Balkánská setkání (3.) – Přes sedlo Čakor do Kosova

Informace o Kosovu si raději hledejte až poté, co se odtamtud vrátíte. Jinak se tam možná neodvážíte vydat. Honza Vlasák se sem podíval při své cestě přes Albánii a Černou Horu.

V Peči.

Foto: Jan Vlasák

Další fotografie

Řeka Lim má u Varmoše výšku 1050 metrů. Na Černohorské celnici končí drncání a začíná asfalt. Odbočka na Čakor je v Murinu – u centrální krčmy. „Jo, je to puť na Čakor, ale ty tam nemůžeš. Veliké brdo…není tam asfalt,“ dělají se důležití chlapi, co tu sedí na pivu.
Pche! Špatně mě, borci odhadujete. Z kamení ani z kopce se nezhroutím. „Něma problema,“ odpovídám a chystám se jet dál.
„Je tam hromada vojska. Nenechají tě projet. Není tam celnica.“
Hmm, tak to je vážnější důvod. Ptám se o kus dál jiných chlapů. Říkají to samé. Škoda. Musím teda znovu do Andrijevice a stejnou cestou, kterou jsem jel před pár dny, do Rožaje, a tam odbočit k jihu na průsmyk vysoký 1800 metrů. Tohle je nejkratší cesta do Kosova – do města Peč.

Tentokrát jsem lijáku neunikl. Celnice je ve výšce skoro 1800 metrů, tak nepřekvapí, že teploměr ukazuje 8°. Celníci mě nekompromisně vyhání z prostoru celnice. Zachrání mě veranda před WC. Zamknutými, takže sem nikdo nechodí a já tu mám klid a soukromí. Voda už se dostala na kůži. Rychle musím obléct zbytek věcí, co tu mám, než mě rozklepe zima. Suché oblečení – triko s dlouhými rukávy a flanelová košile – musí přijít úplně dospod. Bundu větrovku aplikovat pod goretex.

Déšť vůbec neslábne. Pak přece jen trošku, jestli se to jen nezdá. Tož jedu. Je dobře že stále do kopce. Trochu se zahřeju pohybem. V 1850 metrech se cesta definitivně láme do nížiny – do tepla. Už abych tam byl. Ale na ten sjezd o kilometr níž se vůbec netěším.

Leje a leje. Je mně příšerná zima. Brzo jsem se rozklepal tak, že mám problém udržet rovnováhu. Otvírají se pohledy jako z letadla na úrodnou placatou nížinu. U silnice stojí stánek s občerstvením. Polomrtvej, šeredně zmrzlej, vcházím do boudy. Mladý kluk, jak mě zmerčil, bez otálení odbíhá ven pro dřevo a zatápí v kamínkách. Blahodárné teplo se od pícky okamžitě šíří a já taju a následně osychám. Ledově mokré svršky visí nad kamny. Tam je jim nejlíp.

Mladík bydlí v Peči. Do svého obchůdku jezdí denně stopem – ráno sem, večer zpět. To se ví, že jsem koupil perníčky a limonádu, abych mu zvýšil tržbu. Zatím co jsem se úspěšně konsolidoval, přestalo pršet, tak můžu pokračovat.

Dva týdny po mém návratu šel na ČT 2 večer na téma Kosovo. Do té doby jsem si myslel, že zloduch je Srb, jenže je to zřejmě jinak. Doporučuju podívat se na externí odkazy u informací o kosovském premiérovi Hashim Thaci. Dozvíte se netušené věci. Ale udělejte to až se odtud vrátíte. Jinak se může stát, že se do Kosova neodvážíte.

Pro mě jsou problémem spíš chybějící poklopy kanálů, ale za těch pár dnů jsem si docela zvykl. Jináč – život v Kosovu je při zběžném pohledu v normálu. Ve městě Peč je samochodů i lidí jako much, jako všude po Evropě. Akorát obrněných aut KFOR omalovaných mimikry se tu vyskytuje jaksi moc.

V městečku Dečane jsem konečně potkal pouličního psa. Ale ani tady v Kosovu nepochopil, že to, co mám v ruce, je jídlo, a ne kámen a jde nevšímavě pryč. Pes v Djakovici byl teprve nezkušené štěně. Ještě neví, co jsou lidi zač. Chléb si vzalo přímo z ruky.

V březnu 2004 to v Prizrenu vřelo nejvíc. Za městem se na jihu vypínají vysoké hory – Šar Planina – hranice s Makedonií. Já se dávám k jihozápadu, po šipce na Tiranu. Spát už budu v Albánii.

Pohled přes smetiště se psem na město Prizren pod horami Šar Planina. Za nimi je Makedonia. Foto: Jan Vlasák

Muži ve žlutých overalech s kosami sečou plevel na krajnici. Je vidno, že se Kosovo skutečně konzoliduje. Sjíždím zpátky k řece – tady už k jezeru přehrady. Je to ta třetí – nejvyšší z kaskády tří přehrad. První je blízko Albánského města Škodra, druhá je populární trajektovou plavbou – jednou ze čtyř nejkrásnějších na světě. Třetí přehradní zeď, jejíž jezero zasahuje až sem do Kosova, stojí nad městem Fierze.

Večer na krku. Nezbývá, než najít místo k přenocování. Pasáčci mě zmerčí na dálku a neváhají přiběhnout z kilometrové vzdálenosti. Takže popojedu z jejich akčního rádia s nadějí, že nevjedu do teritoria dalších pasáčků. Na obzoru jen čtyři ženštiny, makající v kukuřici, až se jim práší od motyk. A vhodné zákoutí mezi keři. Není co řešit. Den byl vyjímečný tím, že vůbec nezapršelo.

Další díly seriálu o cestě do Černé Hory, Albánie a Kosova:

Část 1. – Přes Srbsko a Černou Horu do Albánie
Část 2. – Znovu v Albánii
Část 4. – Z Albánie rovnou domů

Fotogalerie