NaKole.cz
Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Já dvakrát: poprvé to bylo psychický, když se se mnou rozvedla před osmi rokama žena... a podruhý dneska, na lyžích v rakouských Alpách. Po třech prvotřídních dnech plných slunce a modrýho nebe se dneska nebe zatáhlo mrakama. Dopoledne jsme vyjeli lanovkama nahoru na sjezdovky, do výšky cca 1900 m - a všude kolem nebylo nic vidět. Vlastně bylo - absolutně šedobílo, nebylo poznat, co je sníh a co vzduch, kde končí upravený svah, nebylo nic slyšet, nic vidět. Najednou jsem poznal, že na tohle nemám. Chvílema jsem vůbec neveděl, jestli jedu směrem dolů nebo jestli jsem to natočil do protisvahu. Měl jsem pocit těžký opilosti, samozřejmě vždycky to končilo pádem, v jednom případě jsem děkoval Pánubohu, že jsem měl přílbu - takovou pecku do hlavy jsem nedostal hodně dlouho...
Nakonec mě Ane s Honzou tamodtud dostali, ani nevím jak. Kdyby tam nebyli, tak by to bylo pro mě hodně krušný.
Tohle bylo dneska tak kolem poledne a pořád na to musím myslet...
Nejlépe hodnocené
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Tady na Zemi platí přírodní zákony. Takže když vhodně zatížím sval, tak naroste. Když nevhodně, nemusí tolik narůst, ale zesílí určitě. Pád na dno je úlevný-vím, že jsem dole a níž to momentálně nejde, takže jenom nahoru. To je dobré vědět, zbavuje to strachu z pádů. Takže pro mne je to už vyloženě pozitivní. Ale musel jsem si hodněkrát namlátit hubu, aby mi to takhle došlo. Nelituju ničeho a nestydím se za nic.
[ Zpět ]Datum: 28.01.2012Autor: mullermichaelHodnocení: +3
0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Co se tyka outdoorovych aktivit, tak nikdy to nebylo tak strasny, aby to nemohlo byt horsi, i kdyz par okamziku, kdy to bylo spatny, jsem potkala. Treba po asi 8. prasku na Vavrinci v deseti stupnich bez neoprenu jsem prohlasila, ze do te lodi s tim zadakem uz nevlezu, a sla kilometr po brehu, nez jsem byla ochotna zase vlezt do lodi. Ale z takovych veci se rychle oklepu a jede se dal. Ta psychika v souvislosti s partnerskymi vztahy dostava zabrat vyrazne hur.
[ Zpět ]Datum: 28.01.2012Autor: lucierutHodnocení: +1 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Ano. Pokud jde o outdoor, tak:
1x na vodě - málem jsem se utopil a málem přitom ztratil svěřené dítě.
2x v létě na horách - naposledy jsme v podobném počasí, jaké popisuješ, přelézali jeden tenkej, lámavej a vůbec úplně blbej hřebínek v Alpách. Natěžko s batohem. Opravdu jsem si myslel, že tam umřu.
1x na kole - v horku jsem se úplně vysolil a křeč mě shodila s kola do pangejtu. Pomohlo pivo. Psychicky dobrý, fyzicky ne.
1x na běžkách - ztratil jsem se sám a zatměl. V blbejch jižních Čechách. Bylo -28 a já nemohl to pitomý týpí najít :-) Ale to vlastně nebylo na dno, jen jsem se nemohl rozhodnout, jestli už je ta správná chvíle seběhnout do vesnice a poprosit cizí lidi o nocleh.
Ono to vlastně velmi zřídka je úplně na dno. Aspoň tam venku. Doma - například v práci - to je horší, ale na to ses asi neptal...[ Zpět ]Datum: 29.01.2012Autor: k.vlHodnocení: 0 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Jak jsem jel z Yukonu na Aljašku, tak jsem si cyklo zpestřil jedním pěšo. Kluanee Nat. Park, Cottonwood trail. Pěkně z jara... Poprvé v životě jsem měl strach, že tam chcípnu. Brodění horských řek, totální ztráta orientace, místy po pas sněhu, špatný boty, špatná mapa, vlk, grizzly, komáři,málo jídla, totální vyčerpání. 4 dny. Moc nechybělo a vyhlásili po mě pátrání. Na požádání celou tu story můžu poslat na email.
[ Zpět ]Datum: 29.01.2012Autor: beggardHodnocení: 0 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
To je otázka jak k tomu přistupuješ. Jistě, můžeš si říci, že horší už to být nemůže a že už nemůžeš. Anebo si můžeš uvědomit, že to horší být ještě určitě může a že to prostě nepustíš a nenecháš to být a prostě to dokážeš. Nic udělat nemůžeš až když jsi mrtvý. Jinak furt něco jo. A mě osobně pomáhá na chvíli se zastavit a zkusit se zamyslet a srovnat si to v hlavě.
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: mHodnocení: +1 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Tak trochu to sem patří, tak trochu nepatří:
Četl jsem, že když se potopil Titanik, tak se v záchranných člunech našlo dost mrtvých. Čistě teoreticky by se jim nemělo nic stát, patřili mezi ty bohaté, takže byli oblečeni v kožiších, rozhodně neměli problém s nějakým hladem či žízní. Přesto zemřeli. Zemřeli totiž nejspíš strachy.
Proto, když někdo při přání zdraví vytáhne obligátní přání štěstí s tím, že na Titaniku byli všichni zdraví, ale štěstí jim chybělo doplňuji tuto historku se slovy "a hlavně se nebát".[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: petrpHodnocení: +3 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Spis bych rekla naucit se strach drzet na nejake rozumne urovni. Ona urcita mira strachu je podle me spis pozitivni faktor, ale nesmi prerust do te urovne, kdy zhorsuje az znemoznuje rozumne reakce. Ja mam treba ve vyskach divny pocit kolem zaludku, ale nezabranuje mi to lizt v horach po retezech a obcas s lanem i na nejakou tu skalu. A na vode mam z nekterych pasazi taky trochu strach, ktery me ale spis vybicuje nedelat chyby a padlovat na plno.
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: lucierutHodnocení: +1 -1
-
-
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Když nad tím tak přemýšlím, tak asi nesáhl. Zažil jsem pár nepříjemných situací jak po psychické tak po fyzické stránce. Ale žádná nebyla taková mezní, aby při ní šlo o život.
Jak píše výše Lucka, je to asi o zvládnutí strachu. Párkrát mi sice prdel cvakala osmičku drát, ale o život nešlo. Nejsem typ adrenalinového závisláka, ale ani posera. Vždycky si říkám - stát se může cokoliv, ale hlavně se z toho člověk nesmí posrat. Jenže to pozná až v té konkrétní situaci. Dokud si tím člověk neprojde, tak jsou to pořád jen řeči co by kdyby. Tak doufám že už prožiju zbytek života bez téhle zkušenosti.[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: Zden42Hodnocení: +4 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Nojo, hory jsou zrádné a někdy dost překvapí. taky ten pocit znám, mlha, vánice skoro tma a já se stále ploužím na hřebeni, už je to dávno a od té doby v takovém počasí nikam daleko od chalupy nejedu. V Tatrách jsem na skále zažila bouřku, taky silný zážitek, ale museli jsme sejít dolů a do místa kam jsme mířili, udeřil blest, tak to jsem se fakt bála. Na kole zatím žádné "dno" nebylo.
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: HMSHodnocení: 0 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Taky jsem se jednou v Pyrenejich schovavala na holem sutovisku pod kamenem, sledovala par set metru ode me retezy blesku a po nejakych drobnych vybojich na brylich odhodila i bryle a nausnice. Pak jeste padaly centimetrove kroupy a ja dorazila na chatu tak vymrzla (frajerka si vyrazila sama v sortkach a tilku), ze jsem se nekolik hodin nemohla zahrat ani v posteli pod perinou. Bourek se bojim, ale beru to spis jako osudovou zalezitost. Kdyz uz je clovek nekde venku v bource, tak muze leda zaujmout polohu dle poucek, a pak cekat, jestli to vyjde nebo ne.
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: lucierutHodnocení: 0 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Myslíš pozvednout vidle k nebi uprostřed pole?
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: Zden42Hodnocení: +1 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Treba me prekvapilo, ze schovavat se do jeskyne je nebezpecnejsi nez zustat venku. Aspon si to pamatuju z nejakych hruzostrasnych horolezeckych pribehu, co jsme si v horoskole predcitali.
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: lucierutHodnocení: +1 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Já jsem zažil 2 takové dost dobré bouřky na horách. Jednu jen se ženou pod igelitem v lese druhou ve stanech se třemi dětmi - 2 naše a jedno půjčené a se psem, na hřebeni Malého Smrčku v Beskydech. Nejvíc vyděšená byla vždy moje žena. Já mám asi snížený práh strachu. Možná jako Martin Kabát. Lože vyvrhelovo jsem zatím ale nezkoušel.
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: Zden42Hodnocení: 0 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
http://www.zachranny-kruh.cz/mimoradne_udalosti...
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: petrpHodnocení: +2 0
-
-
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Kdysi jsme šli v Tatrách na Furkotský štít. Byl velmi teplý letní den, já šel jenom v tílku.
Nad Wahlenbergovými plesy se začlo zatahovat, blížila se bouřka.
Na vrcholu Furkoťáku byla (možná ještě je) železná tyč. Když jsme k ní přicházeli, byl vidět na jejím vrcholku modrý plamínek - Eliášův oheň. Už před tím nám vstávaly vlasy a chlupy.
Ihned jsme se otočili a mazali pryč, ale odešli jsme od tyče nejvýš 30 metrů a začala děsivá bouře a krupobití. Jen jsme se skrčili u země a báli se vstát. Kroupy mě tak tloukly do hlavy, že jsem hlavu musel chránit rukama. Měl jsem na nich pak velké podlitiny.
Třicet metrů od nás bily blesky do té železné tyče. Možná to byl přelud, ale zdálo se nám, že při úderu blesku se vznášíme půl metru nad zemí.
Stále si vybavuju tu silnou vůni ozónu.[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: RadixHodnocení: 0 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Kazdy to resi jinak: http://www.stream.cz/vtipky-srandicky/580193...
[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: MurphyHodnocení: 0 0
-
-
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
hmmm, většinou tu všichni popisují fyzický dno, tak taky něco přidám:-)
po několika denním dešti vylézáme z Velký Ameriky. Vandr jsme strávili kecáním a pochlastáváním v chodbě a teď jedem domů. CHčije a chčije. Lezu poslední. Tam kde kluci měli mokrý kameny já mám kameny s blátem z jejich bot. Mám na zádech usárnu, na boku žracák a přes sebe wehrmacht celtu. Všechno dohromady dost ztěžuje výlez. Mírná kocovina taky nepřidá.
Když už jsem tak dva metry od vrcholu, ujedou mi ruce a následně i nohy. Několik metrů sjíždím skálu dolů. Zatínám ruce i nohy do skály a bolest drásajících se bříšek prstů a lámajících se nehtů vůbec nevnímám. O několik metrů níž se mi nějak povede se zachytit, ale po cestě jsem se za těch pár okamžiků v podstatě rozloučil. Kouknu se pod sebe na tu šílenou hloubku a točí se mi hlava. Lezu znova nahoru a když s eblížím k tomu samýmu místu kluci mi pomáhají. Jeden drží druhýho za nohy a ten si ode mě bere žracák. Usárnu sundat nedokážu, spadnul bych. Svaly mi vyibrujou a třepou se po tom zážitku, ale nakonec se dostanu nahoru. Sadíme tiše nahoře na skále vedle sebe pod jednou celtou, kterou máme přehozenou přes hlavy, a do který buší ceďák, kouříme, klepu se a kluci asi taky a nikdo nemluví... Trvá to aspoň půl hodiny než jsem schopni vstát a jít na vlak...[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: JurimírHodnocení: 0 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
taky vandr.
Zima jak v psinci. Jsem na vandru ve skalách. Skoro bez sněhu, ale kosa. Najednou se zatahuje. Tma. Do deště se míchá sníh a pak už jen sníh a vítr. Pak vichr a stále prudší. Mrznu. Vidím uplný hovno a nedá se zastavit, protože bych umrzl. Někde jsem sešel z cesty. Nikde žádná značka, nikde žádná cesta. Prodírám se dál, ale netuším kam. Pak začíná vítr porážet stromy. Padají větve a létají vzduchem. Není se kam schovat a netuším kam jít, aby se schovat dalo. Někdy slyším jen praskot větví a dopad kmenů na zem, někdy letí větev tlustá jak moje ruka okolo mě a strom padne tři metry za mnou. Jsem utahanej z celodenního pochodu, nervy napnutý k prasknutí a strach o život přechází v hrůzu.
Najednou se něco uvnitř mě zlomí. Přestanu utíkat, přestanu jít, stojím s rukama vztaženýma k nebi a řvu ze všech sil k Bohu: "Tak mě třeba zabij ty stvůro. Seru na tebe! Je mi to jedno ty hajzle!" a spoustu podobných vět. Několik minut. Pak se začnu řechtat jako magor. Je mi nádherně a úžasně. Je mi jedno, co se okolo mě děje, je mi jedno, že mi vítr fouká za krk, že mám husí kůži zimou, že mě může každou chvíli trefit větev nebo opadající strom. Je mi všechno jedno. TOčím se dokola, směju se a jsem naplněný úžasným pocitem, že teprve teď žiju.
Jdu ještě tak hodinu a nacházím jakýsi průchod mezi skalama a po jedné straně je v asi metrové výšce puklina. Tak půl metru na výšku. Nasoukám se do ní bokem napřed, batoh za hlavu, vyndám z něj spacák a nasoukám se do něj. Seru na ten randál těsně vedle mě a prostě usínám, protože jsem na pokraji fyzickejch sil. Ráno se probudím a průchod mezi skálama je zablokovanej padlým vzrostlým bukem. odlamuju větve, abych se mohl vysoukat ze své škvíry ven. Netuším, kdy ten strom padnul. Byl jsem tak utahanej, že mě to nevzbudilo, ačkoli to mám od hlavy ke kmeni toho stromu asi tak metr a půl nebo dva. Dodatečně se rozklepu a balím batoh a odcházím.
S pokorou v srdci se omlouvám za to, co jsem včera vyřvával Bohu, přírodě a vůbec a děkuju za tu škvíru, díky níž ještě žiju a zbytek vandru nepromluvím.[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: JurimírHodnocení: +1 -1
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Jířo, ty tu máš jmenovce?
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-) víckrát :-(
Ale mluvit o tom nechci...
Datum: 28.01.2012
Autor: Jurimír[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: BurajdaHodnocení: +1 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
No vždyť to píšu v tom prvním příspěvk, že tu většina popisuje fyzický dno, tak že taky přispěju. Tohle jsou takový veselý zážitky, kdy šlo jen o vyčerpání a fyzický ohrožení života.
Nic těžkýho a žádný psychický dno. O tom tady veřejně pořád opravdu psát nechci.[ Zpět ]Datum: 30.01.2012Autor: JurimírHodnocení: +1 -1
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
Každému, kdo se ocitl na dně s fyzickými silami, tak se to stejné událo už před tím v jeho psychice. Jinými slovy-je to v hlavě nebo duši(záleží jak kdo k tomu přistupuje). Ode dna se dá odrazit jenom psychikou-napřed se musím "sebrat" psychicky, abych provedl ten odraz. Jediný rozdíl je v tom, že se mnohem líp mluví o tom fyzickém vyčerpání, psychické(to, co tomu předcházelo) se jednak těžko popisuje a také se lidé za to často stydí-berou to jako selhání. Přitom je to to jediné, co stojí za "rozebrání", abych se příštímu selhání úspěšně vyhnul. Jinými slovy-to posílení, které mne posune, není ve svalech, ale v psychice. Proto si také dnešní vrcholoví sportovci(a nejen oni) platí svoje vlastní poradce pro psychickou oblast. Stručně řečeno: každá nemoc má svůj původ v lidské psychice.
[ Zpět ]Datum: 31.01.2012Autor: mullermichaelHodnocení: 0 -1
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
souhlasím i nesouhlasím.
Já popisoval jen krajní zážitky, které hrozily smrtí, tak jako se to rozhodli pojmout ostatní. Zpětně viděno jsou to takové ty veselé historky, protože dobře dopadly.
Nedá se to srovnat s psychickým dnem, na které se člověk propracovává měsíce a roky s depresí.
Nedá se to srovnat s psychickým dnem na které dojdeš, když jsi v obklíčení prodejců drog a přes hodinu čekáš na to, jestli seženou kupce na tvou ledvinu nebo ne... a dalo by se pokračovat.
To je dno. To o čem jsme psal a ostatní také jsou veselé histroky s krajním zážitkem, který hrozil koncem a kdy má tedy člověk pocit, že je na konci. Když je na dně je to ale prostě jiné. Uplně jiné....[ Zpět ]Datum: 31.01.2012Autor: JurimírHodnocení: +3 0
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
O psychickem dne se asi malokomu chce vykecavat na webu, rekl bych.
Fyzicky se popisuje snaz a muze z toho byt dobrodruzna historka pro ctenare. :) Zatim nevim, ale treba casem, jestli mi prijde chut, prihodim svou mozna nejhloubkovejsi prihodu, kdy jsem mel levou plici propichnutou loveckou kudlou (pak se ta plice jeste postupne "vyfoukla" a zmuchlala na chuchel), slo to tak 3 cm od srdce, povidal pak doktor na ARO, pri kazdym pohybu levou rukou to dost divne bublalo... zajimave. Bylo to v unoru na Chribech, dotedka ziju asi diky tomu, ze jsem se dokazal zmobilizovat, sejit dolu pobliz civilizace a pak se stestim stopnout auto. Psychicky to posleze bylo docela obohacujici. Z fyzickeho hlediska bylo velmi zajimave pozorovat obranne stresove reakce tela (ktereho si od te doby tuplem vazim...) - dokazalo se hecnout, napumpovat adrenalinem, odsunout bolest bokem, soupat nohama, dokud jsem se nedostal k nejake pomoci. Odpadl jsem az ve chvili, kdy me vyklopili ve spitale na prijmu, sundali ze me uplne vsechno obleceni a nahyho jak novorozene (to mi bylo uplne jedno, i kdyz kolem se motaly sestricky) vezli na lehatku na sal. Pak jsem odpadl totalne - jak kdyz loutce ustrihnes provazky. A taky to v tu chvili zacalo ku...sky bolet. Ale tohle vsechno si organismus dovolil az potom, co dostal od hlavy povoleni, ze uz je to v ramci moznosti O.K., ze uz se o me nekdo postara...[ Zpět ]Datum: 01.02.2012Autor: AndrejHodnocení: +5 0
-
-
-
-
-
-
Re: Sáhli jste si někdy na dno? :-)
O te psychice mimo outdoor se mi taky psat nechce, ale mel jsem dva zazitky, oba v rozmezi nekolika stovek metru a nekolika let.
Behem gymplu jsem obcas vzal krosnu a nekam odstopoval nebo odjel prvnim vlakem z Hlavaku. Pokazde to bylo prekvapeni, kde jsem se vyloupl. A jednou takhle v zime jsem se dostal vecer k Jizere u Ostrova Hruzy. Po brehu jsem prisel k vode, ze si umyju ruce. Ze to neni breh, ale kra pokryta jehlicim, jsem zjistil az ve chvili, kdy se odlomila a ja s krosnou na zadech udelal kotrmelec do vody. Jeste ze jsem byl z vody zvykly balit do separatnich igelitaku a mel jsem skoro vsechno nahradni. Rozdelal jsem ohen a roztaval u nej.
A o par let pozdeji jsem se kousek odtud pritopil za povodne. Prisel jsem o padlo a 40 cm laminatoveho singlu...[ Zpět ]Datum: 31.01.2012Autor: MurphyHodnocení: 0 0
Hledám: Další parťáky do skupiny - cykloturistika
Hledám: Parta cyklistů z Prahy
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Z Linze do Budapešti přes Alpy
Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…
Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin
Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras…