Už budu jen lepší a lepší ...

Stále se už jen lepším :-)

Foto: Autor

Zdravím všechny příznivce jízdy na kole.
I já jsem se rozhodla, že tento druh sportu začnu provozovat. Pomalinku jsem začala jezdit. Moje vyjížďky byly po blízkém okolí našeho městečka. Někdy po silnici, někdy lesních cestách. V tu dobu jsem jezdila na dvou kolech. Samo že ne současně. Nevím jak jsem to dělala, ale vždy jsem zvolila špatné kolo. To jsem ale věděla až když jsem byla v půli cesty. Nejenom že mě všichni předjížděli, ale to utrpení když mě předjížděli.... Jedu-li sama někde mezi poli, tak si klidně funím na celé lány, ale dokážete si představit tu ponižující situaci, že funíte jak debílek a ještě vás předjíždí skupinka namakaných hezounů v cyklooblečcích. Takže pokaždé téměř zatajit dech a zhluboka se nadechnout až při posledním jezdci a přitom ještě zvýšit rychlost, aby ta ohnivá čára za ostatními cyklisty nebyla tak markantní.
Ono to ani jinak nešlo, když máte staré horské kolo na hladké silnici anebo staré silniční kolo někde v terénu. Oboje je hrozné. Horské kolo na silnici - to pak funíte jako blb a silniční v terénu je snad ještě horší utrpení.. Ti co mají na těle svaly to až tak nezaznamenají, ale ti , jako třeba já, co mají na těle místo svalů kvalitní natřásací tmotu, tak po jízdě terénem jsou celí červení, protože jejich rozklepané sádýlko to opravdu nemá rádo.
Už jsem se smířila s tím, že mě neustále předjížděli náruživí cyklisti. Dodnes se nemůžu vyrovnat s tím, že jsem si po několika hodinách strávených na kole, po přebrání mého šatníku a zvolení nejvhodnějšího tedy nejpodobnějšího, oblečení na kolo, mě s klidem předjel postarší manželský pár, vracejíc se s nákupem na předních řidítkách, domů.
Po třech měsících pravidelného tréninku jsem si řekla, že bych už nemusela jet sama, ale mohla vzít s sebou i manžela. Naivně jsem se totiž domnívala, že budou naše síly alespoň trošku vyrovnané, protože manžel bez auta neudělá ani krok. Jakékoliv vozidlo bez motoru nemá rád.
Po týdenním přemlouvání a podmínkou, že se nehodlá nikde honit, se mnou jel. Hned u prvního táhlého kopce nastalo mé obvyklé výrazně hlasité dýchání. Na něj jsem už byla zvyklá, ale nedovedete si představit to nas...naštvání, když mě manžel předjel, s úsměvem na tváři a pohledy se kochajíc krajinou ... a prý ať se podívám támhle a támhle...
Poslední síly jsem vydala na ujasnění si myšlenky, že mě čeká ještě několikaměsíční trénink, před dalším požádání manžela a společnou jízdu na kole.
Já to dám! Někdy :-) ....

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]