Na kole k Jadranu a zpět (1.)

S myšlenkou došlapat k Jaderskému moři a zpět jsem si pohrával už dlouho, ale vždy zvítězila některá ze severních nebo západních destinací. Až letos to konečně vyšlo.

Projíždíme Maďarskem

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Cestovní horečka začala o Filipojakubské noci, kdy jsem místo pálení čarodějnic obtěžkal svoje kolo vším, co se na něj vešlo. Hlavně, abych v tom světě nestrádal a nedej Bože ještě v těch Alpách nezmrznul. Brašny jsem proto naplnil k prasknutí a ráno se spolu s lehokolistou Jurimírem vydal vstříc novým zážitkům.

Z respektu před alpskými velikány a časovému omezení jsme pro cestu k Jadranu zvolili východní trasu. Nechali jsme se s koly odvézt vlakem do Břeclavi a na česko-slovenskou hranici jsme se už vydali vlastními silami. Přestože jsme startovali 1. května, hned od počátku nás oproti loňskému putování do Schengenu provázelo nádherné letní počasí.

Na česko-slovenské hranici

Slovensko jsme projeli po náspech a polních cestách kolem řeky Moravy. To se ukázalo jako správná volba pro rozjezd. Rovina, vítr v zádech, kolem lužní lesy a žádná auta. Navíc jsme se tu i úplnou náhodou setkali se slovenskou příznivkyní NaKole.cz – Ivou, která tu byla se svým synem na odpolední projížďce.

Teplé počasí a mokřiny kolem řeky Moravy mají ale i svou stinnou stránku, a tou jsou komáři. Slovensko jsme proto opustili hned první den a zmizeli dál od vody, kde to alespoň trochu fouká. A tak jsme se ocitli v Dolním Rakousku. Větrné elektrárny mezi vinicemi pro nás byly dostatečnou zárukou, že moskyti si tady neškrtnou.

Dalším zpestřením naší cesty bylo Neziderské jezero. Jeho okolí je hodně bažinaté a z velké části obklopené širokým pásem rákosí. My si jezero prohlédli z paluby lodě, která nás převezla na druhou stranu. Při pohledu na obrovskou vodní plochu se nám ani nechtělo věřit, že maximální hloubka dosahuje jen 1,8 m.
Jižní cíp jezera už zasahuje na maďarské území a pláště našich kol už tedy brázdí půdu dalšího státu. Vybaveni slovní zásobou: „jó napot, köszönöm a viszontlátásra“ jsme se vydali do nákupního centra v Sopronu.
Plni sebevědomí, jak se dokážeme v Maďarsku domluvit, se zastavujeme na koupel v termálních lázních Bük. Na naše: „kettő belépőjegy“, nám paní pokladní podala dva lístky a česky řekla cenu. Naší snahu ocenila alespoň úsměvem.

Na maďarské cyklostezce

Po termální regeneraci jsme se přesunuli přes město Szombathely k maďarsko-slovinským hranicím a postupně se připravovali na to, že ve Slovinsku se kopcům asi už tak snadno nevyhneme. Zvolili jsme vedlejší cesty podél železnice nebo dálničních tahů v domnění, že to přeci jen půjde. Výsledkem ale byly první 10, 12 a 14% stoupání, které začaly prověřovat naší připravenost na zpáteční cestu Alpami. Denní etapy se tím trochu zkrátily, ale i přes začínající bolest Jurimírovy „achilovky“ to šlo kupodivu dobře.

Poslední překážkou byl přejezd hřebene z města Logatec do Ajdovščiny po staré římské cestě. Klikatící se cesta v mapě nevěstila nic dobrého, ale chtělo to jen tu správnou muziku do sluchátek. Odměnou byla příjemná hospůdka (tedy vlastně gostilna) Stara Pošta na vrcholu v osadě Hrušica. Jedno točené Laško při čekání na Jurimíra do mě jen zasyčelo. Dali jsme tu řeč i s cyklistou na silničce, který se tudy vydal nalehko z Budapešti. Jeho cílovou stanicí byla také Itálie, ale šlapal trochu jinou ligu.

Když jsme se vydýchali a probrali naší aktuální pozici nad mapou, čekal nás dlouhý sjezd z 858 do 102 m n.m. Překrásné výhledy navyšovaly příjemné pocity, které se nás cestou dolů zmocňovaly. Možná díky tomu jsme chytli druhý dech a zanedlouho jsme byli na slovinsko-italské hranici. Překvapením pro nás bylo, že zatímco ve slovinské části města Gorica byla hojně využívaná síť cyklostezek (dokonce s vlastním dopravním značením o přednosti v jízdě), v italské části sloužila cyklostezka jako místo k zaparkování aut.

Na pláži v Bibione

Tak jsme se ocitli v Itálii a kudy dál k našemu vysněnému cíli? Znovu jsme rozložili mapu a dali hlavy dohromady. „Střihneme to nejkratší cestou k moři na Grado, přespíme a další den se nalodíme a obeplujeme laguny do Lignana,“ shodli jsme se.
Se soumrakem jsme tedy dorazili na předměstí přímořského městečka Grado a uvítali se s jadranským pobřežím. Pravda, na koupání to tady moc nevypadalo. Voda byla v těchto místech zatraceně mělká a naplaveniny řas na pobřeží taky zrovna nevybízely k mořské lázni. Nocleh při úplňku na mořském pobřeží ale neměl chybu.

Další den jsme se podle plánu vydali najít přístav, abychom si užili moře také z paluby lodě. Grado je protkáno vodními kanály, kde kotví spousta soukromých jachet a rybářských lodí, podél kanálů se promenádují turisté, ale přístav, odkud by naše loď měla odplouvat, nikde. Místní rybáři jen kroutí hlavami a z naší konverzace vyplynulo, že lodní spojení Grado – Lignano je zřejmě jen sezónní záležitostí a letos se zatím ještě nekoná. Chvíli nám trvalo, než jsme se s tímto verdiktem smířili a zamířili znovu do italského vnitrozemí, abychom laguny objeli po souši. Tato zajížďka nám nakonec sebrala celý den, ale stálo to za to. Došlapali jsme do přímořského letoviska Bibione, které zprvu se svými hotely a rozparcelovanými plážemi vypadalo hodně hrozivě, ale v tuto roční dobu téměř zelo prázdnotou. Na pláži a v mořských vlnách jsme tak téměř nerušeně lenošili skoro celý následující den a sbírali síly na zpáteční cestu přes alpské velikány.

Pokračovat

Užitečné odkazy:

Mapa cesty – úsek Břeclav – Bibione
Neziderské jezero – cyklistické zájezdy do této lokality
Chorvatské pobřeží – cyklistika spojená s plavbou mezi chorvatskými ostrovy.

Fotogalerie