Velké věci a zážitky s nimi spojené přicházejí stejně nenápadně jako jaro po zimě. O minulých vánocích jsme vymýšleli dárek pro mého bráchu, který už toho hodně zažil a vyzkoušel. Nakonec mě osvítil novátorský nápad a brácha pod stromečkem našel koloběžku Yedoo City. Jak říkám, nevinný začátek.
Svezl jsem se na bráchově City a po pár dnech už jsem doma měl punkovou koloběžku Yedoo OX. Manželka se svezla na mém OXovi a za pár dní jí v poště přistála další zásilka s logem Yedoo. Tento nový sport jsme si oblíbili natolik, že se brácha z hecu přihlásil na Craft 1000 Miles Adventure, a stal se tak třetím koloběžkářem v historii tohoto extrémního závodu.
Nejnáročnější adventure závod v České republice. Trasa dlouhá 1625 km, která vede napříč Českou a Slovenskou republikou, je přesně daná GPSkou. Její celkové převýšení přesahuje 39 km. Účastníci, se na trati pohybují bez jakéhokoli zajištění, musejí se spoléhat jen sami na sebe. Otcem a současně i hlavním pořadatelem závodu je cyklista Jan Kopka, který jako první Čech vyhrál extrémní závod napříč zamrzlou Aljaškou.
„Když brácha, tak já taky,“ řekl jsem si. Ale protože jsem už nějaké zkušenosti s touto pekelnou tour měl (absolvoval jsem ho předtím dvakrát na kole), nechal jsem se zapsat na „KRATŠÍ“ variantu 500 Miles a požádal značku Yedoo o podporu. V Yedoo jsou stejně excentričtí jako jejich výrobky a do závodu mě vybavili punkově růžovou koloběžkou Yedoo CITY NEW, která úžasně kontrastovala s extrémními podmínkami této vytrvalostní adventure.
Trasa závodu je vedená tím nejtěžším terénem, jaký si dovedete představit. Kopíruje pás pohraničních hor na severu Čech a Moravy, po silnicích se jede minimálně, řada úseků není vůbec sjízdná, nezřídka se kolo či koloběžka musí kvůli kamenům nést i z kopce, brodíte se přes řeky a potoky. Jakákoli podpora jezdce je v závodě zakázána. Každý si veze vše potřebné s sebou, spí a jí kdy chce a co chce, pokud to tedy sežene. A ta „KRATŠÍ“ varianta 500 MILES měří téměř 900 km! Myslel jsem si, že to bude pro mě a koloběžku tak akorát, ale byl to masakr :).
Proč jsem vlastně jel na Yedoo City New a ne například na Mezqovi, který má kola 20"a 16"? Koloběžku vnímám jako vybočení z řady, nástroj rebelie a svobody. Startovat v tomto závodě na „malé“ koloběžce, která na tento druh jízdy není stavěná, je pro mě teprve ta pořádná výzva!
City je nejuniverzálnější koloběžka z řady Yedoo. Kola o rozměrech 16“ a 12“ jsou dost velká pro slušnou cestovní rychlost a zároveň dostatečně malá na obratné manévrování, přenášení a ukládání. Nastavitelná řídítka a ergonomická madla přidávají jízdním vlastnostem City i pořádnou dávku pohodlí. Vhodné doplňky mohou být nákupní košík, brašna či dětská sedačka. Modelová řada City nabízí nejvíce barevných kombinací, ze kterých si vybere, opravdu každý.
Koloběžku Yedoo City jsem však obdržel krátce před startem a na žádné velké úpravy a testování mi nezbyl čas. Vyměnil jsem pouze řidítka koncipované pro širokou veřejnost za sportovní, nasadil jsem terénní pláště Schwalbe Black Jack a pro jistotu na ní namontoval zadní 12" kolo ze svého OXe, které bylo sázkou na jistotu (věděl jsem, co od něj mohu čekat). V tomto závodě se totiž zadní kolo půl dne koupe v bahně potopené výrazně pod čáru ponoru, tedy pod náboj.
Zásoby vody a jsem vyřešil jednoduše: Pet láhve jsem umístil na rám pomocí jednoduchého systému s využitím gumového lana. Dvě malé brašničky o celkovém objemu asi 2 l pojaly těžké věci výbavy, jako jsou baterie, nářadí a duše. Zbytek jsem dal do batohu na záda. Nic zbytečného. Co nevezete, nepotřebujete :)
Za prvních 24 hodin od startu jsem urazil něco málo přes 180 km. První tři dny jsem, stejně jako ostatní závodníci, bojoval s nepřízní počasí a také se přetahoval s Jardou Jislem a jeho koloběžkovým speciálem o vedení. Jeho rychlejší tempo jsem doháněl jízdou po nocích. Na spánek (pod širákem) mi proto zbývaly asi tři hodiny denně. Měl jsem radost, že jsem s tímto výborným sportovcem dokázal držet krok. Poctivý trénink před závodem se mi vyplatil.
Pak se mi ale náhle zhatilo zdraví. V Hřensku jsem asi něco špatného snědl. Křeče v břiše, zimnice, pocit na zvracení, časté návštěvy WC mě vyřadily z provozu asi na 12 hodin. Byl jsem přesvědčen, že tímto pro mě závod končí. (PS: Děkuji závodníkovi Kubovi Gselovi za to, že se o mě postaral a ubytoval mě v penzionu, byl jsem KO, díky!)
Trávení se sice pomalu spravilo, ale extrémní zátěž, nošení koloběžky, bahno, nesjízdné kameny a další překážky daly zabrat mým úponům. Řezavá bolest pod kolenem v levé noze mě znovu prakticky zastavila. Během etapy v Krkonoších jsem ujel jenom 30 km za den. Beznaděj, podruhé jistý pocit, že končím. Brečel jsem vzteky i bolestí. Nechtěl jsem to zabalit!
Večer v Peci pod Sněžkou šel ale okolo mě anděl strážný s krosnou a jen tak mezi řečí vyndal z batohu lahvičku masážního bylinného oleje… Co já se ho nasháněl! Masáž, Priessnitzův zábal, bandáž kolene a trocha zarputilosti mi další den umožnily pokračovat. Prapodivným stylem s propnutou levou nohou jsem se pomalu posunoval rychlostí asi 6,5 km v hodině po trati dál.
Usínám na louce poblíž Králíků, spím pár hodin pod hvězdami a nic neřeším, z kómatu mě probírá až ranní chlad. Úžasná atmosféra, krásné počasí, vidina cíle, to vše mě nakoplo do poslední etapy. Po dalším dni na koloběžce přichází posledních 7 km, které vedou po asfaltu a z kopce! Totální euforie, koloběžka letěla dolů jako vítr a v cíli na mě čekala manželka s mamkou. Jsem tam!
Jenom nevím, jestli jsem dovezl do cíle já koloběžku, nebo ona mě. Já skuhral a nemohl, koloběžka si vyžádala jen jedno prostříknutí zadního náboje a jinak jsem k ní mimo opravy defektu nesklonil ruce! Fungovala naprosto spolehlivě, na pevném povrchu byla překvapivě rychlá a s obtížným terénem se vyrovnala nečekaně skvěle. Velké kameny, které jí bránily v jízdě, překonávala jen stěží, ale to doháněla obratností a dobrou ovladatelností.
Nikdy bych nevěřil, co všechno zvládne projet a hlavně co vydrží! Tisíce a tisíce brutálních ran do výpletů kol, do spodku nášlapu. Chtěl jsem ji šetřit, ale opravdu to nešlo, prostě buď, anebo. Navíc jsem si na poslední tři dny snížil výšku nášlapu, abych si šetřil koleno. Koloběžka trpěla jako zvíře, spodek má jako po válce. Má také můj obdiv a vděk. Nevěřil jsem, že to přežije.
Nakonec mi těch cca 850 km trvalo 8 dní a 5 hodin. Dosáhl jsem tak průměru přibližně 103 km za den. Ze začátku jsem spal 3 hodiny, později 4 až 5. Těžko se vypráví, co vše jsem na trati zažil. Kdo to nevyzkouší na vlastní kůži, to asi nemůže pochopit. Nejtěžší bylo vylézt ze spacáku v půl čtvrté ráno, když jsem do něj celý mokrý vlezl až po půlnoci, obléci na sebe mokré studené věci a vyrazit znovu do deště, a to s minimem jídla a vody.
Na trati jsem potkal spoustu hodných lidí, tímto zdravím Dvořákovi na Moldavu, kluka s krosnou do Pece pod Sněžkou, Kubu Gselu a spoustu a spoustu dalších. Díky! A co teprve ta ryzí příroda, krásné výhledy! Pocity beznaděje a pak zjištění, že vždycky všechno nějak dopadne. Tady jsem si ověřil pravdivost motta zakladatele závodu Jana Kopky. „Nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně.“