Jak sem jel Krále Šumavy... aneb něco pro pobavení

Jak sem jel Krále Šumavy...
Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při prudším pohybu, a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl jsem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní zážitek svého života.

Celá akce začala poměrně nevinně-barevným letáčkem zobrazujícím šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval nezáživné podrobnosti jako převýšení (několik km), profil tratě (pro zdravé cyklisty?), dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i dvě varianty závodu krátkou(78 km) a normální (100km). Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu(možná naladěn pravidelným sledováním Branek bodů vteřin?) jsem vážně zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se na poprvé nebudu přepínat, řekl jsem si, a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném čtení dále pochopíte, že právě v tu chvílu jsem se pravděpodobně podruhé narodil.

Fáze nultá příprava Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že jsem nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo jako větší problém, a o pár dní (a tisíců kč) později jsem při pohledu do zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lence Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli dopodrobna seznámeni s tím, jakýže jsem to chlapák, když se účastním velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5 tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále, a odpoledne si hodím lehký tenísek. Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt polepil barevnými samolepkami typu I love triatlon a no pain, no gain. Myslím také, že jsem byl jediným účastníkem s vyžehlenými puky na cyklistických šortkách. Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready.

Fáze první před startem
Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné kolo na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující pablesky. Už parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh dne však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného městečka-soudě dle bílých čar na dlažbě-byla dimenzována přesně na 8 vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města snad stojí za zmínku to, že již v té chvíly jsem zacítil první lehké známky únavy. Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí vlasů navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace byla už pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo (promo model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí. Poté jsem se snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval hučící dav větrem ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií. Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani padesáté startovní řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů mě bude od počátku neférově zatížen. Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní části náměstí, jen se závistí jsem mohl sledovat šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla zdaleka tak umytá a barevná, jako to moje. Zde malá

příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne. Promiňte, špitl jsem. Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat. neřeš vole, co je pod pět stehů se nepočítá.

Fáze druhá start
Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li, dramatický popis prvních metrů závodu, budete zklamáni jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem totiž stál na místě , poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a různě nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5ti metrů jsem po nárazu do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha dělá, napadlo
mne) jsem poprvé spadl.

Fáze třetí závod
Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi byli vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak na zem, jednak dále než 5 cm před sebe.Toto bohužel možné nebylo. Jen podle nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě červených rukavic jsem pochopil, že jsem poměrně brzy opustil(tehdy jsem ještě netušil že navždy) asfaltovou cestu, a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím. Na asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do prudké stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300-500 místě. Toto zjištění bylo pro mne v tuto fázi závodu prudkým zklamáním, neboť během svého holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku! Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu štěkl pravo! a pak zase levo! a já se postupně propadal hlouběji do startovního pole. Začínal jsem se také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl vypadat přitažlivě na cílové fotografii. Po 15ti kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci (občas prostřídaného krátkým ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či šutrech vyschlého potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit taktiku. Tato změna proběhla z Umístit se na Dokončit. V tuto fázi závodu se tento cíl zdál poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší slova, když za pomocí zubů a nehtů již po sedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola . Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice. Konečně přišla má šance na lepší umístění!! Vychytrale jsem ostrou jízdou minul desítky závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány, pomeranče, či energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé žluté limonády z cyklistické láhve, a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli dosahovala asi 30ti stupňů, a na mne po chvíli začala doléhat první krize.Od zhruba této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To co se odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési mlze, z útržkovitých záblesků paměti, a z vyprávění ostatních. Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsem soudě podle kamzíků, orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat popisem těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit jízdu prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých borců při sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení součástek se řítili do údolí, zatímco já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a kapradím, a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo být ani řeči. Nevím, jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do srázu. Jsem si ale jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách (pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím. Přišel čas na další posun v taktice z Dokončit na Přežít.

Druhá občerstvovací stanice mne již uvítala bez větších nároků na umístění. Odhodil jsem pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s iontovým nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému vyčerpání (Naprostému? O jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém
kilometru) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to mne uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel na zádech, občas se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal do propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život mohla začít. Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo závod již používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v ten moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely, popíjeli pivečko, a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se však dále rvali o život. Z 24 převodových stupňů mě fungovalo již jenom 8, což však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka Shimano Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom pro okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech. Přední brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým okem na šutry přestal požívat. Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500m) mě letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima jsem propaloval svůj cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole z Tescoletáčku ještě fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry konečně!! 76777879?? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80 kilometru, uprostřed hlubokých šumavských hvozdů mě došlo, že letáček byl pouhým propagačním trikem, a že organizátoři závodu vzdálenost pouze odhadli , s odchylkou plus minus pár kiláků, no a co?? V tu chvíli mně přešla chuť žít. Narval jsem do sebe poslední odporný sladký gel a byl připraven každým metrem zkolabovat. Na zhruba 83tím kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85tém kilometru byl definitivní konec. Vklopýtal jsem ne, nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do kopce na stadion, ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu. Rozdíl byl pouze v té změti trubek co jsem vláčel za sebou. Nálepka no pain-no gain visíc z rámu volně fletrovala ne větru a já věděl, že počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.

Epilog Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest. Alespoň se to tak říká.

Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy...

[ Zpět ]
Datum: 05.10.2003
Autor: Neregistrovaný uživatel (Psychlon)
  • uz zase?

         

    Tak tomuto clanku jsem se smal uz parkrat na Bikeforu, Cykloserveru... Celkem bych chtel vedet, jestli to je vse 100% pravda! Ja byl taky na Krali, ale na silnicni verzi a to neni takova sranda. Teda vyjezd na Korab byl v mem podani po 220km dost liny... a co teprve Polen...

    [ Zpět ]
    Datum: 07.10.2003
    Autor: Neregistrovaný uživatel (Honzis)
    Hodnocení: 0 Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé 0
    • Re: uz zase?

           

      Tenhle článek jsem našla kdesi a tak se mi líbil, že jsem neodolala přidat ho k nám. Autor je anonymní, na Cykloserveru mu už nabídli odměnu.
      Taky by mě zajímalo, kdo to je a jestli ten příběh je pravdivý nebo virtuální realita. :o)) Jitka Vrtalová, redakce

      [ Zpět ]
      Datum: 07.10.2003
      Autor: Neregistrovaný uživatel (Redakce)
      Hodnocení: 0 Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé 0
      • Re: uz zase?

             

        ...mně ho poslali kolegové po návratu z cykloakce v Rakousku a navrhuji clanek do TOP žebříčku - zatím jnic lepšího nikde nebylo zveřejněno.
        jako první navrhuji TIP!!! :-)

        [ Zpět ]
        Datum: 09.10.2003
        Autor: Neregistrovaný uživatel (cyklista)
        Hodnocení: 0 Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé 0
    • Re: uz zase?

           

      Řekl bych, že to rozhodně pravda není, spíš nadsázka nebo dokonce satira (přijel služebním autem a mířil na tenis...). Sádrový krunýř - není dále patrno proč, když dojel. Kolo s Teska s nášlapama - to jsem neviděl. Ale jinak dobrý:-)

      [ Zpět ]
      Datum: 17.06.2004
      Autor: Neregistrovaný uživatel (McTorpedo)
      Hodnocení: 0 Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé 0
  • Re: Jak sem jel Krále Šumavy... aneb něco pro pobavení

         

    Výtečné a strhující čtení!!!

    [ Zpět ]
    Datum: 17.06.2004
    Autor: Neregistrovaný uživatel (Gavor)
    Hodnocení: 0 Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé 0
  • Re: Jak sem jel Krále Šumavy... aneb něco pro pobavení

         

    Proč (zřejmě) nepojedu příští ročník Krále Šumavy

    Letos poprvé ...
    Známý (říkejme mu třeba Viktor) sedí u počítače a náhle vykřikne: "Mám to tam!". Chvíli na něj koukám a protože k Viktorovi již několik let chovám úctu a obdiv, ptám se opatrně: "Prosím tě – co a kde?". Dostává se mi odpovědi: "Přihlášku na letošní ročník Krále Šumavy, trať 101 km – pojeď taky!". "Jedu", vyhrkl jsem bez rozmyslu a teprve potom začal přemýšlet, co mě asi čeká.


    Příprava ...
    Na kole, které se "narodilo" někdy před 10-mi lety a už tenkrát bylo celkem levné, nejspíš ne-má cenu jet – přesmykač je stále a prostředním tácu, přehazovačka občas přehazuje sama a nikdy ne tam, kam potřebuji, pevné vidle, brzdové páky z umělé hmoty, rám z trubiček vhodných na natahování sítí do oken proti hmyzu, značka "made in zeměkoule" ...

    Začínám tedy brouzdat po Internetu, navštěvuji pár obchodů se značkovými i neznačkovými koly a nakonec na doporučení Viktora kupuji TREKa 6500, z důvodu ceny bez diskových brzd.

    Na Krále Šumavy jsem se zaregistroval Internet, nakoupil další doplňky nutné a vhodné pro absolvování závodu, najezdil pár kilometrů a termín je tady!

    Ještě před odjezdem jsem lanařil další své známé, o kterých jsem si myslel, že jsou stejní blázni jako já a i přesto, že nevědí do čeho jdou, pojedou. Až na jednoho (říkejme mu třeba Pavel) odmítali se slovy: "to nezvládnu", "na to nemám", "neujel bych ani půlku", "počkám, až bude závod na 5 km", "ty fakt jedeš nejtěžší závod MTB v republice?", někteří jedinci se vymlouvali stylem "musím sekat na chalupě trávu".

    Na základě těchto výmluv i od lidí, o kterých si myslím, že se dají považovat za bikery a na zákla-dě článku "Jak sem jel Krále Šumavy" prezentovaném na různých stránkách Internetu (např. tady) začínám přehodnocovat své ambice z "umístění" na:
    1) přežít
    2) když se to povede, tak dojet
    3) vrátit se domů

    O Pavlovi jsem věděl, že na kole jezdil, ovšem až do sobotního startu jsem netušil, že jezdil dopo-sud pouze na silničním kole a naposledy před čtyřmi lety – od té doby na kole neseděl, na horské kolo se poprvé v životě posadil hodinu před startem.

    Díky Pavlovi jsem při registraci změnil volbu tratě – pojedu 73 km.

    Registrace proběhla v pořádku, ubytování s teplou vodou ve sprchách, profesionálně provozované depo závodních strojů, 2 piva, dobrá večeře – lepší přípravu jsem si nemohl přát.


    Den závodu ...
    Ráno vstávám brzy, abych se šel podívat na start 101 km trati a povzbudit Viktora, který odmí-tl přehodnotit své ambice a na základě zkušeností z předchozích ročníků si tvrdošíjně stál za názorem jet "dlouhou". Samozřejmě jsem ho ve změti barevných přileb, dresů a kol na startu neviděl. Nu což – já s Pavlem vyjíždíme za 2 hodiny a taky nás každý přehlídne.

    Startovní výstřel, dav na "dlouhou" se dává do pohybu a během asi 2 minut je Klatovské ná-městí prázdné.

    Hodiny letí, proto pospíchám do depa vyzvednout kolo, nalít litr do flašky, další 3 litry do bato-hu, poslední kontrola náhradních dílů, vercajku a zásob a hurá na start "krátké" trati.

    Na náměstí do prostoru startu dorážíme společně s Pavlem kolem 9-té hodiny, start je v 9:30. Lidí mraky, na startovní čáru nedohlídnu, v davu někteří jedinci dokuřují poslední cigarety před startem (zatím jsem netušil, že kouřit budou i v průběhu závodu), další jedinci se loučí se svými drahými polo-vičkami, slunce pere už od rána a už zaznívá startovní výstřel.

    Asi za 5 minut se volným krokem dáváme do pohybu (na kole se zatím jet nedá), Pavel srší humorem, domlouváme taktiku na způsob a rychlost společné jízdy.

    Stále vedu kolo (přede mnou je stále obrovský špunt), Pavel v závěsu taky pěšky, podchází-me společně startovní oblouk a po 15-ti minutách od startovního výstřelu konečně usedám na kolo. Ohlídnu se, Pavlova bílá helma je v množství barevných nepřehlédnutelná a opírám se do pedálů. Zatím zlehka, abych nepřehnal začátek. Cca po kilometru se znova ohlídnu ... bílá helma nejede. Se-sedám tedy z kola a čekám na Pavla. Mezitím se kolem mne žene chvost startovního pole – říkám si: "cha cha, uvidíme po pár kilometrech, co ve vás po tak ostrém startu ještě bude". Konečně se objevu-je bílá helma Pavla, ale to už jsme totálně poslední. Za námi jedou už jen pořadatelé na motorkách. Dvakrát šlápnu a když se mi z uší začíná ztrácet zvuk motorek, ohlídnu se a zase čekám na bílou helmu. Tímto stylem absolvujeme prvních 13 km, podle tachometru jsme na trati už bez 15-ti minut 2 hodiny. Tady psychicky nevydržím a domlouvám se s Pavlem, že dojedu na první občestvovačku (17 km) a tam na něj počkám ... ať moje nohy zaregistrují alespoň náznak závodu. Na občerstvovačku dojíždím odpočatý, nezpocený, personál ovšem pomalu začíná balit zásoby. "Ještě máte za mnou závodníka – nebalte to všechno!" vyzývám obsluhu. Z dálky se nese zvuk pořadatelských motorek, tentokrát se blíží celkem rychle. "Kde je bílá helma", ptám se pořadatelů a dozvídám se, že na patnác-tém kilometru to Pavel vzdal, sjel z trati na silnici a je na cestě zpět do Klatov.

    V tomto okamžiku jsem tedy definitivně poslední a před sebou cca 60 km (údajně) náročné trati (začátek byl v pohodě). Nechávám si dolít asi čtvrt litru pití (víc jsem toho zatím nevypil a nevypotil), seberu poslední zbytky banánů, které ještě zůstaly v krabici na dně a vyrážím pokořit zbytek trati.

    Během pár kilometrů dojíždím chvost (když nepočítám padlé a defekty), jsem zatím stále v pohodě.

    První pořádný kopec vyjíždím na těžký převod, jedu přes kořeny na úplném kraji cesty abych se dokázal protáhnout kolem tlačících pěšáků, první (údajně) těžký sjezd letím jak utržený vagón po nádraží, abych nahnal lepší průměr. Hubu mám plnou hmyzu, jak stále na někoho musím řvát "levo", "pravo", přeskakuju defekt, který borec (opravuji – blbec) spravuje uprostřed cesty, v cca 50-ti kilomet-rové rychlosti míjím krvavou stoku vedoucí přes celou cestu (doktor už zasahuje) a dál šlapu jako blázen. Pak už to jen rutina – na další občerstvovačce nezastavuju, v plné rychlosti beru jen banány, pití mám dost. Stále čekám na nebezpečné úseky i přesto, že jich už pár bylo pořadateli avízovaných. Teplota se stále pohybuje kolem třicítky (na tachometru mám teploměr), sjezdy jezdím bez držení, abych neztrácel čas na jídlo a pití, na stoupáních získávám další trofeje v podobě tlačících mas.

    S ubývajícími kilometry do cíle postupně přehodnocuji své ambice z:
    1) přežít
    2) když se to povede, tak dojet
    3) vrátit se domů

    na:
    1) dojet čelo
    2) předjet čelo
    3) posbírat všechny ceny pro vítěze

    Jedinou "slabou" chvilku mám před prvním brodem – tak hluboko mám ponořit svoje kolo? Co to-mu řeknou boty – nezničím je tím, že je celé namočím? V životě jsem brod na kole nejel. Dav přihlížejících v čele s bubnujícím vodní-kem je však neúprosný a svými výkřiky mě ženou do vody. Konečně tedy vyzkouším přesmykač a přehazovačku, zašaltruju lehčí převod, "hups" do vody, "hups" z vody, zašaltruju zpátky a švihám pryč. U druhého brodu nepřemýšlím o ničem – boty nevyschly, sprška vody od kola je v tom vedru příjemná. Za brodem je ovšem krpál, navíc po kolena bahna a tak konečně sesedám z kola a tlačím. Tady bych měl pro pořadatele příštího ročníku prosbu – nešlo by to obrátit? Nejdřív bahno a pak hlu-boký brod, abych si ty boty a kolo rovnou umyl?

    Na konci bahna opět nasedám, chvíli mi trvá, než vytřískám bahno z eSPéDéček a už ukazuju záda dalším "turistům".

    Dál je to zase jenom rutina – z kopce, do kopce, občasný pohled na tachometr mi dává jistotu, že časomíru, která končí v 18 hodin stíhám v pohodě i přesto, že první kilometry (ještě s Pavlem) tomu zdaleka nenasvědčovaly. Cíl se blíží neskutečně rychle a já konečně teď dostávám chuť závodit.

    Poslední kopeček na Klatovskou Hůrku makám opět na nejtěžší převod, předjíždím další ležící, tlačící, hekající a kulhající "borce", v plné rychlosti najíždím na dřevěný sjezd na stadion a už mi pípá čip při projetí "rohožkou".

    Čelo jsem bohužel nezastihl na trati, už si dávají guláš, pivo, myjí kola, vítězové se už letadlem prohánějí nad tratí. Nebýt ovšem těch nešťastných úvodních kilometrů s Pavlem v bílé helmě ...

    Kolo bez defektu, já taky, nohy v pohodě, jen se trochu zdráhám si kamkoliv sednout, protože na prdeli nemám z mé malé tréninkové přípravy mozol, který by tlumil bolest při kontaktu se sedlem.

    Pavel už dojel taky, přináší mi svůj guláš (je vegetarián), já mu na oplátku dávám svou poukázku na pivo (ještě budu "kroutit" volantem), odcházíme na mytí kol a zkouším volat Viktora. Ten se mi zpátky ozývá mobilem až navečer – trať 101 km dojel, chuť na ceny vítězů si musel nechat zajít, ale spokojenost z jeho hlasu je zřejmá.

    Na závěr čekáme s Pavlem na vyhlášení výsledků. Počet diskvalifikovaných přede mnou nebyl však tak velký, abych se na stupně vítězů dostal.

    Následuje losování cen podle startovních čísel – první (zase to nejsem já) bere značkové kolo, druhý méně značkové kolo (ale taky dobré) ... najednou moderátor vyvolává startovní číslo mého ka-maráda a za chvíli Pavel přichází od cen s úplně novou helmou BELL v hodnotě kolem 2000,- Kč. Takovou nemám ani já! Jemu na to stačilo ujet cca 15 km po značené trati, vrátit se do Klatov po silni-ci, nezhuntovat se, neriskovat rozbití huby, kola apod.

    Celou cestu domů autem mě provokuje tím, že novou helmu má nasazenou na hlavě a nesundá jí ani při zastávce na čerpací stanici, kdy si musím zastavit kvůli "kofejnovému" absťáku.


    Závěr ... Proč (zřejmě) nepojedu příští ročník Krále Šumavy

    1) Počáteční dohoda s Pavlem, že pojedeme spolu, se mi nevyplatila v tom smyslu, že jsem ztratil možnost umístit se na stupních vítězů.
    2) Hnát se raketovým tempem zbylých 60 km od místa, kdy jsme se s Pavlem rozloučili, resp. od první občerstvovačky a nemít alespoň novou helmu, mě taky nenechává klidným.
    3) Kde je bolest, kterou avizuje "neznámý" autor v článku "Jak sem jel Krále Šumavy"?
    4) Proč jsem utrácel tolik peněz za nové kolo, když se to klidně nechá ujet na tom 10-ti le-tém, které popisuji v úvodu?
    5) Po dojetí mi tachometr jako maximální rychlost ukazuje číslo 99,9 km/hod – kdo z borců na stupních vítězů se může pochlubit alespoň podobným údajem? Bohužel to už nikomu nedokážu, protože před další trasou v neděli (den po závodu) jsem tachometr vymazal.
    6) Příští ročník se bez ohledu na kamarády hlásím na dlouhou trať a nebo takovýto "amatér-ský" závod radši vypustím úplně.

    Petr F (Sunny)
    30-05-2005

    [ Zpět ]
    Datum: 31.05.2005
    Autor: Neregistrovaný uživatel (Petr F (Sunny))
    Hodnocení: 0 Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé Hlasovat mohou jen přihlášení uživatelé 0
Nastavte si vlastní barvu pozadí:
Seznamka

Hledám: Barma v lednu 2017

05.12.2016
Hledá se pohodový,nekonfliktní dobrodruh/dobrodružka,kteří již mají zkušenosti s cestováním na těžko po Asii…

Hledám: Najdu cyklistku - Náchodsko

29.11.2016
Ahoj, hledám cyklistku pro výlety na kole ale i ženu pro život. Já muž 36 let/186 cm/68 kg, nekuřák, se zájmy -…

Hledám: Skupina na silniční kolo Teplice

28.11.2016
Hledám skupinu silničářů z Teplice a okolí s kterými bych mohl jezdit. Já začátečník amatér. NAJDU?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

154 cyklistů (18 přihlášených)

U mě dobrý aneb ideální místo pro cykloturistiku

Rád bych se s Vámi podělil o některá místa, cíle, krásy či tajemství tří oblastí. A to Holešovska,…
Marťas004 | 12.11.2016

Česká Sibiř, Táborsko a Třeboňsko aneb dovolená třech chlapů

Po týdenní červnové dovolené v Krnovském výběžku - Osoblažsku, Fogin vybral jako další místo pro…
ondrapisklak | 09.11.2016

Bradlo – mohyla M. R. Štefánika

Viděl jsem již hromadu různých památníků. Na Slovensku jsem navštívil při různých zájezdech památník na Dukle…
jarpal | 05.11.2016