NaKole.cz
Prahou na kole k Botiči, ke kterému jsem nakonec opravdu dojela.
Dostala se mi do ruky mapa „Praha a okolí", poslední aktualizace 20. 8. 2009. Občas mám možnost přijet do práce na kole a prodloužit si odpoledne cyklovýletem. Cesta, kterou ráno jedu je bezproblémová, téměř celá po cyklostezce značené jako A2, vede pod okny mé kanceláře. Příjemných ranních 16 km po rovince si užíván, nikam se neženu. Jedno páteční odpoledne jsem měla možnost odjet hodně brzy, vybavená mapou Prahy s vyznačenými cyklostezkami po metropoli jsem se vydala po důvěrně známé A2. V Braníku jsem podjela tunelem sinici a nabrala směr Krč. Značení dobré, vzpomínám si, že jsem tudy už někdy loni jela. Překonání první rychlostní silnice je bez problémů, cyklisti tu mají svůj pruh, další frekventovanou silnicí je tentokrát Vídeňská je také se světly a pruhem pro nás cyklisty. Konečně v lese, značení se mi na chvilku kamsi ztrácí, ale tuším, že směr je správný. Sluníčko svítí, je teplo a tak bych docela ráda dojela až k Botiči a přes Průhonice se pomalu přibližovala k domovu. Z klidného lesa se vynořuji ve vilové čtvrti, skoro netuším, kde jsem. Vchod do metra Roztyly je najednou přímo přede mnou, dokonce i cedulka s cykloznačením se náhle objevila A22, že ve své mapě mám číslo A222 a vůbec jsou některá čísla třímístná, tak to se snažím nevnímat a naopak se snažím někam popojet. Míjím moderní, barevnou budovu městského archivu a cykloznačení mě navede na most přes frekventovanou Brněnskou silnici. Tady je kupodivu značení perfektní a snad na každém sloupu a odbočce je šipka kudy dál. Jsem na Opatově, stále mne provází A22, tady to trochu znám, zase překonání silnice pomocí mostu a pak už parkem na Háje. Rozhoduji se, že nepojedu rovnou do Průhonic, ale když už jsem nedojela k Botiči, tak alespoň k Hostivařské přehradě. Najíždím na A41, vzácně se tentokrát shodujeme s mojí mapou a opět značení snad na každém rohu, takže bez problému projíždím sídlištěm. Míjím lanové centrum a typický sídlištní lesopark, na jehož konci je hospoda a už si vzpomínám, že přesně tady jsme byli asi před 2 lety bruslit. Dneska je přehrada vypuštěná a těžké stroje upravují dno a okolí. Jedu tedy po červené značce kolem přehrady. Obloha začíná být temná, zvedá se vítr. Ačkoliv je na každém jen naznačeném sestupu cedule, že vstup na dno přehrady je zakázán, po dně se prochází spousta lidí. Nechce se mi ani sesedat z kola, takže zdokumentováno nemám nic. Cyklistické značení jsem už také dlouho neviděla, ale červená turistická pokračuje stále dál lesem, široká cesta se najednou stává pravou „bikerskou" stezkou, podjíždím viadukt, později lituji, že jsem tam nezastavila a nedala si Hořickou trubičku. Při výjezdu z lesa jsem na kraji nějaké vesnice, míjím fotbalové hřiště a vjíždím na silnici a je tu opět cedulka s číslem, odkud se najednou vzala, netuším. Začíná silně pršet, jsem mezi poli a schovat se není kam. Po pěkné asfaltové cyklostezce přijíždím zase k nějaké civilizaci, to už mi teče z bot a do helmy. Potkávám taky úplně mokrého cyklistu, zdravíme se takovým tím soucitným pozdravem. Po silnici projel autobus, tak to snad někde bude nějaká autobusová zastávka, kde bych se mohla chvilku schovat. Jsem ve vesnici Újezd, dokonce tu jsou dvě hospody u jedné asi tři kola. Do hospody se mi nechce, postačí mi autobusová zastávka. Nojo je to přesně ten typ, ve které nedávno Airlin promokl. Naštěstí už tolik neprší, sním všechny čtyři trubičky, mají pořád stejnou chuť jako, když mi je kupovala babička. Kouknu do mapy a vzhledem ke stále temné obloze se musím vydat co nejkratší cestou domů, což je přes Průhonice. V mapě zjišťuji, že jsem kousek podél Botiče opravdu jela a to u viaduktu, před Petrovicemi. Už skoro neprší, tak sedám na kolo a snažím se vyhýbat loužím po vydatném dešti. V Průhonicích je skoro suchá silnice, obloha už taky nevypadá tak temně, ale nechce se mi výlet protahovat. Domů dojedu za půl hodiny a cestou jsem téměř uschnula, jen v botách ještě trochu čvachtá, začíná svítit sluníčko a naše zahrada je suchá, dokonce je potřeba zalévat.
Z dnešního výletu jsem tak trochu rozpačitá, byla jsem na tom podobně, jako třeba návštěvník Prahy, který potřebuje Prahou projet a má jen tuhle mapu a značení v terénu. Proč jsou venku jiná čísla, než ta která jsou v mapě, je mi záhadou, proč je někde cykloznačka na každém sloupu a někde není vidět i několik kilometrů, tak to také nechápu. Těch zhruba 20 kilometrů, které jsem ze stezky od Vltavy (A2) ujela k Hostivařské přehradě, mi trvalo skoro 2 hodiny. Nejspíš ze mne nebude vyznavač městských cyklotras, ale měly by sloužit k rychlému přesunu někam za město. Tím, že jsem tyhle končiny moc neznala, ale alespoň jsem tušila, kudy bych asi jet měla, jsem byla tak trochu ve výhodě před někým, kdo by byl v Praze poprvé. Nicméně to byl docela poučný výlet, ale příště asi nejkratší cestou na Brdský hřeben nebo Závist.
Jen jsem měla pocit, že bych se s vámi mohla o tuhle svou zkušenost s jízdou po Praze podělit, nic víc neočekávám :-)
Fotogalerie
Co všechno musím znát, abych se nenechala napálit podvodníky
Z Tišnova po červené do Prahy, přes Žďárské vrchy a Železné hory
Krajem rozhleden, aneb peklo na Svratecké vrchovině
Vyzkoušejte:
Objednejte si oblečení v barvách NaKole.cz
Okolí Hévízu na kole
Cyklopřekvapení na Střední Moravě? Skutečnost předčí představy.
Novinky mezi topmodely Galaxy 2012
Chorvatsko na kole
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Cyklistická highway po česku
Někde jsem četla, že v Dánsku zavádějí jako novinku hájvej pro cyslisty, přesněji řečeno v originále Cycle…
Rybníkový, rybníkovatější, nejrybníkovatější!
Letošní rodinný týden na kolech jsme začali plánovat již na jaře. Potřebovali jsme vybrat nějakou oblast, kde…