Cesta tam a zase zpátky

Na začátku prázdnin vyjeli na tříměsíční putování do Barcelony Katka a Aleš Minkovi. Na tom by asi nebylo nic tak zvláštního, kdyby s sebou na kolech nevezli své tři syny ve věku tři, pět a osm let.

Piknik v Praze na Kampě

Foto: Jitka Vrtalová

Další fotografie

Setkala jsem se s nimi v parku na Kampě, kde pořádali piknik na rozloučenou. Na cestě byli tou dobou už třetí den, z toho jeden celý v dešti. Na moje zvědavé otázky reagovali trochu rozpačitě – jejich cesta jim očividně nepřipadala nijak výjimečná. Svoje tři kluky berou s sebou na lezení do skal od útlého věku, takže i na téhle cestě jsou všichni ve svém živlu. Celou dobu pobíhali kolem nás, přetahovali se, prali a smáli a ke štěstí jim opravdu nic nechybělo.
Dva mladší – pětiletý Šimon a tříletý Daniel – absolvují celou cestu v přívěsném vozíku Kiddy Van. Nejstarší Matěj jede na vlastním kole. Kvůli němu se denní dávky pohybují maximálně kolem 30–40 kilometrů. „Matěj si často stěžuje, že už nemůže, a když pak zastavíme a utáboříme se, jezdí kolem nás celou dobu na kole,“ smějí se oba rodiče.

A první dojmy z cesty? „Zatím jsme na větvi hlavně z českých cyklotras. Někde je dobrá cesta, ale nemůžeme najít značení a někde zase naopak – značení je skvělý, ale ta cesta příšerná. Chvílemi to jde, poměrně kvalitní asfaltové trasy vedou v okolí měst. Třeba dva kilometry se jede skvěle a pak najednou zlom a začíná vysloveně polní cesta,“ komentuje Aleš stav českých cyklostezek. Není divu, cestou z Litoměřic do Prahy jela rodina po cyklotrase č. 2 podél Vltavy, která je v tomto směru pověstná.

„Jinak to zatím jde nad očekávání dobře, jede se příjemně,“ shodují se Katka s Alešem. Z Čech budou pokračovat přes Rakousko podél řeky Inn a dále do Švýcarska a Francie. Cílem cesty je španělská Barcelona. Pokud všechno půjde hladce, rádi by se cestou zpátky zastavili na celostátním srazu přívěsných vozíků za kola. Ten se uskuteční 23. září na Šumavě.

„Jestli máme z něčeho strach? Bojím se samozřejmě vážných defektů na kole, které na cestě nespravíme,“ přiznává Aleš. „Jinak jedeme v poklídku, nikam se neženeme, trasu volíme průběžně“.

Dívám se na ně a napadá mě jediné – teď už chápu přísloví, že cesta je někdy důležitější než cíl.

Fotogalerie