reklama

Maďarsko a Chorvatsko na kole

Varaždín
Varaždín
Foto: Autor

Skončila zima nezima. Vypnul jsem lyžařský vlek, naštípal dříví na zimu příští, zabalil vše potřebné, rozloučil se z Gorolemi...

„paždziernik dowidzenia"... a usednul natěšený na bicykl. Má mysl je již týdny někde na cestách...

První kilometry vedou Moravou

V kalendáři je datum 8. května 2014. První kilometry vedou kolem řek Bečva a Morava, za doprovodu syna a manželky. Prý aby měla jistotu, že jsem opustil republiku...

U Baťova kanálu, v starobylé vinařské obci Petrov, v areálu původních vinných sklepů Plže, navštěvujeme sklípek pana Vajčnera, trenéra fotbalu, znamenitého vypravěče a nadšeného cyklisty. Při ochutnávce dobrých vín jsme důstojně odstartovali cestu přes Balkán na Kavkaz do Gruzie. Kolem Výklopníku do Hodonína je to jen kousek a v Lanžhotu jsme coby dup. Pohostinnost obyvatel Slovácka nezná mezí. Majitel ranče za fotbalovým stadionem nám sám nabídl svoji louku k přespání a možnost využití sociálního zázemí u stájí. Chvíli dáváme pokec s cykloturisty z Frenštátu pod Radhoštěm ubytovanými v obci. Zaujal je objemný náklad mého kola.

Přemýšlím co z výstroje a „výzbroje" nechat v České republice, nic mě nenapadá. Kolo je těžké jako prase, zvykám si na jiné tempo, kurňa jsem pomalý a to jedu zatím v rovinách...

„prd mám natrénováno, bo nebyl čas"... nahlas hodnotím výkonnost při každé terénní vlně.

Zvědavý jsem na kopce, jak je vůbec budu „dávat". Hory jsou v tuto chvíli daleko a do té doby bude natrénováno.

Cesta Slovenskem pokračuje kolem Dunaje

Na Slovensko šlapeme po staré silnici směr Kúty, Malacky, Stupava. Svižný jihozápadní vítr fouká do zad, nebo z boku, polojasno, teplota kolem 15°C, provoz mírný, ideální počasí pro trénink. Se synečkem se loučím na hranicích, Mila mě doprovází na Děvín.

Zkoušíme nový most přes Moravu. Cyklomost Svobody z Děvínské Nové Vsi do Schlosshofu v Rakousku, otevřen je od roku 2012. Ještě v devět hodin večer po něm houfně korzují turisté. Pod Děvínem v restauraci se dozvídáme, že jsme Slováky porazili na mistrovství světa v hokeji a Jarda Jágr zase „řádil" na ledě...

„víte proč má Jarda na drese číslo 68"... ptá se mě číšník
do tolika roků bude hrát v reprezentaci"... pokračuje a staví přede mě oroseného Kozla.

V noci znovu prší, ostatně jako každou noc, co jsem vyjel. Stan prozatím odolává, ale podlážka už místy prosakuje a tropiko sem tam kape. Bude to chtít nový stan. A aby toho nebylo málo, tak se ze samonafukovací karimatky stala vyfukovací karimatka. Nějak mi ta „výzbroj" začíná brzy odcházet. Nu co, taková prkotina mě nemůže zastavit...

Ráno se loučím s Milou a po třech dnech zůstávám na cestě sám.

Na soutoku Dunaje a Moravy fotím dva rybáře s obrovskými kapry. Ryby mají 19,5 kg a 20 kg a oba úlovky rybáři pouští zpět do vody. Byl to nevšední zážitek.

Bratislavu projíždím po levém nábřeží již za deště. Obloha se zatáhla, výrazně ochladilo a začalo pršet. Nezbývá než obléknout „mokrý program" a pokračovat v dešti. Naděje na zlepšení počasí je podle předpovědí v nedohlednu. Navíc evidentně jedu do bouřky. V Hamuliakovo u hráze zabírám opuštěný přístřešek u bufetu a přemýšlím, že to tady pro dnešek ukončím.

„nebuď měkkej, cíl je dnes Gabčíkovo"... přesvědčuju sám sebe...

Stejně v Šutanech sjíždím znovu z hráze, jedu se schovat před silnou bouří na fotbalový stadion. Zrovna se hraje mistrák oblastní „pralesní" ligy. Na teploměru je 11°C a leje jak sviňa, až se na kalužích dělají bubliny. V tom dešti a chladu se borci na hřišti fest snaží a diváků je také plno. Zůstávám oba poločasy. Někteří místní se mnou dávají řeč. Odkud, kam a tak. Hasič z Velkého Mederu mi dokonce nabízí (zadarmo) ubytování ve svém penzionu, pokud budu potřebovat. Zažívám první příjemné pocity poutníka.

Dojíždím po hrázi k přehradě vodního díla Gabčíkovo. Vítr žene vodu do vysokých vln, až jde z toho respekt, déšť bubnuje do goretexu.

„dnes by to chtělo střechu nad hlavou"... říkám si a lituju toho přístřešku v Hamuliakovo...

Na kraji města zasvítil nápis ubytovna, v areálu Účelového zařízení Gabčíkovo, Slovenské technické univerzity Bratislava. Kolo tlačím až do recepce a posléze na pokoj v přízemí prázdných vysokoškolských kolejí. Kape ze mě voda jako z potápěče. Paní recepční byla nesmírně laskavá a sama navrhla, abych si bicykl vzal s sebou na pokoj. Dnešní přízeň lidí na Slovensku nemá chybu.

Předpověď počasí na příští týden nic moc. Zítra mě čeká hraniční přechod Medveďov a posléze Maďarsko.

Maďarskem se posunuji k Balatonu

Od rána začal sílit jihozápadní vítr, fouká z boku, provoz je mírný. Ještě dopoledne opouštím hranice bývalého Československa na hraničním přechodu Vámosszabadi/Medveďov.

Cestou sleduji množství odpadků kolem silnice a to ještě nejsem na Balkáně, tam je situace dramaticky horší. Co deset metrů leží PET láhev nebo plechovka od piva. Jsme hrozně nepoučitelná civilizace, co plýtvá energií, honí se mi hlavou. Fakt si zasloužíme nějaký průser, je mi z toho tak nějak smutno, raději přišlápnu, ať se zbavím trudomyslnosti.

Jedu po frekventované silnici č. 14 do města Györ, na některých úsecích je zákazová značka pro cyklisty. Samotný Györ je pro kola příjemný. Všude cyklostezky, nebo alespoň vyznačený cyklo-pruh na chodníku. Ve městě zaznamenávám svůj první lingvistický úspěch v Maďarsku. To když v informačním centru se ptát na cestu. Zkouším to anglicky, paní na mě maďarsky a její kolega německy. Pochopili, co potřebuji a já se šťastně vymotal z města správným směrem. Po silnici č. 82 směřuji k Balatonu.

Nad městem Pannonhalma se nachází benediktinské arciopatství sv. Martina. Klášterní komplex je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Okolní kopce jsou nezvykle vysoké. Na chvíli opouštím hlavní silnici a odbočuji k mohutné zřícenině hradu Csesznek. Makám po cestě s 10% stoupáním do nadmořské výšky 464 m. A pak že Maďarsko je placka. Následuje dlouhý sjezd do města Zirc.

Prošvihnul jsem správný okamžik pro vhodné táboření a najednou je tma. Na podmáčené louce zapadám po pedály do bahna, zasvinil jsem celé kolo a tretry. Nakonec končím v lesíku u silnice, na nejblbějším místě v celém okolí (to zjišťuji až ráno). Tma jako v pytli, je mi zima, začíná znovu pršet a ještě mám hlad. V deset hodin teprve vařím.

„už nikdy nepojedu déle jak do osmi"... slibuji si, ale stejně vím, že to nedodržím...

Jsem tak unavený, že několikrát usínám při psaní sms zprávy domů. I bouřka nade mnou mě nechává klidným. Hlavně že je teplo. Něco zařídil spacák (letní), něco oblečení (mám na sobě všechno co jsem předpokládal vytáhnout až ve výškách kolem 2000 m n. m.), něco plynová lampa a hlavně plný žaludek, to bývá zaručeně nejlepší topidlo při bivaku. Takto zabezpečen se stane prostředí plátěného domečku oázou.

Ve stanu mám neskutečný nepořádek. Čím více místa, tím více rozkramařených věcí. Nechápu, jak se na jiných výletech vejdu i s Milou a veškerou bagáží a ještě místo zbude.

Veszprém je velké starobylé město. Navštěvuji veszprémský hrad na dolomitovém skalisku nad řekou Séd a katedrálu. Odtud mířím po dobře značené cyklostezce k Balatonu do prví obce u jezera, Balatonalmádi. Po jihovýchodním břehu pokračuji směr Zamárdi znovu po stezce. Je to sice delší a pomalejší trasa, ale bez problémů. Škoda jen toho deště, zimy a sílícího větru. Na jezeře jsou tak metrové vlny a voda stříká až na cestu. Večer postavit stan se dá jen v závětří nějaké budovy, fouká odhadem tak „jugo 2".

Dnešní ráno se u mě zastavil pán, pozdravili jsme se, podal mi ruku a potom jsme si chvíli povídali trochu anglicky, trochu rusky o cestování. To mám na cestování rád, ten mnohdy spontánní kontakt s neznámými lidmi, bez sebemenšího náznaku nepřátelství, nebo pocitů vetřelce v jejich teritoriu... Jako třeba v přístavu trajektů přes Balaton Szantéd. Ukryt v závětří, před stánkem s občerstvením (ještě bylo ráno zavřeno) si vařím kávu a snídám. Přijel majitel. Následuje oční kontakt, pozdrav a v pohodě... Ptá se odkud, kam... Když jsem mu ukázal svou propagační mapu s vyznačenou trasou a se základními parametry tripu (říkám jí pracovně „opičková mapa"), hned ji šel nadšeně ukázat okolním kolegům stánkařům. Všichni mi upřímně při odjezdu popřáli šťastnou cestu. No není to paráda? Svět není tak zlý a zkažený...

V obci Balatonboglár potkávám prvního kolegu cykloturistu, Španěla v mém věku. Je dost na lehko a hodně rychlý. Tři měsíce na cestě, momentálně jede ze Srbska do Slovinska. Než opouštím stezku kolem jezera, potkávám ještě holčinu, studentku, Rusku, ta pro změnu jede kolem Evropy. Obě setkání jsou příjemná zpestření jinak větrného, chladného, deštivého dne.

Záměrně se vyhýbám hlavní silnici č. 7. Vítr je v nárazech tak silný, že udržet rovný směr je problém. Volím méně frekventované, vedlejší, za to klidné silnice. Původní záměr Maďarskem prolétnout jako vítr ve vlasech a nahonit čas i kilometry se nezdařil. Prokousávám se k jihu pomalu. V Srbsku a Bosně začínají stoupat hladiny řek, hrozí povodně, každé ráno je nárazový vítr o něco silnější. S tím větrem je to boj, zkouška odolnosti. Déšť a teplota takový problém není. Směřuji do města Letenye, k hraničnímu přechodu s Chorvatskem na řece Mur.

Zajímavý zážitek mám v obchodě Interspar ve městě Letenye. Při nákupu zrovna přestala fungovat elektřina, tak ochranka všechny zákazníky včetně mně vyhnala z obchodu. Nic nevšedního, ale já si znovu uvědomil jak naše tzv. vyspělá evropská společnost je lehce zranitelná a bez proudu v síti vám nikdo neprodá ani rohlík...

V Chorvatsku vítr a déšť zesílil, hrozí povodně

Vyjíždím ze schengenského prostoru, tak mám za sebou první setkání s hraniční kontrolou a první razítko v cestovním pasu. Odbavení proběhlo bez potíží. Maďarský četník se ptal, jestli mi není zima a chorvatský kam že to jedu v tom nečase na kole a sám...

„na Plitvická jezera a potom do Bosny a Hercegoviny"... odpovídám ...
„v Bosně jsou teď velké povodně"... dozvídám se od chorvatského policisty...

Tak to je pěkné, pomyslel jsem si. Před mým odjezdem začal viset otazník nad průjezdem Ukrajinou a Krymským poloostrovem a teď ještě Bosna. No jedem dál a uvidíme, snad to nebude tak horké ...

Měním peníze a jdu se schovat do Restaurantu Herman, hraniční přechod Goričan. Dávám si vynikající kávu a čekám v předzahrádce pod přístřeškem. Vítr i déšť je moc silný. Restaurace je poloprázdná, občas se zastaví řidiči kamionů. Také dnes stojí kvůli silnému větru. Po páté hodině se rozhoduji, že musím přece jenom vyrazit a poohlédnout se po místě na přespání, nejlépe se střechou nad hlavou. Znovu oblékám „mokrý program"...

„nikam nejezdi a zůstaň na noc pod přístřeškem"... říká mi restauratér sám od sebe, když usedám na kolo a ukazuje na dřevěný zahradní domeček u restaurace, který slouží pro řidiče kamionů jako odpočinková místnost...

„zavírám v deset hodin, do té doby můžeš sedět v restauraci, je tam teplo, kouknout na televizi. Občas tady přespí stopaři... nema problema"... dodává přesvědčivě...

Taková nabídka se neodmítá, rád toho využívám. Dívám se na zprávy v televizi. Bosna pod vodou, Srbsko pod vodou, v Chorvatsku vítr v nárazech 100 km/hod a vyhlídky na změnu počasí špatné. To je na depku, tak dávám pivo Ožujsko. Noc proběhla v suchu...

Ráno ledva dovařím kávu přijíždí číšník, jiný než včera. Přísně se podíval na mé rozkramařené věci v přístřešku. Ujistil jsem ho, že už balím... Nebyl problém, nakonec říká, že si mám jít sednout do místnosti dřevěného domečku pro řidiče kamionů, kterou právě odemknul. Jsou tam kamna, teplo, sucho.

Stejně ale budu muset vyrazit na cestu. Pršet má opět do večera a druhý den se mi tady trávit nechce. Alespoň že tolik nefouká jako včera. Mila mi přeposlala meteo varování pro celou Evropu, žádné optimistické vyhlídky. Pojedu směr Záhřeb v „mokrém programu" a večer zkusím najít střechu nad hlavou...

Na vysvětlenou, co je pro mne „mokrý program". Sandály, v nich neoprenové ponožky, dlouhé goretexové kalhoty a žlutá pláštěnka s kapucí, zakoupená v pracovních oděvech.

Na silnici č. 3, směr Goričan, Čakovec, Varaždin, potkávám v protisměru kolegu cykloturistu. Byl také pěkně naložený, makal proti větru, v dešti, jen jsme si pokynuli. Brašny Ortlieb, vpředu a vzadu ve dne puštěné svítilny se stroboskopickými záblesky. To byl určitě Němec, nikdo jiný na kole nesvítí ve dne, jen Němci (poznatek z loňské cesty od Atlantiku přes Francii)...

Varaždín je pěkné městečko s řekou Drávou a malebným hradem v historickém centru. Provoz na komunikaci je silný, kvalita cesty dobrá a řidiči jsou kupodivu ohleduplní. Za městem vidím hobby market Baumax, tak dokupuji dvě plynové kartuše, aniž tuším, že na dlouhou dobu je to poslední nákup paliva pro můj vařič.

Na noc hledám nějaké neoplocené fotbalové hřiště i s přístřeškem. Většinou je to sázka na jistotu. Vyšlo to i tentokrát, s posledním denním světlem stavím stan pod střechou polorozpadlých šaten zarostlého sportoviště. Je tam prach, stavební suť, nepořádek, ještě že vozím plachtu pod podlážku stanu. Hlavně jsem v suchu a stan je můj pokojíček. Po několikáté nestíhám dopisovat záznamy do deníku. Přes den je neustále nějaký „fofr" a večer se pak nechce...

Cesta na Záhřeb není dnes moc frekventovaná. Vesnice stíhá vesnici, caffe bistro jedno za druhým. Netuším, jak se to může uživit... Kávu ale mají vynikající. Každý den se alespoň jednou zastavím na espreso a požitkářsky usrkávám silnou, černou návykovou látku z pidi hrnečku, skoro stejně tak dlouho jako místní strýcové. Tyto chvíle odpočinku účelově využívám k dobíjení akumulátorů do mobilu, GPS, mp3 nebo fotoaparátu. Vlastně si objednávám kávu i s elektřinou ... Kavárníci s tím nikde neměli problém.

Na začátku Záhřebu nakupuji pečivo v malé pekárničce u silnice. Tak to kolem ní vonělo, že nešlo nezastavit. Zvláště na Balkánském poloostrově i posléze v Malé Asii nakupuji výhradně čerstvý chléb v malých krámcích, které jsou snad všude (stejně jako lékárny a obchody s oblečením, v tom je globalizace jednotná v celé Evropě).

U stadionu FC Dynamo Zagreb potkávám jednotku policistů „těžkooděnců", doprovodný znak přípravy víkendového fotbalového derby. Naštěstí jsou fanoušci ještě v klidu, tak mohu bez újmy projet. Díky GPS brzy nalézám Katedrálu, kostel sv. Marka, či více než sto let starou lanovou dráhu spojující Horní město s Dolním. Horní město patří údajně k nejlépe zachovaným historickým centrům v Chorvatsku. Procházím uličky pod Horním městem, pěší zónu, kavárničky, krámky, projíždím náměstím Bána Jelačiče ...moc pěkné. Pohybovat se po Záhřebu na kole je velice příjemné. Na silnicích je provoz hustý jako v každém jiném hlavním městě, ale kolem cesty je dostatek cyklostezek, nebo se jezdí po širokém chodníku.

Šlapu k výpadovce na Karlovac. Dopravní značení mě směřuje přes řeku Sávu (koryto toku je plné po okraj) na dálnici A1 do Splitu. Jen trnu, aby před nájezdem na dálnici byl i ten sjezd na silnici č. 1, kterou hledám. Byl, trefil jsem to dobře hned na poprvé. Teď to bude až po Plitvická jezera navigačně brnkačka. Od Varaždína přes Záhřeb po Jestrebarsko jedu po vinařské cestě (silnici), jsou tady vyznačené odbočky do vesnic k vinařům. Krajina se konečně začíná vlnit a na jihu se na večer protrhává nízká oblačnost.

V okolí města Karlovac mám pěkné místečko na přespání. Za železniční tratí (v noci projel jen jeden vlak) je neoplocená zahrada, u ní opravený drážní domek, u domečku dvoreček, na něm pantáta krmí slepice a panímáma zametá kuřince. A jak jinak, začíná se rychle stmívat... Vytahuju „opičkovou mapu", fotku našich holčiček a jdu poprosit o místečko na zahradě. Staroušci byli úžasní, bez váhání mi dali k dispozici celou zahradu (prý stejně pozemek není jejich) a popřáli mi klidnou noc.

„nema problema"... slyším dnes znovu snad základní chorvatskou frázi. K poutníkovi jsou lidé, které potkávám na cestě velice vlídní a přívětiví...

V katastru Karlovac, obci Turanj navštěvuji vojenský památník, Muzej Domovinskog Rota (1991-1995). Pokračuji po hlavní silnici směr Split. Provoz houstne, ve větší míře jezdí kamiony, v létě tento tah k moři musí být mazec. V okolí jsou už k vidění slušné kopce a na jihu hraniční hory Bosny a Hercegoviny. Silnice částečně kopíruje tok řeky Korana. Stánkaři podél cesty nabízejí čerstvé jahody. I když je neděle dopoledne, v obcích je otevřeno řada obchůdků a pekárniček a pěkně to kolem nich voní. Často potkávám policejní hlídky kontrolující provoz.

Zastávku v obci Mirjana Rastoke v restauraci, kde je i informační centrum s internetem využívám k vyřízení pošty a odesílám domů první soubor fotek z cesty. Jsem u takzvaných Malých Plitvických jezer. Jezdí se tu rafty na řece Korana. Od minulé neděle dnes poprvé vykouklo slunko z poza mraků a oteplilo se. Po pár kilometrech mě vítá obec Raskovec. Tady se stékají vody řeky Slunjčica s řekou Korana a tvoří nádherné, čarokrásné vodopády. Je tu i malý skanzen a nad obcí zřícenina středověkého hradu. Silnice začíná slušně stoupat.

Na dnešní noc volím autocamping v katastru vesnice Seliště Drežničko, jsem už částečně na území Národního parku Plitvická jezera, tak nechci provokovat... Camping je na zahradě rodinného domu, pěkně zařízený, klidný a skoro prázdný. Tři karavany, dva stany, je před sezónou. Dostávám od majitelky slevu na ubytování. No slevu... cena byla 70 HRK a já měl už jen 45 kun v hotovosti.

„nema problema"... řekla paní a bylo to vyřešeno...

Dlouho do noci mi kolem stanu zvoní zvonci ovečky a jasná obloha je plná hvězd.

Začínám věřit, že zkouška mojí vůle a odolnosti v podobě špatného počasí končí a už bude jen lépe...

Hned od rána začínám sedmikilometrovým, sedmiprocentním stoupáním nad údolím řeky Korana k oficiálnímu vstupu do národního parku Plitvická jezera, Ulaz I - Rastovača. Tím že jedu na kole, pomalu, všímám si čarokrásných vyhlídek na největší vodopády. Na parkovišti již stojí řady autobusů s japonskými, korejskými či německými turisty, většinou důchodového věku. V létě to zde v počtu návštěvníků musí být šrumec. Vstupné do národního parku je nemalé, nejkratší prohlídkový okruh trvá přibližně čtyři hodiny.

Na návštěvní trase v parku mě upoutaly tabule s různými upozorněními, (např. že vstupenku mám mít neustále u sebe apod.) napsaná ve čtyřech světových jazycích plus češtině a polštině.

Před obcí Prijeboj (707 m n. m.) odbočuji vlevo na silnici č. 504 směrem Ličko Petrovo Selo. Jsou tudy odkloněny kamiony, které nesmějí jezdit přes Plitvičky. Krajina zde je krásná, krasová se závrty. Je na co se dívat. V údolí již vidím hraniční přechod do Bosny a Hercegoviny. Přede mnou se zvedá zasněžený hřeben pohoří Plješevica, které patří do systému Dinárských hor a tady tvoří hranici mezi Chorvatskem a Bosnou. Na úpatí vrcholu Gornja Plješevica v nadmořské výšce 1649m býval v dobách Jugoslávie (do roku 1992) umístěn vojenský letecký radar a pod horou, v katastru obce Željava, vojenská letecká základna s největšími podzemními hangáry v Evropě.

Po dvanácti dnech cesty opouštím hranice Evropské unie a směřuji do Bosny a Hercegoviny. Odbavení na hraničním přechodu proběhlo hladce, bez sebemenších potíží na obou stranách a v pasu mi přibyla další cenná razítka...

Fotogalerie

20.04.2017 vložil/a: pavelv
karma článku: 5.32
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Bosnou a Hercegovinou na kole (2)

Cestování
Sarajevo Před Sarajevem mám problém se značkou silnice pro motorová vozidla. Provoz jako kráva, nějak jsem se prokličkoval do Ilidže, což…
09.03.2015
pavelv
(4.80)

Bosnou a Hercegovinou na kole

Cestování
Po dvanácti dnech cesty opouštím hranice Evropské unie a směřuji do Bosny a Hercegoviny. Odbavení na hraničním přechodu proběhlo hladce,…
03.03.2015
pavelv
(5.81)

Na kole do Koločavy (2)

Cestování
Zjišťuji důležitou skutečnost, ve vesnických „magazinech" se nedá koupit žádná masová konzerva, „nemáme, to by nikdo nekupoval, maso má…
25.04.2013
pavelv
(5.58)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Victoria)

Neziderské jezero – perla Burgenlandu na kole

Rakousko, Maďarsko
31.07.2017 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
2 700 Kč
 (CK Rubikon)

Balaton a termály na kole

Maďarsko
14.09.2017 - 4 dny
cyklistický
Autobusem
5 100 Kč
 (CK Nomád)

Neziderské jezero, hrady, víno a termály na kole

Rakousko, Maďarsko
15.09.2017 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
4 090 Kč
PR

CYKLOŠVEC novým dovozcem Stevens

Stevens Bike (CykloŠvec)
Stevens je známým německým výrobcem kol se sídlem v Hamburgu a šířka jeho nabídky je velmi nadstandardní napříč takřka všemi současnými kategoriemi jízdních kol. Logo Stevens známe z rámů nejlepších světových cyklokrosařů, ale i na špičkových celoodpružených modelů či superlehkých karbonových strojů.

Zapomeňte na skipass, v Livignu se jezdí na BikePass

 (Livigno.eu)
Cyklosezóna už pomalu klepe na dveře a v italském Livignu na léto chystají parádní novinku – zbrusu nový BikePass! Díky němu cyklisté získají přístup ke všem lyžařským vlekům Mottolino a Carosello 3000. Areál nabízí jednodenní i vícedenní permanentky s neomezeným počtem použití lanovek na speciálně upravené cyklotrasy pro MTB. Jeden den vás vyjde na 37 EUR (snížené jízdné na 26 EUR).
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

328 cyklistů (17 přihlášených)

Dámská proti proudu Ohře a podle tří řek

Dámská měla být čtyřčlenná, podle čtyř řek a ke třem soutokům, ale nemoci nechodí po horách, ale po lidech,…
HMS | 20.07.2017

Rumunský Maramureš a kláštery

Nastal čas pozrieť si nové miesta a lokality – čas dovolenkový. Na tento rok pôvodne plánovaná návšteva…
bi-cyklista | 20.07.2017

Podél Ohře na kole

Tak začal první prázdninový měsíc a ještě jsem v červenci nebyl na žádném vícedenním cyklovýletě. Využil jsem…
vlakr | 15.07.2017