reklama

Pobaltí na kole (8.) – Kolem ostrova Vormsi

Estonsku náleží více než 1500 ostrovů a ostrůvků v Baltském moři. Na jeden z nich, kouzelný ostrov Vormsi nás zavedou i naši cyklocestovatelé. Po necelé hodině plavby na trajektu se najednou ocitnete v úplně jiném světě.

Na trajektu silně foukalo
Na trajektu silně foukalo
Foto: Jaroslav Tvrdík

Ostrov Vormsi západně od břehů Estonska patří k nejmenším ostrovům. Tip na jeho návštěvu jsme dostali na nádraží v Tallinnu, kde starší paní obdivovala a fotila naše naložená kola a dala se se mnou do řeči. Ostrov nám doporučila kvůli jeho malému osídlení, klidu, odlehlosti, krásným lesům a tichým zákoutím. Zahrála na správnou strunu, nicméně byla to taky z nouze ctnost, protože nám zbýval už jenom jeden den, kromě cesty zpátky. A ostrov vypadal na to, že se za den objet dá.


Stezka přes bažinu do osady Rumpo, foto: Jaroslav Tvrdík

Cesta na trajektu z přístavu Rohuküla trvala asi tři čtvrtě hodiny. Na moři příšerně studeně foukalo, na horní i dolní palubě jsme vydrželi opravdu jenom chvíli, a raději jsme zalezli do velké kajuty – restaurace. Z horní paluby byly na obzoru vidět ostrovy Saaremaa, Hiiumaa a náš cíl – Vormsi. V kajutě visela na zdi mapa ostrova, tak jsme si ji ofotili, protože podrobnější mapu jsme neměli. Na mapě jsou zaznačeny všechny sjízdné cesty i stezky a význačné body ostrova. Po vylodění na ostrově jsme byli překvapeni krásným počasím, slunečným, vítr zde skorou nefoukal. Kolem nás bylo téměř liduprázdno. Rozhodovali jsme se o směru cesty. Napřed jsme měli chuť zajet do správního střediska Hullo někam na večeři, ale pak Jarda objevil odbočku – cyklostezku do osady Rumpo, kde mají údajně být dvě hospody. To rozhodlo, a rozjeli jsme se do Rumpo. Na to, že byl už večer, sluníčko krásně pražilo. Konečně jsme se toho dočkali, bohužel jenom krátkodobě. Stezka, spíše lesní a močálová pěšina, byla velmi malebná, místy až kouzelná, ale sjízdná moc ne. Vedla vysokým rákosím přes močály, kde ji nahrazují položené desky, napůl potopené ve vodě, skrze keře, přes krásnou kořenovku, malebnými zatáčkami a přes povalené kmeny. Hladovému člověku ta romantika trochu uniká. Po hodině plahočení jsme dorazili do Rumpo a překvapení bylo na naší straně. Rumpo je jenom pár domečků v severském stylu a hospoda žádná. Silnice vedla zpět směrem na městečko Hullo, opět jsme se ocitli v lese, žádná civilizace. Nakonec jsme hospodu vzdali, odbočili na krásnou louku a povečeřeli ze zásob. Po nabrání sil jsme se vrátili okruhem zpět téměř až k přístavišti Sviby, před nímž jsme odbočili vlevo směrem na osadu Norrby. Opět jsme nikoho nepotkali, všude pusto, liduprázdno. V osadách, které jsme míjeli, nás zaujaly záhadné dřevěné domečky u silnice, natřené na tmavě červeno, všechny vypadaly stejně. Tak jsme do jednoho nakoukli a co nevidíme – úložiště odpadkových nádob pro místní obyvatele. Takhle esteticky mají na ostrově zamaskované popelnice, domeček navíc zcela zapadá do okolí. Když už jsme u toho odpadu, zajímavé taky je, že v Estonsku nenajdete nikde v křoví nebo u silnice odhozené plastové láhve. Ty jsou totiž zálohované a v každém krámě, kde prodávají nápoje, je u dveří automat na tyto láhve, které pochopitelně nejsou používány znovu, ale automaticky stlačeny a pravidelně odváženy k recyklaci. S lístkem jde člověk k blízké pokladně a dostane zpět zálohu. Škoda, že to nefunguje taky u nás. Přírodě a pořádku by to hodně pomohlo a v Estonsku se to zřejmě vyplatí.

Osada Norrby sestává opět z pár roztroušených domků a zahrad. U autobusové zastávky je cedule vedoucí k bludnému balvanu v moři, který je taky zakreslen na místní mapě. Rozhodli jsme se k němu zajet a na břehu moře přenocovat. Balvan se jmenuje Kirikukivi. Jeli jsme kousek lesem, a pak vyjeli na nádherné rozlehlé louky s hedvábnou trávou, která se vlnila ve větříku. Louka nebyla jednotvárná, občas na ní byly malé kopečky porostlé netřesky a mechem, sem tam byly roztroušeny keříky jalovce, nikde ani noha, božské ticho. Cesta se vinula mezi balvany (samozřejmě bludnými) a na konci louky za úzkým pásem lesa jsme už uviděli moře. Na jeho okraji jsou ale mokřiny a rákosí, kolo se bořilo do bahna, tak jsme se museli vrátit na cestu. I ta byla místy rozbahněná. Moře zde vypadalo jako klidné jezero, i ty mokřiny mi připomínaly spíše Neziderské jezero, než pobřeží Baltu. Konečně za zatáčkou se ráz pobřeží mírně změnil. Blízký les je převážně borový, půda je pevnější, prostoupená zanořenými balvany. Tady je naše místo, zajásali jsme. Navíc jsme měli výhled na balvan Kirikukivi. Kolem 22. hodiny jsme postavili stan, umyli se v moři, na dně byl jemný píseček a voda ani nebyla tolik studená. Ve 22,45 Jarda fotil ze stanu západ slunce, které asi ve 2 hod. ráno zase vyjde. Pořád ještě trvaly „bílé noci".


Pošmourné ráno na břehu moře, foto: Jaroslav Tvrdík

Ráno nás čekalo překvapení v podobě zachmuřené oblohy. Začalo poprchávat, tak jsme ani nesnídali, rychle sbalili ještě jakž takž suchý stan a po svých stopách se vrátili přes louky do Norrby. Cestou se rozpršelo, tak jsme opět zastavili u autobusové čekárny, kde jsme si rozložili vařič, a aspoň takhle trochu v suchu jsme vařili snídani. V čekárně byly taky umístěny poštovní schránky obyvatel osady. Najednou jsme měli návštěvu. Přišel se na nás podívat děda z protějšího domku. Byl ruské národnosti, tak se s ním dalo popovídat. Děda byl čilý, byť měl 83 let, žije sám, děti má ve světě, přišel se podívat, zda mu nepřišla pošta. Hned nás taky zval do domu a nabízel vodu ze své studny. Voda byla opravdu výborné kvality, což je v Estonsku kdekoliv spíše zázrak. Taky nám nabídl, zda si nechceme odpočinout, nabízel postel a pohodlí. Ale to jsme s díky odmítli. Jednak tam měl děsivý nepořádek a špínu, pes s ním jedl z jednoho talíře, a jednak proto, že čas a trajekt nepočkají.

Z Norrby jsme pokračovali po silničce západním směrem, abychom stihli jakž takž ostrov objet. Cesta vedla do vesnic Diby, Rälby a pak směrem na střediskovou obec Hullo. Stále jsme jeli po asfaltu. Na křižovatce před Hullo jsme se dali vpravo. Nemohli jsme minout krásný, ale strohý protestantský kostel, který připomíná tvarem Betlémskou kapli. Bohužel byl zavřený. Tak jsme alespoň vychutnali ticho, šumění vzrostlých modřínů a borovic a s pietou jsme si prohlédli malý hřbitůvek s pomníčky v trávě. Místo mělo nepopsatelné kouzlo, byť počasí bylo ponuré a studené. Ale je to jako všude na podobných lokalitách – dřívější obyvatelé měli snad zvláštní smysl a cit pro vybudování svatostánků na energeticky a pocitově nabitých místech.


Luteránský kostel v Hullo připomíná Betlémskou kapli, foto: Jaroslav Tvrdík

Od kostela jsme jeli ještě kousek po asfaltu, brzy se však změnil v šotolinu, po níž jsme pokračovali do Kersleti. Vesnice měla zase několik stavení, fotografovali jsme typický estonský statek, na konci vesnice pak stál nádherný dřevěný větrný mlýn hranatého tvaru, který lze otáčet pomocí zvláštního mechanismu. Mlýn si lze prohlédnout i uvnitř, ale je třeba se předem telefonicky objednat, což tedy u nás nepřicházelo v úvahu. Z Kersleti jsme zamířili do Saxby. Cesta vedla stále mezi lesy, v tichu, jenom gumy šustily. Kolemjedoucí auta bychom spočítali na prstech jedné ruky. Šlapali jsme o stošest, nesměli jsme propást trajekt, který odjížděl ve 13,05. Ještě jsme na chvíli zastavili u ruiny dalšího větrného mlýna ze 17. století, tentokrát kamenného, u obce Suuremoisa. Za obcí jsme najeli opět na asfalt, minuli znovu kostel v Hullo, a po projetí jinak nezajímavého centra ostrova, jsme zamířili znovu k přístavu Sviby. Trajekt už čekal. Zamračená obloha se cestou po moři začala vyjasňovat a po přistání u mola svítilo zase slunce. Jeli jsme po svých stopách do Haapsalu, kde jsme si prohlédli město a poobědvali v krásné moderní restauraci blízko centra s názvem „Afrika“. Asi v 15 hod. jsme se vydali na zpáteční cestu opět po tělese bývalé železnice. Tentokrát foukalo do zad, uháněli jsme jako o závod. Není divu, před námi bylo ještě 60 km, které jsme museli do večera urazit.

Pokračovat

Seriál „Pobaltí na kole“:

(1.) – Přes Polsko na pobřeží Litvy
(2.) – Dobrodružství v Klaipédě a trocha kultury
(3.) – Přes Lotyšsko do Estonska
(4.) – K estonskému severu
(5.) – Putování podél severního pobřeží a poloostrovů Estonska
(6.) – Na Tallinn!
(7.) – Po trati na západní pobřeží
(8.) – Kolem ostrova Vormsi
(9.) – Vlakové dobrodružství na zpáteční cestě

Fotogalerie

Na trajektu silně foukalo Ostrov a jeho přístavní molo na obzoru Pohled na molo z ostrovní silnice se zajímavou dopravní značkou Mapa poloostrova Vormsi s vyznačenými komunikacemi a zajímavostmi Stezka přes bažinu do osady Rumpo Krásná zákoutí se střídala s kořenovkou Hladový cyklista nemiluje takové překážky (stále stezka do osady Rumpo) Moderní selská architektura v osadě Rumpo A toto jsou pozůstatky řádění sovětských okupantů – ruina pravoslavného kostela blízko správního centra ostrova Hullo Večeře v trávě po marném hledání hospody na ostrově Idylická loučka za osadou Norrby směrem k moři Nikde nikdo, jenom balvany, keříky jalovce a plané růže Naše tábořiště u moře blízko bludného balvanu Kirikukivi Západ slunce o půlnoci zabíraný ze stanu Pošmourné ráno na břehu moře, v pozadí balvan Kirikukivi s načervenalou barvou Přímořská bažina Autobusová budka v Norrby posloužila jako kuchyně i jídelna Domeček na popelnice Dřevěný větrný mlýn v Kersleti Luteránský kostel v Hullo připomíná Betlémskou kapli Typický estonský statek
Marie Tvrdíková, 11.06.2010
Do vaší knihovny

Jak jsem dojel až na Nordkapp

Simona a Roman Sztulovi
Putování s dvouletým klučinou na nejsevernější mys Evropy
Manželé Sztulovi si v roce 2001 přivezli z měsíčního cykloputování Dánskem krásný dáreček. Na svět vykoukl 18. dubna 2002, byl blonďatý s…
199 Kč
Blogy

Poslední cesta

 ()
S Pavlem, s mým úžasným manželem, cestovatelem tělem i duší jsme letos plánovali cestu do Persie, k Perskému zálivu a zpátky, 4 až 5 měsíců na kole. Nedostala jsem neplacené volno, rozhodli jsme se cestu odložit na příští rok a letos vyrazili "jenom" na Balkán, Řecko mělo být otočným bodem. Během…
pavelv | 15.11.2017

Vzpomínka na Krále LP 2013

V návaznosti na známý kultovní článek „Jak jsem jel Krále Šumavy" bych ráda zveřejnila svůj pohled na „věc", jíž bezesporu tato sadomasochistická akce je. Naštěstí se mi zmíněný článek dostal do ruky až po absolvování mého prvního ročníku. Vše v něm popisované je totiž pravda pravdoucí, ale nejsem…
Martynka | 09.11.2017

Nejsou Chřiby jako Chřiby

Chřiby jsou krásné a pro kolo i zajímavé, proto mě docela mrzelo, že jsou pro mě docela z ruky. Nějak před třemi týdny jsem se chtěl alespoň na mapě podívat kde a jaké by se tam daly naplánovat nové trasy a pokud by bylo opravdu hezky tak bych si tam kolem …
Lelek-nakole | 05.11.2017

Expedice 114 - Jizerské hory

Je čtvrtek , 22. června, okolo čtvrt na jedenáct, když vystupujeme se sousedem Pepou v Tanvaldu, z lehce zpožděného rychlíku od Prahy. V tu dobu už máme za sebou pár hodin cesty. Z našeho města X jsme vyrazili časně ráno, přesněji v půl páté. Při tom jsme zavzpomínali, jak jsme jezdili, oba,…
Stanley58 | 29.10.2017

Reportáž psaná na kole 1.

 ()
Jezdím do práce na kole. Pokud máte takového kolegu nebo kolegyni, prosím, ušetřete je soucitných pohledů a poznámek, a to i když prší nebo mrzne. Máme pro to určitě svoje důvody. Třeba se nám nechce řídit, nemáme na autobus, přináší nám to radost z pohybu, z překonání sebe samého nebo jsme nějak…
Martynka | 04.10.2017

O čem se mluví:

NEcyklo Zaujalo 175 před 3 minutami
Cestování na kole Jaké to bylo dneska 70. dnes v 18:12
NEcyklo Úpadek výbavy na hory dnes v 18:09
Technické rady Výměna zadní osy dnes v 17:54
Ostatní – cyklo Pochlubme se, jak jsme blbí dnes v 17:23
Vyjížďky, srazy, akce Tour de burčák po Vinařských stezkách Znojemska dnes v 16:21
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

184 cyklistů (17 přihlášených)

Poslední cesta

S Pavlem, s mým úžasným manželem, cestovatelem tělem i duší jsme letos plánovali cestu do Persie, k Perskému…
pavelv | 15.11.2017

Vzpomínka na Krále LP 2013

V návaznosti na známý kultovní článek „Jak jsem jel Krále Šumavy" bych ráda zveřejnila svůj pohled na „věc",…
Martynka | 09.11.2017

Nejsou Chřiby jako Chřiby

Chřiby jsou krásné a pro kolo i zajímavé, proto mě docela mrzelo, že jsou pro mě docela z ruky.…
Lelek-nakole | 05.11.2017