NaKole.cz
7. část - Do Rumunska!
Zastavili jsme hned v další vesnici Zachari Stojanovo, že si tam dáme kafe. Stálo 0,4 leva, takže se cena pořád snižovala. Vypili jsme opět každý dvě. Ani jsme nic kupovat nepotřebovali, jídlo jsme měli, akorát jsme na sluníčko vyskládali usušit pasy a to, co zbylo z lékárničky. Začali jsme si mazat naše chleby naší paštikou a majitel krámku, když nás viděl, nejenže nás nesprdnul, ale naopak nám k tomu ještě přinesl balkánský sýr, olivy a pálivé papričky - vše na účet podniku. Pochlubil se, že je Turek, tak jsme zakusili trochu vyhlášené turecké pohostinnosti, aniž bychom tam byli. Moc se mu líbila Šárka, prý kolik za ní chceme :-) Zaujalo ho asi, jak zdatně se chopila přípravy snídaně, jak obratně mazala chleby a krájela sýry a zeleninu. Zasmáli jsme se, ale zároveň mě u toho trochu zamrazilo. Nechtěl ji ale pro sebe, prý už má pravnoučata. Před pár lety v jakési vesnici v Rusku pro změnu chtěli Víťu jako ženicha pro nějakou holčinu - nu, mohli jsme už být bez dětí a bohatí :-)
Ale i teď se nám vyplatí. Když jsme z vesnice vyjížděli, zastavilo u nás auto a Víťovi šoupli do ruky žlutý meloun. Jen byla trochu scénka, Víťa totiž automaticky předpokládal, že ho někdo (táta) převezme. Ten ale nechtěl, jenže Víťa a jeho nešťastná povaha to bral jako křivdu, že on musí vláčet meloun, který pak sníme všichni. Luděk mu začal vysvětlovat, co všechno vezeme my a používáme všichni (stany a tak) a že by pro jednou mohl něco vzít on. Slíbili jsme mu, že ho brzy někde nakrájíme a sníme, tak ho nakonec neochotně vrazil do báglů. Jenže pak jsme na něj zapomněli a tak ho synek táhnul ho celý den. (Dobře mu tak, říkala jsem si škodolibě.)
Řeky Malý Lom a Černý Lom tu vytvářejí takové zajímavé údolí, jmenuje se to přírodní park Rusenski Lom, ale jinak je zdejší krajina taková ne úplně oku lahodná, spíš zemědělská. Kdyby se občas třeba sklizené fazole nesušily na silnici, nepásl se dobytek a nejezdily povozy, byla by to docela nuda. Cestu nám občas zpestřila želva, děti je zase zachraňovaly a přemísťovaly do trávy vedle silnice.
Shodli jsme se, že jsou Bulhaři fajn, jsou docela neotravní, neptají se na něco dvacetkrát denně, takže nemusíme v jednom kuse odpovídat na ty stejné otázky. A když od nich člověk něco potřebuje, dokážou být neskutečně důvtipní, okamžitě jim dojde, co potřebujeme a nikdy nemají s ničím problém. Jsou to zkrátka pohodoví lidé.
Bylo 1. srpna, když jsme vjeli do Červenu, kde na kopci stojí pěkný hrad. Hlavně umístění je docela efektní. Víťa se kroutil, že se mu tam nechce a tak se chytře nabídl, že bude dobrovolně hlídat kola. Chápali jsme ho, bylo to po schodech a všude pražilo slunce. Horší bylo, že jsme z vršku uviděli kopec, který nás čekal. Normálně by to nestálo za řeč (ze 70 do 230m) ale v tom horku? Na nebi jakoby se znovu formovala bouřková oblaka, ale jednak byla dost daleko a jednak po tom včerejšku těžko říci, zda si přejeme, aby se zase něco přihnalo - jako zapršet by mohlo, ale ne tak brutálně jako včera. Bohužel, naši objednávku nikdo nevyslyšel.
Jeli jsme dál v tom nelidském horku. Když byl stín na levé straně silnice, jeli jsme klidně nadrzo vlevo. Provoz byl malý, nikdo se na nás nezlobil, netroubil, nikdo neměl potřebu nás vychovávat a hnát na správnou stranu.
Přišly zprávy z Čech: V Praze je dneska 16°C a prší.
Ivanovské skalní kláštery, součást Rusenského parku a památka UNESCO, nás trochu zklamaly. Přijel autobus turistů a paní ze stánku z nich byla poprděná, volala na ně „Bitte schön", aby ukázala, že umí německy a něco prodala. Zaplatili jsme 10 leva za vstupné do dvou skalních komůrek, kde byly zajímavé malby, ale celkově nic moc.
Za nocleh v údolí řeky Rusenski Lom před městem Ruse jsem mohla já. Ruse je ohromné město a navečer ho projíždět, by trvalo věčnost. Tak jsem pro nás nad mapou vymyslela bezvadnou vychytávku. Podél vody vede cesta, sice taková ta tenčí bílá, ale když není přerušovaná, bude určitě sjízdná. Zatím tyhle cesty byly spolehlivě asfaltový. Viděla jsem to úplně živě. Spasená travička, stany na břehu řeky, vykoupeme se, uvaříme rýži s tuňákem a cibulí.
Realita: Voda v říčce je hnusná, stojatá. Cesta byla cestou někdy hodně dávno. Zarostlá trním, jak cesta k zámku Šípkové Růženky. Pochybuji, že po ní letos někdo prošel, možná maximálně jednou. Pavučiny natažené napříč jako v hororu. Kdo jede první, užije si. Všude kopřivy. Fuj, humáč. Miliarda komárů z té páchnoucí břečky. Luděk to okomentoval: „To jsou normální odběry krve, tohle to."
Hodila by se mačeta. Trápili jsme se, pět kilometrů nám trvalo skoro dvě hodiny! "Bože, proč zase my? Stává se to i někomu jinému, že si z něj mapa udělá dobrý den? Nebo se to děje jenom nám, protože vypadáme jako drsňáci, co hodně vydrží?!" postěžovala jsem si do deníčku.
Po pěti kilometrech, kdy jsem toho už měla plný zuby, zpocení, spálení, vodrásaní a poštípaní jsme se vynořili u ruiny domu, kde se ta džungle změnila na asfalt. Sice takový, jako z toho filmu Deset let po lidech, ale byl to asfalt, byť na něm rostla tráva. Místo romantického noclehu na břehu řeky jsme nocovali nouzově v křoví, doslova krizově, a protože jsme se dost zdrželi, vůbec jsem neměla chuť vařit. Děti ale tvrdily, že jsem jim to dneska slíbila na milion procent. No jo, měli pravdu, lotři jedni. Šárka mi naštěstí s přípravou pomohla.
Večeřeli jsme ve stanu. Víťa byl roztomilej: „Hrozně mě baví ležet a pozorovat ty komáry, jak za mnou nemůžou." Měli jsme postavené jen vnitřní stany a ten nový z Decathlonu je totiž síťovaný a je z něj bezvadný výhled ven.
Ráno už to byla pohodička. Minuli jsme skalní klášter Basarbovo, taky místnůstky vytesané ve skále, sice nebyly tak vymalované, ale byly mnohem hezčí než to včerejší Ivanovo. Vše otevřené a nikde nikdo, holt když něco není v UNESCO, nikdo to nenajde a nikoho to ani nezajímá.
Ráno jsme nechtěli snídat v tom křoví, tak že si dáme snídani v první vesnici. Obchody ale stály za prd, tak místo za tři jsme snídali až za 13 kilometrů v centru Ruse, což nejvíc nelibě nesl Víťa, nerad jezdí bez snídaně, je úplně bez energie. Ruse je docela velké město na Dunaji. Sem tam ve městě i někdo jel na kole. Zbylo nám ještě v přepočtu asi 1000 korun v bulharských leva, tak co s nimi?
V Ruse se nachází jediný most přes Dunaj široko daleko. Dunaj je už pěkně široký, auta za most platí, cyklisti nic. Byla tam šíleně dlouhá fronta z Rumunska. Víťa pronesl: „Tam snad vyhráli volby komunisti, že lidi prchají?" Ve směru DO Rumunska totiž spolu s námi jelo aut jen pár.
Tak jsme byli v Rumunsku, po 1618 ujetých kilometrech v Bulharsku (celkem po 2173 km). Vedro tam bylo úplně stejně příšerný, jako u sousedů, možná ještě příšernější, protože jsme byli na hladině Dunaje, asi 20 metrů nad mořem, ani ne. Ve směnárně jsme vyměnili ta zbylá leva za lei, ať máme něco do začátku. Zamířili jsme přímým směrem na Bukurešť, jen jsme zvolili méně frekventovanou cestu než většina aut. V Oinacu se nám do cesty postavila příjemná pizzerie, jen přeladit se z bulharštiny, které šlo docela dobře rozumět, do rumunštiny, nebylo jen tak. Dojem z vesniček jsme měli trochu lepší než v Bulharsku, zvláštní, jak se jedna z těch kdysi nejchudších zemí Evropy s nevalnou pověstí proměňuje. Nutno ale podotknout, že jsme byli v rádiu hlavního města.
Nechali jsme mapy.cz, ať nám nějakou trasu navrhnou a z nabídnutých možností se nám nejvíc líbila varianta podél řeky Arges. Řeka jako taková vypadala hezky, lidi se v ní dokonce koupali, ale okolí bylo šílené a směrem k hlavnímu městu se to zhoršovalo. Mám na mysli, že jsme v podstatě projížděli jednou velkou skládkou odpadků, což byl docela hnus.
Nechtěli jsme na noc vjíždět do velkoměsta, tak jsme si vytipovali, že přespíme u hřbitova na předměstí Dărăști-Ilfov. Lepší na hřbitově než na skládce. Ale než jsme do zmíněného vjeli, všimli jsme si po pravé straně docela pěkného sadu s travičkou a zahlédli pána s nákupem. „No jo vlastně, nemáme pivo," vzpomněl si Luděk, „musíme nutně najít magazín." Takže jsme nechali sad sadem, večerní pivo je nutnost. Asi po kilometru se objevil obchod s příjemným posezením. Ihned jsme byli středem pozornosti. „Odkud jste?" Nechali jsme je tipovat. „Poláci? Austria? Němci? Slováci? Ne? Tak co teda?" Počkali jsme si pěkně, až si na tu naši Českou republiku vzpomenou. Hrozně příjemní byli, ukázali nám záchod, kde si nabereme vodu a dostali jsme Fantu. Tak mě napadlo, že kdybychom se přeci jenom vrátili do toho sadu, ráno bychom si sem mohli zajít na snídani. Málokdy se vracíme, ale tohle vypadalo jako dobrý plán a nebylo to daleko.
Jenom ten sad, co vypadal hezky na první pohled, byl na ten druhej pohled už slabší, bordel a odpadky tam byly, ale dva plácky na stany jsme našli a co bychom chtěli doslova na předměstí Bukurešti. S přibývající tmou začalo v sadu běhat strašně moc ježků, děti je chytaly a toužily vzít si je domů. Ulovily jednoho do helmy, měly z toho radost.
Řeka Arges, co opodál tekla, přitéká až z Fagaraše, tak jsme se těsně před setměním došli, spolu s tmavými domorodci a jedním koněm, vykoupat. Vzpomínali jsme u toho, jak jsme přes Fagaraš přejížděli a viděli medvěda.
A ten krámek ráno, myslela jsem, že mě klepne. Chtěli jsme se jim odvděčit za jejich večerní pohostinnost a udělat kšeft, tak jsme si nabrali jogurty, pečivo, zkrátka každý na co měl chuť na opulentní snídani a oni řekli, že to máme na účet podniku, dokonce i kafe z automatu bylo zdarma. Vážně jsme nemuseli nic platit. A ještě nám přibalili meloun gratis. Ten zelený, ten velký! Ne, neřeknu, kde to je.
Do centra Bukurešti to bylo už jen 20 km, v ranním provozu jsme to nějak přežili.
A jako vždycky, nejprve povinnosti, pak zábava. Už bylo pomalu načase myslet na návrat. Plánovali jsme se přesunout vlakem na sever Rumunska, abychom byli blíž domovu. Luděk doma dlouho seděl nad rumunskými jízdními řády a studoval, které spoje berou kola. Z Bukurešti existují jenom dvě možnosti. První je vlak do Constanty, tedy k moři, což nepřicházelo v úvahu. Druhý vlak na sever Rumunska do města Targu Mures už pro nás byl zajímavější, protože jel naším směrem a k domovu bychom se přiblížili o nějakých 400 kilometrů. Takže první úkol v Bukurešti zněl:
Zajet na nádraží Gara Nord a zjistit, jak vypadá vlak ve 12:15, který bychom další den využili. Nádraží alá Masaryčka v Praze vypadalo příjemně, koleje kusé, tedy příjezd na kole až na nástupiště.
Zjištěno: vlak přistaven 15 minut před odjezdem, což se nám zdálo dostatečné. Vagón sice má vysoko posazené a úzké dveře, ale pro kola je vyhrazená celá třetina vagónu. „To se dá, bereme!" rozhodli jsme a zakoupili si rovnou na další den jízdenky. 2000 Kč nás to stálo i s koly, docela drahá záležitost, ale když jiná možnost, jak se přiblížit k domovu, nebyla.
No a na tom nádraží jsme stáli přímo před Mekáčem, tak byl vyřešen i oběd a další. Při jídle jsme zarezervovali noc v penzionu nedaleko nádraží, kde hlavní podmínka byla oplocená zahrada nebo něco, kde bychom si schovali kola. Tohle je na bookingu slabina, všude se to hemží fotkami labutí z ručníků, ale bezpečnou úschovu kol pro cyklisty nikdo nepropaguje. Takže číst mezi řádky, prokousat se milionem zbytečných efektových fotek a po hodince uspět. Ještě že tohle neděláme každý den.
Po jídle zábava - památky Bukurešti. Přestože jsme v Rumunsku byli mnohokrát, Bukurešť jsme zatím dosud nenavštívili. Vůbec nás nelákala, vlastně nás svým způsobem i odpuzovala, údajně se v mnoha žebříčcích umístila na posledních místech jako nejškaredější město Evropy. V rámci poznávání jsme jí ale konečně dali šanci. A dobře jsme udělali!
První na řadě byl Vítězný oblouk, u toho jsme s nadšením kvitovali, že je město úžasně bike friendly, na těch nejhlavnějších páteřních silnicích jsou cyklopruhy oddělené od aut obrubníkem, speciální semaforky, odbočovací pásy a další vymazlenosti. Bodejď by ne, město leží v rovině, bulváry jsou velkoryse široké, někdejším diktátorem relativně nově vystavěné (po zemětřesení v roce 1977 nechal Nicolae Ceaușescu srovnat se zemí cca pětinu města).
Následoval Stavropolský monastýr, pak Náměstí Revoluce, kde zmíněný Ceaușescu pronesl jak svůj úplně první projev v roce 1968, v němž tvrdě odsoudil sovětskou invazi do Československa a stal se mezi rumunským lidem velmi oblíbeným a populárním, tak i svůj poslední a závěrečný projev 21. prosince 1989, po němž konečně došlo k revoluci a jeho pádu.
Bukurešť je městem fontán, na dalším náměstí jsme obdivovali ohromnou fontánu uprostřed obřího kruhového objezdu. No a na závěr nás široký bulvár Bulevardul Unirii, který je záměrně trochu delší i širší než pařížský Champs-Élysées, zavedl k dnešnímu Paláci Parlamentu, vyhlášenému Ceaușescovu paláci (jenž dříve měl nést název Palác lidu). Největší vládní budova na světě je fakt obří záležitost. Palác postavený v opulentním neoklasicistním stylu se začal stavět v roce 1985, tedy v době, kdy v Rumunsku obyvatelstvo zažívalo bídu, hlad a útlak.
Tři čtvrtiny produkce potravin prodávaných do zahraničí, elektrická energie dodávaná do Itálie a v domácnostech povoleno svítit pouze jednou 40W žárovkou mělo vést k tomu, že Rumunsko splatí svůj zahraniční dluh a stane se nezávislým. Což se sice údajně v dubnu 1989 stalo, nicméně hladomor, přídělový systém potravin a nedostatek elektřiny však trval dál a dramatické snižování životní úrovně pokračovalo. Země byla od okolí dokonale izolovaná, takže informace o pádu berlínské zdi a o revolucích v zemích východního bloku, se k lidem dostávaly jen velmi pozvolna. Přesto se ale zprávy rozšířily a po sérii demonstrací v Temešváru počínaje došlo k pádu režimu konečně i v Rumunsku. Ceaușescu a jeho žena byli popraveni, celý soudní proces probíhal veřejně, natáčela jej televize a vysílání se dostalo i k nám (Matně si pamatuji, že jsme se s rodiči dívali, i když asi ne až do konce, bylo mi 15).
Největší rumunský zločinec opravdu nebyl Drákula a revoluce v Rumunsku rozhodně nebyla sametová.
Když už jsme památek měli plné zuby, vydali jsme do zamluveného ubytování. Tam vyšlo najevo, že se ta slavná brána, podle které jsme si penzion vybrali, na noc nezamyká. Prý tam ale bude ostraha a mají tam i kamery. Nikoho jsme však neviděli, ale riskli jsme to. Proč si pořád myslíme, že by měl někdo zájem naše kola ukrást? Proč vlastně vůbec máme pocit, že někdo něco ukradne. Lidi tady i v Bulharsku nechávali běžně mobily na stolech, venku před obchody stály mrazáky s nanuky a chlaďáky s pitím - asi se nekrade tak, jak si myslíme. Nebo se krade jenom u nás? Nevím.
Večeři jsme si došli koupit do nedalekého krámku (chleba, salám, sýr), a v lékárně jsem vzala ještě jeden šampon na vši, Extra Strong (měla jsem pocit, že ten bulharský úplně nezabral). U toho jsme objevili další obří náměstí s monumentem. Bukurešť na mne opravdu udělala jen ten nejlepší dojem, dobře že jsme jí dali šanci.
V ceně ubytování byla i snídaně, a to bylo něco pro nás. Měsíc na cestách, rozežraní jak... Přišli jsme první, odešli poslední... Obávám se, že po našem nájezdu snídaně v ceně noclehu zruší :-)
Na nádraží jsme další den vyrazili s předstihem, protože jak já říkám: lepší tam být o hodinu dříve než o vteřinu později. Bylo ale co dělat, nakoupit jídlo, protože těch 450 km vlakem pojedeme 8 hodin, tedy až do večera. Uteklo to, najednou bylo 12, přistavil se vlak a začala ta nakládací procedura. Vždycky si oddechnu, až když máme všechna kola, všechna zavazadla a děti naložené ve vlaku.
Ještě než jsme dojeli do Ploiești, do první zastávky, měli jsme snědené veškeré s sebou nakoupené jídlo z KFC. Za Ploiești se začaly zvedat kopce a poměrně rychle jsme začali nabírat výšku. Za okny se objevila krásná svěží krajina. Jeli jsme přes sedlo Predeal do 1000 metrů, které jsme znali z cesty z roku 2017. Celou štreku do Brašova vlak pěkně svištěl, až jsme si říkali, co jako bude celou dobu dělat, celých těch strašných 8 hodin.
Z Brašova, kde vystoupila většina cestujících, vlak pokračoval údolím řeky Olt, nádhernou horskou zelenou krajinou, a my zase opět vzpomínali. A pak jsme vjeli do údolí řeky Mureš. To už začaly zákruty a vlak zpomalil. Doslova se coural, ale vůbec nám to nevadilo. S očima přilepenýma na špinavé okénko jsme koukali ven a snili. Ještě by stálo za to se sem vrátit a něco si tu projet. Ještě není to Rumunsko úplně marný...
V obci Deda vlak asi půl hodiny čekal na přípoj ze severu, chvíli jsme přemýšleli, že bychom tu i vystoupili, protože by se odsud lépe hledal nocleh, ale nakonec jsme jeli až do Reghinu, kam jsme měli zakoupené jízdenky.
Vlak nás vysadil s půlhodinovým zpožděním. Bylo devět, slunce zapadlo a akorát se začalo stmívat. Měla jsem pocit, že jsme se vynořili na jiné planetě, město vypadalo úplně jinak, než jak jsme Rumunsko znali z minula. Všechno bylo upravené, kostelík nasvícený, Kaufland a vedle Lidl - zírali jsme. Rychle jsme tam zaběhli pro nový 5l kanystr, čímž jsme vyřešili večerní nabírání vody, ale než jsme z města vyjeli, byla už tma jako v pytli. Jelo se krásně, odpočatí po osmi hodinách ve vlaku jsme měli pocit, že bychom klidně šlapali celou noc. Panoval nádherný chládek a jezdilo málo aut. Úplně jiné podnebí.
Rozum však velel někam zalézt. Po tmě se plácky hledají blbě a ještě jsem u toho přišla na slabinu dynama v náboji. Když kolo tlačím do kopce po lesní cestě, dynamo světlo vyrábět nestíhá. Přespali jsme v dubovém lesíku, v noci tma jako v..., čurat jsem šla dva metry od stanu, bála jsem se, že kdybych šla dál, nenašla bych ho.
Co ale bylo nejhorší, tak Šárka zjistila, že nemá své Srdíčko. Musela ho nechat v tom hotelu v Bukurešti.
Luděk si nejprve rejpnul: „Vidíte, ve stanu by se TOHLE nestalo!" Pak ale připustil: „To je snad líto i mně." Srdíčko, které s námi projelo všechno možné od Benátek až po Rusko, bylo s námi na Kavkaze i po Československu, všechny ty cesty nás doprovázelo, se za ty roky stalo takovým naším neoficiálním maskotem, a teď zůstalo zcela neromanticky zapadené v hotelu v Bukurešti. Volat nebo psát tam už nemělo smysl, pro někoho cizího to byl starej vypelichanej plyšák, kterého uklízečka vyhodila do koše - to nám bylo jasné. A kdyby ne, posílat ho někam po Rumunsku nebo do Čech?
Šárka to kupodivu nesla statečně, už je velká. Horší to bylo se mnou, jsem pověrčivá a tak mě děsila představa, že by to snad mohlo znamenat i něco víc.
MAPA trasy Bělehrad - Bukurešť ZDE.
Fotogalerie
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část
Východní Balkán - 8. část - Rumunsko, Maďarsko - ZÁVĚR
6. část - Bulharsko – k moři!
Vyzkoušejte:
Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část
Sen o krajině s jurtami a divokými koni 1. část - Cesta do budoucnosti Na úvod... Naše první cesta s koly…
Z Linze do Budapešti přes Alpy
Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…