NaKole.cz
Východní Balkán - 4. část - Bulharsko - Rodopy
Na pěkné noclehy si člověk rychle zvykne. Prostě jsme ty krásné přístřešky začali brát jako standard, až jsem větou, že tady noclehy nemusíme hledat, že naopak ony si najdou nás, naše štěstí zakřikla. Dosud jsme ještě neměli krizovku a ta přišla právě ten večer, kdy jsme za městečkem Chadžidimovo vjeli do Rodop. Nabrali jsme vodu a mysleli si, že to někde za vesnicí frkneme na louku. Začali jsme stoupat po zbrusu nové silnici a zkoušeli, jak to vždycky děláme, vhodné odbočky. Všude ale bylo něco, proč se nám místo nelíbilo. Moc hrbolaté, moc blízko u silnice, cinkaly tam krávy, štěkali psi... Pár odboček jsme také museli minout, protože ta nová silnice se bohužel vyznačovala i novými svodidly, která byla natažená po celé délce, takže spousta odboček pro nás nebyla přístupná. Slunce už dávno zapadlo a my byli furt ještě bez noclehu. Jeli jsme dál, postupně se setmělo. Jediné, co nás „hřálo", že se teplota snížila na rozumnou a také to, že co najedeme, nám už nikdo nevezme. Prostě se ty kilometry neztratí. Po novém asfaltu se jelo perfektně, nemuseli jsme řešit díry, i aut jezdilo málo a kopce v noci spí, takže ani stoupání nás tolik netrápilo. Jenomže za tmy se noclehy hledají blbě, co zdálky vypadá jako loučka, je zblízka pole. A na něm takový divný zelí, jakoby hlávkový salát, ale do výšky.
Dřív jsme v takových chvílích podléhali panice, dneska už víme, že to je zbytečné. Vždycky to nějak dopadlo. Ještě nikdy se nestalo, abychom jeli celou noc. Pokaždé jsme nějaké místo našli. Co na tom, že třeba až v jedenáct, jako tento večer. A co na tom, že jen asi dvacet metrů od silnice?
Luděk tam být nechtěl, já mu dala nůž na krk, že na vymýšlení už není čas a že dál nejedu. V osm hodin bych tu stan nestavěla ani za nic, ale je jedenáct, není co řešit. Silnice se zvedala v serpentinách kamsi do prudkého kopce a děcka už na kole usínala. Maličké odpočívadlo se sedánkem a vodou v zatáčce u řeky, v místě kde po prudkém sjezdu následoval mnohem delší výjezd.
Voda hučela, a tím zatlumila projíždějící auta (nebylo jich moc, až k ránu začala jezdit) a kolíky jsme do tvrdé země zatloukat nepotřebovali, protože jsme si postavili jenom vnitřky. Nakonec se tam spalo docela dobře, chrněli jsme skoro do devíti! A dobře jsme udělali, kopec měl tři sta výškových, tedy další hodina bez možnosti noclehu.
Valkosel - poslední civilizace zase na nějaký čas, takže jsme na oběd šli už v 11 hodin (kebab a pečené kuře) a provedli nákup „zásob do hor", což je zase můj bonmot, resp. za tohle spojení se mi vždycky ostatní chechtají. Je to moje specialita, mám strach, že nebude dost jídla. Ale když přijde hlad a ztráta energie, jdou všichni za mnou, jestli něco nemám.
Pořád jsme jeli do kopce, po té krásné nové silnici, která byla úžasná, ale nikde ani metr stínu, protože okolí bylo vybagrované a stromy ještě nestačily narůst. To bude trvat spoustu let. Jo a to moje „divné zelí", to byl, jak mi prozradil jeden místní, tabák!
Kolem silnice opět míjíme sedánky s přístřešky, je to tu opravdový fenomén. Jeden vypadal jak něčí luxusní zahrada: voda se zrcadlem, kytičky a docela i čisto. Posvačili jsme tam, Luděk se oholil. Jenom na případný nocleh to bylo příliš blízko silnice, jinak úplná dokonalost.
Zlom nastal ve 1250 metrech, konstantní stoupání přestalo a silnice se začala vlnit. Byla to krása nesmírná, spasené a posečené louky, borovice, obří divizny, další sedánky a pramínky vody všude. Slunce ale i takto vysoko pálilo, po zádech mi stékaly čurky potu, to vedro bylo vážně úmorný. U nás doma v Těchoníně je prý 20, což nám napsali kamarádi, kterým půjčujeme dům, když jsme přes léto pryč.
Teprve ve 1300 metrech a v pět večer začalo být jakžtakž snesitelně. Jenže pak jsme spadli do Dospatu a tak to začalo zase nanovo. Vůbec mi to nejelo, připadalo mi, že to kolo váží snad tunu. Asi mám moc věcí, potřebovala bych něco poslat domů, uvažovala jsem. Tři mikiny, botasky, počítala jsem tady v horách s úplně jiným počasím. V Dospatu, kde mezi domy trčí několik mešit, jsme se napojili na naši dávnou trasu z roku 2004. Na silnici přibylo aut a my jsme museli nakoupit další „zásoby do hor", protože ty původní jsme už jaksi snědli. Děcka jedou skvěle, jen nejedí, ale žerou :-)
Nocleh jsme si předem vyhlédli u řeky u jednoho sedánku s přístřeškem, ale bylo to moc blízko té frekventované silnice, že jsem to zavrhla i já. Nabrali jsme si tam jen vodu a poodjeli dál od cesty. Sice po kravské stezce plné hnoje, ale vyplatilo se. Objevili jsme loučku s chatičkou. Rodopy se nakonec ukázaly jako nejúžasnější místo na volné táboření. Chatičku jsme sice nevyužili, ale plácek vedle ní byl spasený a všude rostly ty zvláštní rozvětvené divizny. Výška 1250 m nad mořem, v noci chládek a ziminka (ziminka zde znamená: vlezu do spacáku a vezmu si ponožky) a ráno nás přišly pozdravit krávy. Jen s tímto místem budu mít navěky spojený večerní telefonát s babičkou, že dědu odvezli do špitálu (byla to mrtvička, naštěstí slabší).
Borino
Chtěli jsme ze zvědavosti najít hotel, kde jsme v tom roce 2004 přespali, protože tehdy nám v Rodopech několik dní v kuse lilo (jaký to je paradoxně rozdíl oproti dnešku). Hotel byl oprýskaný, ale sousední mešita zářila novotou. Pamatuji se, že už tenkrát brali domorodci islám opravdu vážně. V hospůdce hned pod minaretem popíjeli suverénně jedno pivko za druhým, protože do hospody prý Alláh nevidí. Poslední dny jsme ale trochu pociťovali zklamání z restaurací a kaváren. Ovčárský salát bez vajíčka (vždycky si říkám, že se už příště určitě ozvu, ale pokaždé jsem znovu vyměkla) a nikde nedělají kafe z džezvy, jen z automatu. A velký kafe znamená velký hrníček naplněný do poloviny.
Protože i Luděk má spoustu zbytečných věcí, rozhodli jsme se, že přeci jenom odešleme z Borina balík. Pošta má do 12, je asi 11, takže pohoda. Luděk zašel do obchodu, přinesl krabici a začali jsme balit. Každý měl něco přebytečného. Já například navíc mikinu, tlustý ponožky, ešus, sirupy ve skle (dárek od Miroslava) a Rtanjský čaj (suvenýr ze Srbska). Luděk táhnul espézetku (oblíbený suvenýr). Bylo toho 6 kilo!
V půl dvanácté jsme byli hotovi a balík zanesli na poštu. Pošta velikosti asi jako ta naše v Těchoníně, jedna zaměstnankyně. Na přepážku jsme položili balík s žádostí poslat jej do Čech. Nic nenormálního, pošty snad mají sloužit k posílání věcí, ne? Zpočátku to vypadalo idylicky. Žádný problém se zpáteční adresou, jako kdysi ve Francii, zdejší velice ochotná a důvtipná paní rovnou navrhla: „Napište tam ulice Rodopy 42, Borino" (což byla adresa pobočky).
Vyplnili jsme dva formuláře a paní to začala ťukat do počítače, ten jí ukázal cenu 42 leva. Následoval poslední dotaz: „Jaká je hodnota balíku?" Řekli jsme, že asi tisíc korun (v přepočtu na leva). A pak to přišlo! Problém. Paní někomu zavolala a nastal obrat o 180°.
Prý potřebuje vědět, co přesně vevnitř máme. Odpověděla jsem, že nepotřebný oblečení, ale paní trvala na tom, že to musí vědět přesně, čili že ten balík musíme otevřít. Mně už teda trpělivost začala docházet, ale Luděk vydrží víc, tak v klidu ten zalepený balík rozřízl a paní se v tom začala přehrabovat a někomu do telefonu diktovala: „Mají tam oblečení, boty, sirupy, čaj..." A najednou přišla s tím, že problém jsou ty boty a hlavně, 6 kg balík ne, max 2 kg.
Já už byla nasraná, ale Luděk řekl, že teda pošleme místo jednoho balíku tři. Paní se snažila, ze skladu donesla dvě krabice a věci jsme do nich rozdělili po dvou kilech a Šárka si boty vzala, že je teda posílat nebudeme. Napsali jsme tři adresy, paní naťukala vše znovu do počítače a ten jí vyplivl cenu 33,40 za jeden balík. Jinými slovy krát tři to bylo 100 leva. A Luděk řekl: „To nedám, to nepřipadá v úvahu. Jeden šestikilovej za 40? To ještě snesu, ale tohle ne." Já bych to i zaplatila, když už nás to stálo tolik času, ale on se šprajcnul. Došlo mu i to, co před chvílí vlastně udělal; jak vybalil ten balík a jak se v tom ta pošťačka vrtala. „Proboha, co je poště do toho, co v tom balíku máme?"
Tak jsme vše odnesli ke kolům, vybalili a naložili zpátky do brašen.
Já byla vypěněná až k zlosti, nevím, jestli víc na poštu nebo na Luďka za jeho kolenovrtství. Ztratili jsme totiž dvě hodiny času (byla jedna) a bez výsledku. Chtěli jsme dnes do jeskyně a odlehčit si kola a nedopadlo ani jedno.
Jagodinskou jeskyni jsme nakonec stihli. Tam jsem trochu vychladla :-)
Dilema: Kdo půjde do jeskyně? Už jsme tam kdysi dávno s Luďkem byli, a navíc jsem potřebovala něco popracovat, zaplatit faktury a další. Luděk navrhl dětem, aby šly samy. Ale vůbec se jim nechtělo, bylo vidět, že se bojí a stydí.
Šárka ho dobře setřela: „Vy byste ve dvanácti letech šli sami do jeskyně?"
Luděk: „Se starším bráchou klidně." Ale vzhledem k tomu, že má bráchu o sedm let mladšího, a dvě starší ségry by ho nejradši někde nechaly, tento argument uznal a děti do jeskyně doprovodil. Dohodli jsme se, že já s nimi půjdu do té sousední, Trigradské.
V Rodopech se kousek od sebe nacházejí dvě na kole průjezdné doliny. Jagodinská a Trigradská. Těžko říci, která je hezčí, obě stojí za vidění. V Jagodinské se nachází Jagodinská jeskyně, v té Trigradské je jeskyně nazvaná Ďáblovo hrdlo. Abyste viděli obojí, musíte do obou soutěsek zajíždět a zase se vracet po stejné trase. Spousta kilometrů tam a zpět. Alespoň tak to bylo v době, kdy jsme s Luďkem těmito místy projížděli naposledy. Při plánování letošní cesty jsem se sem chtěla vrátit, a tak mě potěšilo, že mapa nově nabízela zpevněnou cestu, dokonce značenou jako cyklotrasu, která obě soutěsky propojuje těsně u řeckých hranic a je tak možné udělat okruh. Bylo víc jak jasné, že nepůjde o asfaltku, ale skoro cokoliv je lepší než se dvakrát po sobě vracet.
Lákalo nás to zkusit projet, 8 km s převýšením 250 metrů terénem, navíc značeným jako cyklotrasa, je zvládnutelné, i kdybychom kola měli tlačit. Do Bujanova se jelo příjemně po asfaltu. Bylo to tam moc hezké, louky a řeka a dokonce tam na konci světa měli i pěkný krámek. Opět jsme se dostali do blízkosti hranice s Řeckem, opět setkání se stráží graničnou. Svěřila jsem se jim s naší plánovanou trasou, jen tak abych se zeptala, na kvalitu cesty. A oni nic neřekli, jen ukázali vedle asfaltu na kameny, že tak to bude vypadat. Dost možná tu cestu ani neznali, kdo ví. Asfalt skončil za Kožary.
Masakr to byl jen takový střední. Prostě horší lesní cesta. Písek, kameny, nebylo to prudký, zpočátku se dalo i jet. Vadilo jen šílené množství hovad. Nejvíc s nimi bojoval Víťa. Ten veškerý otravný hmyz kolem sebe moc nedává a zrovna jeho mají všichni komáři, hovada a mouchy tolik v oblibě. Nevím, čím to je.
Ke konci už to bylo trochu nekonečný, posledních 50 výškových jsme vytlačili. Spojnice obou soutěsek se nachází doslova pár metrů od řeckých hranic, asi 1600 m vysoko. U nás bychom byli na vrcholku Sněžky, kde už příroda připomíná tundru. Tady jsme si připadali jako na hřebenovce v Beskydech. Byla tam krásná horská louka a absolutní ticho, rozhodli jsme se tam zůstat na noc. Obavy, že stany stojí přímo na cestě, byly liché, neukázala se tam za celou dobu živá duše. Luděk našel v mapě pramen, obětavě k němu zašel nabrat vodu, i když to bylo docela daleko a komplikovaně. Následný sjezd další den ráno byl lepší než výjezd. Dalo se jet, nešla jsem ani metr pěšky.
Před osadou Vodni Pad došlo k menšímu dramatu. Víťa jel jako vždycky první, hrozně to z kopců kalí, sjezdy mu jdou dobře. Jenže tam bylo rozcestí, kde jsme měli odbočovat a to, co se stalo, je moje noční můra, co jezdíme s dětmi. Luděk to vzal správně, protože se podíval včas na mapu, mně ale bylo jasné, že Víťa jel blbě, že jel dál rovně, protože to byla jakože hlavnější cesta. Jako na potvoru Víťovi nefungovala vysílačka a ani signál na mobil tu nebyl (kdyby ho náhodou napadlo si mobil zapnout). Rozhodla jsem tedy, že se Šárkou pojedeme za Víťou. Doslova jsme hledaly v písku jeho stopy, spíš jsme je tam tušily, než že by byly vidět. Proti nám jelo auto, tak jsem ho zastavila „Prosím vás, neviděli jste kluka na kole?" A ti debilní Bulhaři (pardon) zavrtěli hlavou a mě polilo horko! V duchu jsem už viděla, jak ho mají naloženýho i s kolem v kufru auta, než mi to došlo! Než mi došlo, že vlastně říkají, že ANO. Že ho viděli. „Malčik šlapal na kole," ukazovali rukama známé gesto a já si oddechla.
Nakonec jsme se našli, tak všichni dostali kázání, aby k podobným situacím nedocházelo, a dál jsme jeli společně. Koně se tam pásli a na asfalt už to byl maličký kousíček.
Začala tam Trigradská soutěska. Šárka byla jako u vytržení, vyžádala si foťák, že bude fotit. Závratně vysoký skály nad námi, nádhera. Do jeskyně Ďáblovo hrdlo jsem s dětmi dle dohody šla já, Luděk šel na kafe. Propadání řeky vytvořilo neskutečně ohromnou jeskynní prostoru. S Šárkou jsme četly Naslouchače, a tak z toho byla úplně unešená, že přesně takhle nějak si představovala místo, kde Nasterey žijí. Zkrátka úžasný zážitek.
Jen ta soutěska dál byla sice parádní, ale tehdy, v roce 2004, mi asi přišla hezčí a monumentálnější. Nevím, asi jsme těch roklí a soutěsek od té doby viděli už hodně nebo to bylo tím, že jsme teď jeli jen dolů a celé to profrčeli? Těžko říci.
Rodopy jsme pomalu opouštěli, čekalo nás poslední stoupání, asi 400 výškových metrů nad přehradu u Devínu, opět po fungl nové silnici. Takže zase režim jízdy, pauzy po padesáti metrech. Slunce pražilo, silnice sálala, ale místo sedla silnice vedla skrz kopec do tunelu a už to vedlo jen z kopce. Hurá!
Další přehradu bylo nutné objet, ale cesta už vedla vrstevnicově, jen to byla nekonečná nuda, objíždělo se několik zálivů, kdy člověk ujel pět kilometrů a vzdálil se jen pár set metrů. Pod hrází začala další přehrada a pod ní další, byla to jakási kaskáda přehrad a my jeli z kopce a výška pořád ubývala. S každým metrem dolů však stoupala teplota. Ještě v půl osmé večer teploměr na tachometru ukazoval 30 stupňů. A pak jsme najednou vyjeli ze soutěsky a hory před námi zmizely. Dál byla jen rovina nebo malé bezlesé vlnky. Za nimi v oparu šlo sice něco tušit, ale Stará Planina to ještě stoprocentně nebyla. Rodopy byly za námi. Konečně jsme do toho zas jednou šlápli, tachometr naměřil 95 kilometrů.
Plácek na nocleh jsme našli v sadu, v příjemném stínu. Ještě než jsme stihli postavit stany, tedy jen vnitřky, prošly kolem nás ovečky z pastvy. Před spaním jsem je ale dneska nepotřebovala počítat, oči se mi zavřely samy.
Fotogalerie
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část
Východní Balkán - 8. část - Rumunsko, Maďarsko - ZÁVĚR
7. část - Do Rumunska!
Vyzkoušejte:
Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 1. část
Sen o krajině s jurtami a divokými koni 1. část - Cesta do budoucnosti Na úvod... Naše první cesta s koly…
Z Linze do Budapešti přes Alpy
Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…