Hra na místo pro druhé

"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já si budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž..."

Antoine de Saint-Exupéry

Slova jsou štěbetaví ptáci. Tleskneš a rozletí se pryč, jen tu po nich zbyde pár peříček a vzpomínka, že něco proletělo kolem. Vzpomínka pro každého jiná a přece se nedá říct, čí vzpomínka je přesnější, všechny jsou stejně správné či stejně špatné. Je krásné sedět vedle někoho, mlčet a přitom si tím sametovým tichem říci vše potřebné. Tichem, které není pouze nedostatkem slov, tichem, které obsahuje všechna potřebná slova a ani jedno zbytečné. Jelikož si však čas necháváme protéci mezi prsty spolu s hejny barevných křiklounů, nezbývá nám jej na věci důležité. Opájíme se barvami a zvuky, ale vlastní slova nám zacpávají uši natolik, že k nám už neproniknou slova druhých. Mluvíme proto, abychom ostatní přesvědčili o své pravdě, ale jejich pravda nás nezajímá.

Jistě se Ti, stejně jako mně, někdy stalo, milý bratříčku, že jsi spěchal, byl jsi smutný, naštvaný, nechal sis otrávit svou mysl a zaplnit sebou a svými starostmi. Někdo Tě přehlédl, vrazil do Tebe a ty jsi mu vynadal. Tobě to nepomohl, jemu přitížilo a řetěz předávání všeho špatného byl započat. On se utrhl na prodavačku v obchodě, ta zase vynadala zákaznici...

Ale věřím, že máš i opačnou zkušenost. Jistě jsi byl někdy až po okraj naplněný radostí a štěstím, natolik naplněný, že ani srážka s nepozorným člověkem nemohla plnost Tvé radosti umenšit, byť jsi se na něj usmál, omluvil se sám a kus své radosti mu tak předal. Zavři na chvíli oči a vytáhni ze zadního šuplíku vzpomínku na ten okamžik, kdy pro Tebe celý svět zářil nebeským světlem a oči se ti leskly dychtivostí. Mohlo to být při úsvitu vysoko v horách, mohlo to být při setkání s milovanou osobou nebo při úplně jiné příležitosti, ale určitě to někdy nastalo. Až oči otevřeš, chtěla bych, aby Ti trocha toho lesku v očích zústala. Aby tam zůstala napořád tak, aby Tvou mysl nikdy nemohlo celou zaplnit pozemské starání, aby v ní vždy zbyl kousek otevřený pro vnímání krásy kolem Tebe, pro vnímání druhých jako lidských bytostí a nejen jako překážek na Tvé cestě.

(Ze zápisníku nespavého grafomana)