Východní Balkán - 5. část - Bulharsko - průsmyky Staré Planiny

Holé hřebeny Staré Planiny už byly před námi (tedy přesněji nad námi) krásně vidět.

Foto: Autor

Další fotografie

Stará Planina, skoro 600 km dlouhý horský hřeben začíná na severovýchodě Srbska a táhne se napříč celým Bulharskem. Starší název pohoří je Balkan a tak to byl on, kdo dal název celému poloostrovu. Slovo pochází z turečtiny a znamená hora. Po hřebeni vede nejstarší, nejdelší a asi i nejznámější bulharský dálkový trek nazvaný Kom-Emine. Trasa začíná na vrcholu Kom, pár kilometrů od srbské hranice, a končí na břehu Černého moře u mysu Emine. Mám sen tuto hřebenovku jednou projít, ale zároveň tuším, že tento sen zůstane snem a nikdy se nesplní. Proto mě zaujalo, když mapy ukázaly, že je kratičká část hřebenovky značená jako cyklotrasa. Celý hřeben je schůdný jen pěšky, na kole to po celé délce nejde a tak jsou cykloturisté odkázáni jen na zdolávání horských sedel. Na výběr jich je ale poměrně dost.

V prvním větším městě jsme měli velký úkol - koupit Šárce šampon na vši. Ano, už podruhé jsem tyhle nezvané návštěvníky v jejích vlasech objevila během letní cesty. Nastudovala jsem si, jak se to řekne, abych nedopadla jako tehdy v Minsku, kdy jsem místo na vši koupila přípravek na svrab. Dále jsme se pokusili poptat na poště, jak by to vypadalo, kdybychom chtěli poslat šestikilový balík do Čech. Byla sobota dopoledne, a tak mě ani moc nepřekvapilo, když pošťačka odpověděla: „Přijďte v pondělí." To víš, že jo, jenom kvůli tomu tady budeme dva dny tvrdnout. Už se vážně nedivím, že pošta všude krachuje.

Bylo příjemné po horských etapách jet chvíli po rovince, ale ta hrozná pražírna! Každé ráno nebe bez jediného mráčku. Každý den jsem se těšila, až padne šestá hodina, kdy už to začne být snesitelné. A v těchhle horkách všude prodávali chlazené nápoje ve třetinkách, maximálně v půl litrech. I v kavárnách lidi pocucávali čtvrtlitrový količky. V nás takový cucáneček jen zasyčel, nemělo smysl to vůbec kupovat. Pozorovali jsme, jak si 120 kilovej chlap zakoupil třetinku koly. To nemůže mít na žízeň. A normální pivo byla třetinka.

Nebo to kafe po Bulharsku...
„Dobrý den, dvě kávy prosíme." Prodavač sahá po kelímku. „Kelímek ne, prosím, nešlo by to radši do hrnku?" Pán sáhne pro hrnek: „Malý nebo velký?" „Ten velký prosím." Kávy je v něm ale sotva třetina. U nás by to bylo plné, vysvětluji, když zírám do poloprázdného hrnku. „Ale to by už byla přece samá voda?" diví se prodavač. Kafe je ale gratis, ništo neplaťte. Takové gesto potěšilo, za tu trošku na dně.
Jinde platíme 1 leva. Dávám si do toho 4 smetanky, abych objem zvětšila, ale i tak je to málo.

Další mezník byla dálnice napříč Bulharskem. Ne že bychom toužili po této rychlostní komunikaci, ale u dálnice byl kreslený McDonald. Doufali jsme, že když jde o dálniční, bude tam málo lidí, ale opak byl pravdou. Dálnice vede do Turecka a tak to byl podnik kosmopolitní, kde se vyskytovala spousta všelijakých národností, a bohužel narváno měli hodně. Byl čas oběda a dětem jsme mekáč slíbili, tak jsme si něco dali a u toho pozorovali tu směsici národů a náboženství. Podle opálenosti se dalo dobře odhadnout, kdo jede k moři a kdo od moře.

Dlouho ta rovinka nevydržela
Za Panagjurištem v centrálním Bulharsku jsme nejprve museli přejet pohoří, které se jmenuje Sredna Planina. Silnice navečer stoupala do 1100 metrů, nikde nic vhodného, všude jenom vysoká tráva (protože už se dávno nepase) a osamělé stromy. Nebe na západě potemnělo a zvedaly se tam bouřkové mraky. Vůbec se mi vzhledem k tomu ta otevřená krajina nelíbila. Odbočili jsme do maličké osady, protože tam byl v mapě vyznačený pramen. Osada čítala jen pár chatek, očividně nejen Češi o víkendech rádi chalupaří. U jedné chatičky měli pěknou rozlehlou zahradu, posečenou travičku, jediná rovinka široko daleko. Nikdy to neděláme, ale proč bychom to pro jednou nezkusili, řekli jsme si s Luďkem. "Dobrý den, prosím vás, je ta voda pitná?" navázala jsem s domorodci kontakt. Poté, co zavrtěli hlavou, jsme si troufli položit hlavní dotaz: "A nevíte tady náhodou o nějakém místě, kde bychom si mohli postavit stan?" Hrozně nenápadně jsme u toho pokukovali po té jejich zahradě. Jenže starší manželé hlavou naopak začali přikyvovat, což znamenalo, že nevědí. „Tady nikde určitě ne," dívali se jeden na druhého. „Jedině možná nahoře v kolonii." (Ale to bylo ještě 300 m vysoko, pozn. autorky) Nedalo se tedy nic dělat. Poděkovali jsme a vytlačili kola zpět na silnici. Další odbočka byla naše, tam jsme uspěli. Ono, když se ta vysoká tráva zválí, je měkčí jak sebelepší matrace. A ta bouřka na západě se nás naštěstí netýkala.

Ze Sredne Planiny následoval pád do města Zlatitsa na 570 metrů. Holé hřebeny Staré Planiny už byly před námi (tedy přesněji nad námi) krásně vidět. Čekalo nás první sedlo, Zlatický pereval, 1385 m.

Objevili jsme Tatator, studenou polívku s okurkou a koprem. Uchvátila nás. A Luděk se rozhodl, že se asi taky přeorientuje na frapé, je sice sladké, ale je toho hodně. Ty jednosrkový kafíčka ho nebavily.

700 výškových metrů na 12 km znamená, že stoupání bude docela prudké. Už jsme zase řešili výškové metry víc než kilometry. Ale co to? Za městem omšelá cedule informuje, že je Zlatiški prochod uzavřený. Co to jako je? Zeptali jsme se domorodce na motorce, jestli je to průjezdný aspoň pro kola. Tak prý jo. Zajásali, že tam nebude nic jezdit, ale provoz byl překvapivě docela silný. Kam asi jezdí, přemýšleli jsme. Než nám došlo, že to je bulharský způsob opravy silnic. Vozovka je v dezolátním stavu a oni nemají prachy na opravu, tak radši napíšou, že to je uzavřený a je to! Lidi si tam vesele jezdí dál, jen je to na jejich triko. A tak jako proč ne. Hlavně že to bylo sjízdný.

Posledních asi 100 výškových metrů to už nebyl asfalt, ale regulérní makadam. Stoupali jsme každý svým tempem, takže Šárka první, za ní já a těsně v patách mi jel Luděk. Víťa se loudal někde vzadu, ale jel a to bylo hlavní. Na sedle nic extra není, jeden památník a kus pod ním chata (nešli jsme). Na místní poměry tam byla docela zima, asi 25°.

Další večerní trochu krizovka. Víte, co bylo pro mne největším šokem z Bulharska? Množství cikánů. A to jsem si myslela, že mě jen tak něco nepřekvapí. Známe osady na východním a středním Slovensku, projeli jsme Rumunsko. Ale kde leží opravdový - pardon, že to tak musím napsat - cikánov? Světe, div se, ale v Bulharsku. Kam se hrabou slovenská ghetta, tady jsou černé celé vesnice, ba co vesnice, celá města! Třeba taková Jablanica. Za Etropolí jsme už měli sedlo za sebou, krajinka se vlnila jen mírně, asi jako ve středních Čechách, na nocleh tedy zdánlivě ideálka. Jenom to obyvatelstvo nám trochu nahánělo strach. Jedna vesnice, druhá, třetí - všechny nemlich to samé, všude se to hemžilo tmavými obyvateli. A že oni doma nesedí. Jsou všichni pěkně venku, plechovka v ruce... "Hele to nemá cenu tohle, lepší to nebude." A tak jsme strašně nenápadně vjeli na jednu odbočku, která nevedla do ghetta, pak odbočka z odbočky, jenže tam taky stál dům, tak šup potichu za křoví a honem stavět stany, blížila se bouřka. Fotku noclehu jsem raději cvakla ještě večer, bo co kdybych ráno ten foťák už nevlastnila. :-)

I další den se nesl ve znamení černých vesnic. Obrázek stejný desítky kilometrů: Děcka, ale i dospělí, vyvalení venku. Nic nedělají, poflakují se, furt si chodí něco kupovat, popíjejí ty maličké plechovčičky a kafíčka.
Víťa: „Kdy už z tý cikánský oblasti vyjedeme?"
My: „To fakt není na mapě vyznačený." :-)

Důvod jízdy daleko na sever od Staré Planiny je návštěva jeskyně Prohodna. Nachází se stranou od silnice a je přístupná po prašné cestě. Vstup zdarma. Monumentální, asi 25m vysoká prostora, ale s dírami ve střeše. Jak to celé vzniklo? Zřícení stropu krápníkové jeskyně.

Následoval Lukovit, pád do 150 metrů! Tam hrůza, horko na padnutí. Víc nemám, co bych k tomu řekla. A zase jsme stoupali, podél řeky. Absolvovali jsme dlouhý nezáživný úsek po hlavním tahu na Sofii, takže vesty, formace, tupě šlapat a nechat se míjet auty na centimetry. Nebavilo nás to. Ale až na dva debily předjížděče to ušlo, asi to bylo tím, že máme letos všichni nově dynama v předním náboji a svítíme a jsme tedy vidět.

Malé jezero (přehrada) se jmenovalo Sopot Dam a silnice vedla vysoko nad ním. Od staršího pána jsme si nabrali vodu, měl tam pěknou česmu (upravený pramen) a opodál seděla babička, hlídala ovce a cosi pletla. Bohužel nemám odvahu fotit lidi, ale byl na ni krásný pohled. Nechtěli jsme k jezeru sjíždět na blind (zbytečná ztráta výškových metrů), tak se Luděk vydal na výzvědy. "Babka na všechny mé otázky zavrtěla hlavou, tak můžeme jet," pronesl, když se vrátil, a zamířil dolů k vodě. A na co že se jí to vlastně ptal? Jestli jsou ty ovce její, jestli můžeme na břehu jezera tábořit a jestli v noci přijde bouřka. Babka na všechny otázky zavrtěla hlavou, tedy řekla ANO.

U jezera se vesele stanovalo, dokonce tam stály i karavany, jen škoda že vlez do vody byl totálně rozdupanej od dobytka a bahnitej. V noci opravdu přišla bouřka a na Víťu střevní a žaludeční příhoda. Musel ven 2x, jednou to šlo vrchem, podruhé spodem. Pak naštěstí usnul.

Ráno nás Luděk nechal dlouho spát, asi do osmi. Po noční bouřce bylo krásně zataženo a Víťovi jakžtakž. Koupili jsme mu na dietu suchary (to se překvapivě řekne bulharsky úplně stejně) a kolu. A později jsme koupili Smectu (to se taky řekne stejně). Prodavačka v lékárně měla soucit: „Držím palce, ať to zabere."

Trojan
Konečně jsme začali pořádněji stoupat do dalšího průsmyku Staré Planiny. Trojanský průsmyk, též nazvaný Beklemento, je nejvyšší průsmyk Staré Planiny. 30 km a 1200 výškových metrů. Ze 400 do 1600. Nakoupili jsme zásoby do hor. Teplota po té noční bouřce úžasná, 25° C. Stoupalo se tedy dobře, až na silný provoz na silnici. Hřeben před námi byl schovaný v mracích, až jsme se skoro báli, aby nepršelo :-) Dokonce jsem si oblékla ponožky (do sandálů, bo je mi srdečně jedno, co módní diktát o tom velí).

Z důvodu toho, že Víťovi nebylo úplně dobře, jsme nechtěli celé stoupání hrotit během jednoho dne. Výškový tábor jsme proto založili v cca 1300 metrech. Ráno už byl Víťa lepší, takže normálně posnídal a pak zbývalo posledních 300 výškových do sedla, resp. nad něj. Sedlo má nadmořskou výšku 1525 m, ale my jsme mířili ještě o pár metrů výš.

Sklon silnice mezi 4-6 procenty je optimální a konečně po těch třech týdnech se mi jelo skvěle, bez nutných pauz a zadýchávání se. Provoz zůstal v údolí, do hor mnoho lidí nejelo. Brzy jsme vyjeli z lesa a objevily se výhledy, na hřebeny a hlavně na památník, který je dominantou nejbližšího okolí. Památník na přechod průsmyku ruskými vojsky, a to jak těmi carskými během rusko-turecké války roku 1878, tak těmi sovětskými z roku 1944 se jmenuje Oblouk svobody a z průsmyku jsme si k němu museli zajet asi 3 kilometry. Zdál se na dosah ruky, ale byl ještě pěkně daleko. Systém Praděd, kdy si myslíš, že to je kousek, ale silnice ho obkružovala kolem dokola a byla to ještě dálka. Nahoře fičel vichr a motala se tam spousta děcek na výletě. Když odešli, měli jsme památník skoro pro sebe. Luděk s Šárkou objevili (tajný, zavřený) vchod dovnitř, vylezli až nahoru a pochvalovali si, jak dobrodužné to bylo.

Následný skoro 30 km sjezd byl doslova bombastický! Pád do 500. Ze zimy do vedra Silnice si držela po celou dobu sklon 3 %, a ty letecký ptačí pohledy!

Po obědě (v dělnické vývařovně, tedy kategorie přesně pro nás) protivných 55km po hlavní, takže opět vesty, formace, hřebeny jsme měli vysoko nad sebou, po levé ruce. Pohoří se táhne až k moři a hory vypadaly nesmírně lákavě na pěší túry. Tak třeba někdy...

Na polích se tu pěstuje levandule, někde jsem ji už cítila ve vzduchu a trochu jsem si říkala, jestli nemám čichový halucinace, ale pak jsem ty fialový pole uviděla.

Ve městě Karlovo jsme oslavili Víťův svátek v lepší cukrárně. Výborné dortíky, šejky, frapé - rozšoupli jsme se. Oběd nás stál 25 leva a následná cukrárna 35, ale Víta byl snad spokojený, byla to důstojná oslava svátku, kdy už mohl normálně jíst a mlsat.

Stará Planina se začala mírně svažovat a hory napravo od nás (Sredna gora) se smrskly úplně. Už byl na hřebeni vidět památník Šipka a Buzludža, kam bychom ještě rádi vyjeli. Budou to poslední tisícovkové kopce letošní cesty (tedy tady v Bulharsku).

Průjezdy vesnicí znamenaly opět kulturní šok. Manolovo - cikáni srocení na náměstí, ale potřebovali jsme si něco koupit ke svačině. Další ves daleko, tak nebylo zbytí, museli jsme tady. Tak nechat kola venku, hlídat je, v obchodě si poručit pivo Zagorku a minerálku a někde si s tím sednout dál od všech.

"Dneska nevařím," pronesla jsem, když jsme večer padli za vlast v překrásném ořechovém sadu. "Měli jsme teplý oběd, musí vám to stačit." "Ale vaříš!" zasmál se Luděk a vytáhl z brašny vajíčka. Zírala jsem jako puk. Totiž, odpoledne vyjel menší kopec jako první, a čekání na nás se rozhodl využít na malou potřebu. Rozepnul poklopec, vysunul, namířil a... zkoprněl. Tam, kam hodlal obsah močového měchýře vypustit, leželo v trávě, v improvizovaném hnízdečku, osm vajec. Hned v příkopu těsně vedle silnice. Vesnice daleko, slípky sem očividně vesele zanášely. Rozhlédl se, nikde nikdo - a už měl vejce v báglu. A tak jsme je s Šárkou uvařily a na večeři byla bulharská ovčárská saláta (šopák obohacený o vejce natvrdo a další ingredience).

Dětem jsme koupili drahou Nutelu (za 7,60 leva) a hned při snídani zmizela půlka, no spíš víc než půlka. Ale byla dobrá, po dlouhé době změna od paštiky. Stoupání na průsmyk Šipka, z 550 m do 1200 na asi 13 km. Sklon je rozumný, 3-5 %. A ze Šipky byl v plánu ten kousek horami, ta zmíněná jediná možnost svézt se po hřebeni, takže v městečku Šipka nakoupit další zásoby do hor, protože tam asi někde skejsneme na noc.

Luděk se ve městě zakecal s učitelem historie a dozvěděl se, že Šipka je údajně jedno z nejdůležitějších míst bitev rusko-osmanské války a Veliko Tarnovo, kam míříme, je prý něco jako naše Hradčany. Tedy nikoli sídlem prezidenta, ale historií. Právě průsmyk Šipka se stal místem bojů vedoucích k definitivní porážce Turecka a zdejší památník symbolem boje Bulharů za vlastní nezávislost. Takže si chlapi docela popovídali, zatím co já jsem se věnovala nákupu chleba, těstovin a paštik, zkrátka ryze přízemních záležitostí.

Na sedle bylo několik hospůdek a jeden bufet, co na první pohled vypadal jako prodejna suvenýrů. Byli jsme tam přesně v jednu, tak jsme si dali oběd (polívku, salát, děti burger a omeletu). Normálně jsme šli dovnitř a byli jsme za to rádi, protože venku byla ZIMA a uvnitř TEPLO!

Nahoru na památník jsme se zašli podívat pěšky, vystřídali jsme se po dvojicích, ale měli jsme to vzít na kole. Sice tam vedly schody, ale okolní cestou by to bylo solidně sjízdné a zpátky bychom se svezli z kopce. Těch schodů byla totiž asi miliarda. Pěšky chodit jsme odvykli :-)

Ve tři hodiny jsme za drobného deštíku vyrazili na Buzludžu, mělo to být 12 km po příjemné asfaltce, víceméně vrstevnicové, bukovým lesem. Pohled od pomníku s rukama držícími pochodně na monumentální stavbu někdejší Bulharské komunistické strany, mi úplně vyrazil dech! Víťa, který ještě včera v údolí nadával, proč musíme jet na obě atrakce (jak na památník na Šipce, tak na Buzludžu), byl nyní jako u vytržení a vyjel první! Budova na vrcholku byla ale devastát. Obešli jsme ji dokola a dostali vynadáno od hlídače, když jsme se pokusili nakouknout dovnitř. Hrozně se mi to líbilo, byl to zatím asi nejhezčí zážitek letošní dovolený. Luděk o tom místě nic nevěděl, tak byl taky překvapený. Monument byl slavnostně otevřen roku 1981 a díky své neobvyklé architektuře i poloze uprostřed hor se stal jednou z nejznámějších staveb v Bulharsku. Místo, kde se konaly komunistické sjezdy, ale po revoluci začalo chátrat. Vloni snad prý nějaká nadace začala shánět peníze na opravu, tak uvidíme, zda to plánované místo pro toleranci a dialog vznikne, nebo se tu budou, jako doteď, už jen natáčet horory. Několik horských chat pod tím bylo zavřených, docela bychom i uvítali možnost se ohřát, protože nahoře fičel vichr a teploměr ukazoval 14°. Chvíli jsem i přemýšlela, že si vezmu dlouhé kalhoty.

Pokračovali jsme po hřebeni dál. Asfalt vedl jen k větrným elektrárnám. Tam jsme si otevřeli pružinovou otevíračku ke kravám a dál tlačili kola po prudké kamenité cestě mezi větrníky. Maximální dosažená výška byla 1515, pak už následoval sjezd. Šlo o nějakých 15-16 km a bylo to značený jako cyklotrasa. Užívali jsme si nádherné výhledy na hřeben zpátky, dopředu už cesta mizela v lese a hory se snižovaly. Počasí nebylo slunečné, ale nepršelo, ranní mraky se protrhaly, byli jsme spokojení, mohlo to být mnohem horší. Člověk musí být rád za to, co je, za to, že jsme vůbec tady mohli být. A na dnešní zimu budeme možná ještě vzpomínat, poznamenala jsem si do deníčku.

Jenže každý máme asi jiné představy o tom, jak má vypadat cyklotrasa. Následný sjezd (na asfalt ještě 11 km) byl teda brutálka kamenitá, skákali jsme po volných šutrácích, klouzali po kořenech a cesta byla tak prudká, že jsme místy šli pěšky a kolo vedli i dolů, což fakt chceš. Bohužel, na kolo natěžko trasa moc vhodná nebyla, asi jako hřebenovka Beskyd. Fuj, fuj! Blížil se večer, neměli jsme vodu, nic. Trasa se změnila na vlnovku, tlačili jsme kola nahoru a dolů, kolem nás jen tmavý les a nikde nikdo. Žádní pěší poutníci se tuto noc v těchto místech nevyskytovali. Naději jsme upínali k nějaké chatě po 2 km, klidně bych se dneska v chatě i ubytovala nebo aspoň na večeři zašla. Ty poslední dva kiláky k chatě Blgarka v sedle Trevnenski Prohod (962 m) byly nekonečný. Už se začalo stmívat, ale noční můra se zhmotnila. Chata byla vybydlená, okolí zarostlé, vše zavřeno a zabedněno. Očividně nefungovala už pěkných pár let, ačkoliv nad zadním vchodem svítila žárovka. Ale tekla zde voda upraveným pramenem a dál jezdit potmě už nemělo cenu. Žárovka nám pěkně osvětlovala plácek, když jsme stavěli stany. Uvařili jsme si těstoviny s tuňákem a padli za vlast. Krásnej, ale náročnej den dneska. 53 km a 1400 výškových metrů. Průměrka 8,5 :-)

Žárovka v noci, ve čtvrt na čtyři, zrovna když jsem šla ven, zhasla! Jako z hororu. Ráno jsme to řešili. Třeba tam mají časovač, napadlo mne. Podle Luďka, který to ráno odborně ohledal, praskla. Jak dlouho tady asi svítila? A že zrovna dnešní noc musela svou životnost ukončit? Cesta přinese spoustu otázek, na které nejspíš nikdy nedostanu odpověď. Ne že by to ale byly otázky důležité.

Ve čtvrt na osm Luděk začal štrachat, sundávat plachtu z kol, tak jsem ho požádala „ještě chviličku" a on si tedy vyšel na procházku po okolí a nám dopřál hodinku k dobru! Včera to bylo fakt náročný a večer jsem nemohla únavou usnout.

Ráno po posledních pěti kilometrech drkotání po kamenech jsme dojeli na asfalt a ještě si užili i trochu odměnu při sjezdu do vsi Plačkovci. Tam ranní káva v příjemném podniku, děti si daly kakaíčko a pepsinku. Luděk si všiml, že to je nekuřácký podnik a Víťa poznamenal: „Tak proto tady nikdo není." Naproti přes ulici měli totiž plno a tady jsme byli sami.

Trjavna, moc hezké historické město, kam nám to vyšlo na oběd. Šárka nejprve, že nemá ani moc hlad, ale pak z ní vylezlo, že jí není dobře. A blbě jí bylo po celý den. Trasa byla ale nenáročná, mírně zvlněná, spíš z kopce a tak jsme jeli pomalu dál. Šárka se loudala, asi to bylo to, co měl před pár dny Víťa. Jen u něj byla výhoda, že to šlo ven a tak se toho prevíta zbavil hned první den zvracením.

Na noc to vycházelo do Velikého Tarnova, což je třetí největší město (po Sofii a Plovdivu), svého času bývalo prý i metropolí, městem carů. Mohli jsme to zapíchnout těsně před ním, ale jednak jsme dlouho neprali, jednak jsme potřebovali dobít baterie do vysílaček, no a když tu štafetu žaludeční virózy po Víťovi převzala ségra, tak jsme si řekli, že jedna noc někde v ubytování by jí mohla prospět. Čumění do mobilu, než jsme našli moc hezký apartmán s pračkou a oploceným pozemkem, přímo v centru, trvalo pouhou hodinu. Paní ubytovatelka učítělnica anglického jazyka, takže domluva krásná.

Šárku jsem konečně odvšivila a preventivně si tím šamponem napatlala i svoji hlavu, když spolu sdílíme stany.

Šárce bohužel ani ráno nebylo dobře. Musím ale žalovat, jako pacient není vůbec vzorná, Smectu odmítala pít (a to je jednak drsňačka a hlavně - jak Víťu kritizovala, když mu nechutnala), nepila ani vodu, museli jsme ji nutit a suchary do ní rvát. Dosoušeli jsme na balkoně prádlo, dobíjeli zbytek baterek... ubytko jsme opustili snad až v deset. A než člověk vynosí všechny ty věci, nabalí je zpět na kolo... Kdybychom se takhle ubytovávali každý den, nic neujedeme.

V plánu na dopoledne nebylo nic velkého, jen prohlídka města, tedy parádní pevnosti v meandru řeky Tsarevac. Cestou do centra jsme minuli pobočku Speedy - jde o bulharskou verzi našeho DPD. Ač už jsem to posílání věcí domů vzdala, protože ty největší kopce jsme s tím projeli, tak už to nějak dotáhneme domů, Luděk se přeci jenom zašel zeptat.
„A co chcete poslat?"
„Jen nějaký nepotřebný věci a suvenýry."
„Jasně, žádný problém. Poslat zásilku do České republiky umíme, i krabici máme."

Bylo to šup šup. Dostali jsme krabici, tu jsme naplnili a zalepili zapůjčenou izolepou. Řešilo se jen telefonní číslo odesílatele, adresa příjemce, ukázali jsme občanku a pak klik klik klik... Vyjel štítek, stálo to 52 leva (polovina co chtěla pošta) a trvalo to pět minut, ani ne. Lehčí o 6,5 kg jsme jeli dál.

Výjezd z města totální tragédie, vypíná se od řeky, která teče ve 150 metrech, vysoko do strání, takže ani kousek roviny. Ale naštěstí už žádný velký sedla nepojedeme, krajina bude jen mírně zvlněná, nejvýš asi 750 m. Šárka jela jen na suchary, spíš se ploužila. Šetřili jsme ji, ale posunovat jsme se museli. Často jsme odpočívali, ujeli jsme 42 kilometrů. A další den 59. Aspoň něco

Vyzkoušeli jsme Ayran, spousta lidí ho chválí, ale mě nikterak neuchvátil. Podle Luďka to nebylo nejhorší, ale klasický balkánský tekutý jogurt to není. Škoda, protože Ayran se prodává i u nás, na rozdíl od toho tekučiho.

Od sjezdu z Rodop se už přístřešky nevyskytovaly, ale jeden pěkný jsme nalezli i na východní Staré Planině. Až mi spadla brada, tekla tam voda a panoval neuvěřitelný pořádek. Škoda, že tu noc nepršelo nebo tak něco. Pěkně by se zevnitř na tu případnou činu koukalo.

Ráno Šárka zahlásila, že má hlad a že je jí líp! Snědla dva chleby s Nutelou, tak snad je to dobré znamení. Nebylo to sice ještě úplně ono, ale podstatně se zlepšila a tak další den přibylo 66 kilometrů, včetně posledního přejezdu Staré Planiny, tedy sedla v té zmíněné výšce 750 metrů. Za městečkem Kotel jsme se přehoupli zase zpátky na jih od hor. Kotel - byl kotel cikánů. Pro ty, co jdou Kom-Emine, jde o jednu z mála možností, kde nakoupit zásoby. I pro nás... Dokoupila jsem další Smectu, ale doufala jsem, že už nebude potřeba. A že už snad konečně brzy dojedeme k vysněnému cíli... Jen to počasí mělo zase trhat rekordy.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část

Cestování

Sen o krajině s jurtami a divokými koni 1. část - Cesta do budoucnosti Na úvod... Naše první cesta s koly letadlem. Jiní cykloturisté se…

více »

24.04.2024

Peggy

(4.08)

Východní Balkán - 8. část - Rumunsko, Maďarsko - ZÁVĚR

Cestování

Po probuzení v Transylvánii, nedaleko města Reghin, jsme si na snídani opět dojeli do první vesnice. Oproti Bulharsku jsme tady to kafe do…

více »

15.12.2023

Peggy

(5.32)

7. část - Do Rumunska!

Cestování

Zastavili jsme hned v další vesnici Zachari Stojanovo, že si tam dáme kafe. Stálo 0,4 leva, takže se cena pořád snižovala. Vypili jsme opět…

více »

01.12.2023

Peggy

(4.53)