Tento týden, v neděli 24. dubna 2005, se vrátí do České republiky Lucie Kovaříková a Michal Jon – dva mladí lidé, kteří tři roky šlapali na kolech kolem světa a navštívili při tom všechny kontinenty, včetně Antarktidy.
Po překročení hranic ze Slovenska na hraničním přechodu Skalica/Sudoměřice (u Hodonína) pojedou ještě týdenní triumfální jízdu po republice, aby příští neděli 1. května 2005 v pravé poledne dojeli do obory Hvězda v Praze. A proč právě tam? Protože odtamtud přesně před třemi roky 1. května 2002 kolem 12 hodiny polední odjížděli. Nyní 1. května 2005 v pravé poledne by se na to samé místo měli vrátit. S tím rozdílem, že v nohách budou mít téměř 70 tisíc kilometrů a přijedou z druhé strany zeměkoule. Lucie se tak stane první Češkou, která na kole objede svět.
Etapovými místy cesty po republice budou Kyjov, Brno, Třebíč, Pelhřimov, Jindřichův Hradec, Písek a Beroun. Všude na trase se k nim budou moci připojovat cykloturisté a doprovázet je. Poslední etapa z Berouna do Prahy je víceméně symbolická, měří pouhých 35 km, takže ji ujedou i rodiny s dětmi. Odjezd z Berouna je v 8.30 hodin a dojezd do obory Hvězda je naplánován před 12. hodinou. U letohrádku Hvězda pak bude následovat program, jehož hlavními hvězdami budou cyklocestovatelé Lucka s Michalem. Prostor bude dán dotazům veřejnosti, fotografování, briefingu s médii, autogramiádě knih i neformálním rozhovorům. Přijďte oba pozdravit někam na trasu, nebo ještě lépe – přijeďte je na kole doprovodit na posledních kilometrech jejich cesty kolem světa.
Lucie Kovaříková (nar. 1972) a Michal Jon (nar. 1971), oba povoláním učitelé, podnikali společné cyklistické výpravy od roku 1994. Orientovali se především na severní a severozápadní Evropu: projeli Skandinávii až na Nordkapp, Velkou Británii, Irsko a objeli dvakrát Island. Za sedm let při těchto cestách najeli cca 22 000 km, což s jarními a podzimními tréninkovými jízdami po České republice dalo dohromady kolem 40 000 km.
Jednou tak Lucie s Michalem hleděli do mapy na místa, která by rádi na
kolech navštívili, a napadlo je, že pokud by ta místa propojili, byla by
z toho docela pěkná cesta kolem světa. Pak se jich jeden přítel při
hovoru o Víťovi Dostálovi, který jako první Čech naši planetu na kole
objel, zeptal:
„A kdypak se vy dva vydáte na cestu kolem světa?“
Od té chvíle bylo téměř rozhodnuto…
Po zhruba ročních přípravách a všemožném zařizování se Lucie s Michalem 1. května 2002 vydávají z pražské Obory Hvězda na cestu kolem světa a plní si tak svůj cestovatelský sen.
Z Prahy se vydávají na sever – první zemí je Německo. Následuje Dánsko, odtud devítidenní návštěva – samozřejmě s koly – Grónska a pak už cesta Skandinávií na nejsevernější bod evropské pevniny, poloostrov Nordkinn.
Zhruba za tři měsíce, 5. srpna 2002 pak Lucie s Michalem přejíždějí na Urale hranici Evropa-Asie, to už mají v nohách přes 8000 km. V Rusku strávili celkem 91 dnů a projeli tam 6 časových pásem. Od Bajkalu pak zamířili na jih – do Mongolska.
Mongolsko je překvapuje tím, kolik milých a ochotných lidí tu potkávají.V poušti Gobi zažívají perné chvilky, kdy se kola boří do písku, nedá se jet a kola je třeba tlačit. Navíc se přidává sníh a mráz – je říjen 2002.
Další zemí byla Čína. Na tuto zemi Lucie s Michalem určitě nevzpomínají rádi – po několika dnech je totiž zatýká policie – prý se dostali do jakési zóny, kde je individuální pohyb cizinců zakázán. O tom ale nic nevěděli, ani na hranicích jim tuto informaci nikdo nedal… Na svobodu se dostávají až po dvou dnech vyjednávání a zaplacení pokuty.
Následovala Jižní Korea a Japonsko. V Kjótu oslavili své první Vánoce na cestě. Z Tokia pak po 17 000 kilometrech následoval přelet na jižní polokouli do Austrálie.
Austrálii přejíždějí Lucie s Michalem jako první Češi od západu k východu – z Perthu do Brisbane. Projeli o obávanou, 1200 km dlouhou Nullarborskou plání, kde teploty vystupovaly přes 50 ºC. Když pak za nimi hořela buš a oni ujížděli před požárem šílenou rychlostí, zažili doposud největší strach v životě. Pěšky dobyli nejjižnější bod Austrálie South Point, objeli za 12 dnů celou Tasmánii a projeli oba nádherné ostrovy Nového Zélandu.
Cestou z Austrálie do Jižní Ameriky si Lucka s Michalem udělali zastávku na souostroví Fidži. Pojali ji spíše rekreačně – jako regeneraci před těžkou Jižní Amerikou.
Že bude cesta Jižní Amerikou náročná čekali – a nemýlili se. Cestu začali v Ekvádoru na rovníku. V Peru vystoupali do nadmořské výšky, v jaké ještě na kolech nebyli – mezi Nascou a Cuscem přejeli sedlo ve výšce 4565 m n. m. V této zemi si nemohli nechat ujít slavné Machu Picchu.
V Bolívii pak byl silným zážitkem přejezd obrovského solného jezera Salar de Uyuni.
Přes Chile, ve kterém oslavili druhé „cestovní Vánoce“, se
dostávají na úplný jih kontinentu, na poloostrov Brunswick. Mys Cabo
Froward, nejjižnější bod pevniny, leží asi 30 km jižněji, tam se ale
s koly dostat nedá.
Po 38 626 kilometrech dojíždějí do města Ushuaia, které leží
v Ohňové zemi a odtud se vypravují na ledový kontinent.
Návštěva Antarktidy byla jedním z vrcholů cesty. Uskutečnila se v únoru 2004 menší lodí expedičního typu pro 60 cestujících. Mezi Ohňovou zemí a Antarktidou leží Drakeův průliv – na pětimetrové vlny a stokilometrový vítr bude hlavně Lucie dlouho a nerada vzpomínat. Poznala totiž nefalšovanou mořskou nemoc. Následující týden strávený mezi tuleni, tučňáky a velrybami ale zato stál. Při jednom vylodění na pevninu dostali Lucka s Michalem od kapitána povolení vzít s sebou i kola. Tak se jim podařilo v ledovém království najet alespoň pár symbolických metrů.
Argentinou, Paraguayí, Brazílií a Uruguayí pak Lucie s Michalem dojeli do jihoamerického cíle – Montevidea, když si před tím prodloužili cestu o zajížďku k jedinečným vodopádům Iguazú.
V květnu 2004 následoval přelet do Mexika. Z jihu kalifornského poloostrova se vydali na sever, do USA. Po západním pobřeží pokračovali přes státy Kalifornie, Oregon a Washington do kanadského Vancouveru. Odtud pak lodí na Aljašku. Ve městě Anchorage oslavili 50 000. kilometr své cesty. Pak už zamířili Kanadou k východu. 24. září 2004 si pak v prériích Saskatchewanu zajeli díky ideálním podmínkám – rovině a větru do zad – svůj denní rekord. Večer tachometry ukazovaly 249 kilometrů. Severoamerickým cílem byl New York.
Následoval přelet do jihoafrického Kapského Města. Pěšky navštěvují Stolovou horu, pak už na kole míří na nedaleký mys Dobré naděje. I tady v Africe Lucii s Michalem zajímá nejjižnější bod kontinentu – po prašné cestě tedy míří ke Střelkovému mysu. Ten neleží zastrčený a zapomenutý daleko od civilizace, tak jako ležely nejjižnější body Austrálie a Jižní Ameriky. Střelkový mys je téměř ve vesnici, vede k němu asfaltová cesta, která se až na posledních pár set metrů za majákem mění v prašnou cestu. Dobytí tohoto nejjižnějšího bodu tak bylo procházkou růžovým sadem. Až na tento poslední nejjižnější bod se dalo dojet na kole. Ve městě Oudtshoorn oslavili už třetí Vánoce na cestě. Byly pořádně teplé. V národním parku Addo bylo ve stínu 40 °C, na slunci dokonce přes 50 °C.
V lednu letošního roku Lucie s Michalem přeletěli na Gibraltar a přes Portugalsko, Španělsko, Francii, Belgii, Německo, Rakousko a Slovensko míří do Prahy.
ČR, Německo, Dánsko, Grónsko, Švédsko, Finsko, Norsko, Rusko, Mongolsko, Čína, Jižní Korea, Japonsko, Austrálie, Tasmánie, Nový Zéland, Fidži, Ekvádor, Peru, Bolívie, Chile, Antarktida, Argentina, Paraguay, Brazílie, Uruguay, Mexiko, USA, Kanada, Jihoafrická republika, Gibraltar, Portugalsko, Španělsko, Francie, Belgie, Německo, Rakousko, Slovensko, ČR.
Lucka s Michalem byli na své tříleté cestě kolem světa na kolech i neuvěřitelně pracovití. Mnohokrát místo odpočinku po úmorných etapách zasedali k počítači a sepisovali své bezprostřední dojmy. Třídili nafotografovaný materiál, popisovali záběry, ověřovali fakta. Pak vše odesílali do republiky, většinou po svých známých. Tady se pak postupně rodily jejich knihy, které jsou velmi výpravné, bohaté na obrázky. Do teď vyšly tři, přičemž ta poslední opustila tiskárnu před několika dny. Jmenuje se PŘES LEDOVÉ KRÁLOVSTVÍ DO ZELENÉHO PEKLA. Popisují v ní Jižní Ameriku, která byla asi tím nejnáročnějším a nejnamáhavějším kontinentem jejich cesty. Čtyřtisícové nadmořské výšky, déšť a pády, sníh i horko, absolutní vlhkost, prostě cykloturistické peklo. Jižní Amerika byla ale i krásná, nevšední, unikátní. Ledovým královstvím je myšlena Antarktida, na jejíž půdu se vylodili se svými bicykly jako úplně první Češi a pravděpodobně jako první lidé s koly vůbec.
Předcházející druhý díl POD OBLOHOU JIŽNÍHO KŘÍŽE navazuje na cestu do Japonska a oba v ní popisují zážitky z přejezdu Austrálie od západu k východu, z objezdu Tasmánie, z projetí obou ostrovů Nového Zélandu a z pobytu na souostroví Fidži, který pojali jako regeneraci před těžkou Jižní Amerikou. Na závěr nechybí ani podrobný a přehledný seznam všech věcí, které si vezou Lucka s Michalem s sebou.
První část jejich vyprávění se jmenuje Z ČECH AŽ DO ZEMĚ VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE. Mapuje trasu od startu 1. května 2002 z pražské obory Hvězda přes Německo do Dánska a odtud uskutečněnou netradiční zajížďku do Grónska. Dále popisuje cestu Švédskem, Finskem a Norskem k nejsevernějšímu mysu Evropy – Nordkinnu, přes téměř celé Rusko až k Bajkalu, dále jízdu sympatickým Mongolskem do nesympatické Číny, kde na ně čekalo zatčení kvůli pohybu v zakázané zóně. Potom už byla na řadě Jižní Korea a zimní Japonsko.
Všechny tři knihy jsou pojaty jako cestopisy a obrazové publikace dohromady. Jsou většího formátu (180 × 240 mm), mají podobnou grafickou úpravu, jsou vázané, tištěné na křídovém papíru a samozřejmě celobarevné. Obsahují kompletní texty, které musely být pro potřeby různých periodik kráceny, dosud nikde nepublikované fotografie a obrázky velkého formátu. Názorné mapky s vyznačením projeté trasy přehledně doplňují text. Nechybí ani cyklostatistiky a hodnocení každé země.
Knihy si budou moci zájemci koupit a na místě nechat podepsat od jejich autorů kdykoliv a kdekoliv během jejich triumfální týdenní cesty po republice a v jejím cíli v Praze u letohrádku Hvězda dne 1. května 2005.