Z Děčína do Chebu přes dvě moře a tři království

Možností, jak se dostat na kole z Děčína do Chebu je téměř nekonečné množství. Asi nejznámější a nejkratší spojnicí je Krušnohorská magistrála. Můžete to ale také vzít přes moře nebo cestou navštívit třeba i království. Nevěříte?

Na cestě z Děčína do Chebu

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Teploměr se začal šplhat přes třicítku a ani předpověď na další dny nepřinášela žádné změny – nejvyšší čas sbalit si svých pět švestek a vyrazit někam za příjemnějšími teplotami. Velká cesta ke břehům Baltského a Severního moře může začít.

Jestli mám říct, co je na takové cestě nejtěžší, tak pro mě je to rozhodně příprava před prvním šlápnutím. Nejde zdaleka jen o kontrolu kola nebo vybavení, ale hlavně o zajištění chodu domácnosti a pracovních aktivit po dobu, kdy budu na cestách. A pokud necestujete příliš často, tak se začnou přidávat i pochybnosti, jestli to vůbec sami se sebou zvládnete. Jakmile už máte nohy na pedálech, postupně zjistíte, že některé obavy byly trochu přehnané, stres opadá a začínáte si cestu naplno užívat.

Německo (ze Saska na Fehmarn)

Po Labské stezce se nejdřív dostávám do Drážďan. Německo jsem si tentokrát naplánoval jen jako tranzitní zemi, tedy bez kochacích zajížděk, a proto hned za saskou metropolí hledám v mapě nějakou rychlejší trasu. Brzy se tak dostanu do formy a hlavně ujedu tomu nesnesitelnému ve­dru.

Šlapu ostošest, denní spotřeba vody se pohybuje kolem šesti litrů a při denní porci kolem 160 km se už konečně začínám důkladně seznamovat se Žluťákem – mým novým kolem z poctivé oceli, pro které je tahle cesta premiérou. Vypadá to, že jsme si nakonec dobře sedli. Za čtyři dny už mě v Travemünde ochlazuje čerstvý vítr a při pohledu na nekonečnou hladinu Baltského moře mě přepadá obrovská euforie. Další dva dny se stále držím baltského pobřeží až na ostrov Fehmarn, odkud odplouvají trajekty na dánský ostrov Lolland.

Pro cestu podél baltského pobřeží se dá využít trasa Ostsee-radweg.

Dánsko (východní ostrovy)

Z lodě už vyhlížím zemi krále Modrozuba, kterého budete znát hlavně ze svých mobilních telefonů a počítačů v podobě bezdrátové technologie Bluetooth. „Byl to dobrý král,“ říká o tomto vládci z 10. století švédský cyklocestovatel Håkan, kterého jsem potkal pár hodin po vylodění v Dánském království. Håkan se po téměř ročním putování po světě vrací do rodného Skåne, a tak máme před sebou dva dny společné cesty. Je fajn potkat zpřízněnou duši a povyprávět si o zkušenostech a historkách, které cestování na kole přináší.

Nocujeme na ostrůvku Masnedø, na který jsme se dostali po téměř 4 km dlouhém mostě. Pro mě jako suchozemce ze středozemě je přejezd po mostě fantastickým zážitkem. Vítr fičí a pod námi se vlní modrá hladina Baltského moře. Zapadající slunce a současně vycházející měsíc ještě podtrhuje tuhle úžasnou scenérii. Mám pocit jako bych se ponořil do úplně jiného světa.

Druhý den se naše posádka rozrostla o dalšího člena. Hned po ranním výjezdu na cyklostezku nás předjíždí neznámý poutník na kole. Trochu si přišlápneme a hned ho zpovídáme, odkud je. Svojí vizáží má totiž k Vikingům docela daleko. „Jsem z Baskicka, odkud jsem asi před měsícem vyjížděl,“ odpovídá na naše dotazy Aitor. Má namířeno taky na sever, a tak se teď ke Kodani řítíme společně.

Dánsko je proslulé výbornou cyklistickou infrastukturou.

„Hele, vlajka tvojí země,“ pokřikuje na mě Håkan a já na druhé straně silnice vidím mezi auty třepetající se českou vlajku. „Ahoooooj,“ křičím, co mi hlasivky dovolí a přejíždím do protisměru. U krajnice tu už čeká Míra z Aše, jediný český cyklista, kterého jsem na téhle výpravě potkal. Jede téměř stejnou cestu jako já, ale v opačném směru a teď už se vrací domů. Vyměňujeme si zkušenosti a máme radost, že si můžeme chvíli poklábosit česky. Popřejeme si šťastnou cestu a já se zase vracím do česko-švédsko-baskické skupiny.

První defekty přicházejí v Kodani. Můj Žluťák funguje na jedničku, ale Aitorovi nějak zamrzá vidlice a ve finále už s ní nedokáže vůbec zatočit. To mi nedá a vrhám se na opravu. Po jejím uvolnění jenom bezmocně přihlížím, jak se mi kuličky z rezavého ložiska rozkutálely a zmizely kdesi v útrobách kanálu. Připadám si jako Hanzlík ve filmu Slavnosti sněženek. Ale jsme v Kodani a cykloservisů tu je víc než dost. Håkanovo zadní kolo by si taky zasloužilo vycentrovat, a tak kluci sundavají svoje zavazadla z kol a jdou do nejbližšího servisu. Za hodinu jsou s opravenými bicykly zpátky a pocuchané nervy si jedeme na závěr dne srovnat do Christiánie.

Na zmrzlině v Helsingøru

Švédsko (ze Skåne k jezeru Vänern)

Po překonání öresundské úžiny se rázem ocitáme v království tří korunek. V Helsingborgu se loučíme s Håkanem, který má namířeno do své domoviny na jih. Já s Aitorem pokračujeme na sever. Po dalších dvou dnech už nám cesta podél moře začíná připadat trochu monotónní, a tak se za Halmstadem lehce zařezáváme do švédského vnitrozemí. Byla to dobrá volba. Mírně zvlněný terén, lesy s čistými jezery a cesty, které jsou téměř bez automobilového provozu, to vše umocňuje požitek z jízdy na kole do neznáma. Chytlo mě to tak, že jsem zrušil původní plán přeplavit se z Göteborgu zpátky do Dánska a pokračuju s Aitorem dál na sever až k největšímu švédskému jezeru Vänern a na švédsko-norskou hranici.

Švédská jezera jsou skvělým místem pro nocování a relaxaci.

Norsko (jižní pobřeží)

Jihovýchodní část Norského království je ještě relativně mírně kopcovitá, a tak jedinou komplikací na cestě do Osla se stává jen Aitorovo zranění. Kdepak, nesundalo ho auto, ani se „nezrakvil“, ale jednoduše v noci zakopnul na místě našeho prvního norského tábořiště. Upadl přitom tak nešťastně, že si rozseknul bradu a vypadá to na šití. Do nejbližšího městečka, kde by měl být doktor, to máme asi 30 km. Usedáme tedy do sedel a jedeme směr Rakkestad, kde dali Aitorovu bradu třemi stehy zase do pořádku. A jako vzdání holdu, že sem došlapal až z Baskicka, to měl dokonce i gratis.

S Aitorem se loučím na předměstí Osla, kde se naše cesty rozdělují. Pokračuje dál na sever a má v plánu zůstat v Norsku ještě celý měsíc. Tolik času nemám, a tak se podél Oslofjordu, který se z mořské úžiny Skagerrak zařezává až k norskému hlavnímu městu, posouvám zpátky na jih. Jedinou možností, jak se dá fjord na kole překonat je dojet do přístavu Moss a nalodit se na jeden z trajektů, které odsud vyplouvají kyvadlově do Hortenu. Odsud mám v plánu dojet podél jižního pobřeží do Kristiansandu. Že to nebude procházka růžovou zahradou je mi jasné od chvíle, kdy jsem překročil norskou hranici. „Jóó, Norsko není jako Holandsko, to si ještě dáš," říká mi s úsměvem jeden rybář, kterého se ptám na cestu. Podle doporučení se držím většinou cylotrasy číslo jedna, která vás dokonale provede členitým pobřežím jižního Norska. Šlapu nahoru, potom zase sjíždím dolů a to se opakuje asi stokrát dokola. Nádherné přírodní scenérie ale rozhodně za tu námahu stojí. Po vedlejších silnicích, cyklostezkách, lesních cestách a pěšinách jsem se proplátal kolem fjordů a jezer, nocoval v místě, kde stálo nejstarší norské město, proplul kolem skalnatých ostrůvků v úžině Skagerrak, projel několik tunelů, až jsem se nakonec dostal na most do přístavního města Kristiansand. To se stává mojí poslední zastávkou v Norském království a teď mě čeká více než tříhodinová plavba přes Severní moře do jutského města Hirsthals.

Přístav Horten, odkud vede podél pobřeží norská cyklotrasa č.1

Dánsko (Jutsko)

Ačkoli se zdá, že přístav Hirsthals už leží na Jutském poloostrově, ve skutečnosti jsem ještě na ostrově a na pevninskou Evropu se dostanu až další lodí přes Thyborøn Kanal. Z Hirsthals mě vyvádí příjemná cyklotrasa číslo jedna, tentokrát dánská, která kopíruje pobřeží Severního moře. Krajina se ale oproti Norsku rapidně změnila. Dominuje rovinatý terén a skalnaté pobřeží vystřídaly písčité duny. Příjemným překvapením na trase jsou vybudovaná tábořiště, která můžete zdarma pro přespání využít. Jsou vybavena jednoduchým přístřeškem pro nocování, ohništěm, vodovodem a kadibudkou. Jedno takové tábořiště sdílím společně se dvěma německými mladíky Marvinem a Johannesem, kteří na kolech vyrazili od Bodamského jezera s cílem navštívit jižní Norsko. Díky vzájemné výměně zkušeností zase vím, která místa je lepší na další cestě objet, a kde se naopak zastavit.

I v Dánsku se můžete cítit jako na Sahaře.

Cesta podél západního pobřeží Jutského poloostrova mě vyloženě baví. Vítr fičí mírně z boku do zad a ujeté denní vzdálenosti se opět šplhají ke 150 kilometrům i přesto, že šlapání prokládám také pěšími prohlídkami zajímavých míst. Nechybí ani gastronomické zážitky v podobě čerstvých ryb z udíren rybářských přístavů.

A je tu poslední den v Dánském království. Ráno mě čeká průjezd nejmladším dánským městem Esbjerg, které bylo založeno teprve v 2. polovině 19. století. Průmyslové město, které vás na první pohled příliš nenadchne, je především přístavem, kde se soustřeďují aktivity spojené s těžbou ropy v Severním moři. Oproti tomu jen o 30 km dále, leží nejstarší dánské město Ribe, jehož historie sahá až do vikinské éry. V klidných ulicích se starými hrázděnými domy na vás dýchne úplně jiná atmosféra. A pokud se chcete přenést až o tisíc let zpátky navštivte vikinské centrum na předměstí Ribe.

V centru nejstaršího dánského města Ribe

Německo (ze Šlesvicka do Bavorska)

Přejezd dánské hranice do Šlesvicka-Holštýnska se pro mě stává trochu kulturním šokem. V první německé vesnici za hranicemi je vybudované nákupní centrum a restaurace, které na nižší ceny lákají dánské návštěvníky. Připomíná mi to české příhraničí, které zase cílí na německou populaci. Další změnou je zcela nezáživná zemědělská krajina, protkaná vodními kanály a větrnými elektrárnami. Jediné stromy jsou kolem rozházených zemědělských usedlostí, zřejmě jako bariéra před neutuchajícím větrem. Najít v takové krajině místo na spaní je téměř nemožné. Příjemným zpestřením je až cyklostezka podél Kielského průplavu, který spojuje Baltské a Severní moře.

Když se řekne „Labe“, dýchne na vás domovina. Tady za Hamburkem ovšem řeka vypadá spíš jako nějaké jezero a jeho šířka má k českému Labi daleko. Plavba trajektem na druhou stranu do Wischhafenu trvá asi dvacet minut, což je stejně dlouho jako cesta lodí z Dánska do Švédska.

Na labském trajektu mezi Glückstadtem a Wischhafenem

Samotné Labe nebo chcete-li Elbe, vybízí pro cestu do Čech využít známou cyklotrasu Elberadweg. Chci ale zkusit něco nového, neotřelého. Vytahuji proto mapu a dělám spojnici k německému městu Kassel, kde bych mohl navštívit přátele. Telefonem ještě ověřuji, jestli nejsou někde na dovolené a můžu se pustit na jih. Až k Hannoveru je to stále příjemná rovina s větrem většinou v zádech. Za dolnosaskou metropolí se ale terén začíná nepříjemně vlnit a nastává čas vymést pavučiny z nejlehčích převodů.

Díky nasbírané fyzičce nepředstavují kopce až tak veliký problém, ale přesto jsem rád, že už jsem dorazil do městečka Hameln, kudy protéká řeka Vezera. Meandrující řeku, sevřenou v údolí okolními vrchy, kopíruje další Němci oblíbená cyklotrasa Weser-radweg. Kochací jízda po stezce podél klikatícího se toku logicky přináší nemalé zajížďky. Když už se začíná smrákat, opuštím proto malebné údolí řeky Vezery a přímou cestou se přes hesenské kopce prodírám ke Kasselu. Kdybych se tolik netěšil na setkání s přáteli, už bych to dávno zabalil a pokračoval až ráno. Ale už je to jen 60, 40, 30 km. Nakonec do cíle přijíždím ještě před půlnocí a číslovka na tachometru ukazuje 220 km, což dělá dnešní etapu vůbec nejdelší z celého tripu.

Weser-radweg neboli cyklostezka podél řeky Vezery

Po dvoudenní regeneraci organismu se loučím s přáteli a děkuji za skvělé zázemí. Do Čech to mám ještě asi 300 km, ale ať se vydám z Kasselu kteroukoli cestou, bude to už stále jen přes kopce. Hesensko opuštím přejezdem přes řeku Werra po Werra-radweg, která se pro mě stává takovou malou rovinatou oázou. Rekonstruované hrázděné domy v hesenských vesničkách vystřídaly poněkud méně vzhledná stavení v Durynsku. I po více než dvaceti letech po znovusjednocení Německa jsou rozdíly mezi bývalým východem a západem na první pohled patrné. Okolní příroda je ale kouzelná.

Na závěr ještě na chvíli nakouknu do Bavorska. Po Saale-radweg se dostávám do města Hof, kde se mi vybavují vzpomínky z loňského léta, kdy jsem tudy projížděl do „malého Berlína“. Německo-českou hranici překračuji symbolicky na trojmezí, tedy v místě, kde se setkávají hranice Čech, Bavorska a Saska. Pro pokračování do Aše a Chebu je možné zvolit cyklotrasu podél bývalé železné opony, kterou můžu jen doporučit. Tentokrát ale volím rychlejší silniční variantu. Z Trojmezí přes Studánku do Aše a přes Františkovy Lázně a Skalku do Chebu, kde celé putování končí. Ještě jsem stihnul poslední vlak do Prahy, a stejně jak za okny ubíhá krajina, tak se mi v hlavě promítají scény z celé výpravy. Byl to moc pěkný film.

Na trojmezí Čech, Bavorska a Saska

Trocha statistiky na závěr

Fotogalerie