reklama

Jak jsem potkával islám – na kole i pěšky

Ve Wádí Ram to biker nemá lehké - Ahmed pomáhá (Jordánsko)
Ve Wádí Ram to biker nemá lehké - Ahmed pomáhá (Jordánsko)
Foto: Autor

Kosovo 1984

Poprvé to bylo v Jugoslávii. Svazová republika Makedonie, Kosovo, rok 1984. Prošli jsme Šar Planinu a vydali se na Prokletije. Přišel deštivý večer, někde blízko už musí být albánská hranice, stan se moc stavět nechtělo a vysoko v horách byla salaš. Bača v mohutném kožichu. „Za što ty se moriš, nohy sebe umoříš", diví se nad naším turistickým počínáním. Ale přijal nás jako hosty - majka přidej sýr do bureku. Peče se v primitivní peci. Burek cpeme lžícema, sálá z něj teplo. Spaní bude v druhé dřevěné boudě. Stojí uprostřed bahna, ale je v ní sucho a celkem čisto. Bača se chlubí, má stovky ovcí, kamiony je vozí do města. Na co se ještě zeptat, aby konverzace nevázla? „A co prase, máš prase?" „Sviňu nedržím, mohamedán", dost tvrdé odseknutí.

V Prištině je divná atmosféra, Poláci se vracejí s trabantem z Turecka, mají náš trochu závistivý obdiv. Říkají, ale cca: „Toto jest pravdzivy orient, viecej než v Turcji".

V Prizrenu (socialistická autonomní oblast Kosovo) se naivně zkouším doptat na tancující derviše. Je to sekta odvozující se od jakéhosi Ahmada Rufaie. Prý snad zeť Muhammada samotného, což je zjevně nějaký nesmysl. Leda by se Fatíma vdala dvakrát. Oni to mají musulmani s těmi příbuznými, zejména s bratranci, nějak pěkně zamotané. Bratranec se stane zetěm a už se mezi sebou bijou. O tančících prizrenských derviších psali ve 100+1, za socialismu nevídaná informace. Prý jich bylo v tehdejší socialistické republice Jugoslávie na 50 000.

V Debaru sedíme ve velké kádi termální vody s muslimy, kteří ani v koupeli neodložili čepičky. Zděšená výprava ozbrojených Makedonců, křesťanů, s džípem. Vyprávíme jim o tom, co jsme zažili v muslimské vesnici v horách.

Tetovo, všichni muži spěchají na motlibu do Šarena mešita. Poprvé v životě vidím vyrovnané boty, ohnuté hřbety, ustrašené výrazy opozdilců. „Arabati baba teke" bylo tehdy socialisticko-kapitalistickým hotelem, neměli jsme na něj, ale dovolili nám postavit si stan v zahradě. Dnes už je prý komplex založený jistým Ali Babou v 16. století opět v rukou dervišů.

Vladimír Sís v knize „Makedonie" píše o tom, jak přitáhli Turci k makedonské vesnici a rozkázali přestup na muslimskou víru, ihned. Jen pár dní s nimi křesťané usmlouvali, aby mohli pobít všechna prasata a sníst ovar a jitrnice. Myslím, že to byl Julius Komárek nebo Antonín Fialka, kdo tady zaznamenal musulmana jak se cpe vepřovým. Bodrý mohamedán tak činil s argumentací, že sviňa se dotkla právě tímhle kouskem mešity a maso je tudíž očištěno.

Pochopil jsem na téhle cestě, že islám je jiný svět. Málo bylo u nás tehdy informací. Jen Felix Tauer, ale to není zrovna čtivý autor. A Musil nebyl snad ani v antikvariátech. Byl jsem z toho zaražený - jak lidi rozděluje národnost a náboženství. Až skončí komunismus, bude z toho tady největší problém Evropy, byla tehdy moje vizionářská předpověď. Mela to byla a ještě brzo bude (další moje předpověď).

Káthmandú 1987

Stovky chrámů, v nich tisíce bohů. Hinduisté nemají s budhisty žádný problém. „Budha byl velký muž" vysvětluje nám vzdělaný hinduista. Na každém rohu oltáříček - Ganéša, Šiva,Višna, Parvátí ba i opičí Hanuman… vonné tyčinky, malé i větší obětiny. Čekání po trekkingu na letadlo do Evropy je dlouhé a tak jdeme i do mešity. Namísto vítajícího „namastééé" tvrdé obličeje bez úsměvu. Ještě zahlédnu na zeleném podkladu bílý nápis: „Zde je jediný Bůh a ten Bůh je Mohamed". Jasné vymezení se proti hinduistickým božstvům. Pryč odsud. Mešita není objekt pro turistické okukování.

Transibiřská magistrála 1989

Jen tak tak nastupujeme, spíše se cpeme v Pekingu do Transibu. Dva, tři dny jsme jeli do Pekingu vlakem z Kunmingu. Zdemolovaná nádraží, lidé s megafony Čína je na nohou, schyluje se k masakru na Tianmenu. Do kupé Transibu přichází můj nový spolucestující. Podávají za ním neskutečné množství zavazadel, kufry, bečku. Nechápu, jak se to může vejít. Odmítám jeden velký kufr „napsat" na sebe, bůhví co v tom má. Posunky, neznáme žádnou společnou řeč. Pojedeme spolu 5 dní a 12 hodin do Moskvy. Je z Urumči, Ujgur. V bečce má med - „bzzzz Urumči", včely má v Urumči. Jede do Mekky. Bude kamenovat Satana. Urumči - Peking - Ulanbátar - Moskva - Budapešť - Sofie - Istanbul vlakem. V Istanbulu čekají na poutníky letadla. Těch 5 dní je trochu ponorka. Tak ho škádlím. Ráno se na lehátku modlí v kleče, vlak se točí někde okolo Bajkalu. „kde máš Mekku, otoč se". Hloupě před ním otevírám čínskou vepřovou konzervu zakoupenou na cestu, prchá z kupé. Na hranicích CCCP jemu a dvěma jeho kámošům vyplňuji sovětskou „ťjamoženouju deklaraciu", jsou šťastni, jak se o ně starám, klucí musulmanský. Můj Ujgur má u sebe 5000 dolarů na cestu.

Ještě nemuslimská epizoda - vystoupil jsem z Transibu a běžím nocí u mongolsko-ruské hranice s jednou mladou Číňankou, která chce emigrovat a musí nutně z prvního ruského sela poslat telegram do Mnichova, neumí rusky, neumí azbuku. Jsou dvě hodiny v noci, nacházíme otevřenou poštu v jakési zemljance, svítí se tam, jako kdyby na nás čekali. Jestli nám Transib ujede, tak už se odtud ze Sibiře nikdy nedostanu a budu mít na krku převaděčský pokus. Telegram jsem dokázal přeložit, děvče emigrovalo z rozbouřené Číny právě včas a Transib neujel. Zpátky v kupé s mými Ujgury jsem si oddechl.

V Novosibirsku vybíhám do nádražní budovy koupit pirožku. Je to fofr a tak mne od nedobrovolného prodloužení pobytu zachraňuje Číňan, děžurný našeho vagonu. Zatáhl duchapřítomně záchrannou brzdu, když mne viděl naskakovat. Jsme už ve světě RVHP a tak jsem na stánku koupil český časopis Svět v obrazech. Na poslední straně je reklama ČEDOKu - klasický pohled od Bosporu na Hagia Sofia a Modrou mešitu v Istanbulu, samý minaret. Můj Ujgur je bez sebe štěstím. Trhá mi poslední stránku a běží s ní vlakem, ukazuje jí spoluputujícím do Mekky. Má absťák, modlitba na sklopeném lehátku v kupé nestačí. Ptá se mě: „Moskva, mešita ?". Odpovídám - ne. Budapešť, mešita? Ne. Sofia, mešita? No....taky moc ne, Banja Baši tehdy v provozu nebyla. Ale Istanbul - mešita, mešita, mešita.
Říkal jsem mojim Ujgurům „dědoušové". Měli vousy, čepičky a bombu tu tehdy určitě neměli.

Andalusie 2006

Konec března po přejezdu horama. V Malaze na pláži, svítí sluníčko, je siesta, je koupatelno, španělky sundávají horní díly plavek. V 8. století to tady obsadili musulmani. U nás zima jak v psinci. Tady nikdo po siestě už nejde do práce. A moriskové slaví. Vlastně to ani nejsou musulmani, spíš naopak. Moriskové jsou totiž musulmané, kteří se nechali pokřtít. Teda vlastně tak úplně ne „nechali". Katolíci tady maury tak trochu po pár stoletích okupace skřípli a odnesli to s morisky i židé. Tak trošičku jsou moriskové z musulmanství podezřelí možná ještě dneska. Mají velikánský jídelní stan u břehu. Zkusím to s nima. Jdu dovnitř, vedu si kolo a jsem jejich. Poněkud složitý systém odběru stravy, ale krásná moriska už o mne pečuje a paela, ráčci, zelenina, ba i pivínko teče proudem. Hodní moriskové, polepšení musulmani.

Kaufman si andaluské musulmany pochvaloval, prý to byli vědátoři. Hrbek mu to trochu vyvracel. Já nevím. Ale moriskové umí vařit a slavit.

Maroko 2006 a 2009

Vesnice od vesnice se přístup k nám turistům různí. Asi někde vládnou ortodoxní, někde liberální. Někde burka natvrdo, jinde skoro minisukně, skoro. Milý musulmanský vesnický děda přináší bikerům chléb a chce si popovídat. Pivo se dá většinou opatrně sehnat. Plechovky nám balí do alobalu, aby v hospodě nebylo vidět, co pijeme. V písečné bouři rveme kola vyschlým řečištěm do M´hamidu. Záchrana v hotýlku s vysokými zdmi. Musulmanští hudebníci tady na pokraji Sahary mají sraz, večer bude velký fest opodál v poušti pod palmami. Opatrně nám říkají o alkohol. Věnuji jim zbytek ginu Beefeateru z free shopu a neodpustím si přitom rýpnutí - a co Alláh. Prý to vypijí pod střechou a On to tedy nevidí.

Náměstí v Marrakéši je touristické, ale přesto tak nějak autentické. Veliký mumraj, fantastické hodování. Na čaj zajdeme do restaurace s nápisem „Recommended by Lonely planet", příjemné posezení na terase. Výbuch ji zdemoloval až dva roky po naší návštěvě. 11 nevěřících vzal s sebou, ale možná někteří z nich věřící byli - zaměstnanci restaurace.

Ladakh (Indie) 2008

Léh je fantastické městečko tak asi na 3.500 m.n.m. Vojenské letiště je od Pakistánu odstíněno hřebenem, takže sem Pakistánci nedostřelí (než si seženou lepší rakety) a Boeing, který se na vojenskou dráhu v pohodě vejde, Vás sem dopraví vcelku bezpečně.

Náš Stoliczka tu má pomník, Sven Hedin tady začínal cestu do Tibetu. Nakoupil ovce místo konzerv a vyrazil. Vůdce karavany mu dělal musulman Muhamad Isa. Zemřel na cestě někde v kraji pod Kailásem. Před smrtí, když prosil Alláha o život vyznal, že byl dříve lámaistou a až později se stal musulmanem. Sven Hedin, sám tak trošku malinko nacista, té ztráty hodně litoval.

V Léhu nikde musulmanství viditelně netrčí. Jen pořádná mešita v takovém, nevím jak to nazvat, možná trochu tadžmahalském stylu. Pár muslimů tady má pekárny a obchody. Dáme řeč a nejvíc je zajímá jakého jsme vyznání. Tak se prohlašuji za křesťana. Bůh mi to promine. Bezvěrce muslimové nesnášejí víc než křesťany. Vlastně jsme lid jedné knihy. Je tady poklid, v Léhu. Do musulmanštějšího Kargilu je to ještě tak 150 km a od kargilské války uplynulo tehdy už 9 let.

Albánie 2010

Těžko říci jaká je tady role islámu. Hlavní problém téhle země je, že to je země bez hodnot. Důsledný ateismus dřívějšího zvrhlého režimu hodnoty úplně vymazal. Jen zaznamenávám, že naše cykloobleky přivádějí v některých zapadlých vesnicích místní obyvatelstvo k šílenství. Jinde vládne pohostinnost. Hned po návratu domů kupuji plandavé kalhoty, pro příště. Jinak platí co píše Fialka o tom jak ho sami Černohorci nabádali: „Nemoj da ideš u Albaniju, ima tamo lopova, koji ti otrežu glavu."

Ve Shkoderu zaznamenávám novou velikánskou mešitu. Hodža to bral šmahem, zrušil kostely i mešity a tak je i tahle shkoderská úplně nová. Prý ji financovali Saudové.

Jordánsko 2012

Vzdali jsme ve Wádí Rum hold Lawrencovi z Arábie a vzhůru do pouště, co to ještě na kole pískem půjde.
Ahmede, jak máme projet na kole pouští, nezapadnout do písku a nepřekročit hranice k Saudům, hlavně to druhé bych dost nerad. Nakonec kličkujeme s Ahmedovou podporou mezi skálama a pískem až se konečně zjeví asfalt úzké silničky. Pereme to po něm a vjíždíme do zad ozbrojencům, kteří hlídají z naší, jordánské strany hranici. Prošlo nám to. Zásobníky od takových hezoučkých menších osobních kulometíků měli v sumkách a smáli se, i pás s hřeby s cesty odsunuli, abychom projeli. Civilizace, kamióny. Na první pumpu, tam se najíme. U pumpy nikde nikdo. Parkoviště plné bot. No jo, je pátek. Už slyšíme kázání. Nevím proč, ale připadalo mi tam kázání v té nesrozumitelné řeči obzvlášť hrozně nenávistné. Policie nás pozoruje a pak volá ke svému autu. Jo, jistě, radši pojedeme pryč. Sjedeme k moři do pásu přímořského území, který patřil Saudům do výměny za kus pouště. Aquaba. Mimo luxusní hotely se dnes ve městě nepohybuje celkem žádný turista. Přitom hrdinové džihádu ze Sinaje sem celkem vzato nemíří. Občas to perou raketama jen do souměstí, ovšem za hranici, do izraelského Ejlatu. Poslední útok tady v Aquabě provedla odnož Al kakajdy před sedmi lety a to jen tak cvičně vystřelili raketu (snad prý kaťuši) na americkou loď v přístavu a netrefili. Atmosféra Aquaby je večer docela originálně muslimská, neturistická. Kavárny, šíši, televize s evropským fotbalem, šály Bayernu. Sváteční pobyt na pláži s musulmany a jejich rodinami je zážitek, místo mokrého trička mokrý hidžáb. Všichni se koupou dost kompletně oblečení. Potápěčská agentura přiváží pět japonek, učí je potápět ke korálům. Ovšem děvčata jsou dost nevhodně jen v plavkách. Místním chlapům mohou vypadnout oči z důlků.
Hezký zážitek, když píchnu kolo někde v zapadlé vesnici. Musulmané se sbíhají a přináší i fleky a nářadí.
Na vršku křižáckého hradu Karak jsme vyhlíželi, kde asi byla Sodoma, Gomora. Byli jsme tam sami. Dnes bych tam už nejel - atentát 2016.

Omán

Dědouš, tak v mém věku pozoruje nás Evropany, jak bez karimatek uléháme do spacáků v palmovém háji u termálních pramenů. Za chvíli přichází a táhne koberec. Lepší jak karimatka. Do zapadlé vesnice v horách je to pořádné a prašné stoupání. Hlad a žízeň. Uvykli jsme tomu, že není potřeba se starat o jídlo, protože vás vždycky někdo pozve. Tady to trochu vázne, až si všímám už několikáté zahalené ženy s podnosem na hlavě, porce kuřete, rýže. Vydáváme se proti „proudu" a - salámalejkum hostina na počest 1. narozenin syna. Ženy jsou izolovány ve stanu, i porce přinášejí výhradně chlapi a tak si hezky poklábosíme a dobře pojíme. Spíme na střeše, přímo u mešity a po 5. hodině ranní nás budí „alláhu akbar". Na kola a jedem než bude zase vedro. Omán je příjemná země. Ke všem, i k bikerům přívětivá.

Náhorní Karabach 2015

Osvobozené území. Muslimští azerové se stáhli do svého bohatství a čekají na příležitost. Prastaré křesťanské kláštery zatím zachráněny. Příšerně chudí arménští osídlenci se snaží uchytit. Na hranici s Azerbajdžánem se trošku střílí každý den. Co dodat? Pobořená mešita u Stěpanakertu a střela uchovaná v Gore po té co těsně škrábla křesťanský kostel. Válka na dohled.

Pamír 2016

Kyrgyzstán působí tak nějak poklidně. Uzbeky tady pobili krvavě už před lety. Asi spíš na klanovském než náboženském principu. Pořádný výbuch na tržišti v Oši je už zapomenut. Prohlédneme si tržiště, na kola a stoupáme do hor. Jednu noc spíme v domku u snaživého muslima. Fousky, čepička. Chlubí se, že byl v Československu. Ano na zámku bydlel ! V Děčíně. Thun, Chopin, František Josef I. a pak on muslim z Kyrgyzstánu. Že byl okupantem, to mu radši ani nevysvětluji. Chytili ho za komunismu někde ve stepi, posadili do tanku a poslali k nám.

Podivné spojení komunismu a islámu to je asi to nejhorší. V Tádžikistánu je to ještě cítit. Hranice Číny, hranice Afganistánu. V dobách CCCP sem asi nikdo nesměl. Ismailité jsou taková zvláštní, šítská odnož. Mají legendárního sponzora Kárim Aga Chána IV. Jeho předchůdce zmiňuje už Jaroslav Malý. Sponzor žije ve Švýcarsku a je v odlehlých končinách Tádžikistánu přilehlých k afgánskému Vachánu všeobecně uctíván. Z Tádžické strany pozorujeme silničku budovanou ve skalách, kterou prý sponzoruje.

Ismailité jsou příjemní vidláci. Pozvání na čaj, v údolí meruňky a moruše, nic jiného vcelku nemají a pohoda. Tádžický diktátůrek zakázal prý už i musulmanská jména i slavení Vánoc. V Dušanbe nešťastníka, který vyrazil do ulic jako Děda mráz ubodali.

Přemýšlím, jestli mám sílu pokračovat v cestování tímto směrem.

Použitá a doporučená literatura:
Vladimír Sís: Makedonie
Julius Komárek: Neznámá Makedonie
Antonín Fialka: Přes devatery hory
Felix Tauer: Islám
Alois Musil: Ze světa Islámu
Hans Kaufman: Maurové a Evropa, doslov Ivan Hrbek
Sven hedin: Tibet I a II
Jaroslav Malý: V roklinách Darvázu

mirekbik@seznam.cz

Fotogalerie

14.01.2017 vložil/a: mirekbik
karma článku: 6.05
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Lipno bruslí, fatbiky vyjíždějí

Ostatní
Bruslařská sezóna 2016/2017 na LipněanebLedová magistrála hlásí a informuje Byly takové doby, kdy se zdejší (tehdy bikerská) komunita…
11.01.2017
mirekbik
(4.52)

Pamír na kole

Cestování
Pamír higway, Pamírský trakt, M41 – sen snad každého, kdo někdy sedl na kolo a okusil, co je to podívat se na něm za humna. Dnes asi jedna…
03.08.2016
mirekbik
(6.25)

Trans Slovakia 2016

Cestování
Slovensko, jak ještě pojmout cestování do země nám nejbližší? Váchal tu s Calmetem pod paží a Tarzanem po boku hledal wampýry. Nevrlý…
16.06.2016
mirekbik
(5.57)
PR

Handbike aneb i vozíčkáři mohou jezdit na kole

Přídavné zařízení Speedy Duo 2 (meyra.cz)
Cyklistika je oblíbený sport mnoha lidí. Spojuje v sobě aktivní pohyb s možností poznávání nových míst během výletů. Není tedy divu, že si tuto aktivitu oblíbili i vozíčkáři. Jediným rozdílem od osob bez fyzického handicapu je nutnost využití speciálních kompenzačních pomůcek.

BWC 2017 – Mistrovství světa Brompton 2017 - Londýn

 (Cyklospeciality.cz)
Dvanáctý ročník Mistrovství světa skládacích kol BROMPTON proběhl na diváky obleženém okruhu kolem Buckinghamského paláce v Londýně v rámci velkého anglického cyklistického svátku PRUDENTIAL RIDE LONDON.

Cyklistika v Burgenlandu

Rodinná vyjížďka burgenlandskou krajinou (© Burgenland Tourismus - Peter Burgstaller)
Burgenlandu, nejvýchodnější spolkové zemi Rakouska, čeká na fanoušky jízdních kol přes 2.500 km kvalitně upravených a značených cyklostezek a navíc i 7 prémiových okružních tras. Trasy jsou různě obtížné, na své si tedy přijdou jak rodiny s dětmi, tak i zkušení cyklisté, kteří upřednostňují náročnější terén.

Tipy na cyklistické túry v Horním Rakousku

Na výletě v Bad Ischlu ((c) Oberösterreich Tourismus GmbH - Ralf Hochhauser)
V Horním Rakousku je pro cyklisty všeho druhu ráj. Je to sem kousek a lze pohodlně jet podél jezer nebo řek. Bikeři šlápnou do pedálů na alpské vrcholky a do překrásných vysokohorských údolí třeba kolem pastvin, kde výkon ocení pokývnutím hlavy místní pasoucí se kravičky. Pro letošní cyklistickou sezónu doporučujeme tři vskutku kouzelné túry a neváhejte vyzkoušet e-bike.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

187 cyklistů (13 přihlášených)

Vodňansko

Do Vodňan jsem za svých více jak 50 let života prvně zabloudila loni v létě cestou na poutní místo Lomec, kde…
radka | 21.09.2017

Vysoké Tatry – Nízké Tatry – pěšky i na kole

Bez plánu, kam letos vyrazit jsme na poslední chvíli oprášili předloňské prozkoumávání Nízkých Tater v okolí…
HMS | 12.09.2017

Dovolená na kole s 10 letým klukem: Veselí n.Luž.- Pálava– Veselí

Plán Vyjedeme z domova z Veselí nad Lužnicí přes Jindřichův Hradec, Českou Kanadu, Dačice, Jemnici, Vranov,…
VLB | 01.09.2017