoje kleště, ulomil brzdovou trubku, zakroutil ji, sklepal aby netekla, do nádržky na brzdovou kapalinu dolil jakousi podezřelou tekutinu, nasadil kolo a bylo spraveno. Moc jsme si libovali, že nemusíme jet s ním!

No a ráno zabalit, rozloučit se s Koločavou a hurá na západ. Malé extempore na hranicích, kde byl očekáván úplatek a průchod nám zjednal teprve majestátný Zolyho vzhled a jeho průkaz Ministerstva vnitra ČR a zastávka v prvním motorestu na slovenské straně. Zatímco řidič jel do hasičárny v Michalovcích pro vlek na kola, my jsme si užívali smažených řízků a plzeňského piva. Pak celoodpolední úmorná jízda k Liptovskému Mikuláši, kde jsme v kempu přespali. Ráno umýt a znova do busu a pak už jenom silnice, dálnice, Praha, hasičárna a konec.

Zpět na předchozí část

Fotogalerie

Projíždíme vesnicemi, kde se zastavil čas Cesta podél koryta „vyschlé“ říčky Cesta podél koryta „vyschlé“ říčky Cesta podél koryta „vyschlé“ říčky Konečně nahoře Zasloužený odpočinek Polorozpadlý dřevěný objekt muzea vorařství Na návštěvě u koločavských hasičů Na návštěvě u koločavských hasičů Na návštěvě u koločavských hasičů
Petr Bíza, 22.07.2009
Vyzkoušejte
 (David Barták, CK Kudrna)

Podkarpatské bicyklování

Ukrajina
25.08.2017 - 9 dní
cyklistický
Autobusem
7 500 Kč
 (CK Kudrna)

Podkarpatské toulání

Ukrajina
25.08.2017 - 9 dní
pěší turistika
Autobusem
8 300 Kč
Do vaší knihovny

Vandry s bejkem

Jan Vlasák
Druhé vydání – aktualizované a doplněné
Tato kniha vyšla poprvé před deseti roky, v roce 1995. V té době to byla obyčejná brožura, tištěná na dřevitém papíře, s několika nepříliš…
222 Kč

Kolo sny a dobrodružství

Radim Jebavý a David Novotný
aneb Výzva i pro Dominátora
Věděli jste, že legendární hokejový brankář Dominik Hašek (Dominátor), nejúspěšnější gólman naší historie, olympijský vítěz z Nagana a…
349 Kč
Blogy

Krušné hory - poslední třetina

 ()
Na Klínovec, nejvyšší horu Krušných hor, jsme vyjeli na kolách 5. 8. 2008. První noc v Krušných horách jsme strávili U Meluzíny.   srpen 2008: my 4 + Nick, auto v Perštejně, 5 dnů, 232 km, tudy:Údolíčko - Horní Halže - Klínovec - Boží Dar - Horní Blatná - Luby - Františkovy Lázně - Cheb - Jesenice…
Quatsch | včera

Polsko – cesta majáků aneb na Hel za tuleni

„Tati, kdy mě konečně vezmeš k moři?“ ptá se můj syn, a tím tohle všechno vlastně začalo. Kam k moři? Předloni jsem byl na kole na Jadranu (Grada) a v horkách 40+ prohlásil, že k moři už mě nikdo nedostane. Takže musíme na sever – k Baltu. Při plánování cesty z ČR na sever Polska, jsem na netu…
malej-jarda | 13.08.2017

Jižní Morava na kole 2017

 ()
Jižní Morava jako dobrá alternativa pro cyklotrip 2017. Tak dopadlo mé cestování na kole pro letošek. Již každoročně podnikám několika denní výlet, cyklo putování, po vybrané zemi Evropy. Tak jako např. v roce 2015 Maďarsko, Slovinsko nebo v roce 2016 Srbsko, Rumunsko - Banát. A proč Jižní Morava…
Marťas004 | 07.08.2017

Z Bratiskavy kolem Balatonu, přes termální lázně a podél Neziderského jezera

 ()
Když se moji přátelé zmínili, že by chtěli jet kolem Balatonu a k Neziderskému jezeru, zbystřil jsem, protože to byla jedna z cest, která mě lákala. Z původního zájmu se nakonec stala realita a tak jsme na začátku července vyjeli na cestu kolem Balatonu a podél Neziderského jezera. Naše cesta vedla…
Asterix | 04.08.2017

V Moravském krasu na kole

Poznat Moravský kras na kolech. To byl náš cíl, když jsme vyrazili ve třech – rodiče s desetiletým synem. Přes akční pobyty na internetu jsme si měsíc předem zamluvili hotel Stará škola ve Sloupu. Pokud se budete v této oblasti na kolech pohybovat, snad vám pomohou náledující zkušenosti. 15. 7.…
VLB | 03.08.2017

O čem se mluví:

NEcyklo Letní bouřky. Nebezpečné pro cyklisty. před 12 minutami
Komentáře k blogu Krušné hory - poslední třetina dnes v 14:54
Elektrokola Elektrokolo, ale jaké? dnes v 14:44
Vyjížďky, srazy, akce Okolo hradů a zámků Weinviertelu (Dolní Rakousko) dnes v 14:21
NEcyklo Co vás vytočilo 115 dnes v 14:17
Co vás zaujalo 165 dnes v 13:31
Vyjížďky, srazy, akce Z Prahy do Drážďan dnes v 12:34
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

307 cyklistů (25 přihlášených)

Krušné hory - poslední třetina

Na Klínovec, nejvyšší horu Krušných hor, jsme vyjeli na kolách 5. 8. 2008. První noc v Krušných horách jsme…
Quatsch | včera

Polsko – cesta majáků aneb na Hel za tuleni

„Tati, kdy mě konečně vezmeš k moři?“ ptá se můj syn, a tím tohle všechno vlastně začalo. Kam k moři?…
malej-jarda | 13.08.2017

Jižní Morava na kole 2017

Jižní Morava jako dobrá alternativa pro cyklotrip 2017. Tak dopadlo mé cestování na kole pro letošek. Již…
Marťas004 | 07.08.2017